V týdeníku Echo se Martin Weiss zamyslel nad nedávným únosem civilního letadla v Bělorusku a (ne)schopností Evropy reagovat na tak nečekaný krok.
To nasazení stíhačky nám připomíná, jak hazardérský krok to byl. Pohled na mapu letu ukazuje, že pilot Ryanairu letadlo otočil doslova pár kilometrů od litevské hranice. Co by se stalo, kdyby neotočil a běloruská stíhačka ho následovala do litevského vzdušného prostoru? Ten je, jak známo, chráněn průběžnou operací NATO Baltic Air Policing. Baltští členové NATO nemají vlastní stíhačky, jejich území chrání rotující nasazení letek z jiných členských zemí, které startují ze základen v Litvě a v Estonsku. Naše gripeny tam naposled sloužily v roce 2019. Nyní misi vedou italské stíhačky. Na vstup běloruského vojenského letadla do litevského vzdušného prostoru by musely nějak reagovat. Jak?
Pro Západ je v tuto chvíli asi největším problémem, že neví, co má dělat. Filozofii strkání hlavy do písku v čisté podobě předvedla v neděli večer na Twitteru eurokomisařka pro dopravu Adina Valeanová, když měla „dobrou zprávu“ – údajně „pro všechny, zejména pro rodiny a přátele lidí na palubě“.
Weiss také zmiňuje, jak obtížné je vtěsnat běloruský konflikt do jednoduchých šablon: Pro profesionály zabývající se východní Evropou představovalo Bělorusko jistý oříšek. Nešlo je úplně snadno naroubovat na konflikt Východ–Západ, pokrok–zpátečnictví, jak si na něj zvykli třeba na Ukrajině nebo i v Rusku. Na fotografiích z běloruských demonstrací jste marně hledali vlajky EU. Postavení žen ani LGBT se neřešily. Žádné běloruské Pussy Riot tancující v kostele. Těm lidem šlo opravdu o zfalšované volby a státní násilí. Geopolitické ambice neměli; tušili, že jakékoli náznaky „barevné revoluce“ jen posílí Putinovu pozici. A oni se nechtěli ani stát součástí Ruska, ani druhou Ukrajinou. Brutalita režimu ovšem je nebývalá. Ramanu Pratasevičovi hrozí trest patnácti let vězení – trest, jaký se u nás dává za brutální vraždu – za organizování zpravodajství na internetu.
Taktéž v Echu se Ondřej Šmigol vrátil k věčnému tvrzení, že Trump je „proruský“:
Soustavným refrénem Trumpova prezidentství byla jeho údajná přilnavost k Rusku. Je pravda, že jeho rétorika byla značně znepokojivá a možná ruského prezidenta Vladimira Putina i osobně obdivoval. V reálných krocích však vystupoval proti Moskvě ostřeji než jeho předchůdce Barack Obama a vypadá to, že i než jeho nástupce Joe Biden. Jeho administrativa právě ustoupila Rusku (a Německu) v otázce plynovodu Nord Stream 2, což přímo ohrožuje energetickou bezpečnost střední a východní Evropy.
Minulý týden Bidenova administrativa oznámila, že sankce proti firmám podílejícím se na Nord Streamu nezavede. Přesněji vyhoví liteře zákona tím, že označí Matthiase Warniga, šéfa společnosti Nord Stream a bývalého agenta Stasi, a jeho firmu za sankcionované, ale již nezavede žádný reálný postih.
Zdá se, že ke změně názoru došlo kvůli německému tlaku. Němci na Nord Streamu dlouhodobě trvají. Zde se možná ukazuje výhoda Trumpovy zahraniční politiky, která mimo jiné spočívala v tom, že ho názor evropských spojenců až tak nezajímal. Možná v jeho rozhodování hrál i fakt, že zatímco německá kancléřka Angela Merkelová se k Trumpovi chovala chladně, Poláci se snažili mu zavděčit.
Biden se však chtěl od Trumpa v zahraniční politice odlišit. Ohlásil, že „diplomacie je zpět“. Německo považuje Bidenova administrativa za důležitého strategického partnera. Bidenova diplomacie tak znamená, že je připraven hodit přes palubu zájmy svých spojenců ze střední a východní Evropy, aby uspokojil německo-ruské potřeby.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
