Tři bratři. Při vyslovení těchto dvou slov si většina lidí u nás vzpomene na filmovou pohádku Jana Svěráka z roku 2014. Já si však představím docela jiné bratry: Jaroslava, Vladimíra a Oldřicha Taláškovy. Tři statečné muže, jejichž životní osudy vůbec nebyly pohádkové, avšak i přesto, anebo právě proto stojí za zaznamenání.
Narodili se v Lazcích u Olomouce v početné rodině místního pekaře Františka Taláška a jeho manželky Kateřiny, rozené Fialové. Pokud uvádím v početné rodině, myslím to doopravdy. Taláškovi totiž měli celkem 11 dětí – šest děvčat a pět chlapců. Tři z nich se nakonec stali vojáky z povolání. Možná by do uniformy zamířil i nejstarší z nich, František, avšak ten předčasně zemřel v roce 1920 v pouhých třiadvaceti letech. Předposlední syn – Adolf – se sice vojákem nestal, avšak v letech 2. světové války se stejně jako jeho sourozenci zapojil do odboje proti Němcům, byl zatčen gestapem a vězněn.
Jaroslav…
Nejstarší z trojice „bratrů vojáků“ – Jaroslav Talášek – se narodil 11. dubna 1898. V letech 1909-1916 studoval na gymnáziu v Olomouci a chtěl pokračovat i na vysoké škole. Jeho další studia však přerušilo vypuknutí 1. světové války, do níž musel v srpnu 1916 narukovat. V rakousko-uherské armádě absolvoval záložní důstojnickou školu a jako velitel čety a později roty se zapojil do bojů na ruské a později italské frontě. Po skončení válečných operací a vzniku samostatné Československé republiky se rozhodl v uniformě zůstat natrvalo. Prošel řadou velitelských i štábních funkcí a v letech 1929-1932 absolvoval prestižní Válečnou školu v Praze, po jejímž ukončení působil na Hlavním štábu v Praze. Jako zajímavost je možné uvést, že v letech 1935-1936 úspěšně absolvoval vojenský železniční kurs a i proto byl v době zářijové mobilizace na podzim 1938 ustanoven železničním traťovým velitelem v Brně a po okupaci ČSR v březnu 1939 a následném rozpuštění čs. armády působil na Ředitelství státních drah.
Hned po příchodu nacistů se Jaroslav Talášek zapojil do domácího odboje v řadách Obrany národa, za což byl 7. ledna 1940 zatčen gestapem a berlínským Volksgerichtem odsouzen za činy nepřátelské říši ke 12 letům odnětí svobody. Jen šťastnou shodou okolností tehdy unikl trestu smrti. Prošel káznicemi ve Vratislavi, Kasselu, Frankfurtu nad Mohanem a od srpna 1944 i obávaným Mírovem u Mohelnice, kde se v květnu 1945 dočkal konce války. Po osvobození se vrátil zpět do činné služby a zastával vysoké funkce v čs. armádě. V letech 1947-1950 byl náčelníkem štábu Vojenské oblasti 3 v Brně a v prosinci 1950 se stal náčelníkem štábu Vojenské oblasti 2 v Táboře. Jeho úspěšně se rozvíjející kariéra byla však náhle ukončena v dubnu 1951, kdy byl na základě udání důstojníka nechvalně proslulého Obranného zpravodajství a pozdějšího vysokého slovenského komunistického politika Viliama Šalgoviče z armády propuštěn a spolu se svou rodinou nuceně vystěhován z Brna. On i jeho paní byli v následujících letech vystaveni různým formám šikanování, a on sám nesměl nastoupit do jiného, než dělnického povolání (pracoval jako topič).
Ani to však tehdejšímu režimu nestačilo. Dne 29. října 1957 byl Jaroslav Talášek zatčen a v lednu následujícího roku odsouzen na tři roky odnětí svobody nepodmíněně za údajné rozvracení lidově-demokratické republiky. Prakticky celý trest si odpykal v nechvalně proslulém slovenském Leopoldově – věznici pro nejtěžší zločince –, odkud byl propuštěn na amnestii v květnu 1960. Zbytek života prožil komunisty na vojína degradovaný Jaroslav Talášek, vězeň dvou hrůzných totalitních režimů 20. století, v Olomouci, kde 6. července 1971 vydechl naposled.
