„Základním postojem Viktora Orbána a jeho politických spojenců bylo po třicet let to, že tisk je vždy proti nim a že novináři vždy pomáhají odpůrcům Fideszu. V tomto interpretačním rámci, pokud Fidesz prohraje, pak mediální nadvláda zvítězila, ale pokud zvítězí, může se tak stát pouze tváří v tvář mediální opozici,“ píše liberální Telex v textu autorů Tamáse Fabiána a Flóry Dóry Csatári. Telex článek publikoval u příležitosti ročního výročí hromadné výpovědi redaktorů Indexu, kteří se obávali o svou nezávislost. Tito lidé pak společně založili Telex.
Zabývá se v něm třiceti lety vztahů mezi Fideszem a médii a jeho důležitými milníky, a také samotnou transformací maďarské mediální scény. Popisuje také to, jak Orbán přestal být miláčkem médií a stal se jejich častým terčem. Došlo k tomu už v první polovině 90. let.
Samotný text je poměrně obtížně srozumitelný pro někoho, kdo nezná podrobněji maďarské reálie a politický vývoj po roce 1990, a tak jsme jej využili jako podklad pro náš text, v němž je vysvětlujeme.
MILÁČEK
Nejprve se musíme vrátit do roku 1989, kdy šestadvacetiletý Viktor Orbán jako představitel antikomunistické mládežnické organizace Fidesz pronesl svůj slavný projev na symbolickém pohřbu premiéra Imreho Nagye, popraveného po Maďarském povstání v roce 1956. Orbán tehdy porušil předchozí dohody s představiteli režimu, když veřejně vyzval ke skoncování s komunismem, uspořádání svobodných voleb a odchodu sovětských vojsk z Maďarska. Stal se svého druhu ikonickou postavou, ačkoliv krátce na to odjel do Británie studovat na Oxfordské univerzitě. Nicméně už po pár měsících se vrátil, aby v Maďarsku kandidoval v prvních svobodných volbách.
Zejména Orbán a další dva jeho kolegové, Gábor Fodor a především Tamás Deutsch, hezký chlapec v džínové bundě s náušnicí, byli v té době mediálními miláčky svého druhu. „Viktor jen pohnul malíčkem a tisk omdlel,“ vzpomíná na tehdejší náladu pro Telex jistý politolog.
V prvních letech po svém vzniku Fidesz stoupal vzhůru mimo jiné díky tomu, že jeho politici byli mladší, energičtější a odvážnější než politici ostatních stran, které se podílely na změně režimu. A média jim přála. Konzervativní strany, které utvořily první demokratickou vládu Maďarska, se naopak mediální oblibě nikdy netěšily.
Novináři jsou v průměru všude liberálnější než populace a strany s konzervativním či nacionálním profilem s apriorní oblibou v médiích počítat nemohou. Tak tomu bylo i u vůdčí síly tehdejší konzervativní koalice, Maďarského demokratického fóra (MDF). Opoziční Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) byl sice výrazně liberální, ale jeho představitelé byli starší a méně fotogeničtí. Často šlo o levicové akademiky a intelektuály židovského původu z Budapešti, což bylo někdy terčem antisemitských útoků ze strany oživlé krajní pravice.
Fidesz naopak tvořili mladí lidé z různých částí země, různého původu, těsně po škole. Orbán pocházel z malé vesnice, Deutsch ze židovské rodiny z Budapešti, Fodorovi byli intelektuálové na maloměstě, László Kövér byl syn zámečníka z města Pápa, József Szájer sirotek z učitelské rodiny v Soproni. Bylo těžké nacpat je do škatulky. A oni sami se snažili prezentovat jako mladá síla, která stojí nad starými příkopy.
Někdy v polovině volebního období mezi lety 1990 až 1994 Fidesz v průzkumech veřejného mínění přerostl sám sebe a neúměrně ke své skutečné velikosti, zkušenostem a organizačním schopnostem byl zdaleka nejpopulárnější stranou. Dokonce se jeden čas předpokládalo, že by po vítězství v příštích volbách mohl sám sestavit vládu.
