O maďarském antipedofilním zákoně, který směšuje pedofilii s homosexualitou a transsexualitou, když (vedle samoúčelné sexuality a pornografie) zakazuje, aby byly „propagovány“ ve školách; vymezuje, které organizace mohou provádět mezi dětmi osvětu; požaduje vysílání reklam nebo filmů s tímto obsahem po 22. hodině, se u nás i ve světě napsalo docela dost. Hodně lidí se mě ptalo, jestli je to pravda, a co si o tom myslím jako někdo, kdo trochu umí maďarsky, a zároveň má konzervativní postoje.
Nic dobrého, aby bylo jasno, a potřebu vyjadřovat se k tomu moc nevidím, maximálně k věcem okolo. Že orbánisti hrají cynické hry, když například neohraničí nouzový stav pevným datem (ne, aby si uzurpovali moc, ale právě proto, aby ho po pár měsících zrušili a vytvořili dojem, že jim a/ opozice házela akorát klacky pod nohy, b/ na Západě se o nich šířily lži), je naprosto běžné, Viktor Orbán si pro své kampaně nevybral nebohého Arthura Finkelsteina náhodou. Mám potřebu reagovat, když se skutečně šíří lži a nesmysly, jako například, že v Maďarsku nefunguje parlament. Z úcty k pravdě a (bývalému) řemeslu.
Teď tedy k „věcem okolo“.
Před maďarským velvyslanectvím v Praze se také konala demonstrace Duhové vlajky pro Maďarsko, jejímž svolavatelem je probuzený bojovník českého Twitteru Kryštof Stupka. Stupka je veřejně známý hlavně svým podílem na odstartování kauzy Feri (kterou já považuju za legitimní a nevěřím, že by u desítek vážných svědectví šlo o nějaký politický komplot), pak také kauzou „rasistické polštáře v Bille“, které tato korporace po virválu Stupky a jeho pěti kamarádů okamžitě stáhla (konfederační vlajku obeznámený člověk nepoužívá, ale ta metoda známá ze zahraničí mě děsí víc), což Stupka oslavil kuriózním statusem, že „po odstranění rasistických polštářů odstraníme i rasistického premiéra“.
Tedy kuriózním z českého hlediska, kdo více sleduje anglosaskou scénu, tomu je to naopak až příliš povědomé. Stupka je absolventem prestižní pařížské Science Po, a zároveň nositelem těch nejhorších manýrů woke aktivismu. Udělat virvál a dosáhnout odstranění nějaké banality, které by si normální člověk nikdy nevšiml (povlaky na polštáře počínaje, oslovením „dámy a pánové“ v metru konče), je pro tyto lidi něco jako droga. Je to podle všeho mocenská záležitost, jde o to vidět, jak před vámi mocné korporace nebo celebrity plazí a prosí za odpuštění (taky Stupkovi nestačilo pouhé stažení polštářů, požadoval VEŘEJNOU OMLUVU, což je obvykle na Západě ještě spojeno s požadavkem dát peníze nějaké organizaci koncentrované na potírání rasistických povlaků nebo „stereotypních“ oslovení; v podstatě je to racketeering). A everything is racist, takže i Babiš, samozřejmě.
Co kuriózní nesporně je, že Stupka nějaký čas působil jako stážista u europoslankyně Radky Maxové, nedávno ještě z hnutí „rasisty“ Babiše. Jak je u woke lidí zvykem, Stupkova útlocitnost se nevztahuje na ideové oponenty. Když se v Evropském parlamentu konal jeden polský pro-life event (uzavřený a se zcela dobrovolnou účastí), Stupka na svém Instagramu předstíral, jak souloží s „pro-life“ nafukovačkou v budově ECR, kam ho taky nikdo nezval. Na rozdíl od zmatených středových nebo dokonce pravicových voličů, kteří obhajují prosakující nápady Pirátů slovy, že to „nemají v programu“, Stupka měl jasno hned a namířil si to od Maxové naprosto neomylně do Mladého pirátstva.
To ale samozřejmě neznamená, že je s maďarským zákonem všechno v pořádku.
Hra kocoura s myškami
Nemýlí se ti, kteří říkají, že jde hlavně o předvolební spektákl s cílem rozdělit opozici. Už původní antipedofilní zákon obsahoval různá kontroverzní opatření, jako například vytváření registru sexuálních násilníků. I v této podobě byl tak kritizován některými liberálními komentátory. Jenže opozice se do téhle pasti tentokrát chytit nenechala.