Vladimír…
Jaroslavův téměř přesně o tři roky mladší bratr Vladimír se narodil 24. dubna 1901. Po absolvování české reálky v Olomouci nastoupil v létě 1919 na praxi u Československých státních drah, kde pracoval dva roky a absolvoval zde i několik odborných zkoušek. Inspirován svým bratrem se však nakonec rozhodl stát vojákem z povolání a v září 1921 se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl po dvou letech vyřazen jako poručík dělostřelectva (v této souvislosti se sluší zmínit, že školu ukončil jako vůbec nejlepší ze 115 akademiků svého ročníku). Zařazen byl k dělostřeleckému pluku 7 v Olomouci, u kterého po absolvování roční aplikační školy zastával funkci velitele baterie a zpravodajského důstojníka, a to až do září roku 1928, kdy se vrátil zpět do Vojenské akademie. Tentokrát však již pochopitelně ne jako student, ale jako učitel. A to učitel hned tří předmětů – matematiky, balistiky a také francouzštiny, z níž on sám složil 6. prosince 1929 státní zkoušku na Univerzitě Komenského v Bratislavě.
Podobně jako jeho starší bratr Jaroslav byl i Vladimír Talášek na základě náročných přijímacích zkoušek přijat v říjnu 1930 ke studiu na Válečné škole v Praze. Po jejím úspěšném absolvování působil dva roky ve štábu bratislavské 9. divize, aby byl v září 1935 přeložen do Prahy k 1. oddělení (organizačnímu) Hlavního štábu, kde působil až do okupace. Září 1938 a následné tragické události Mnichova prožil jako přiděleny důstojník 1. oddělení štábu Hlavního velitelství ve Vyškově. Po příchodu Němců a rozpuštění čs. branné moci sice nastoupil k Ředitelství státních drah v Praze, avšak současně se velice aktivně zapojil do budování vojenské odbojové organizace Obrana národa, a to jako příslušník jejího Zemského velitelství – Čechy. V jeho štábu úzce spolupracoval s divizním generálem Hugo Vojtou i plukovníkem generálního štábu Josefem Kohoutkem.
Rozsáhlá odbojová činnost Vladimíra Taláška však nezůstala gestapu utajena. Dne 14. prosince 1939 byl při návštěvě své rodiny v Hranicích zatčen. Následně prošel krutými výslechy v Petschkově paláci v Praze, odkud byl v roce 1940 odeslán do káznice Gollnow u Štětína a na jaře 1941 do berlínské věznice Alt Moabit, kde čekal na soudní proces. Dne 20. listopadu 1941 byl berlínským Volksgerichtem odsouzen k trestu smrti, na jehož vykonání čekal až do ranních hodin 19. srpna 1942, kdy byl v tamní sekyrárně sťat gilotinou. O tom, jakým útrapám byl po dobu věznění vystaven, svědčí i ta skutečnost, že těsně před smrtí vážil při své výšce 188 centimetrů pouhých 48 (!) kilogramů. Osvobozená republika ocenila hrdinství Vladimíra Taláška udělením Československého válečného kříže 1939 a jeho povýšením do hodnosti plukovníka generálního štábu in memoriam.
…a Oldřich
Poslední z bratrů Taláškových – Oldřich – se narodil 18. prosince 1909. I on studoval na olomoucké reálce, kterou úspěšně zakončil maturitou na jaře 1929 a poté absolvoval roční abiturientský kurs na olomoucké obchodní akademii. Jako každý mladý muž v té době absolvoval dvouletou vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 16 v Rožňavě, během níž se po příkladu bratrů rozhodl pro vojenskou kariéru. V říjnu 1933 byl přijat do hranické Vojenské akademie a po dvou letech studia zařazen v červenci 1935 jako poručík pěchoty k olomouckému cyklistickému praporu 2, u kterého působil až do března 1939. Stejně jako Jaroslav a Vladimír se i on zapojil do odbojové činnosti proti Němcům v řadách Obrany národa. Po zatčení bratrů gestapem si však uvědomil, že i jemu hrozí smrtelné nebezpečí a rozhodl se odejít za hranice republiky a zapojit se zde do boje za její osvobození v řadách naší zahraniční armády.