RENEGÁT
Rychle získaná popularita se ukázala jako pomíjivá; v roce 1993 Orbánova strana v průzkumech opakovaně překračovala 40 procent, ale v parlamentních volbách v roce 1994 se sotva dostala do parlamentu a stala se vůbec nejmenším klubem. Dokonce KDNP, dnešní přívěšek Fideszu, byla tehdy větší. Důvodů bylo několik:
Spor Orbán-Fodor – po pádu režimu se v Maďarsku obnovil předválečný konflikt mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci. Tento konflikt rozštípl i Fidesz, ačkoliv se od něj zpočátku verbálně distancoval; protilehlá křídla reprezentovali Orbán a Fodor. Tisk se v tomto sporu stavěl spíše na Fodorovu stranu. Fodor nakonec i se svými sympatizanty v roce 1993 Fidesz opustil.
Odmítnutí podepsání Demokratické charty – významnou součástí sporu o směřování bylo, co je větší hrozbou pro nové Maďarsko. Zatímco pro Orbánovo křídlo jí byl postkomunismus, pro Fodorovo nacionalismus. Když pak vznikla Demokratická charta, která se vymezovala proti nacionalističtějším skupinám ve vládnoucí MDF a jiným krajně pravicovým proudům, Fidesz se k ní už nepřipojil. Odmítl se stát součástí útoku na MDF, k němuž se připojili postkomunisté. Demokratická charta byla počátkem spolupráce mezi postkomunisty a liberály z SZDSZ. Byla podporována většinou intelektuálů i médií.
Korupční kauzy Fideszu – nevinní chlapci chtěli také svůj podíl na majetku, a do popředí se začal drát instinkt Lajose Simicsky, jehož metody vyústily v jednu z nejpropíranějších korupčních kauz té doby.
Přilnutí k MDF – Orbán se v soukromí sbližoval s konzervativním premiérem Józsefem Antallem a Fidesz vytvořil tajný pakt, který značně nahlodal jeho vymezování se vůči tehdejší konzervativní vládě.
Špatná kampaň – jak Fidesz nabíral pravicovější směr, přestával být pro voliče nalevo i napravo čitelný, a nevylepšila to ani kampaň před volbami 1994, která připomínala spíše reklamu na ovoce.
Ačkoli se jednalo o různé problémy, vedení strany cítilo, že mají jedno společné: tisk se obrátil proti nim. Diskusní dokument připravený pro celostátní setkání, které se konalo po volební porážce v roce 1994, označil „soustředěnou mediální kampaň“ proti straně za jednu z hlavních příčin mnohem slabšího výsledku, než se očekávalo.
Povolební brainstorming uspokojivý posun patrně také nepřinesl, protože v zápisu ze schůze stojí, že „problém, jak zprostředkovat skutečný obsah politického poselství voličům prostřednictvím médií téměř výhradně nepřátelských Fideszu, nebyl vyřešen“.
Nakolik bylo toto vnímání oprávněné?
I autoři Telexu uznávají, že minimálně do jisté míry bylo. Zatímco ostatní strany disponovaly značným ekonomickým a kulturním kapitálem (a výkupy majetku postkomunisty při změně režimu byly považovány za vysloveně nespravedlivé) a silnými pozicemi v médiích, Fidesz nic srovnatelného neměl. I jediný větší list blízký straně, Magyar Narancs, se od Fideszu po odchodu Fodorova křídla definitivně odřízl a naopak se stal jedním z jeho nejzatvrzelejších odpůrců.
Orbánův odpor byl podpořen také postojem tehdejší mediální elity, připouští Telex. Venkovští vůdci strany byli v metropolitním prostředí znevažováni, městská inteligence jim dávala najevo, ať jsou rádi, že mají možnost kopat ve vyšší lize. Orbán si už v roce 93 v jednom rozhovoru stěžoval, že novináři překračují své pravomoci, když chtějí vedení Fideszu říkat, jaký krok je ve sporu Orbán-Fodor správný.
„Hodíme tě zpátky na smetiště, odkud jsme tě vytáhli,“ řekl údajně v tomto období známý levicový publicista jednomu z předních politiků Fideszu, což se ve Fideszu ustálilo jako vyjádření mediálního názoru.