Chtěla za zákon hlasovat, a nejen to. Anticírkevní koalice kolem postkomunisty Gyurcsánye, zvaná jinak Demokratická koalice, a strana Dialog, která má sice v průzkumech asi procento, ale pochází z ní budapešťský starosta a pravděpodobný kandidát na premiéra Gergely Karácsony, navrhli, aby se ohlašovací povinnost vztahovala i na zpovědní tajemství. To je obecně kontroverzní téma ve vícero zemích, protože trestem za vyzrazení zpovědního tajemství je pro kněze exkomunikace. I kdyby k němu přišel Ted Bundy. Kněz nemusí dát rozhřešení, pokud se hříšník například odmítne dojít udat na policii, což mu lze uložit jako pokání, ale vyzradit obsah zpovědi nesmí.
Fidesz se rozhodl pro svou oblíbenou strategii „rozděluj a panuj“. Využil toho, že i lidé tolerantní k homosexualitě a konkrétním homosexuálům či transsexuálům ve svém okolí, mají jak v Maďarsku, tak si dovoluju tvrdit, že i v Česku, intuitivní pocit, že jde o téma, které do dětského světa zase tak úplně nepatří. Samozřejmě, když dvě ženy vychovávají děti, musí jim to nějak vysvětlit; když se dítě zeptá, proč strejda Ríša jde za ruku se strejdou Ivanem, normální rodič mu řekne, že se mají rádi, že to tak může být, objasní mu, že většina lidí to má ovšem jinak a dál to nepitvá. (Nábožensky založený rodič mu možná řekne, že je to hřích, ale v podmínkách současného světa dítě na každém kroku vidí a slyší, že nejde o většinový postoj, stejně jako třeba u sexu před svatbou.)
Ale pokud jde o „toleranční programy“ organizované školami, respektive příslušnými neziskovými organizacemi ve školách, o pohádky se dvěma princi a transgender Popelku v rámci školního kurikula, tam už si tou většinovou akceptací člověk není jistý ani v českém případě. Tím spíše, že nikdo nežije ve vzduchoprázdnu a doléhají k nám skrze média články o tříletých dětech, které se prý svobodně rozhodly, že jsou opačného pohlaví, o dvanáctiletých chlapcích na ženských hormonech, o čtrnáctiletých dívkách, kterým vzali prsa. O nekonečném počtu genderů, z nichž některé vymysleli trollové na tumbrlu, ale mládež se s nimi zcela vážně identifikuje. O jakési nebinaritě, která na rozdíl od transsexuality není vůbec medicínským pojmem. Lidé čtou, za jaké výroky se lidé na Západě vyhazují z práce, slyší, že v oblasti pohlaví prý neexistuje žádná jistota.
Fidesz tedy patrně usoudil, že na jeho straně je společenská většina. Sekeru zasekl také svým typickým způsobem, nové pozměňovací návrhy do zákona přibyly těsně před hlasováním. A s potěšením sledoval narůstající odpor a tenze v rámci sjednocené opozice. Ta příští rok plánuje kandidovat coby „jedna strana“ s jednou kandidátkou a jedním kandidátem na premiéra. Od Jobbiku až po levicové progresivisty, to je jediná šance, jak mohou Fidesz s jeho stabilní podporou ohrozit. Jobbik si tu situaci vyhodnotil jinak než ostatní, rozhodl se pro zákon hlasovat. Což bylo trochu překvapivé, protože pod vedením Pétera Jakaba (stejně jako většina současných poslanců strany je Jakab členem Jobbiku od jeho nejdivočejších časů) strana ztratila jakoukoliv zřejmou ideologickou linku kromě antiorbánismu a antikorupční rétoriky tak trochu matovičovského stylu. Stranu kvůli tomu opustili někteří poslanci, kteří si přece jen uchovávají i jiné ideje.
S hlasy Fideszu, jobbikovců, postjobbikovců a jednoho zástupce německé menšiny zákon prošel velkou většinou 157 hlasů (maďarský parlament má 199 poslanců). Politici ostatních opozičních stran hlasování bojkotovali a zúčastnili se protestu před parlamentem.
Zatím to asi Fideszu vyšlo, pod palbu se dostal Jobbik, rétorická cvičení ze západní ciziny Fideszu když ne přímo pomáhala, tak jej nikdy neohrožovala. Samozřejmě záleží, nakolik zůstane u cvičení. Orbán je teď nejspíš rád, že se jako starý antikomunista rozhodl pěstovat spojenectví všude možně (nemyslím jen Rusko a Čínu; největším investorem v Maďarsku je dnes Jižní Korea, která vystrnadila z prvního místa Německo), protože v západním světě přišel v krátkém čase o tři cenné spojence: o Trumpa, o Netanjahua, o Evropskou lidovou stranu. Odchází mu Merkelová, se kterou se vždy dohodl tak, aby každý měl svůj kus preclíku. Pokud by CDU prohrála volby na podzim, bylo by to vysloveně špatné.