V březnu 1940 byl Oldřich Talášek prezentován v jihofrancouzském Agde u 1. čs. divize a zařazen k jejímu 1. pěšímu pluku, s nímž zasáhl do bojů proti Němcům. Po francouzské kapitulaci byl spolu s ostatními evakuován do Velké Británie, kde působil u 1. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády, a to jako velitel pěší čety a velitel čety obrany proti letadlům (OPL). Od listopadu 1942 až do července 1944 byl zařazen u Zvláštní skupiny D II. odboru Ministerstva národní obrany v Londýně, která ve spolupráci s britskou SOE organizovala vysílání československých parašutistů do okupované vlasti. K tomuto úkolu se ostatně připravoval i Oldřich Talášek. Absolvoval kurs útočného boje ve Skotsku i parakurs v Ringway u Manchesteru, avšak jeho vysazení do vlasti s největší pravděpodobností zabránil přednosta II. odboru MNO plukovník František Moravec. Když se prý dozvěděl o popravě Oldřichova bratra Vladimíra a uvěznění jeho bratra Jaroslava, nechtěl již poslat dalšího z Talášků na takřka jistou smrt.
Oldřich Talášek si však nakonec odeslání na frontu přece jen prosadil. V létě 1944 totiž odjel se skupinou dalších našich důstojníků do Sovětského svazu, kde byl v Sadaguře zařazen ke 2. čs. paradesantní brigádě v SSSR. S ní se zúčastnil bojů na Dukle i ve Slovenském národním povstání, po jehož porážce ustoupil spolu s ostatními do hor, kde přešli na partyzánský způsob boje. Na počátku prosince 1944 byl však zajat příslušníky Hlinkovy gardy a předán gestapu. Prošel mnoha výslechy a hrozila mu smrt, avšak šťastnou shodou okolností se dožil konce války a v dubnu 1945 byl v zajateckém táboře nedaleko Vídně osvobozen americkou armádou.
Vzhledem ke svým mimořádným zkušenostem a odborné způsobilosti pokud jde o výsadkové jednotky, a to jak ze Západu, tak i Východu, byl Oldřich Talášek vybrán pro právě tehdy budované Velitelství výsadkového vojska a v říjnu 1947 ustanoven velitelem nově zřízeného pěšího praporu 71 (výsadkového) v Zákupech u České Lípy. Z této jednotky zanedlouho vytvořil elitní útvar čs. armády, jenž svými schopnostmi nijak nezaostával za obdobnými jednotkami spojeneckých armád. Přes vynikající úspěchy, kterých při velení praporu dosahoval, byl v srpnu 1951 jako bývalý „zápaďák“ propuštěn z armády a společně se svou manželkou systematicky šikanován. Oba mohli pracovat pouze v dělnických profesích a jeho paní (mimochodem rovněž účastnice zahraničního odboje), přestože dokonale hovořila několika světovými jazyky, směla pracovat pouze jako myčka nádobí. Oldřich Talášek navždy odešel 21. března 1983 v Olomouci. Tiše a v naprostém zapomnění.
Skuteční hrdinové
Zpět do našich dějin se tato trojice mimořádných mužů mohla opět vrátit teprve po listopadu 1989. Ve většině zemí by o jejich osudech natočili minimálně celovečerní film a jejich jména by děti znaly z učebnic. U nás o jejich existenci něco ví (s výjimkou jejich nejbližších), pouze hrstka zasvěcených. Proto, aby se to změnilo, jsem napsal tento příspěvek. O třech bratřích. Ne pohádkových, ale skutečných. Skutečných hrdinech.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!