Pro ženy v těch vzdělávacích institucích vyššího stupně, jimž dominují právě ony, je stále obtížnější najít si vztah alespoň trochu delšího trvání. A tak se musejí spokojovat – tedy pokud jsou tomu nakloněny – s občasným krátkým románkem, či sérií románků. Snad je to znak pokroku ve smyslu sexuální svobody, ale já o tom pochybuji. Podle mého názoru to dívkám velmi škodí.
Stabilní, láskyplný vztah je samozřejmě vysoce žádoucí pro obě pohlaví, nicméně pro ženy je mnohdy tou nejvyšší prioritou. Z výzkumu agentury Pew Research Center vyplývá, že mezi lety 1997 a 2012 se počet žen ve věku mezi 18 a 34 lety, které uvedly, že úspěšné manželství je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, zvýšil z 28 na 37 procent. Počet mladých mužů, kteří si myslí totéž, však v tomtéž období poklesl ze 35 na 29 procent. Zároveň dál klesal poměr sezdaných lidí – zatímco v roce 1960 to byly tři čtvrtiny, dnes je to jen polovina. A konečně v rámci stále svobodných lidí ve věku mezi 30 a 59 lety třikrát více mužů než žen uvádí, že ani nikdy nevstoupí do manželství (27 vs. 8 procent).
Práce nebo rodina?
Kdo vlastně rozhodl, že kariéra je důležitější než láska a rodina? Úspěšný právník v prestižní firmě dnes pracuje i osmdesát hodin týdně. Opravdu mu ten úspěch za všechny ty oběti stojí? A pokud ano, proč? Jen málokdo (většinou jsou to muži, kteří vykazují nízký stupeň přívětivosti) je hyper-soutěživý a chce vítězit za každou cenu. Pro něj je pak taková práce přirozeně fascinující. Většina však o takový život nestojí. Z průzkumů například vyplývá, že jakmile lidé vydělávají dost, aby pokryli všechny výdaje, další peníze jim na štěstí již nepřidají. Navíc většina žen, které zastávají náročné, vysoce placené funkce, má obdobně situované partnery – a tomu přikládají větší váhu ženy. Data agentury Pew dále ukazují, že choť s prestižním zaměstnáním je vysokou prioritou pro téměř 80 procent stále svobodných, leč vdavekchtivých žen, ale jen pro necelých 50 procent mužů. Většina vysoce postavených právniček navíc po třicítce svou náročnou kariéru opustí. Ženy představují pouze 15 procent partnerů dvou set největších amerických právnických firem. Tento poměr se za posledních patnáct let příliš nezměnil, přestože níže postavených právniček, ať už v soukromém či veřejném sektoru, je spousta. A není to tím, že by si samotné firmy úspěšné ženy na vyšších postech nepřály. Ve všech oborech je odjakživa nouze o špičkové pracovníky bez ohledu na pohlaví, a právnické firmy takové vyvažují zlatem.
Může za to patriarchát nebo trh?
Ženy, které z těchto pozic odcházejí, touží po zaměstnání – a životě –, ve kterém budou mít čas i na sebe. Když vystudují práva, odbudou si praxi na pozici koncipientky a odpracují si prvních pár let, přeorientují se na jiné cíle. To je ve velkých firmách dobře známo, ačkoli to není téma, o němž by lidé ochotně mluvili na veřejnosti, ať už ženy nebo muži. Nedávno jsem se zúčastnil přednášky jisté profesorky z McGillovy univerzity, která publiku plnému partnerek a dalších vysoce postavených zaměstnankyň právnických firem vykládala, jak nedostatek dětských zařízení a „mužská definice úspěchu“ brzdí jejich kariérní růst a nutí je odcházet jinam. Většinu žen v sále jsem znal. Často jsme spolu hovořili. Věděl jsem, že ani jedna nic takového nepovažuje za problém. Všechny měly své chůvy, protože si je mohly dovolit. Všechny své domácí povinnosti a potřeby dávno outsourcovaly. Také velmi dobře věděly, že definici úspěchu píše trh, nikoli jejich mužští kolegové. Pokud jste špičková právnička, která v Torontu vydělává 650 dolarů za hodinu, a klient z Japonska vám zavolá v neděli ve čtyři ráno, samozřejmě to zvednete. Okamžitě. Zvednete to bez otálení, i když jste zrovna usnula poté, co jste nakojila dítě. Zvednete to, protože nějaký ambiciózní právnický pěšák v New Yorku to jinak rád udělá za vás. Proto je arbitrem práce trh.
Manželství jako výsada bohatých
Stále nižší počty vysokoškolsky vzdělaných mužů představují stále vážnější problém pro ženy, které se chtějí vdávat anebo s někým jen chodit. Ženy totiž dávají přednost mužům na stejné či vyšší úrovni ekonomické dominanční hierarchie, partnerům situovaným stejně nebo lépe než ony. To platí napříč kulturami. Totéž však nelze říct o mužích, kteří nemají problém s níže postavenými ženami (jak ukazují data agentury Pew). Spíše hledí na věk a upřednostňují mladší partnerky. V posledních letech rovněž sílí novodobý trend mizející střední třídy, jelikož majetné ženy se stále častěji vdávají za majetné muže. Když navíc připočteme faktor úbytku dobře placených míst v průmyslové výrobě, která tradičně zastávali muži (mezi muži v zaměstnatelném věku je ve Spojených státech v současné době bez práce jeden ze šesti), manželství je dnes stále častěji výsadou bohatých. Nemohu si pomoct, ale přijde mi to úsměvné, i když je to humor černý a ironický.
Z údajně represivní patriarchální instituce manželství je dnes luxusní zboží. Proč se ti bohatí navzájem tak utiskují? Proč chtějí ženy zaměstnaného partnera, pokud možno s vyšším statusem? Z nemalé části proto, že jakmile se stanou matkami, jsou zranitelnější a potřebují někoho kompetentního, který by v případě potřeby rodinu uživil. Je to bezvýhradně racionální úvaha, ačkoli může mít i biologický základ. Myslíte si, že žena, která se rozhodne mít jedno či víc děti, se chce navíc starat ještě o jednoho dospělého? Proto je nezaměstnaný muž nežádoucí jedinec a status samoživitelky nevítaná alternativa. Vyrůstá-li dítě v domácnosti bez otce, hrozí mu až čtyřikrát vyšší riziko, že bude v dospělosti trpět chudobou. To znamená, že i jeho matka je chudá. Dětem bez otce hrozí rovněž vyšší riziko závislosti na drogách a alkoholu. Naopak děti s oběma biologickými rodiči vykazují nižší míru úzkosti, deprese a kriminality než ty, které vychovává jeden či více nebiologických rodičů. Děti z neúplných rodin také až dvakrát častěji páchají sebevraždu.
Nekončící boj
Celý problém pak dále zhoršuje sílící trend politické korektnosti na dnešních univerzitách. Zdá se, že studenti brojí proti útlaku tím hlasitěji, čím je prostředí na jejich alma mater rovnoprávnější – či dokonce čím více je namířené proti mužům. Na vysokých školách se dnes vyučují celé obory, které jsou nepokrytě a explicitně nepřátelské vůči mužům. Jde především o ty, jimž vévodí postmoderní/neomarxistická premisa, že západní kultura je represivní struktura vytvořená bílými muži s cílem opanovat ženy (a další vybrané skupiny) a odstavit je od vlivu ve společnosti, a že úspěšná je jen díky této dominanci a vyloučení.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!