Ani mimořádně úspěšná euroatlantická integrace České republiky koncem 90. let nezbavila naši zemi totálně schizofrenního postoje vůči Rusku. Vzpomínám si dobře na jeden výrok prvního českého ministra zahraničí Josefa Zieleniece, který ještě před dokončenou integrací věřil, že čím hlouběji bude naše země integrována do západních struktur, tím sebevědomější bude i naše politika vůči Rusku.
Není nedostatkem Zieleniecovy analytické předvídavosti, že se tak úplně nestalo. Je to spíše výsledek nekonečné řady aktivit některých pozdějších nejvyšších představitelů České republiky, kteří svou egoistickou a populistickou politikou systematicky rozdělovali naši zemi na dva nesmiřitelné tábory. Takových politiků byla a je celá řada, avšak náklonnost bývalého premiéra a současného prezidenta Miloše Zemana vůči největším totalitním režimům tohoto světa – Rusku a Číně – je toho nejtypičtějším příkladem. Česká politika vůči Rusku často nepůsobila sebevědomě a fakticky ilustrovala totální roztříštěnost české zahraniční politiky realizované v trojúhelníku Černínský palác – Hrad – Strakova akademie. Každá strana této mocenské struktury však často uplatňovala úplně odlišný druh své vlastní politiky vůči Rusku.
V sobotu 17. dubna 2021 se situace zásadním způsobem změnila. Premiér Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček oznámili během mimořádné tiskové konference, že ruské zpravodajské služby prokazatelně zaútočily na český stát a následný vývoj událostí postavil na hlavu dosud realizovanou nemastnou – neslanou českou politiku vůči Rusku. Razance a rozsah opatření použitých českou vládou jako odpověď na ruský nepřátelský čin bral dech a během krátkého okamžiku se vyřešilo několik dříve neřešitelných problémů: nadlimitní stavy ruských diplomatických zastoupení v České republice, kolizní účast ruského Rosatomu v tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany nebo nákup Evropskou lékovou agenturou neschválené vakcíny Sputnik V. Několik dnů napříč celým demokratickým politickým spektrem v Česku rezonovala nebývalá shoda a zdálo se, že další vývoj událostí nabere ještě rychlejší spád.
Vláda dokonce zveřejnila, že všechna realizovaná protiopatření proběhla i se souhlasem prezidenta republiky. Ten celý týden veřejně mlčel, aby následně totálně znevěrohodnil tvrzení vlády o své podpoře vylhanou spekulací o existenci dvou vyšetřovacích verzí.
I když vláda tyto informace obratem dementovala, poskytl Miloš Zeman ruské propagandě dostatek materiálu pro následné antičeské výpady. Korunu všemu však nasadila ministryně Marie Benešová, která zcela v rozporu s pozicemi premiéra, vicepremiéra i celé vlády, jejíž je členem, ohlásila několik vyšetřovacích verzí. Tím ve spolku s prezidentem Zemanem totálně znevěrohodnila českou vládu před domácí veřejností i před zahraničními partnery. Není proto divu, že se Praha nedočkala masivnější veřejné podpory od svých euroatlantických spojenců. Ministryně Benešová sedí na ministerstvu spravedlnosti dál, bez ohledu na neslýchanou veřejně projevenou neloajalitu vůči celému kabinetu. Personální nečinnost českého premiéra a jeho koaličního partnera je i v tomto případě jen další smutnou ukázkou nestandardnosti aktuálního politického prostředí v České republice.
Příběh málo pochopitelné cesty ministra Jana Hamáčka do Moskvy, který následoval, a především Hamáčkova neschopnost tuto otázku věrohodně vysvětit, posunul veřejnou debatu do zcela jiných rovin. Ta tam se odporoučela celonárodní politická shoda, začal nesmiřitelný politický boj umocněný blížícími se říjnovými parlamentními volbami. Zcela utichla i snaha o definování nové kvality česko – ruských vztahů a vrbětický příběh s osobní účastí Jana Hamáčka pomalu upadá s příchodem dalších událostí do zapomnění.
Nevyužít však jedinečnou možnost podívat se pravdě do očí a znovu popsat česko – ruské vztahy v konturách, jaké jim svým významem skutečně náleží, by byla neodpustitelná chyba. Jsme v situaci, která se již dlouhou dobu nemusí opakovat. Máme unikátní příležitost narovnat pokřivený vztah s Ruskem. Můžeme definitivně ukončit dobu, jež byla v minulosti definována nerovnými vztahy vazala a dominanta, tj. bývalého Československa a Sovětského svazu. Některé aspekty tohoto nerovného vztahu totiž nadále přesahují i do současnosti.
Je nanejvýš vhodné si veřejně přiznat, že naše ideály nejsou založeny na stejných hodnotách, jaké prosazuje Kreml; že je Rusko jen jedním z dodavatelů strategických surovin, za které platíme nemalé finanční prostředky a Rusko je na nich životně závislé; že je ekonomická spolupráce obou zemí z globálního pohledu spíše nevýznamná (náš export do Ruska znamená cca 2 % z celkového českého exportu) atd.
Definování nových česko – ruských vztahů by však nemělo být úkolem pouze pro vládu, ale i pro kompletní demokratickou opozici, která se svými parlamentními aktivitami na správě země spolupodílí. Takto důležitý proces by měl být doprovázen určitou veřejnou debatou, ve které by byla nově přijatá opatření vysvětlena a obhájena. Stávající stav, kdy jsou k diskusi nad zahraniční politikou zváni pouze vybraní představitelé establishmentu, je dlouhodobě neúnosný i s ohledem na to, že zásadním garantem tvorby a výkonu národní zahraniční politiky musí zůstat vláda. Všichni další protagonisté české zahraniční politiky by měli bezpodmínečně zohledňovat její finální pozice. Jen tak bude Česká republika čitelnou a respektovanou zemí. V kauze s Ruskem byl zatím učiněn jen první tah. Aby mělo toto úsilí smysl, je nutné v rošádě dále pokračovat a dovést věci tam, kam by být dovedeny měly.
Převzato z The Conservative
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!