Bývalá velvyslankyně ČR v Sýrii Eva Filipi poskytla iDnesu rozhovor o Sýrii, ve kterém se na konci praví “Uvidíme, co domluví Turek s Rusem. Možná Rus řekne dost, stačilo.”
Myslím si, že tento odhad malinko podceňuje reálnou pozici Erdoğana. Proč by se přesně měl s Rusy vůbec vážně bavit, má-li nyní unikátní možnost vystrčit je natrvalo z regionu, který považuje za “tureckou předzahrádku” asi stejným způsobem, jako Putin Ukrajinu nebo Gruzii?
Z bláta do louže
Aby bylo jasno, mezi těmito dvěma jedinci – Erdoğanem a Putinem – nemám žádného favorita a z mého osobního pohledu se mohou jít oba bodnout, případně dát si čajový dýchánek v pekle. Leč osobní sympatie a antipatie jsou při pokusech o analýzu čehokoliv spíše na překážku, a je lepší dívat se na situaci s odstupem, asi jako byste byli mimozemský emisar ze vzdálené galaxie Xuul.
Tak tedy, pohledem emisara z galaxie Xuul: Erdoğan je v té mezinárodní vlivové hře dlouhodobě o hodně obratnější než Putin, zejména v tom smyslu, že ví docela přesně, kam až v rámci toho svého intrikování, ovlivňování, popichování a rozesírání může zajít, a kam už ne.
Ten pravý bizár Erdoğanovy vlády je vnitrostátní a začasté islámsky motivovaný, jako například ono slavné snižování úroků v době vysoké inflace, protože Alláh. To by patřilo na ekonomickou paralympiádu, kdyby se taková věc konala. Ale na mezinárodní úrovni je Turecko po dvaceti letech Erdoğanovy vlády pořád ještě partnerem všech a nikoho nenamíchlo tak, aby s ním například zpřetrhal ekonomické vazby – ani Rusy, ani Evropany, ani Američany, ani Číňany. Nejhorší vztahy má asi s Izraelem, ale i tam je to taková houpačka.
Jinak funguje Turecko coby univerzálně využívaná neutrální zóna, kde se setkávají různí nepřátelé, aby vyjednávali, kam si všelijací oligarchové ulívají peníze, vyvalují svá bledá těla na slunci a kupují vily na pobřeží Středozemního moře. Je přitom ochotno kšeftovat s každým a skoro každý tu ochotu oplácí, včetně České republiky. Jelikož turecká populace je poměrně vzdělaná a turecká měna velmi slabá, vyplatí se tam vyrábět levné průmyslové zboží, od roušek až po autobusy, a hlavní hraniční přejezd do EU poblíž bulharského Svilengradu je těmi kamiony s levným tureckým zbožím pro evropské spotřebitele taky přímo zavalen.
Tenhle druh politického kapitálu poskytuje Ankaře velmi široké možnosti jednání, třeba zrovna v té Sýrii, kde má spoustu vlivu, včetně toho vysloveně fyzického. Co přesně ti Rusové můžou v rámci odvety udělat, aniž by je to nezabolelo taky? Vojenská akce nepřipadá v úvahu, Turecko je jednak v NATO, jednak je to docela silný stát sám o sobě. Moskva by se odtamtud mohla začít pozvolna stahovat ekonomicky a investičně, ale to také znamená nutnost najít si adekvátní náhradu. (A počítat s tím, že část těch peněz vám tam stejně uvízne!)
Nejbližší další země, která by Rusům mohla srovnatelně dobře posloužit k jejich zákulisnímu jednání, kšeftování, dovolenkování, pašování a ulívání peněz, jsou asi Emiráty, jenže ty se a) nacházejí o několik hodin letu dál, b) jsou sice mnohem bohatší, ale také mnohem slabší a pod daleko výraznějším americkým vlivem. Osmdesátimilionové Turecko se svojí mohutnou armádou je pořád ještě regionální mocnost a nedá se mu úplně poroučet, co má a nemá dělat. Kdežto ta ropná královstvíčka v Perském zálivu, ve kterých většinu populace tvoří gastarbeiteři, ta by bez ochrany silnějších států vůbec nepřežila, což ale taky významným způsobem omezuje jejich svobodu jednání.