Orbán je nesmírně talentovaný politik a stratég, politiku miluje a politické hry hraje úspěšně už přes 30 let. Je svého druhu možná jediným v Evropě, po odchodu Merkelové určitě. Jejich soužití napomáhalo i to, že jsou takové dva politické inventáře. Orbán ale také rád provokuje a chodí na hranu. Dělá to bez emocí a chladně, nejde o nějaké ústřely. Většinou se stihne vrátit, ale ne vždycky. Kampaň se Sorosem by mu u lidovců prošla, kampaň se Sorosem a Junckerem už ne. Jedna historka, která se traduje z jeho dětství: když jednou celý den ve škole provokoval a zlobil, učitelka mu zakázala na obědě makovou buchtu. Řekl kamarádovi, aby si sám došel pro „nášup“ a dal mu ho, učitelka si toho však všimla a chtěla zákusek zpátky. Nečekala, že ho jejím směrem malý Viktor hodí i s talířem. Od té doby se naučil talíře neházet, ale rád balancuje na té hranici pár sekund před.
V tomto případě to znamená, že Maďarsko schvaluje zákony typu Stop Soros (měl ošetřit financování lidskoprávních neziskovek), ale pak je bez většího odporu zruší nebo upraví, když je k tomu přiměje soud EU. Tak dopadly i tranzitní zóny na hranicích (ale Maďarsko si jimi vytvořilo takovou pověst, že tam nikdo nechodí; o to se teď snaží Dánsko).
Džihádisti
Mediální pokrytí, kterého se zákonu dostalo v samotném Maďarsku, bylo docela široké a pestré, asi přesně tak, jak si to předkladatelé zákona představovali a přáli. S tou výjimkou, že chytřejší liberální komentátoři situaci přečetli dobře (ono to není zase tak těžké, Fidesz to dělá stejně již 11 let) a dokonce nabádali k tomu, aby Jobbiku bylo „odpuštěno“, protože „právě to Fidesz nechce“. László Mérő z pokrokově levicového Magyar Narancs doslova napsal, že „skutečnou obětí je tady Jobbik“, protože byl těmi cyniky „donucený za zákon hlasovat“; samotný zákon podle něj nebude mít reálné dopady na cokoliv.
Někteří liberálové, kteří to myslí tzv. dobře, ale zase správně i pod Mérőovým postem podotýkali, že se stejnou logikou lze přece hájit i samotného Orbána: Očividně není homofob, homosexuálové ho nikdy nezajímali, vedou ho k tomu jeho mocenské ambice, pojďme litovat chudáka Viktorka, že k tomu byl dostrkán!
Mezi ty zajímavější reakce patřil i článek z druhého břehu, od Mátyáse Kohána v konzervativním Mandineru, který lze označit za blízký vládě. Zpravodajský web na rozdíl od stejnojmenného týdeníku publikuje i levicové nebo liberální názory, ale jeho čtenářstvo je vesměs pravicové a provládní, komentariát taky. V tomto případě nejde o počin žádného oligarchy, Mandiner měl různé majitele, ale jeho prapůvodcem je blog mládežnického sdružení Fidelitas, který mladí konzervativci psali zadarmo v době, kdy byl Fidesz v opozici odříznutý od státního financování. Dá se říct, že vyrostl organicky. Ale zpátky ke Kohánově článku s expresivním titulkem O zákazu trávení studní.
Mladý Maďar, toho času student ve Vídni, v něm vzpomíná na svůj středoškolský pobyt v Kalifornii před pár lety (uvádí rok 2017), kde se podle svých slov přesvědčil o tom, „jak desetiletí LGBTQ ‚osvěty‘ dělají z dětí džihádisty postmodernismu“. Jde o kultivovanou obhajobu zákona, ačkoliv je hodně osobní a pomíjí jeho politický kontext. „Nedokážu o tom mluvit bez emocí,“ uznává autor, „protože v Kalifornii jsem náhodou viděl, co LGBTQ ‚osvěta‘ dělá s dětmi, jaké informace a podporu poskytuje a jak zaručuje inkluzivnější a bezpečnější prostředí pro všechny,“ píše s neskrývanou hořkostí.
