Dokonce i příznivci maďarského premiéra Viktora Orbána v soukromí přiznávají, že skandál Pegasus je pro napadaného premiéra těžkou ranou. Zpráva z minulého měsíce, že vládní špioni používali izraelský software k ovládání chytrých telefonů novinářů, aktivistů a oponentů vlády, potvrdila nejhorší autoritářské stereotypy o Orbánovi, který se bude v roce 2022 ucházet o čtvrté funkční období v řadě.
Tato obvinění, pokud jsou pravdivá – a mnozí Orbánovi příznivci, s nimiž jsem hovořil, předpokládají, že ano – pravděpodobně ve veřejném prostoru nahradí to, co bylo dosud Orbánovou největší politickou zátěží před parlamentní volbami v příštím roce: že on a jeho strana Fidesz dozorují rozsáhlou síť veřejné korupce.
Korupce a identita
Během tří měsíců, co žiji v Budapešti, jsem vedl nespočet rozhovorů s lidmi, z nichž mnozí hodlají v příštích volbách volit Fidesz, a kteří si stěžují, že Orbánova vláda je příliš blahosklonná ke korupci. Tyto anekdotické poznatky potvrzuje i nedávný průzkum protikorupční nevládní organizace Transparency International, který ukázal, že dohromady 69 procent Maďarů se domnívá, že korupce ve státní správě je v jejich zemi významný nebo velmi významný problém.
Abychom byli spravedliví, průměr Evropské unie je podle Transparency International 62 procent, což je sice deprimující, ale zároveň to staví maďarská čísla do příznivějšího kontextu. Korupce je navíc politováníhodným dědictvím komunismu, které se týká všech zemí bývalého sovětského bloku. Nicméně i tak problém korupce v Maďarsku zůstává závažný. Jeden západní diplomat mi řekl, že zatímco Západ se ve středoevropských zemích zaměřuje na kulturní a identitární otázky, korupce je mnohem větší problém.
Přesto vedoucí představitelé Evropské unie vyhlásili Maďarsku válku v reakci na zákon, který schválil parlament s většinovým zastoupením Fideszu. Zákon zakazuje propagaci LGBT mezi dětmi a nezletilými a požaduje, aby sexuální výchova ve školách byla regulována tak, aby existovala kontrola rodičů nad tím, co se jejich děti učí.
Srazte Maďarsko na kolena!
Napříč EU se hlavám států samovolně zježily vlasy, nizozemský premiér Mark Rutte prohlásil, že hodlá „Maďarsko v této věci srazit na kolena“. Řekl: „Musí si uvědomit, že jsou součástí Evropské unie a tohoto společenství hodnot, což znamená, že v Maďarsku… nikdo nemůže být diskriminován a [každý] se musí cítit svobodně bez ohledu na sexualitu, barvu pleti, gender, cokoliv.“ Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zákon smetla ze stolu s tím, že „jasně diskriminuje lidi na základě jejich sexuální orientace“.
No… Ne, nediskriminuje lidi na základě orientace, ale kreslí čáru mezi LGBT aktivisty a nezletilými – čáru, kterou většina Maďarů, nevěřících, ale přesto sociálně konzervativních – pravděpodobně podporuje. Dokonce i někteří liberální Maďaři, s nimiž jsem mluvil, pokládají transgenderismus a ideologii kolem něj za krajně nevhodnou pro děti.
Pro mnoho liberálních Američanů a Západoevropanů je to však jasně černobílá morální otázka a kdo s nimi nesouhlasí, je prostě špatný, dokonce zlý. To je jádrem většiny západních diskusí o Viktoru Orbánovi a Maďarsku. Orbán je pravidelně obviňován z podněcování antisemitismu, z ohrožování svobody – a nyní i z toho, že je hlavním evropským homofobem.
Je to rozšířený názor, ale není ani spravedlivý, ani přesný.
Je Orban antisemita?
Vezměme si například často slýchané obvinění, že si Orbán zadává s antisemitismem – a to kvůli jeho ostré kritice miliardáře maďarského původu George Sorose, který je Žid.
Ať už je politické pozadí některých jeho západních kritiků jakékoli, Soros se věnuje financování progresivních a globalistických cílů, které jsou diametrálně odlišné od Orbánovy sociálně konzervativní politiky a urputné obrany maďarské národní suverenity proti diktátu EU.
Při nedávné návštěvě Londýna Orbán obvinění z antisemitismu vyvracel. „Soros je talentovaný maďarský podnikatel,“ řekl médiím shromážděným před Downing Street 10. „Je velmi nakloněn migraci, financuje a pomáhá nevládním organizacím, které se jí zabývají. Nelíbí se nám to, ale nemá to nic společného s etnickou identitou.“
Kdyby Soros nebyl Žid, byl by to prostě levicový oligarcha, který se snaží podrývat maďarskou suverenitu a konzervativní společenské hodnoty, jak to dělá jeho síť nevládních organizací Open Society po celé Evropě. Není pochyb, že maďarská vláda by se k němu chovala stejně. Kromě toho je těžké Sorose litovat jako obětního beránka, když například v roce 2015 jeho nadace přeložila nechvalně známá Pravidla pro radikály Saula Alinského do makedonštiny a šířila je v této balkánské zemi, aby podkopala tamní konzervativní vládu.
Alinského dvanácté pravidlo zní: „Vyber si cíl, paralyzuj ho, personalizuj ho a polarizuj.“ Orbán dává Sorosovi ochutnat jeho vlastní medicínu – což, když se nad tím zamyslíme, je Alinského pravidlo 3: „Přinuť nepřítele žít podle jeho vlastních pravidel.“
V každém případě má Orbánova vláda vcelku silný vztah jak ke státu Izrael, tak k maďarským Židům – i když v druhém případě komplikovaný, vzhledem k tomu, že maďarští Židé jsou většinou sekulární liberálové a žijí v Budapešti, kde je strana nejslabší.
Za Orbánova vedení vláda velkorysými částkami přispěla na obnovu židovských památek zničených nacisty a podle průzkumů se asi sto tisíc maďarských Židů cítí bezpečněji než Židé jinde v Evropě, pokud jde o projevy antisemitského násilí.
A v bezpečí také jsou. Když letos v květnu došlo k násilnostem mezi Izraelem a Hamásem, které vedly k nárůstu antisemitských incidentů v Londýně, Paříži a New Yorku, očekával jsem, že policie bude nasazena na ochranu synagog v budapešťské židovské čtvrti, kterou dvakrát denně procházím cestou do své kanceláře. Žádná tam nebyla.
Ve skutečnosti se Židé – včetně snadno identifikovatelných chasidů – procházeli po ulicích zcela bez obav. A to v zemi, kterou údajně vede antisemitská krajní pravice. Mezitím osvícená, multikulturní Británie v květnu zaznamenala rekord v počtu nahlášených antisemitských útoků. Mezitím asi 10 procent francouzských Židů v posledních letech opustilo Francii po sérii antisemitských teroristických útoků.
Nepřátelství vůči Maďarsku nabralo na obrátkách po roce 2015, kdy se Orbán ozval proti kontroverznímu pozvání syrských válečných uprchlíků – a mnoha dalších – do Evropy ze strany Angely Merkelové. Většina Evropanů se postavila proti takovému obrovskému pohybu lidí, ale maďarský premiér se stal vůdčí osobností tohoto odporu.
Série teroristických útoků, které poté následovaly v Německu, Francii a Belgii, jako by potvrdily Orbánův názor, že „chybná“ imigrační politika může vést k „výbušným následkům pro celou Evropu“- a to z něj udělalo ještě většího strašáka.
Může se to ještě říct?
Maďarští představitelé pocházejí ze země, která si prošla desetiletími ideologického extremismu, a věří v sílu myšlenek, jež motivují k politickým činům. V tomto duchu nyní Orbán čelí sžíravé kritice za opatření proti maďarským univerzitám. Nechvalně proslul nátlakem na Sorosem založenou Středoevropskou univerzitu. Nedávno Orbán zrušil vládní akreditaci a financování programů genderových studií na univerzitách. Ačkoli nejsem příznivcem genderových studií ani žádného z dalších oborů fňukacích studií, kdysi bych se nad zasahováním státu do akademického života univerzit zhrozil.
Teď už ne. Jako Američan jsem viděl, jak se šílenství genderových studií v mžiku přesunulo z kdysi okrajové akademické disciplíny do role vůdčí ideologie západní vládnoucí třídy a jejích institucí. Spolu s kritickou rasovou teorií genderová ideologie trhá Ameriku na kusy. Odchýlit se jakýmkoli způsobem od genderové ideologie – dokonce i tak subtilně, jako levicová feministka J. K. Rowlingová – znamená riskovat kariéru. Akademická svoboda je důležitou liberální hodnotou, ale nemůže být dopisem společnosti na rozloučenou.
Koncem jara jsem hovořil s Péterem Krekem, uznávaným budapešťským profesorem, který je známým liberálním kritikem Orbánovy vlády. Řekl mi, že se důrazně staví proti vládní politice zaměřené proti homosexuálním sňatkům a adopcím dětí homosexuály, ale opatrně dodal, že „nechápe logiku“ transgenderismu. Později v našem rozhovoru připustil, že při vší své kritice Orbána a Fideszu může svým studentům říkat, co se mu zlíbí, aniž by se obával postihu.
Upozornil jsem ho, že na mnoha amerických univerzitách by nemohl vyslovit to, co v našem rozhovoru – že úplně podporuje práva homosexuálů, ale je trochu nejistý ohledně fenoménu trans – aniž by čelil rychlému odsouzení ze strany svých studentů a tlaku na odstoupení. Vedení by pravděpodobně nehájilo jeho právo na akademickou svobodu a našlo by důvod, proč ho propustit. Pověst fanatika by měl zajištěnou a na akademické půdě by už nikdy nepracoval.
Nic z toho by nepřišlo od státu. Vše by pocházelo od militantní, neliberální ideologie, která ovládla americké akademické prostředí. Kdo má tedy větší svobodu říkat své názory: profesor v Orbánově Maďarsku, nebo profesor v USA?
Orbánovo poznání, že univerzity se staly semeništěm radikalismu a že obrana společenského řádu před ideologiemi může vyžadovat zasahování do jejich vnitřních záležitostí, vypadá prozíravě. A jeho liberální odpůrci vypadají pokrytecky.
Když New York Times letos v létě informovaly o údajně pobuřujícím kroku Orbánovy vlády, která do Matthias Corvinus Collegium, vzdělávací instituce pravého středu, napumpovala peníze daňových poplatníků, moji konzervativní američtí přátelé z univerzit se rozesmáli. Co podle těchto lidí z New York Times lépe vystihuje stav amerických veřejných univerzit, když ne propagátoři levicového myšlení a ideologie financovaní daňovými poplatníky? Případ MCC je stejný.
Má výsledky. Na rozdíl od Trumpa
Problém je v tom, že progresivní novináři a akademici předpokládají, že levicový liberalismus univerzit a novinářských institucí je v přirozeném řádu věcí. Orbán tuto ortodoxii zpochybňuje drzými politickými manévry, které levici děsí, ale které na rozdíl od výpadů Donalda Trumpa „own-the-libs“ přinášejí nějaké hmatatelné výsledky.
Podobně je tomu s trendem, kdy Orbánovi spojenci skupují kritická média, aby je s jeho podporou zavřeli nebo transformovali. To je zjevně pravda, i když čísla jsou zavádějící. V některých oblastech proorbánovská média převažují nad opozičními, ale například noviny kritické k vládě mají i nadále zdaleka největší náklad. Když jsem zaútočil na tvrdou ruku státu při kultivaci mediálního prostoru, jeden z příznivců Fideszu mi řekl: „Musíte pochopit, že bez ní by byli konzervativci v maďarských médiích zcela neviditelní.“ Zopakoval jsem toto tvrzení maďarskému politickému reportérovi s více než třicetiletou praxí a zeptal se ho, zda je to pravda. „Nepochybně,“ připustil.
Jako člověku, který důvěrně zná jednobarevný progresivismus amerických médií, nyní ostřeji levicových než kdy jindy, mi to zní věrohodně a povědomě. Orbánovu strategii nekritizuji ani neobhajuji; pouze říkám, že levice v amerických a západoevropských médiích zůstává slepá k tomu, jak sama uplatňuje ideologickou hegemonii nad zpravodajstvím.
V americkém mediálním prostředí mají liberálové tendenci předpokládat, že jejich pohled je neutrální, možná proto, že téměř všichni, s nimiž pracují, věří v totéž. Jejich tvrzení, že jejich žurnalistika je nějakým způsobem „nezávislá“, zní mimo pokrokovou echo chamber směšně. Takže obvinění, že Orbán nějakým způsobem přiškrtil nezávislá média v Maďarsku, je třeba hodnotit v tomto kontextu. Pro konzervativní Maďary může být Orbánova mediální strategie vnímána jako využití státní moci k tomu, aby pomohla vytvořit ideologickou diverzitu médií a spravedlivější zpravodajství. Západní pokrokáři, kteří jsou nadšeni jedním z dogmat kritické rasové teorie – že disproporcionalita znamená nepřijatelnou zaujatost, kterou je třeba napravit vládními opatřeními – by se měli nad tímto principem ve světle mediálních kroků maďarské vlády zamyslet.
To nás přivádí zpět k tématu, kvůli kterému maďarský premiér čelí výhrůžkám ze strany jiných šéfů vlád: homosexualita a transgenderismus. V USA je jednostrannost mediálního pokrytí problematiky LGBT hodna dřívější ruské Pravdy nebo Izvestije. Po mnoho let bylo téměř nemožné najít v hlavních tištěných nebo vysílacích médiích v Americe kritické zpravodajství o otázkách LGBT nebo pozitivní zpravodajství o kritice jakýchkoliv cílů LGBT.
Tradiční rodina jako Ku-Klux-Klan
V roce 2005 mi jeden kolega z velkých novin, kde jsem tehdy pracoval, řekl, že naše médium nedluží odpůrcům manželství osob stejného pohlaví spravedlivé zpravodajství o nic víc, než bychom ho dlužili Ku-klux-klanu. Pro toho pisatele – a řekl bych, že pro většinu novinářů – to byla otázka tak jasná, že se na ni nevztahovaly běžné novinářské standardy. Toto se již dávno stalo postojem vládnoucí třídy a jejích institucí. Ti, kdo s tím nesouhlasí – včetně velkého počtu pravověrných křesťanů a dalších sociálních konzervativců -, nejsou považováni za lidi, kteří by vůbec měli mít v debatě svůj hlas.
Zmobilizovali obrovské zdroje – vládní, korporátní, mediální i jiné – k delegitimizaci a dokonce démonizaci nesouhlasu.
Propaganda v Americe je všudypřítomná. Na krabicích dětských snídaňových cereálií se během měsíce hrdosti objevují pokyny, aby si děti vybraly vlastní zájmena. Žabák Kermit je vybrán, aby pro děti uspořádal Pride koncert sponzorovaný společností Disney, na němž vystoupí stejná drag queen (Nina West), která nazpívala Pride píseň pro populární pořad pro předškoláky „Blues Clues & You“.
V Maďarsku rozhodují rodiče
Díky novému maďarskému zákonu se maďarští rodiče nebudou muset potýkat s tím, že se jich děti přijdou ze školy zeptat, jakého jsou vlastně pohlaví. Nebudou se muset obávat (jako se obává mnoho amerických rodičů), že se proti nim škola jejich dětí spikla, aby před nimi utajila novou genderovou identitu jejich dítěte. Nebudou se muset obávat, jako britští rodiče, že za pouhých deset let vzroste počet dětských žádostí o změnu pohlaví o 4 000 procent.
Dovedu si představit, že většina maďarských rodičů to podpoří, a pokud ne, Maďarsko zůstává demokracií; 21. července Orbán vyhlásil celostátní referendum o tomto zákoně. Maďarsko si mezitím zachovává svobodný tisk, který může kritizovat údajnou homofobii a transfobii vlády a vyzývat voliče, aby zákon v referendu odmítli a v roce 2022 tyto fanatiky z vlády vyhodili. Maďaři mohou i nadále svobodně protestovat proti politice státu, jak to například koncem července učinily tisíce účastníků Pride v Budapešti. Vše samozřejmě proběhlo v klidu; je to „viktátor“, ten Orbán.
Tak to má v demokracii fungovat. Nyní se však koalice demokratických evropských lídrů spojila proti Maďarsku a vyhrožuje, že ho zničí za to, že se odvážilo prosadit si svou kulturní svrchovanost. Slibují, že státu odeberou finanční prostředky EU za to, že Maďarsko brání nevládkám a televizním stanicím, aby indoktrinovaly děti veselými písničkami se sexualizovanými bobry, a snažily se zničit to, co náboženská tradice, jejich matky a otcové a zdravý rozum říkají o pohlaví.
„Není korupce jako korupce“
Francouzský prezident Emmanuel Macron, rozzuřený novým maďarským zákonem, se na začátku léta na evropském summitu obořil na konzervativní Středoevropany, že podkopávají „to, co po staletí tvořilo jádro naší západní liberální demokracie“. Macron to označil za „kulturní a civilizační bitvu, kterou musíme vybojovat“.
Nemusíte s nimi souhlasit, ale pro Maďarsko a jeho spojence je to obrana způsobu života pevně zakořeněného v křesťanské víře, která je jádrem evropské identity již nejméně 1 500 let a jejíž vize člověka stvořeného k obrazu Božímu stála u zrodu moderního pojetí lidských práv. Macronovo tvrzení, že vystupovat proti LGBT propagandě mezi dětmi a mladistvými je porušením staleté evropské tradice, je krajně absurdní a od evropského vůdce dechberoucí ignorantství.
Přesto má prezident Macron v jednom smyslu pravdu: jde o kulturní, civilizační bitvu, kterou musíme vybojovat. A Viktor Orbán, který má navzdory mnoha svým chybám více odvahy a přesvědčení než nespočet amerických a západoevropských konzervativních politiků, stojí na správné straně. Mladá Maďarka, které jsem se ptal na otázku korupce, včetně skandálu Pegasus, přiznala, že ji to trápí, ale na jejím proorbánovském hlasování v příštím roce to nic nezmění.
„Není korupce jako korupce,“ řekla mi v taxíku, když jsme jeli přes město. „S obyčejnou korupcí se dá žít. Ale takové věci, jako že našim dětem cpeme do hlav myšlenku, že by mohly být jedním z padesáti pohlaví? To je zlo. To nemůžeme ustát.“
Tento týden přijel do Maďarska televizní moderátor Tucker Carlson, v současnosti nejvlivnější postava americké pravice, aby se tam týden porozhlížel. Setkal se s premiérem a o víkendu vystoupí na studentském festivalu v Ostřihomi. Tam, kam se Tucker vydá, ho budou jistě následovat další konzervativní intelektuálové a mediální osobnosti. A to je dobře. Je načase, aby se intelektuálně vyčerpaní angloameričtí konzervativci podívali na Maďarsko novým pohledem.
Budapešť – náš domov…
Před několika lety jsem byl přítomen tomu, když Orbán řekl skupině konzervativních intelektuálů, že doufá, že budeme Budapešť považovat za „náš domov“. Před několika týdny na večírku, který se konal v nové kavárně v centru Budapešti pojmenované po zesnulém siru Rogeru Scrutonovi, mi mezi evropskými, britskými a americkými konzervativci bylo jasné, že se to stává skutečností.
* * *
Vyšlo v The Spectator
Rod Dreher je americký novinář a spisovatel. Je šéfeditorem The American Conservative a autorem několika knih (Benediktova cesta, Nežít ve lži). Publikoval v The Wall Street Journal, Los Angeles Times aj. Byl hlavním filmovým kritikem pro New York Post. Jeho komentáře byly vysílány na mnoha televizních stanicích; objevil se na CNN, Fox News aj. Jeho zájmem je středoevropský disent z dob komunismu, z něhož čerpá inspiraci pro současnou Ameriku. Poslední půl rok byl stipendistou maďarského konzervativního think-tanku Danube Institute v Budapešti, jehož šéfem je bývalý poradce Margaret Thatcherové John O’Sullivan. Jinak žije v Louisianě. Ženatý, tři děti.
Foto: Viktor Orbán s izraelským politickým filosofem, spisovatelem a biblistou Yoramem Hazonym, jednou z hlavních soudobých postav národního konzervativismu, při jeho návštěvě Budapešti
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!