Jinými slovy, zas tak moc velké páky ti Rusové na Erdoğana nemají. Potřebují ho v dané situaci více, nežli on je.
Bez Rusů je (Assadovi) zle
That said, ta současná situace, kdy kolaps Asadovy vlády nad Sýrií vypadá jako reálný scénář (psáno 7. 12. 2024 v 16:00), nevypadá ze strany Turků jako dlouhodobě plánovaná akce, ale spíše jako bezprostřední využití momentu slabosti, který Asadovu vládu postihl a který se úplně naplánovat nedal.
A ten má základ úplně jinde – ve skutečnosti, že obvyklé pošťuchování mezi Izraelem a šíitským hnutím Hizballáh přerostlo koncem září 2024 v plnokrevnou válku, ve které Izraelci Hizballáh zdevastovali natolik, že z něj zbyl jenom stín jeho bývalého já. Pánové a dámy z Jeruzaléma nemají ve zvyku dělat věci polovičatě, a to, že nyní jsou ochotni s Hizballáhem uzavřít příměří, naznačuje, že po tomto výprasku jej přestali považovat za efektivní vojenskou sílu, na kterou by se ještě vyplácelo plýtvat dalšími životy a bombami.
Jenže předválečný Hizballáh byl zároveň poslední velkou silou, kterou měl Asad k dispozici, a o které se zároveň dalo říci, že je spolehlivá. Asadova vláda se před rokem 2011 opírala o menšinu alavitů, k níž on sám patří, a která měla v syrském státě nejvyšší postavení. Alavitů bylo v Sýrii pouhých 3,5 milionu – před začátkem občanské války – a jelikož to byli nejloajálnější vojáci, utrpěli také značné ztráty, které se těžko odhadují. Rozhodně se dá odhadnout, že teď jich ta vláda má k dispozici podstatně míň než dřív.
Tím pádem se ta vláda musela při svém vládnutí opírat o jiné entity, což bylo Rusko, Írán a Hizballáh coby íránská proxy-síla. Ruská vojenská podpora dříve Asadovi v rámci občanské války významně pomohla a dost možná mu úplně zachránila krk; jenže Rusové jsou teď vojensky vázáni jinde a nemůžou se odtamtud nijak snadno vyvázat. Tento druh zahraničních zásahů se nedá svěřit nějakým zobákům v základní vojenské službě, tam musíte poslat ty nejlepší profesionální jednotky, a ty se ve třetím roce rusko-ukrajinské války rozhodně nenacházejí doma v kasárnách. Je sice možno je z té 2000 km dlouhé fronty stáhnout a poslat hasit situaci do Sýrie, ale nepřítel by toho patrně s chutí využil.
Írán je sice blíž a není zapleten do žádné horké války, ale zároveň je také podstatně slabší. Už jenom logistika zásobování íránských sil na tak vzdáleném bojišti by byla neúnosně obtížná. Íránské letectvo je proti ruskému, ba i tureckému, velmi slabé – důsledek mnoha desítek let života pod sankcemi – a pozemní zásobování by vyžadovalo jednak spolupráci Iráku (to by se ještě zajistit dalo), jednak volný průjezd pouštními oblastmi východní Sýrie, kde je přitom rebelů ažaž. To je terén, kterým se velká armáda nemůže pohybovat jinak než po silnicích, a na všech těch silnicích sedí protivníci natěšení na to, zmáčknout knoflík od detonátoru a vyhodit vaši kolonu do vzduchu.
Suma sumárum, Asadova vláda nemá teď moc vyhlídek na přežití. Fyzicky se sama neubrání. Ani Moskva, ani Teherán nejsou ve stavu, kdy by ji mohly zaštítit. Jediná její šance je ta diplomatická, ale i zde mají její zastánci v rukou jen poměrně slabé karty.
Co bude potom, pámbuví. Žádná idyla asi nezavládne, pořád je to Blízký východ se vším všudy. Jak mi říkal jeden syrský křesťan před sedmi lety na vánočním kafi ve Starbucksu: “od nás nikdy nebudou chodit dobré zprávy, kolego”.
Na ja.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