Kohán byl stipendistou na prestižní benediktinské střední škole na okraji Silicon Valley. Tam se zamiloval do černošské dívky, se kterou si posílali tisíce zamilovaných zpráv. Kromě toho si vyměnili i pár zpráv o hodnotových otázkách. Maďar své dívce napsal, že jako křesťan nesouhlasí s manželstvím stejnopohlavních párů. „Samozřejmě jsem věděl, že to zde není většinový názor, ale usoudil jsem, že ve výspě svobody lze mít na všechno nejméně dva názory. Mýlil jsem se,“ připouští a popisuje, jak ho následně na koleji čekal „šestičlenný výbor, který pokřikoval, jak mě něco takového mohlo napadnout“.
„Opakuji, na benediktinském gymnáziu. Opakuji, že kvůli soukromé zprávě, kterou jsem neposlal gay lobby, ale své tehdejší přítelkyni. Odvedli mě do ředitelny, kde jsme se hodinu a půl hádali, šest proti jednomu, s neutuchající zuřivostí.“ Zda ho „udala“ právě jeho tehdejší přítelkyně nepíše, ale z kontextu je to pravděpodobné, neboť popisovaný výslech začal na dívčích kolejích. O dívčiných dalších osudech píše, že je momentálně aktivistkou Black Lives Matter a Extinction Rebellion v New Yorku; nejhlasitější mužský oponent se mezitím identifikoval jako transgender a přesunul se na dívčí koleje.
„A nenechte se mýlit: senzibilizace dětí prostřednictvím nevládních organizací ve školách by z vašeho dítěte udělala džihádistu. Kdyby mu chtěli vštípit do hlavy jedinou správnou myšlenku, že homosexuálové tu s námi žijí a ubližují jim jen opravdu velcí kreténi, nikoliv normální lidé, nechtěli by organizovat osvětovou kampaň jako celek. Ne, oni chtějí do hlavy vašeho dítěte vložit celý ten balíček, homosexuální manželství, změnu pohlaví, genderismus, pan-, trans- a intersexualitu a všechnu postmoderní prázdnotu, kulturní marxismus a antiživot, které k tomu patří. To je ideologická kontinuita, proces vzdělávání, který před našima očima stahuje nejúspěšnější zemi světa do bahna; to je bahno, které rozbíjí rodiny a přátelství na kusy kvůli společensky nepodstatným otázkám LGBTQ; a to je ideologická otrava studny, která činí generace neschopnými vyrůst, založit rodiny, budovat užitečný život pro zemi a svět. Novela pedofilního zákona nikoho neutlačuje.“
„Na vzdělávání o alternativních sexuálních identitách existuje vhodná doba. Když je dítě schopno pochopit filozofické souvislosti ideologie LGBTQ. Když dokáže samostatně kriticky interpretovat Michela Foucaulta a Jacquese Derridu. Když si dokáže uvědomit prázdnotu postmoderních filozofických směrů a rozpoznat, že kritické teorie rasy apod. jsou jen kamufláží, a když se dozví, že všechny vyrostly z marxismu, z marxismu, který poslal jeho pradědečka do pracovního tábora, držel jeho zemi čtyřicet let v řetězech a pak ji prodal cizímu kapitálu. Z dítěte, které ještě nebylo vystaveno postmodernismu a marxismu, se stane na základě dlouhodobě vštěpované ideologie džihádista.“
Přes expresivitu použitého jazyka (Maďaři jsou na rozdíl od Čechů národ vzletných frází), stačí jediný pohled na americké univerzitní kampusy a jejich absolventy, aby nejen přesvědčený konzervativec uznal, že na tom asi něco je. Otázkou samozřejmě je, jak se s tím vypořádat, kde a jestli vůbec kreslit čáru, aby mladí homosexuálové věděli, že to není konec světa, že můžou mít hezký a naplněný život a nikdo jim nesmí ubližovat, a zároveň džihádisti neindoktrinovali děti holčičkami s pindíky nebo tím, že preference autíček nad panenkami znamená, že se dítě cítí jako opačné pohlaví. Říkám to jako někdo, kdo ve třech letech přesvědčoval celý svět, že se jmenuje Lukáš, mluvil v mužském rodě a nedal z ruky fotbalový míč. Jak jsem ráda, že to bylo Česko 1999 a ne San Francisco 2019.
Konzervativci malého a velkého státu
Ten spor se omílá v mnoha podobách, polemikách, diskusích. Únos pojmu liberál levicovými progresivisty způsobil, že řada klasických liberálů, libertariánů, minarchistů apod. se začala identifikovat jako konzervativci. V Americe typicky volili republikánskou stranu a stali se součástí „reaganovské“ koalice sociálních konzervativců, geopolitických jestřábů a stoupenců volného trhu. Tato koalice byla charakteristická svou těžkopádností, jisté problémy měla už od konce Studené války, neuspokojovala své členy rovnoměrně (sociální konzervativci od té doby prohráli snad každý boj; volnotržní skoro každý vyhráli; jestřábové jak kdy) a vždy existovali významní zástupci všech tří směrů, kteří se proti ní ohrazovali. Ale větší praskliny zaznamenala až s nástupem trumpismu.
