Putin – velký krach

Právě když Putinovi opustili Sovětský svaz, začala se jejich země drasticky a nezvratně měnit. V březnu 1985 se k moci dostal Michail Gorbačov. O dva roky později propustil z vězení všechny sovětské disidenty a začal s uvolňováním otěží v ostatních zemích sovětského bloku. Vedení KGB i její řadoví členové vnímali Gorbačovovy kroky jako katastrofální. Během několika následujících let se mezi stranou a KGB otevřela propast, která vyvrcholila neúspěšným pučem v srpnu 1991.

 

Když Putin sledoval změny zpovzdálí, obklopen dalšími důstojníky tajné policie – a nikým jiným –, musel cítit beznadějný, bezmocný vztek. Doma vedení KGB slibovalo věrnost generálnímu tajemníkovi a jeho plánovaným reformám. V červnu 1989 vydal šéf KGB v Leningradě veřejné prohlášení, v němž odsoudil zločiny tajné policie spáchané za Stalina. Ve východním Německu, stejně jako v Sovětském svazu, začali lidé vycházet do ulic protestovat a nemyslitelné se rychle začínalo jevit jako pravděpodobné: obě Německa by mohla být brzy znovu sjednocena – země, kterou sem Vladimir Putin přijel střežit, byla právě předávána nepříteli. Vše, o co Putin usiloval, bylo nyní zpochybněno; vše, čemu věřil, bylo zesměšněno.

 

Právě taková urážka by jej coby agresivního malého chlapce a mladíka přiměla k tomu, aby se na pachatele vrhl a bušil do něj pěstmi tak dlouho, dokud by se mu neulevilo. Tloustnoucí Putin středního věku seděl nečinně a mlčel, zatímco byly ničeny všechny jeho sny a naděje do budoucna. Koncem jara a začátkem léta 1989 čelily Drážďany prvním nepovoleným shromážděním: hrstky lidí se shromažďovaly na veřejných prostranstvích a nejprve protestovaly proti zmanipulování květnových komunálních voleb a poté se stejně jako zbytek Německa dožadovaly práva emigrovat na Západ. V srpnu desítky tisíc východních Němců vycestovaly na východ – využily zrušení cestovních omezení v rámci sovětského bloku –, aby se pak vrhly na západoněmecká velvyslanectví v Praze, Budapešti a Varšavě. Ve východoněmeckých městech začala série pondělních nočních protestů, které se každým týdnem rozrůstaly. Východní Německo uzavřelo své hranice, ale na zastavení přílivu emigrantů i protestujících bylo již pozdě a nakonec byla vyjednána dohoda o přepravě Němců z východu na západ. Měli cestovat vlakem a vlaky měly projíždět Drážďanami, východoněmeckým městem, které bylo nejblíže Praze.

 

Prázdné vlaky projížděly Drážďanami, aby cestou přibraly na palubu téměř osm tisíc východních Němců, kteří obsadili západoněmecké velvyslanectví v Praze. V prvních říjnových dnech se na drážďanském nádraží začaly shromažďovat tisíce lidí – někteří z nich nesli těžká zavazadla a doufali, že se nějak dostanou na Západ, jiní jen chtěli být svědky nejúžasnější události v poválečných dějinách města. Davy lidí se setkaly s veškerými pořádkovými silami, které Drážďany dokázaly zmobilizovat: k běžné policii se přidaly různé pomocné bezpečnostní složky a společně zastrašovaly, mlátily a zadržovaly tolik lidí, kolik jen mohly. Nepokoje pokračovaly několik dní.

 

Sedmého října, v den sedmatřicátých narozenin Vladimira Putina, slavilo východní Německo čtyřicáté výročí svého vzniku a v Berlíně vypukly nepokoje; více než tisíc lidí bylo zatčeno. O dva dny později vyšly statisíce lidí po celé zemi na další pondělní demonstraci a o dva týdny později se jejich počet více než zdvojnásobil.

 

Dne 9. listopadu padla Berlínská zeď, ale demonstrace ve východním Německu pokračovaly až do prvních svobodných voleb v březnu. Dne 15. ledna 1990 se před berlínským sídlem Stasi vytvořil dav lidí, kteří protestovali proti údajnému ničení dokumentů tajnou policií. Protestujícím se podařilo překonat bezpečnostní zábrany a vstoupit do budovy. Na jiných místech východního Německa začali protestující útočit na budovy ministerstva státní bezpečnosti už o několik týdnů dříve.

Putin svým životopiscům řekl, že stál v davu a sledoval, jak lidé vtrhli do budovy Stasi v Drážďanech. „Jedna z těch žen křičela: ‚Hledejte vchod do tunelu pod řekou! Mají tam vězně, kteří stojí po kolena ve vodě‘. O jakých vězních to vůbec mluvila? Proč si vlastně myslela, že jsou pod řekou? Byly tam nějaké cely pro zadržené, ale ty samozřejmě nebyly pod hladinou Labe.“ Putin obecně považoval vztek protestujících za přehnaný a zmatený. Byli to jeho přátelé a sousedé, na něž se útočilo, lidé, s nimiž žil a stýkal se poslední čtyři roky takřka výhradně, a on si nedokázal představit, že by někdo z nich byl tak zlý, jak tvrdil dav: byli to jen obsluhovači kopírek, jako on sám. Když se protestující vrhli i na budovu, kde pracoval, byl rozhořčen.

 

„Já chápu, že Němci útočili na vlastní sídlo ministerstva státní bezpečnosti,“ řekl o tucet let později svým životopiscům. „To byla jejich vnitřní záležitost. Ale my jsme jejich vnitřní záležitostí nebyli. Byla to vážná hrozba. Měli jsme v té budově dokumenty. A zdálo se, že jsme všem jedno, že nás nikdo nebude chránit.“

Ochranka v budově KGB musela vypálit varovné výstřely – Putin k tomu řekl jen tolik, že projevili vůli udělat vše, co bylo nutné k ochraně budovy – a protestující se na čas uklidnili. Když se opět začali bouřit, Putin říká, že sám vyšel ven.

 

„Zeptal jsem se jich, co chtějí. Vysvětlil jsem jim, že se jedná o sovětskou organizaci. A někdo z davu se zeptal: ‚Tak proč máte auta s německými poznávacími značkami? Co tady vlastně děláte?‘. Jako by přesně věděli, co tam děláme. Řekl jsem, že naše smlouva nám umožňuje používat německé poznávací značky. ‚A vy jste kdo? Vaše němčina je příliš dobrá,‘ začali křičet. Řekl jsem jim, že jsem tlumočník. Ti lidé byli velmi agresivní. Zavolal jsem našim vojenským zástupcům a řekl jim, co se děje. A oni řekli: ‚Nemůžeme nic dělat, dokud nedostaneme rozkaz z Moskvy. A Moskva mlčí.‘ Nakonec o několik hodin později naši vojáci přece jen přijeli a dav se rozešel. Ale já jsem si to zapamatoval: Moskva mlčí. Uvědomil jsem si, že Sovětský svaz je nemocný. Byla to smrtelná nemoc, které se říká paralýza. Paralýza moci.“

Jeho země, které sloužil, jak nejlépe uměl, a trpělivě přijímal jakoukoli roli, kterou mu určila, Putina opustila. Byl vyděšený a bezmocný, aby se bránil, a Moskva mlčela. Několik hodin před příchodem armády strávil uvnitř obléhané budovy a metodicky cpal papíry do starých kamen na dřevo, dokud se od přílišného žáru nerozpadly.

 

Zničil všechno, co se svými kolegy pracně shromáždil: všechny kontakty, personální spisy, zprávy o sledování a pravděpodobně i nekonečné množství výstřižků z tisku. Ještě než protestující vyhnali Stasi z budov, začalo východní Německo s vyčerpávajícím a bolestivým procesem očisty společnosti od Stasi.

 

Všichni Putinovi sousedé nejenže přišli o práci, ale dostali zákaz pracovat v orgánech činných v trestním řízení, ve státní správě nebo ve školství. „Moje sousedka, se kterou jsem se spřátelila, celý týden proplakala,“ řekla později Ludmila Putinová životopiscům svého manžela. „Plakala kvůli snům, o něž přišla, kvůli zhroucení všeho, čemu do té doby věřila. Všechno bylo zničeno: jejich životy, jejich kariéry…. Káťa [Jekatěrina, mladší dcera Putinových] měla ve školce učitelku, skvělou učitelku – a ta teď měla zakázáno pracovat s dětmi. A to všechno jen proto, že pracovala pro ministerstvo státní bezpečnosti.“ O dvanáct let později se nastupující první dámě postsovětského Ruska zdála logika lustrací stále nepochopitelná a nehumánní.

 

 

Putinovi se vrátili do Leningradu. Vezli s sebou dvacet let starou pračku, kterou jim darovali jejich bývalí sousedé – kteří se i po ztrátě zaměstnání těšili vyšší životní úrovni, než v jakou mohli Putinovi doufat v Rusku –, a sumu peněz v dolarech, která stačila na koupi nejlepšího auta sovětské výroby. To bylo vše, co měli po čtyř a půl letech života v zahraničí – spolu s nezapočatou špionážní kariérou Vladimira Putina. Čtveřice se vracela do menšího ze dvou pokojů v bytě Putinových rodičů.

 

Ludmila Putinová byla nucena trávit většinu času prohledáváním poloprázdných regálů v obchodech nebo stáním ve frontě na nákup základních potřeb: takto trávila čas většina sovětských žen, ale po čtyřech a půl letech relativně pohodlného života v Německu to bylo nejen ponižující, ale i děsivé. „Bála jsem se chodit do obchodů,“ řekla později. „Snažila jsem se uvnitř trávit co nejméně času, jen tolik, abych si nakoupila to nejnutnější – a pak jsem utíkala domů. Bylo to hrozné.“

 

Mohl být návrat do Sovětského svazu horší? Sergej Roldugin, Putinův přítel violoncellista, si vzpomněl, jak mu říkal: „To přece nemůže být pravda. Jak můžou? Já vím, že já můžu taky dělat chyby, ale jak můžou dělat chyby tito lidé, považovaní za nejlepší profesionály?“ Řekl, že z KGB odchází. „Jednou špión, navždy špión,“ rýpl si Roldugin; to bylo běžné sovětské pořekadlo. Vladimir Putin se cítil zrazen svou zemí a svou korporací – tou jedinou příslušností, kterou kdy poznal, mimo svůj judistický kroužek – a korporace byla plná lidí, kteří se také cítili zrazeni, oklamáni a opuštěni; snad je spravedlivé říci, že to byl korporátní duch KGB v roce 1990.