PŘES PRSTY
Stranická elita Fideszu dospěla v roce 1994 k závěru, že stabilní politická přítomnost vyžaduje peníze a vlastní média. Do práce se pustil jak jinak Lajos Simicska. Simicska nedisponoval žádným politickým talentem, na rozdíl od Orbána nedokázal působit na masy a dokonce na své straníky dělal dojem exota. Pocházel z otřesných rodinných poměrů, byl však velmi chytrý. S Orbánem se seznámil na gymnáziu v Székesfeherváru, kde studoval matematiku. Byl to brýlatý, obtloustlý chlapec, který se vyznačoval bystrým myšlením, a jak se později ukázalo, i byznysovým nadáním. Zůstával mužem v pozadí.
První pokus byl učiněn už v létě 1994, kdy si prostřednictvím Simicskovy společnosti Mahir pronajali od státního vydavatelství Hírlapkiadó, v době mezi prvním a druhým kolem parlamentních voleb 94, vydavatelská práva na tři noviny (Esti Hírlap, Express hirdetési újság, Magyar Nemzet). Vítěznému spojenectví postkomunistů a liberálů ale nezabránili a kabinet Gyuly Horna, jakmile se dostal k moci, si noviny rychle vzal zpět. Navíc Hírlapkiadó vytrestal odvoláním svého generálního ředitele Gábora Liszkaye, který dopustil, aby k transakci došlo (později se stal klíčovým člověkem mediálního světa Fideszu).
Poté, co dostal přes prsty, pustil se Fidesz do složitějšího projektu, a na troskách deníku Új Magyarország, který byl dříve spojen s MDF, začal vydávat deník Napi Magyarország. Orbán v té době vnímal, že nutně potřebuje peníze a média. Józsefa Antalla měl rád, ale jak kolem roku 1995 smutně konstatoval, Antall se pro politiku nenarodil. Nerozuměl prý tomu, že k reálné politické moci potřebuje peníze a média, a „obojí si nechal ukrást před nosem (…) a nás, pravici, tady nechal s holým zadkem“ (Antall v roce 1993 podlehl onkologickému onemocnění).
Fidesz na sobě v letech 1994 až 1998 pracoval nejen z hlediska mediální přítomnosti. Orbán odvedl obrovský kus práce na sobě i na celé straně, najal spin doctora, vytyčil cíle, vypracoval a představil vhodný program, uzpůsobil svůj rodinný život. Stal se z liberála sociálním konzervativcem, ekonomickým nacionalistou a protekcionistou, který kritizoval vládní neoliberalismus.
Udělal z Fideszu uvěřitelnou konzervativní stranu, což se zpočátku zdálo prakticky nemožné a po fiasku ve volbách v roce 1994 ještě víc. V neposlední řadě jim pomohla i vládnoucí koalice postkomunistů a liberálů svou relativně necitlivou ekonomickou politikou a různými skandály. Fidesz v roce 1998 slavil „odložené“ vítězství.
PRVNÍ VÝSTŘELY
Ve svých 35 letech se stal Orbán premiérem v koaliční vládě Fideszu se zbytky vážené MDF a konzervativně-populistickými malorolníky.
Hned po svém nástupu do funkce s workoholickým zápalem oznámil, že do šesti měsíců vytvoří v médiích politicky vyváženou situaci, a poté jeho lidé vyměnili ve veřejnoprávních médiích řadu redaktorů, kteří byli považováni za levicové (ačkoli k ovládnutí médií bylo stále daleko), po znárodnění Postabanky převzali mediální portfolio této finanční instituce a zrušili jeden z listů, nepřátelské noviny Kurír.
Dalším důležitým mediálním momentem Orbánova prvního funkčního období bylo sloučení deníků Napi Magyarország a Magyar Nemzet, díky němuž Fidesz získal konečně jedny větší noviny s čteností 60 000 až 70 000 čtenářů. Opozice tento krok právně napadla, ale úřady jej legitimizovaly argumentem (stále zaznívajícím), že proti levicové mediální převaze je zapotřebí silný pravicový tisk. Ve všech možných konfiguracích totiž média Fideszu stále tvořila malou menšinu.
Orbán později nabídl únikovou cestu umírněnějším novinářům, kterým nová, bojovně provládní orientace Nemzetu nebyla příliš po chuti (po převzetí jich v redakci zůstalo asi jen 20-25 ze 70): Heti Válasz, který se profiloval jako umírněný, konzervativní list, začal vycházet pod křídly dosavadního hlavního poradce premiéra Istvána Eleka a vláda na něj v rozpočtu na rok 2000 vyčlenila sumu 1,5 miliardy forintů.