Spor mezi Sohrabem Ahmarim a Davidem Frenchem je celkem nedávný a celý konflikt dobře ilustruje. Ahmari se narodil v Íránu, jeho rodiče byli socialisté, kteří bojovali proti šáhovi a mimoděk tak pomáhali ajatolláhům k moci. To ostatně celá široká koalice íránských levičáků a liberálů, kteří pak často prchli na Západ, kde se bez jakýchkoliv integračních programů okamžitě začlenili a stali se vesměs loajálními občany. Také Ahmariovi se rozhodli vydat za svobodou do Spojených států. Sohrab tam chodil na univerzitu, kde se utvrdil v marxismu a ateismu. Ale od té doby ušel dlouhou cestu ke konzervativismu, kterou dokonce završil katolickou konverzí. French je právník, jeho cesta životem byla mnohem typičtější, vždy byl součástí oné reaganovské koalice, jako voják sloužil v Iráku, jako advokát hájil hlavně konzervativní a nábožné lidi proti perzekuci ze strany různých institucí. Také French je nábožný člověk, evangelikální křesťan.
Ahmariho postoj je jasný, konzervativci se mají chovat právě tak jako progresivisti, kteří k prosazování své agendy využívají stát. V podobném případě si například britský Ofsted vyšlápl proti tamním ortodoxním židovským školám, protože ve svém kurikulu mají pojetí morálky neslučitelné s postmoderním. Podle Ahmariho si konzervativci nemohou dovolit být liberální. French je podle Ahmariho slušný člověk, ale je typickým příkladem ustupujícího konzervativismu; dokonce je příčinou, proč jsme na tom tak špatně (podobná obvinění vznáší v našem kontextu třeba Vladimír Palko vůči evropským lidovcům, kteří podle něj za poslední půlstoletí ustoupili ve všem, zatímco jejich odpůrci v ničem).
Podle Ahmariho by konzervativci měli začít tvořit aktivně politiku s cílem změnit společnost a potlačit progresivní tendence. Neměli by se bát využít k tomu prostředky státu, pokud jsou zrovna u moci. „Musíme bojovat v kulturní válce s cílem porazit nepřítele a užívat si kořisti ve formě veřejného prostoru přeuspořádaného k společnému dobru a nakonec k dobru nejvyššímu,“ napsal Ahmari kromě jiného. French reagoval svou obhajobou klasického liberalismu, jeho hodnoty svobody vyznání, svobody projevu, nezávislé justice a minimálního státu považuje k obraně konzervativních pozic za dostatečné. Dopustil se také výroku „blessings of freedom“ o věcech, které se jemu samotnému nepozdávají, třeba je i považuje za zvrácené, ale nezakazoval by je.
Když několikrát odsouzený pedofil v přestrojení za ženu četl dětem queer-friendly pohádky v městské knihovně v rámci „výchovy k toleranci“, Ahmari Frenche parodoval a označil to za „požehnaní svobody“. A pak ještě mnohokrát, příležitosti se koneckonců ahmariovcům naskýtají prakticky každý den. Frenchovi zastánci zase poukázali na to, jak daleko je až Ahmari schopen zajít, když ve svém statusu velebil Čínu; respektive řekl, že pokud by se více přihlásila ke svým (východním) náboženským tradicím a kořenům, představovala by pro něj mnohem udržitelnější a pozitivnější model než současná Amerika.
S kulturní válkou to nesouvisí, ale konzervativci Ahmariho typu nebývají intervencionalističtí ani volnotržní. Dá se říct, že mají klasicky konzervativní uspořádání, v němž je nejvýš společnost a její hodnoty. Ekonomika nebo zahraniční politika jsou těmto hodnotám podřízeny v jasné hierarchii. Je tak mezi nimi nemálo ekonomických levičáků, ať už to myslí upřímně a jsou přesvědčeni, že zásahy státu do ekonomiky slouží onomu společnému dobru, nebo jen chtějí přistřihnout křídla woke korporacím.
Kde v tom sporu stojí Viktor Orbán víme s jistotou. Dovolím si i tipnout, kam se s vyostřováním kulturních válek posune (posunula?) většina konzervativců v Americe, byť výchozí pozice je jiná než v Maďarsku, Ale kam se postaví česká pravice, odkojená reaganovským konsenzem a thatcherismem, to bude ještě zajímavé.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujem