Za oněch téměř pětatřicet let manželství jsme se s Tammy mnohokrát nepohodli, někdy zásadně. Občas se zdálo, že se naše pouto na jakési nezměrně hluboké úrovni přetrhlo a že pouhý rozhovor jej nezacelí. Pokaždé z toho byla emocionální hádka plná zloby a úzkosti. Dohodli jsme se, že když k něčemu takovému opět dojde, rozejdeme se – já do jednoho pokoje, ona do jiného. Často nebylo snadné se v zápalu hádky stáhnout, protože hněv plodí touhu přemoci a zvítězit. Ale přišlo nám to lepší než riskovat spor, který by se mohl vymknout kontrole. O samotě jsme se pak oba měli zamyslet nad otázkou: Čím jsem přispěl(a) k situaci, o které se hádáme? Oba jsme udělali nějakou chybu, třeba sebemenší a třeba velmi dávno… Pak se znovu sejdeme a sdělíme si výsledek svého zpytování: To a to jsem uděl(a) špatně…
Takovou otázku si však musíte klást upřímně, musíte opravdu stát o odpověď, což je problém, protože hledáte vysvětlení, které se vám zaručeně nebude líbit. Když se s někým hádáte, přejete si, abyste vy měli pravdu a ten druhý se mýlil. Pak je to on, kdo musí přinést nějakou oběť a změnit se, a ne vy, což je pro vás podstatně snazší. Pokud se totiž zmýlíte vy, musíte se nad sebou zamyslet – nejprve nad tím, jak si pamatujete minulost, jak se chováte v přítomnosti a co plánujete do budoucna. Pak nad tím, co na sobě musíte zlepšit a jak. A nakonec to musíte provést. To je únavné. Člověku nějakou dobu trvá, než si zvykne na nové vidění světa a nové úkony. Musí to opakovaně trénovat. Nic si neuvědomit, nic si nepřiznat a nic neudělat je podstatně jednodušší. Je pohodlnější zavřít před pravdou oči a nechat je zavřené.
V takových chvílích se zkrátka musíte rozhodnout, zda chcete mít pravdu, anebo mír. Zda budete trvat na absolutní správnosti svého tvrzení, nebo zkusíte poslouchat a vyjednávat. To, že máte pravdu, vám mír nezajistí. Neústupnost může skončit jedině tak, že vy si uhájíte pravdu a váš partner utrpí porážku. Zopakujte to desettisíckrát, a manželství se vám zhroutí (nebo si to budete přát). Pokud se naopak rozhodnete pro mír, musíte dojít k závěru, že stojíte víc o odpověď než o to, abyste měli pravdu. Tudy vede cesta z vězení umíněnosti. Takový je nutný předpoklad vyjednávání. Znamená to řídit se pravidlem č. 2 (Chovejte se k sobě jako k někomu, za koho jste zodpovědní).
Se ženou jsme už zjistili, že pokud si položíte takovou otázku s tím, že se opravdu chcete dozvědět pravdu (jakkoli ostudnou a strašnou), pak vám z hlubin paměti spolehlivě vyplave na povrch vzpomínka na něco hloupého a špatného, co jste provedli v nepříliš vzdálené minulosti. Teprve pak se můžete vrátit k partnerovi, vysvětlit, proč jste idioti, a upřímně se omluvit. A váš partner udělá totéž, a protože jste idioti oba, můžete se znovu usmířit. Tak možná zní ta pravá motlitba: „Co jsem udělal špatně a jak to můžu alespoň trochu napravit?“ Musíte však otevřít své srdce strašlivé pravdě. Musíte si vyslechnout, co nechcete slyšet. Když se rozhodnete prozkoumat své prohřešky, abyste je mohli odčinit, spojíte se přímou linkou se zdrojem všech pravdivých odpovědí. Snad je to totéž, jako se poradit se svým svědomím. Anebo, svým způsobem, jako hovořit s Bohem.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!