Ve financování maďarských médií vždy hrála velkou roli státní inzerce a strana, která byla právě u moci, ji mohla libovolně pumpovat do sympatizujících médií: v první polovině roku 2002 bylo deset nejvýznamnějších inzerentů médií ve vlastnictví státu.
Ačkoliv tedy Fidesz na jaře roku 2002 už disponoval jistým soukromým mediálním portfoliem a veřejnoprávní média s ním tu více, tu méně sympatizovala, volby poměrně těsně a zcela nečekaně prohrál.
Mýlila se naprostá většina agentur, které předpovídaly víceméně jasné vítězství Fideszu. Orbán byl naprosto zdrcený, v počátečním šoku pořádal před druhým kolem velké manifestace pod heslem Vlast nemůže být v opozici, přičemž na tu největší přišlo na půl milionu lidí. Když ale tato počáteční paralýza ustoupila, začal analyzovat příčiny porážky. Média považoval za jeden z hlavních faktorů.
„Chyba nebyla v tom, že jsme byli konfrontační, ale v tom, že jsme měli být obratnější v obhajobě svých rozhodnutí… Měli jsme častěji a účinněji veřejnosti ukazovat, že cíle, pro které jsme byli konfrontační, byly dobré cíle… Komunikace vlády nebyla dostatečně jasná. Mělo být vynaloženo více peněz a pozornosti… na média a na jednotlivce… jiného než liberálního smýšlení, které dominuje médiím. Mělo jim být věnováno více prostoru v psaném tisku, elektronických médiích apod. Měli jsme maďarské veřejnosti zpřístupnit nové kanály (…) Měli jsme vytvořit více novin. To se nám nepodařilo,“ stěžoval si údajně.
Netýkalo se to jen médií. Širší narativ, podle citátu připisovaného László Kövérovi, zněl: „Byli jsme ve vládě, ne u moci“. Podstatou bylo, že během první vlády Fideszu měl levicově-liberální mainstream významné postavení ve všech oblastech politicko-ekonomického a mediálního světa, což vládě bránilo v realizaci jejích plánů.
Jak ukazuje Orbánův citát, představitelé Fideszu dospěli stejně jako v roce 1994 k závěru, že k politické hře je zapotřebí více vlastních mediálních produktů, a opoziční léta 2002-2010 tento závěr potvrdila.
CHCETE TELEVIZI? TAK SI JI KUPTE!
Když se oklepal z porážky, pustil se Orbán do objíždění země a budování silných vnitrostranických struktur. Energii zmobilizovaného pravicového elektorátu přetavil do zakládání stovek neformálních občanských skupinek po celé zemi. Koncem srpna 2002 pak na jedné manifestaci prohlásil, že je třeba přijmout nový mediální zákon, který by veřejnoprávní média rozdělil mezi dva rovnocenné politické tábory. Řekl také, že pokud se tak nestane, vyhlásí o této otázce referendum.
Pokud chce pravice televizi, může si koupit vlastní, vysmál se jim socialistický premiér Péter Medgyessy.
Fidesz jeho radu přijal a televizi si koupil.
Gábor Borókai, bývalý mluvčí vlády, a dalších dvacet soukromých osob převážně z byznysu založilo koncem roku 2002 televizi Hír TV (Zpravodajská TV), kterou o rok a půl později převzal Simicska.
Orbán je rozený bojovník a začal bojovat na všech frontách. Skrze média nemínil jen šířit zprávy mezi své příznivce a obhajovat svou politiku, ale také útočit na vládu. Už v červnu 2002 Magyar Nemzet pod vedením Gábora Liszkaye odhalil, že Péter Medgyessy byl tajným agentem komunistické rozvědky. Asi i Orbán si myslel, že to bude na koaliční liberály příliš, ale spletl se. Liberálové sice nejdřív požadovali odstoupení premiéra, ale když k němu nedošlo, zůstali ve vládě.
Magyar Nemzet byl sám a proti němu stály tři velké levicové deníky; a on útočil. Za jeden rok bylo proti listu podáno 95 trestních oznámení, třikrát více než vůči třem zbylým levicovým novinám.
List tehdy většinu soudních sporů prohrál, zaplatil milionové pokuty a musel zveřejnit desítky oprav či omluv. Ty ale nikdy nejsou tak efektivní jako původní zpráva, pro Fidesz to navíc byl jen další důkaz, že vedle většiny médií i soudy slouží postkomunistům. Zvlášť když například za vylhaný dopis Edwarda Tellera v Népszabadságu pokuta nepadla.
(Népszabadság na titulní straně uveřejnil dopis od právě zesnulého Edwarda Tellera, který byl za svého života sympatizantem Fideszu. Slavný jaderný fyzik židovského původu v dopise vyjadřoval nespokojenost s antisemitismem a antiamerikanismem ve straně.
Dopis byl podvrh, Teller ho nenapsal, autorem byl vysloužilý novinář László Zeley, který se neúspěšně snažil přimět Tellera, aby jej podepsal. Népszabadság dostal za článek důtku od asociace maďarských novinářů MÚOSZ, tehdejší šéfredaktor byl však vzápětí zvolen předsedou etické komise MÚOSZ, kde sloužil až do roku 2011.)
Zlatý hřeb představovaly pro média Fideszu události z podzimu 2006, kdy byla zveřejněna zvuková nahrávka projevu socialistického premiéra Ference Gyurcsánye před straníky v Balatonőszöd, který se v něm (prý ve snaze motivovat k reformám) přiznává, že se předchozími čtyřmi lety i úspěšnou volební kampaní prolhali, doslova „lhali ve dne, večer i v noci“, a že maďarská ekonomika je před krachem. Následné scény z obléhání státní televize vysílala pouze Hír TV, sledoval je milion lidí a jejich záběry byly vysílány po celém světě, od CNN po BBC.
Po zveřejnění projevu se Orbán postupně dostal zpátky do sedla, přestože ještě několik měsíců předtím, po prohraných volbách v roce 2006 (Fidesz opět získal přes 40 procent hlasů, ale nestačilo to; Orbán navíc těsně předtím dost ponižujícím způsobem prohrál v debatě s Gyurcsányem), doslova bojoval o své politické přežití a Simicskou vedený Magyar Nemzet se ukázal být jeho záchranou.
Po Gyurcsányově vítězství zesílily hlasy zprava, že je potřeba změna, že Orbán musí po dvou prohraných volbách odejít z čela strany, a za tímto účelem umírněnější křídlo strany již plánovalo lepší budoucnost bez Orbána (kandidátem na nástupce měl být současný prezident János Áder), a to s ekonomickými subjekty blízkými pravici v salonech miliardářky a veřejné intelektuálky Márie Schmidtové. V lednu 2007 pak přišel článek v Magyar Nemzet, který „intrikánům“ před tehdejšími 70 tisíci čtenáři explicitně sdělil, že Orbán je nezpochybnitelným vůdcem pravice, a implicitně také to, že Simicska, bez něhož by postorbánovský Fidesz opět neměl žádná média, mu stále věří.
Důležitým milníkem budování mediálního zázemí z opozice byl rok 2009, kdy si členové Národní rady pro rozhlasové a televizní vysílání (ORTT) z řad Fideszu, křesťanských demokratů a socialistů fakticky rozdělili vysílací frekvence dvou hlavních celostátních komerčních rozhlasových stanic mezi pravici a levici, jak to navrhoval Orbán v roce 2002. V témže roce tak Sláger FM nahradilo Neo FM a frekvence rádia Danubius byla na sedm let přidělena Simicskově Class FM.
Celkově je pozoruhodné, že poté, co Orbán a jeho okolí viděli příčinu svých volebních porážek v letech 1994 a 2002 v nedostatku vlastních médií, vstupovala strana do voleb v roce 2010 s celostátním deníkem, týdeníkem s předplatným, bezplatným týdeníkem s milionovým nákladem, vlastní zpravodajskou televizí a komerční rozhlasovou stanicí. V opozici Fidesz nelenošil, Orbán a spol. udělali svůj domácí úkol a vybudovali kolem strany malé mediální impérium.
Po dvoutřetinovém vítězství, když se socialisticko-liberální blok definitivně zkompromitoval (socialisté ztratili dvě třetiny voličů, liberálové zanikli), se mohl Orbán přesunout o úroveň výš; mohl se zaměřit na onu rovnováhu, teď už z pozice bezprecedentní moci.
BUDEŠ NAROVNÁN, PROSTORE
Podle indexu svobody tisku mezinárodní novinářské organizace Reportéři bez hranic (RSF) patřilo Maďarsko v roce 2006 mezi deset nejlepších zemí světa, v roce 2010 bylo na 23. místě. Od té doby se však situace rok od roku zhoršuje a Maďarsko je nyní na 92. místě, mezi nejhoršími zeměmi EU. Pro Orbána a spol., jakož i pro pravicové voliče v Maďarsku, tyto žebříčky fungují jako jasný doklad, že dokud existovala v médiích takzvaná levicová převaha, bylo to pro neziskovou organizaci (provládní média nikdy nezapomenou zdůraznit, že placenou Georgem Sorosem) v pořádku až ukázkové.
Tyto žebříčky na ně tedy nedělají nejmenší dojem, naopak Orbán stále opakuje, že lehká většina médií v Maďarsku je proti němu. Záleží, jak se to vezme. Na počet médií to pravda není, jiné je to s dosahem, respektive množstvím konzumentů. Aktuálně nejčtenější zpravodajský web 24.hu provládní není, stejně tak nejsledovanější televize RTL, a tak ve čtenosti či sledovanosti vydají za delší řádku provládních médií s nižším dosahem. Provládní média patrně sleduje asi stejné množství příjemců, jako ta s vládou nesympatizující, což je výsledek přirozeného politického rozdělení maďarské společnosti, kdy část lidí apriorně odmítá přijímat informace z určitých typů zdrojů. Jednou z výjimek byl starý Index, který měl vyrovnaný počet čtenářů z obou politických táborů. I proto dává smysl podívat se na milníky vývoje po roce 2010.
Nejprve přišel na řadu mediální zákon a transformace státních médií, které v Maďarsku nespoléhají na koncesionářský poplatek, a jsou tak odkázána politické libovůli. Jako tenká nitka prochází Orbánovou politickou strategií centralizace. Důležité bylo, když se Maďarská tisková agentura stala součástí konglomerátu a začala poskytovat bezplatné zpravodajské služby v souladu s celkovou linií MTVA.
Vybudovat či udržet paralelní agenturu se stalo tržně nemožným. To je mnohem důležitější než stav státní televize, která nemá vysokou sledovanost. Byť liberální a levicová média mají vlastní politické či společenské zpravodajství, souběžně přebírají i řadu zpráv MTI.
Fidesz měl během tří volebních období s ústavní většinou spoustu času, a tak postupně například obsadil příslušné rady, které udělují frekvence rozhlasovým stanicím. Ačkoliv většina z těchto stanic je nepolitická, je to pro Fidesz kýžený stav. V porovnání s Českem jsou obecně totiž média v Maďarsku výrazně političtější; rádiová stanice, která by se věnovala politice tak, jako například opoziční Klubrádió, je v Česku poměrně obtížně představitelná. Politice se věnují i soukromé televize, z jedné strany už zmíněná provládní stanice Hír TV (a donedávna i ECHO TV), z druhé třeba liberálnější ATV.
K velkým ziskům Fideszu po roce 2010 patří TV2, což je komerční televize. Tu v roce 2013 koupil Andy Vajna, již zesnulý hollywoodský producent (produkoval mj. Ramba). Vajna se narodil v židovské rodině v Maďarsku, od 12 let však žil v USA. Později se vrátil do Maďarska a byl velkým podporovatelem Orbána, přičemž měl na starost maďarský film. TV2 koupil od německé společnosti ProSiebenSat1.
Další významným bodem byl zisk internetového portálu Origo, který byl do té doby nejčtenější, ale od doby, co produkuje silně provládní čtení, se o několik příček propadl. Rovněž Origo obětovali Němci, vyměnili jej pravděpodobně za prodloužení frekvence pro mobilního operátora z jejich portfolia. Hlavním vnějším projevem byl v té době příchod Němky Kerstin Güntherové do představenstva Telekomu.
V roce 2016 přišel konec levicového deníku a někdejšího listu státostrany Népszabadság. Již několik měsíců se proslýchalo, že vydavatelství Mediaworks, které vydává deník Népszabadság, získali provládní podnikatelé. Fidesz ve skutečnosti více zajímaly regionální noviny v portfoliu společnosti. Népszabadság pak získal rakouský podnikatel Heinrich Pecina, který jej následně pro nerentabilnost zavřel. Népszabadság měl v době svého uzavření náklad asi jen 37 tisíc, ale i tak byl nejčtenějším denním tiskem v Maďarsku, kde byl úpadek printu ještě rychlejší a dramatičtější než v Česku.
Novináři Népszabadságu do poslední chvíle nic netušili; vedení jim původně sdělilo, že se redakce stěhuje.
Pro Origo, Népszabadság – a ostatně i Index – je společné, že vydavatelé novin (i zahraniční) prezentují své kroky jako reorganizaci a odvolávají se na ekonomickou racionalitu. Členové redakce s tím ale nikdy nesouhlasí, hovoří o útoku na svobodný tisk. Jejich prohlášení a hromadné výpovědi pak v jisté části společnosti vyvolávají velký ohlas a jsou doprovázeny protesty. Jejich kauzy přebírají ostatní média, a také vznikají nová. Kromě Telexu, který založili bývalí redaktoři Indexu (příběh vlastnické struktury Indexu je tak neuvěřitelně obsáhlý a nepřehledný, že se jím v tomto článku zabývat nebudeme; na stránce je k tomu několik textů z loňského roku), také RTL nedávno oznámilo, že bude mít brzy vlastní zpravodajský portál. Kromě toho v Maďarsku začali působit Euronews, Deutsche Welle a Svobodná Evropa.
Index zůstává médiem, které budí dojem nezávislosti; cílem patrně nebylo vytvořit další Origo, ale zbavit Index schopnosti rozehrávat velké kauzy. O nich Index normálně píše (na rozdíl třeba od Origa, které se zkrátka tváří, že neexistují), není však jejich iniciátorem. Možnou pohnutkou pro ochotu jít do konečného střetu mohly být komunální volby v roce 2019, v nichž Fidesz ztratil mnoha svých bašt. Ačkoliv se před volbami objevilo několik sexuálních a drogových skandálů politiků vládní i opoziční orientace, médiím dominoval skandál Zsolta Borkaie z Fideszu. Ačkoliv Borkai ve svém Győru paradoxně vyhrál, skandál mohl mít nepříznivé účinky jinde, vést k větší mobilizaci opozičních či znechucení některých vládních voličů.
S jistými obtížemi se musel Fidesz potýkat v letech 2015 až 2018, kdy se proti Orbánovi obrátil z dosud neznámých důvodů Lajos Simicska. Jeho mediální portfolio – včetně Hír TV či Magyar Nemzet – začalo bojovat proti Fideszu a podporovat opozici (konkrétně Simicska své naděje upřel na Jobbik). Nastalo další velké propouštění redaktorů, kteří nebyli ochotní začít bojovat proti vládě, kterou ještě včera opěvovali. Vláda ale i navzdory této ztrátě části mediální palební síly dokázala obhájit ústavní většinu a Simicska svůj boj ze dne na den vzdal. Média zavřel, a ta se vrátila různými cestami zpět k Fideszu.
Po této zkušenosti však bylo zřejmé, že už nikdy nelze svěřit podobnou moc jednotlivci, a tak se vlastnictví provládních médií muselo nejprve diverzifikovat a pak centralizovat do Středoevropské nadace pro tisk a média (KESMA), jejíž správa spočívá na více lidech a je tak méně pravděpodobné, že by se mohla opakovat Simicskova vzpoura.
Tady zatím končí příběh takřka třicetiletého boje kočky s myší, v němž se role kočky a myši několikrát protočily. Aféra kolem prodloužení frekvence stanici Klubrádió napovídá, že kocour má stále apetit.
Foto: Orbán s prvním číslem obnoveného Magyar Nemzet poté, co se „vrátil domů“ po Simicskově „nepřátelském převzetí“ (2019)
Chcete být o situaci v Maďarsku pravidelně informováni? Sledujte (jako my) facebookovu skupinu Co se děje v Maďarsku.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujem