Pro polský přechod k demokracii je stejně jako v případě Maďarska charakteristická absence revolučního prvku. Chybí konkrétní událost, k níž by se masy mohly vztahovat coby k okamžiku zlomu. Pád starého režimu měl patrné strukturální příčiny, srozumitelné obyčejným lidem, kteří na rozdíl od Maďarska pociťovali stav hospodářství na vlastní kůži. Po potlačení solidaritního hnutí panovala v zemi po většinu 80. let zvláštní apatie, špatná ekonomická situace a další zdražování ale vedly v roce 1988 k vlně stávek, které opětovně zatlačily režim do úzkých a přiměly jej k vyjednávání s dosud ilegální opozicí. Režim byl již vnitřně vykotlaný, jeho domácí legitimita byla otřesená (voleb do národních rad se v roce 1988 zúčastnilo jen 56 procent oprávněných voličů), s ekonomickou či vojenskou intervencí Moskvy zase mohl počítat stále méně. V této situaci jeho představitelé seznali, že stranický monopol dále udržovat nelze a vědomě započali jeho demontáž.
Ve východním bloku to byl do té doby precedens, na svobodné volby si naopak Poláci počkali déle než ostatní. Komunistické špičky ještě na jaře 1989 přechovávaly naději na vznik polodemokratického systému, v němž by i nadále udržovaly značný vliv. Ale události nabraly rychlý spád a červnové částečně soutěživé volby skončily drtivou porážkou režimu. Opozice získala 160 ze 161 kompetitivních mandátů v Sejmu, v nově zavedeném Senátu, 99 ze 100. Sejm a Senát nakonec dle dohody „náš premiér, váš prezident“ zvolili prezidentem Wojciecha Jaruzelského, ale potupně většinou jednoho hlasu. Ve vládě Tadeusze Mazowieckého komunisté drželi silové rezorty obrany a vnitra, ale celkově již byli v menšině, čímž se na přelomu srpna a září zrodila vůbec první nekomunistická vláda regionu. Mazowiecki byl zvolen i hlasy satelitních stran státostrany, které dříve v rámci režimu simulovaly politickou pluralitu. Dva roky do prvních demokratických voleb byly obdobím řady překotných až chaotických změn, kterým komunisté nebránili, naopak ještě komunistická vláda již v létě 1989 nasměrovala zemi k tržnímu hospodářství, když liberalizovala ceny potravin. Model „sociálně-tržní“ ekonomiky byl opuštěn záhy a nenašel významnější obránce ani v komunistech.
Společenské otřesy, které to vyvolalo, a masy frustrovaných se poprvé výrazněji zhmotnily v prezidentských volbách v roce 1990, když po zkrácení mandátu Jaruzelského proti sobě kandidovali Mazowiecki a Lech Wałęsa. K obrovskému překvapení Mazowiecki ani nepostoupil do druhého kola, v němž se Wałęsovi postavil polsko-kanadský milionář Stanisław Tymiński, dnešní politologickou terminologií populistický a antisystémový kandidát. Bylo to také období utváření nových politických formací, zatím volně rozdělených na postsolidaritní a postkomunistický tábor. Od počátku bylo jasné, že Solidarita nezůstane pohromadě, v hnutí bylo příliš velké množství názorových proudů.
Opozici vůči kulatému stolu reprezentovali radikálové, kteří odmítali dohodu s komunisty výjimkou za beztrestnost a podíl na moci, umírněnějším vadil příliš pozvolný rozchod s režimem v porovnání se sousedy. Kolem Tadeusze Mazowieckého vznikla středová Demokratická unie (UD), kombinující liberální názory na ekonomiku s křesťanskou demokracií, reprezentující dominantní proud polské transformace. Příznivci tvrdšího postupu vůči režimu se sdružili do Porozumění středu (PC), kde od počátku udával tón Jarosław Kaczyński. PC se už v té době také stavěla kriticky k reformám tzv. šokové terapie, jakou ztělesňoval Balcerowiczův plán tehdejšího ministra financí Leszka Balcerowicze.
V postkomunistickém táboře byla situace jednodušší. Na troskách rozpuštěné státostrany vznikla sociální demokracie (SdRP) v čele s charismatickým Aleksandrem Kwaśniewským. Pro její členy byl charakteristický pragmatismus, neboť do strany už nevstoupili zastánci tvrdé linie a zároveň ji brzy opustili stoupenci levicových myšlenek kriticky nastavení vůči bývalému režimu. Výhodou SdRP bylo velkorysé majetkové zázemí i zkušenosti a určitá profesionalita až technokracie, kterou se prezentovali její představitelé. Satelity státostrany se emancipovaly a přeskupily, případně i fúzovaly se solidaritními silami; životaschopnost v tom vykazovali hlavně lidovci (PSL), kteří obsadili levý střed. Protože Mazowiecki po neúspěchu v prezidentském klání podal demisi, zemi k volbám dovedla úřednická vláda.
Volební účast byla nízká (43 procent), bez uzavírací klauzule do Sejmu proniklo 29 subjektů, z nichž 11 mělo jen jednoho poslance. Zvítězila UD s 12 procenty, na záda jí ale dýchali postkomunisté kandidující v koalici Svazu demokratické levice (SLD). Už z tohoto hlediska se jednalo o velkou porážku postsolidaritního tábora, zvlášť když uvážíme ještě devítiprocentní zisk PSL. Fragmentace politické scény výrazně zkomplikovala vznik první vlády, protože ostatní uskupení se snažila izolovat dvě silnější strany, SLD a UD.
Z hlediska budoucího vývoje je důležité, že se už tehdy etablovaly postavy určující tón polské politiky dodnes. Za Liberálně-demokratický kongres, který se později sloučil s Mazowieckého UD v Unii Svobody (UW), se poprvé do Sejmu dostal mladý Donald Tusk. Role Jarosława Kaczyńského jako předsedy PC, které se stane nejsilnější formací nové vlády, už byla zmíněna. Na výsledcích UD a PC se také zřetelně projevilo ono historické dělení Polska, které se bude v dalších letech znovu a znovu replikovat, jak budou v poměrech bouřlivého multipartismu 90. let zanikat a povstávat nové politické síly.
V roce 2005 se pak politická scéna pročistí a vykrystalizuje do současné podoby.
Byla by však chyba ztotožňovat frustrované masy s pravicovými voliči. Od 90. let sledujeme paralelní příběh angažované části pravicového elektorátu, který dodnes tvoří jádro voličů PiS. Je relativně početný, strana ani ve volbách, které v letech 2007 a 2011 prohrála, neměla méně než 30 procent hlasů. Pro tento elektorát jsou významné milníky nového Polska politického rázu: „Noční změna“ (1992), prohra Wałęsy (1995), Rywinova aféra (2003) a Smolenská tragédie (2010). Milníky frustrace leží jinde a jsou definovány více sociálně: nezaměstnanost po roce 1989, velká emigrace po vstupu do EU v roce 2004 a podobně. Nejvýznamnějším faktorem úspěchu PiS je, že na svůj základní elektorát definovaný ideologií dokázalo tyto frustrované lidi alespoň částečně nabalit.
Noční změna ukončila vládu Jana Olszewského s účastí bratří Kaczyńských. Pád půlroční vlády, která se zasazovala za razantní lustrace a očištění politického života od představitelů komunistické moci, iniciovali postkomunisté a liberálové s pomocí prezidenta Wałęsy, který rozdrobenost politické scény využíval k posilování vlastní dominance. Ta přerostla ve víceméně otevřenou snahu ustavit v Polsku prezidentský systém. Pro národní konzervativce se jedná o bolestivý milník ve smyslu zmaření snahy o morální legitimitu třetí republiky. Nový premiér Waldemar Pawlak z PSL nebyl schopen vytvořit vládu a po 33 dnech rezignoval. Jeho nástupkyní se stala Hanna Suchocká z UD. Právě za vlády první ženy – premiérky, byla přijata současná podoba polského potratového zákona, výrazně restriktivnější oproti komunistické úpravě. Nicméně opět zaúřadoval destabilizující prvek v podobě Wałęsy, který vyhlásil předčasné volby, v nichž doufal v posílení vlastních pozic. To se nenaplnilo a volby navíc znamenaly naprostou katastrofu pro postsolidaritní tábor.
Čtyři roky po započetí procesu politické transformace zvítězil Svaz demokratické levice (SLD), jehož páteří byla postkomunistická SdRP s mnoha činovníky bývalého režimu, následován další stranou s postkomunistickým rodokmenem PSL. Tato dvě uskupení spolu vytvořila vládu s pohodlnou většinou, jejímž premiérem byl zpočátku lidovec Pawlak, ale jeho nástupci už byli dva zástupci SLD: někdejší aktivní komunisté Józef Oleksy a Włodzimierz Cimoszewicz. Regresivní proces byl dokonán prezidentskými volbami v roce 1995, v nichž Wałęsu porazil už zmíněný postkomunista Kwaśniewski. Postkomunistická levice pokračovala v politice začleňování Polska do evropských struktur a se zohledněním zájmů svých neformálních klientel provedla zásadní část privatizace.
Korupce, politika škrtů a růst nezaměstnanosti vedly ke stupňujícím se protestům obyvatelstva, stávkám či blokádám zemědělců nebo horníků. Největším úspěchem vlády bylo (s pomocí opozičních liberálů) schválení nové ústavy (1997), která nakonec prošla i lidovým hlasováním a nahradila pět let starou prozatímní ústavu. Mimo jiné omezila pravomoci prezidenta, jemuž však zůstalo silné suspensivní veto a z něj vyplývající moc.
Šok z razantního nástupu postkomunistů umožnil sjednocení postsolidaritního tábora a nově vzniklá Volební akce Solidarita (AWS) vyhrála volby v roce 1997. Koaličního partnera si nemohla vybírat, jediným přijatelným byli díky nekomunistickému rodokmenu liberálové z UW. Vládě chyběla vnější jednota, svou roli sehrál i opozičně naladěný prezident. Strádajícímu obyvatelstvu předváděla chaos a personální spory, přesto byl Jerzy Buzek prvním premiérem od roku 1989, který úřadoval po celé čtyřleté období.
Pokud jde o vyrovnání s minulostí, vládě se konečně podařilo schválit zákon o Institutu národní paměti – Komisi pro stíhání zločinů proti polskému národu a ratifikovat dlouho oddalovaný konkordát s Vatikánem. Kwaśniewski jako první a dodnes jediný prezident obhájil mandát již v prvním kole, když získal přes 50 procent hlasů, vládní koalici opustila liberální UW a proces rozpadu akceleroval i uvnitř AWS. Byl to nesmírně důležitý proces, protože z něj vzešla jak strana Právo a spravedlnost (PiS) v čele s ministrem spravedlnosti v Buzkově vládě Lechem Kaczyńským, tak její pozdější koaliční partner, radikálně katolická Liga polských rodin, a též Občanská platforma, již vytvořila část umírněných politiků AWS s některými členy UW, mimo jiné ambiciózním Donaldem Tuskem.
Zbytky AWS šly do voleb v roce 2001 pod názvem Volební akce Solidarita pravice (AWSP) a nedostaly se do Sejmu, stejně jako UW. Naopak nástupnické PiS, LPR a PO uspěly, což ovšem nezabránilo velkému návratu postkomunistické levice, která obnovila spojenectví s PSL a do vlády pod vedením Leszka Millera přibrala ještě levicovou Unii práce (UP). Do Sejmu se dostala i Sebeobrana, agrárně-nacionalistické populistické hnutí známé od počátku 90. let svými protestními akcemi, které nesly znaky narušování veřejného pořádku. Voliči Sebeobrany nebyli nejčastěji lidé z venkova, ale neúspěšní drobní podnikatelé a nezaměstnaní z menších měst, největší oběti polské transformace.
Nezaměstnanost představovala enormní problém prvních dvou dekád nové epochy, prvního vrcholu dosáhla v roce 1993 a opětovně kulminovala za Millerovy vlády, kdy byl těsně před vstupem do EU nezaměstnaný každý pátý Polák. V kombinaci s chatrným systémem sociálního zabezpečení se lidé dostávali do velmi tíživé situace. Na ústupu nezaměstnanosti se kromě hospodářského růstu podílela masivní emigrace, kdy po vstupu do EU v rychlém sledu odešly zhruba dva miliony Poláků pracovat na Západ.
Pokud část voličů spatřovala v levici naději na stabilitu, pak se Millerova vláda ukázala velkým zklamáním. Po sedmnácti měsících z vlády odešla PSL a nová menšinová koalice se musela spoléhat na ad hoc podporu, většinou ze strany Sebeobrany a „planktonu“, tvořeného hlavně odejitými poslanci SLD a Sebeobrany, které k podpoře vlády motivoval strach z předčasných voleb. V těchto podmínkách vláda připravovala vstup do Evropské unie. Stíhaly ji korupční skandály, z nichž nejvýbušnějším byla Rywinova aféra.
Ve zkratce šlo o to, že filmový producent s vazbami na SLD Lew Rywin s odvoláním na Millera nabízel šéfredaktorovi deníku Gazeta Wyborcza Adamu Michnikovi, že zajistí, aby spolek Agora výhodně odkoupil komerční televizi Polsat. Výměnou požadoval finance pro stranu, pro sebe post ředitele Polsatu a pro Millera pozitivní pokrytí. Odhalení spojená s Rywinovou aférou vedla k dramatickému poklesu popularity vlády a samotného Millera, jehož na poslední rok nahradil prezidentův loajalista Marek Belka. Další skandály se týkaly propojení samospráv pod vedením SLD s lokálními mafiemi nebo PKN Orlen a v Polsku tolik citlivého vlivu ruských lobbistů. Polská společnost prožívala hlubokou deziluzi z politiky a státu. Nejen politické strany, ale i soudnictví a státní instituce se potýkaly s mizivou důvěrou veřejnosti. Vznikala živná půda pro čtvrtou republiku.
Konsolidace nového bojiště
Nezastavitelný úpadek levice odsunul do pozadí do té doby určující dělení na postkomunistický a postsolidaritní a přenesl těžiště konfliktu na půdu pravice. Zrodil se nový dominantní konflikt vyvěrající z praskliny uvnitř pravicového tábora, který přetrval až do dnešních dní. Jak se později ukázalo, není o nic méně zarputilý, postupně graduje a svou logikou připomíná povodeň, když vtahuje a dál unáší relikty starých bitev.
Překvapivým rysem tohoto procesu byla jeho překotnost. Ještě zkraje roku 2005 totiž nic nenasvědčovalo tak dramatickému vývoji. Dvě dominující síly na pravici – Právo a Spravedlnost a Občanská platforma – spojoval vedle solidaritní minulosti odpor k SLD, v zásadě přívětivý názor na EU či konzervativní pohled na společenské otázky. Protože se strany nemohly tak jednoduše konfrontovat po kulturní a historické linii, dostala se ke slovu témata ekonomicko-distributivní. Občanská platforma obhajovala klasicky liberální postoje, prosazovala otevřenou ekonomiku, nízké a rovné daně, deregulace a podobně.
V programatice PO tehdejší ideologická východiska strany nejstručněji vyjadřuje věta z dokumentu Państwo dla obywateli: „Společenský řád by měl být chráněn silou rodiny, náboženských a politických institucí (…) ekonomice ale svědčí svoboda a konkurence.“ Malý stát se v ideologii strany odrážel i jinými způsoby, např. požadavky na větší míru občanské participace prostřednictvím nástrojů přímé demokracie, snížení počtu poslanců, omezení jejich imunity, zrušení státního financování politických stran či likvidace Senátu.
PiS naopak rozvinulo svoji vizi „solidárního Polska“, kde z hospodářského růstu „neprofituje jen malá skupina nejbohatších, ale celý národ“, otevřeně se postavilo za zájmy poražených transformace, přijalo za svůj názor, že „tržní mechanismy nejsou dokonalé a k prosazování společenské vize mohou být zásahy do ekonomiky nezbytné“. Neútočilo tolik na „starou politiku“ skrze samotnou formu politicko-partijního uspořádání, nýbrž na její obsah – podle PiS układ, slovo opisující modelový čtyřúhelník tvořený částí tajných služeb, postkomunistických a liberálních politiků či novinářů, vlivových byznysmenů a kriminálních skupin. Rywinova aféra zde představovala geniální ilustraci, protože se v ní vyskytovaly všechny zmíněné „živly“. Výraz układ pak v tomto smyslu poprvé použil Kaczyński ve své knize Czas na zmiany z roku 1993. Na tuto chorobu chtělo PiS ordinovat léčbu formou přísných a dalekosáhlých lustrací, ty však neměly být samy o sobě řešením, nýbrž jen článkem o 15 let opožděného dovršení procesu tranzice. Pojem čtvrté republiky nebyl Kaczyńského autorským výtvorem, zde se PiS ztotožnilo s tím, jak jej v roce 1998 definoval v jedné eseji konzervativní publicista Rafał Matyja. Podle Matyji měla čtvrtou republiku charakterizovat „hluboká vnitřní proměna zahrnující reformu tajných služeb, finančního a daňového systému, přísný antikomunismus a konečně očista politiky a soudnictví od osob spojených s minulým režimem“. Projekt čtvrté republiky oproštěné od resentimentů byl ve své době vnímán pozitivně a nebyl spojen výhradně s PiS.
Tehdy se také o PO a PiS uvažovalo jednoznačně jako o budoucích koaličních partnerech, přičemž PO měla být dominantní silou nové vlády a její kandidát Jan Rokita premiérem, naopak PiS se mělo smířit s rolí menší vládní strany. Zatímco se pozornost veřejnosti upínala k prezidentské volbě, kde se vykrystalizovali dva výrazní kandidáti, předseda PO Donald Tusk a varšavský primátor a čestný předseda PiS Lech Kaczyński, zvítězilo v parlamentních volbách v roce 2005 za nejnižší účasti od pádu režimu PiS.
Výsledek voleb byl šokem především pro PO, která si až těsně před volbami uvědomila, že opravdu může prohrát a zasednout k povolebnímu vyjednávání jako slabší partner. Že se z plánované koalice POPiS najednou mělo stát PiSPO, a také způsob vedení kampaně v dvoutýdenní pauze před prezidentskými volbami, kdy se kvůli absenci historického narativu a využití ekonomických témat již v předešlé kampani začalo sahat k osobním útokům, dodávalo jednáním o koalici značnou pachuť. Když pak PiS představil jako kandidáta na premiéra umírněného pragmatika Kazimierze Marcinkiewicze, nebylo to ze strany PO vnímáno jako podaná ruka, ale jako zákeřný úskok, jak nepoškodit šance Lecha Kaczyńského stát se prezidentem, pokud by premiérem měl být jeho bratr. Tady se zřejmě také zrodil model „loutky [Jarosława] Kaczyńského“, za niž byl považován jednak Marcinkiewicz (jeho pozdější rezignace ve prospěch Kaczyńského jako by to zpětně potvrzovala), ale i submisivnější bratr Lech, a za něž budou po roce 2015 považováni prezident Andrzej Duda a oba premiéři Beata Szydłová a Mateusz Morawiecki.
V prvním kole Tusk sice ještě těsně zvítězil, ale ve druhém jej Kaczyński s podporou většiny stran porazil slušným poměrem 54:46. Protože Kaczyńskému v souboji o hlasy konzervativně-nacionalistického tábora nemohl dost dobře konkurovat, musel se Tusk ucházet o přízeň voličů kandidáta SLD Marka Borowského, který mu také před druhým kolem udělil podporu. To však vyžadovalo zmírnění antikomunistické a obecně protilevicové rétoriky, které protistrana kvapně interpretovala jako ústup PO doleva, později pak jako kapitulaci před układem. Situaci neuklidnil ani návrh rozdělení ministerstev pro budoucí koalici, který byl sice paritní, ale klíčová ministerstva dával do rukou PiS, a když poté PiS při obsazování čela Sejmu a Senátu upřednostnilo hlasování s LPR, Sebeobranou a PSL, aby prosadilo své kandidáty, bylo rozhodnuto. Přestože koalice PiSPO měla většinovou podporu obyvatelstva, skutečností se stal vznik menšinového Marcinkiewiczova kabinetu, za nějž vedle poslanců PiS hlasovali dále zástupci LRP, Sebeobrany, PSL a pět nezávislých poslanců. PO se definitivně odebrala do opozice.
Marcinkiewiczova vláda byla křehká, závislá na podpoře jiných stran, které si mohly dávat vyděračské podmínky, a o dalekosáhlých projektech realizace čtvrté republiky, jako byla například nová ústava, si PiS mohlo nechat zdát. Kaczyński se snažil o integraci formou vytváření paktů stability, ale už v únoru 2006 byly ve hře předčasné volby. Nakonec v květnu došlo k podepsání koaliční dohody mezi PiS, LPR a Sebeobranou, v červnu pak Marcinkiewicz po sporech s bratry Kaczyńskými odstoupil a byl nahrazen Jarosławem. Koalice byla od počátku problematická, více než radikálové z LPR ji ohrožovala antisystémová a – jak brzy vyšlo najevo – zkorumpovaná Sebeobrana. V mediálním enviromentu, který jí viditelně nepřál, vláda po bouřlivých patnácti měsících skončila.
Následná osmiletá koaliční vláda PO a PSL znamenala několik „poprvé“. Donald Tusk byl prvním premiérem, který vydržel v úřadě déle než jedno volební období. Poprvé jedna strana zopakovala své vítězství ve dvou po sobě jdoucích volbách. Jednalo se o období konstantního ekonomického růstu a překotného rozvoje infrastruktury. Polsko se rychle stalo unijním premiantem ve využívání eurofondů, a to i v oblasti efektivity. Na druhou stranu pokračovala ekonomická emigrace na Západ. Zahraničněpoliticky se země úzce orientovala na Německo a především první Tuskova vláda zahájila i oteplování vztahů s Ruskem, což se setkávalo s jistou nelibostí prezidenta i nelevicové opozice.
Bezprecedentní události ve Smolensku v dubnu 2010 znamenaly pro polskou společnost nový polarizační šok. Fakt, že k tak nepravděpodobné tragédii došlo v okamžiku, kdy delegace v čele s prezidentským párem mířila na pietní akci k výročí Katyňského masakru, vyvolával od počátku mnoho pochybností a po překlenutí prvotního otřesu se kolem tématu vytvořila celá svébytná subkultura. Angažovaná pravice rozvinula kromě teorie politického atentátu vlastní pietistický kult, který nabýval někdy až iracionální podoby a především PiS vzdaloval pasivním masám. Liberální síly zaujaly opačně vyhrocený postoj a kromě útoků na Kaczyńského, které se ve světle jeho osobní tragédie (starý mládenec, v krátkém úseku ztratil dvojče, snachu a matku) jevily jako zbytečně kruté, pasovaly „smolenský lid“ na zaostalý, nevzdělaný a paranoidní, zkrátka „temný“.
Vládu PO poznamenaly různé skandály, z nichž nejvýraznější byla Amber Gold v roce 2012 a odposlechová aféra o dva roky později. Vládní špičky na nahrávkách z varšavských podniků mluví jako sprosťáci, své zemi neprojevují zrovna velkou úctu a domlouvají se na zákulisních kšeftech (například ministr vnitra s guvernérem formálně nezávislé národní banky na ekonomické pomoci výměnou za odvolání ministra financí). Navzdory celkové ekonomické prosperitě vláda přistoupila k některým úsporným opatřením, jako bylo zvýšení věku pro odchod do důchodu, což její rovněž popularitě nepřispělo.
Rok plný vítězství
Podobně jako v roce 2005 byly i o deset let později určující momentem prezidentské volby. A to nejen kvůli stále poměrně silným pravomocím prezidenta, jehož veto mohou přehlasovat jen tři pětiny poslanců, což v případě stranického nesouladu hlavy státu s předsedou vlády dělá jejich kohabitaci značně problematickou. Především proto, že dramaticky předurčily další vývoj. Volby se měly konat v květnu a velmi dlouho bylo hlavní otázkou to, zda Komorowski vyhraje v prvním kole. V lednu liberální komerční televize TVN na základě průzkumu Millward Brown predikovala vítězství Komorowského v prvním kole se 65 procenty. Do paměti Poláků se zapsal výrok Adama Michnika, že o vítězství by Komorowského mohlo připravit jedině to, kdyby v opilosti srazil na přechodu těhotnou jeptišku. Na jednu stranu to byl projev arogance Michnikově projevu vlastní, na druhou stranu se mu příliš nedalo divit. Polsko mělo pověst růstové země, „zeleného ostrova” Evropy, a s protikandidáty to vypadalo všelijak. Hlavní opoziční síla do voleb vysílala málo známého a snad i trochu koženého Andrzeje Dudu, právníka s nikterak oslnivým politickým CV, který byl od roku 2014 europoslancem. Zatímco Komorowski se patrně také zabýval hlavně otázkou, jestli jeho zisk v prvním kole bude činit 60 nebo snad 65 procent, Duda objížděl celou zemi. Jeho kampaň vedla budoucí premiérka Beata Szydłová a právě schopnosti projevené v této kampani ji zřejmě předurčily k vzestupu.
A podobně jako v roce 2005 si PO zjevně nepřipouštěla variantu prohry. Komorowski se neúčastnil debat a jeho kampani vévodila stará dichotomie v novém hávu, tentokrát mezi Polskem „racionálním“ a „radikálním“. Racionální v tomto případě znamenalo obhajobu statu quo. Protože Komorowski nebyl o nic méně vládní „propiskou”, než se jí posléze stal Duda, volby mohly být vnímány i jako nevyslovené referendum o ní. Duda v prvním kole těsně vyhrál s 34,8 procenty, Komorowski měl o procento méně. Antisystémového kandidáta Pawła Kukize dlouho ani nezařazovali do průzkumů, právě na jeho výsledku (získal přes 20 procent hlasů) se ale odrazila únava či přímo frustrace z osmileté vlády PO.
Kukizův jediný postulát, zavedení jednomandátových volebních obvodů, v tom sehrál pramalou roli. Nikdo z ostatních kandidátů nepřekročil 5 procent. I přes snahy Komorowského naklonit si Kukizovy voliče příslibem referenda o jednomandátových obvodech, ve druhém kole vyhrál Duda. Bylo to v řadě ohledů přelomové vítězství, kandidát PiS zvítězil poměrem 60:40 ve věkové skupině 18 až 29 let, což bouralo dosavadní představy o voličích PiS jako „mohérových baretech“. S Kaczyńským před volbami ustoupilo i téma Smolensku, nedá se však říct, že by se strana zřekla všeho kontroverzního. V debatách mezi Dudou a Komorowským před druhým kolem se řešilo například téma umělého oplodnění, k němuž má strana v souladu s naukou katolické církve negativní postoj, ačkoliv v polské společnosti převažuje opačný názor.
Taktický přístup, že na nejvyšší ústavní funkce nekandiduje sám Kaczyński, se ukázal jako funkční, nebylo proto divu, že se jej strana rozhodla využít znovu v parlamentních volbách na podzim. Jako kandidátku na premiérku představila už zmíněnou etnografku Szydłovou, lokálně oblíbenou, ale celostátně nepříliš výraznou političku, která projevila svou šikovnost v Dudově kampani. Je však nezbytné si uvědomit, že kandidátkou PO byla předsedkyně a stávající premiérka Ewa Kopaczová, která mohla být stejně tak vnímána jako „loutka“ Tuska. Jeho odchod do Bruselu PO paralyzoval, protože technokracie a vágní ideologie mohla fungovat pouze s charismatickým lídrem, který zosobňoval sebevědomí, kompetence a dokázal pružně reagovat na dění. Kopaczová dostala Tuskovo požehnání, ale plnohodnotnou náhradou nebyla. Nijakost přestala být zastřešující pro různé názorové proudy, naopak se stala slabostí. V Evropě kulminovala migrační krize a postoj Kopaczové to věrně odreprezentoval. Polsko podle ní mělo přijmout malé množství migrantů v rámci kvót (při hlasování ministrů vnitra na Radě EU v září 2015 se trhlo od zbytku V4) nikoliv z humanitárních důvodů, ale aby se nedostalo do konfliktu s Bruselem. PiS se naopak otevřeně přihlásilo k tradicím toho Polska, jemuž „nebude nikdo poroučet“.
Tématem voleb 2015 ale nebyla migrace ani kulturní války a oblíbené téma dotažení dekomunizace se v rétorice strany objevovalo spíše podprahově. Strana již v roce 2014 zveřejnila program o 160 stranách, který obsahoval vše, o co se PiS po volbách pokusilo, včetně návrhů na rozsáhlou reformu soudnictví, zahrnoval i kulturně-etická témata (odpor ke genderové ideologii, ochrana života od početí, role církve ve veřejném prostoru), či konstantní pohled strany na komunistický režim a (ne)vypořádání se s ním.
Dominantní linkou prostupující celým programovým dokumentem však byla kritika nespravedlivého ekonomického uspořádání. Pozdější ministr financí a premiér Mateusz Morawiecki, jinak muž impresivní kariéry v bankovním sektoru, si při stanovení diagnózy pomáhal levicovým ekonomem Thomasem Pikettym. Obecně lze říct, že programem PiS, vystupujícím tentokrát s pozitivním heslem Dobrá změna, byla větší redistribuce bohatství ve společnosti (program 500+, zvýšení minimální mzdy, snížení věku pro odchod do důchodu), ekonomický nacionalismus (zdanění zahraničních korporací) a repolonizace (například bankovního sektoru), v kombinaci s narativem silného a hrdého Polska s vlastními kulturními a náboženskými hodnotami a na primátu národních zájmů založeným přístupem. Vztah k EU měl být asertivní, spojenectví s USA nerozdělné.
Úspěch PiS v parlamentních volbách se tou dobou již předpokládal, na finálním rozdělení mandátů se však významně podílel ještě jeden faktor, o nějž se přičinila levice. SLD se z obtížně pochopitelných důvodů rozhodla pro koalici se stranou Tvé hnutí Janusze Palikota (dříve Palikotovo hnutí), která už v té době neměla šanci na překročení pětiprocentní hranice, a několika dalšími málo významnými subjekty. Tím však sama na sebe uvalila uzavírací klauzuli 8 procent, kterou o půl procenta nepřekročila. O pár desetin procenta se do Sejmu nedostala ani strana KORWiN libertariánského excentrika Janusze Korwina-Mikkeho a tři a půl procenta získalo radikálně levicové uskupení Spolu (Razem). Propadlo tak přes 15 procent hlasů a výsledek necelých 38 procent PiS stačil k jednobarevné vládě. Získalo i 61 ze 100 křesel v Senátu. Nebyl to úplně triumf „orbánovského“ rázu, ale byla to bezprecedentní moc v Polsku po roce 1989. S ad hoc podporou mohla vláda počítat od Kukizova hnutí a v některých tématech i od PSL. Dominantní silou opozice zůstala oslabená PO a její ideový bratr, neoliberální strana Moderní ekonoma Ryszarda Petru.
Obrácená perspektiva „dobré změny“
Přineslo vítězství PiS Polsku onu avizovanou „dobrou změnu“? Primární demokratickou evaluaci představují volby a nejlepší srovnání poskytují volby stejného typu, v tomto případě parlamentní. Výsledek PiS v říjnu 2019 představoval nepochybně úspěch. Po PO se stala teprve druhou vládní stranou od roku 1991, která obhájila mandát v následujících volbách. PiS kandidující v koalici „Sjednocená pravice“ s několika malými konzervativními subjekty získalo 43,6 procent, přičemž volební účast vzrostla o 11 procent a v reálných číslech PiS tak přibylo přes dva miliony voličů. V některých ohledech mělo tentokrát vítězství „orbánovské“ paramenty; podařilo se překlenout staré geografické dělení (PiS vyhrálo 14 z 16 vojvodství), zvítězilo ve všech věkových skupinách, mezi muži i ženami.
Nepřestalo přitom platit, že podpora PiS narůstá s věkem, ani to, že je vyšší v některých socioekonomických skupinách, mezi nízkopříjmovými, praktikujícími věřícími či na venkově. Zatímco PiS volby vynesly posílenou lidovou legitimitu, s volební matematikou to bylo mnohem komplikovanější. Především v porovnání s volbami o čtyři roky dříve propadlo sotva procento hlasů. V důsledku toho konzervativci nezískali ani o sejmový mandát více a ještě zaznamenali ztráty v Senátu, kam se volí systémem prvního v cíli a kde přišli o dosavadní většinu. V praxi to znamená jen prodloužení legislativního procesu, protože Senát má třicetidenní lhůtu na projednání. Obvykle tak návrh zamítne v poslední možný den, nicméně Sejm jej může vždy přehlasovat prostou většinou.
Nejsilnější opoziční formací se stala Občanská koalice, jejíž dominantu tvořila PO, již pouze formálně existující strana Moderní a v Polsku dosud málo úspěšná Strana zelených. Koalice na čele s Grzegorzem Schetynou představovala završení pochodu PO do levého středu (z hlediska polského, kulturně podmíněného pravolevého dělení). Získala přes 27 procent hlasů. Levice pod vedením Włodzimierze Czarzastyho úspěšně integrovala postkomunistickou SLD, progresivistické Jaro i radikálně levicové Spolu a dosáhla uspokojivého výsledku necelých 13 procent, následována omlazenou středovou PSL s necelými 9 procenty. A konečně, s takřka 7 procenty do Sejmu pronikla Konfederace, v níž se spojili radikálové národní pravice s radikálními libertariány pod vedením už zmíněného „všechpolského klauna“ Janusze Korwina-Mikkeho. Konfederace měla jednoznačně nejmladší elektorát, její voličské jádro tvoří hlavně velmi mladí muži.
PiS nejenže obhájilo primát z roku 2015, ale ještě – na rozdíl od PO v roce 2011 – svůj zisk oproti posledním volbám znatelně vylepšilo, byť se to nepromítlo přímo do rozložení sil v Sejmu. To vše navíc v podmínkách tvrdé kritiky doma i ze zahraničí, včetně do té doby bezprecedentního řízení podle článku 7, navzdory několika početným demonstracím či s obměnou osoby premiéra v polovině mandátu. Vládě se přitom nevyhýbaly ani „běžné“ skandály a polarizující kulturně-historická témata, která v kampani před čtyřmi lety ustoupila sociální rétorice, se vracela s různou intenzitou po celé čtyři roky.
Co je tedy klíčem úspěchu PiS? Jako první se nabízí její poměrně rázné kroky v ekonomicko-distributivní oblasti. Své sliby v sociální oblasti začala strana realizovat záhy po volbách. Jako první přišel na řadu stěžejní program Rodina 500+. O tom, jak přelomová politika to byla, nejlépe svědčí rozsah sociálního zabezpečení rodin v Polsku v porovnání s Českou republikou. Do roku 2013 byla jedinou dětskou dávkou mateřská dovolená v délce půl roku. Až druhá Tuskova vláda zavedla navíc možnost prodloužit placené období o další půlrok rodičovské, celkově tedy na jeden rok. Když od dubna 2016 začaly všechny rodiny pobírat nezdaněnou dávku ve výši 500 zlotých (v přepočtu asi 3 tisíce korun) na každé druhé a další dítě, v případě nejchudších rodin také na první, byl to nejrozsáhlejší sociální program od konce totality. Přestože postkomunistická levice a její satelity patřily k dominantním silám polské politiky posledních třech dekád, o nic podobného se nepokusily. Od liberální PO se podobný nepodmíněný zaopatřovací program očekávat nedal, avšak právě PO měla stejnou výhodu ekonomické konjuktury jako PiS.
Polská ekonomika rostla řadu let, ale růst produktivity práce za předchozích osm dvojnásobně převyšoval růst mezd. Program PiS nízkou cenu práce nevyřešil a mezi jeho negativní dopady levicové a feministické kruhy počítají i stažení zhruba sto tisíc žen z pracovního trhu. Na druhou stranu i to něco svědčí o výši ohodnocení a podmínkách této práce. Jak již bylo řečeno, PiS před volbami 500+ výrazně artikulovalo, a tak každý věděl, že po volbách splnilo svůj hlavní, velmi konkrétní slib. Opozice nedokázala vždy odlišit odpor vůči programu a lidem, jimž finančně ulevil. Program nezpůsobil obávanou spoušť veřejných financí, naopak kalendářní rok 2020 byl vládou prezentován jako první bez rozpočtového deficitu (tuto vizi záhy zabil koronavirus). Od července 2019 byl program rozšířen i na prvorozené děti. Mezi dalšími programy můžeme vypíchnout Dobrý start 300+, tj. 300 zlotých jako jednorázový příspěvek na školní výbavu pro žáky a studenty do 20 let (u hendikepovaných až do 24 let). V roce 2017 vláda splnila další slib, skrze nějž útočila na PO, a snížila věk pro odchod do důchodu na 60 let pro ženy a 65 let pro muže.
Ze sociálního hlediska se strana také pokusila uchopit palčivý problém takzvané „divoké reprivatizace“. Ve zkratce se jedná o proces navracení budov znárodněných po druhé světové válce potomkům předválečných majitelů, při němž se objevilo mnoho pochybných až otevřeně korupčních machinací ze strany politiků a vysokých státních úředníků, někdy přímo soudců. Protestní hnutí, které vzniklo zejména ve Varšavě, bylo levicového charakteru, ale opět to musela být konzervativní pravice, kdo se tématu politicky ujal a začal alespoň „předstírat činnost“ ve prospěch poškozených nájemníků, kteří museli domy opustit nebo si nabrat půjčky na prudce zvýšené nájmy. Komisi, která přezkoumávala soudní rozhodnutí o reprivatizaci, založil tehdejší náměstek ministra spravedlnosti, dnes europoslanec Patryk Jaki, a Kaczyński se vůči reprivatizaci veřejně vymezil. Tím, že parlamentní komise měla za úkol přezkoumávat právě rozhodnutí soudů, se dostáváme k další otázce, proč ani voličům vládní strany mimo její tvrdé jádro zřejmě nijak zásadně nepřekáží to, co PiS podniká pod rouškou reformy soudnictví, a že tento postup přivedl Polsko do vleklých sporů s EU a stavu faktického justičního chaosu.
Je to oblast, kde opět ožilo téma vypořádávání se s údajně neblahým „dědictvím třetí republiky“, ačkoliv pojem její nástupkyně se zcela zprofanoval a přestal se (minimálně ve vládních kruzích) používat. Podle mnoha Poláků jednoduše žádný právní stát hodný obrany před PiS v Polsku po pádu totality nevznikl. V průzkumu z roku 2013 v nezávislost soudců přinejmenším „v rozhodné většině případů“ nevěřilo 66 procent respondentů. Uzavřený systém soudcovské samosprávy, v němž soudci jmenují a povyšují jiné soudce, byl ještě vylepšen o ustanovení kritiky rozsudků jako trestného činu znevažování soudce.
Soudcovská nedotknutelnost v rámci systému „kasty“ se v důsledku podepsala na řadě skandálních, silně medializovaných rozsudků. Spor o soudnictví se táhne od počátku vlády konzervativců. Často se zapomíná, že ataku PiS předcházelo značně diskutabilní jednání dosluhující vlády PO, která v předtuše porážky změnila zákon tak, aby starý Sejm ještě narychlo stihl zvolit dva ústavní soudce, a to i po prohraných volbách (ale před ustavující schůzí nového Sejmu). Toho využil Andrzej Duda a kromě těchto dvou odmítl jmenovat další tři, kteří byli vybráni taktéž nedlouho před volbami, ale řádně. Ještě v roce 2015 bylo přijato několik novel se zřejmým cílem paralyzace ÚS do doby, než se jej podaří obměnit přirozeně (zvýšení rozhodovacích většin, rozšíření nutnosti pléna), následovalo snížení limitu pro odchod do důchodu soudců Nejvyššího soudu nebo změna pravidel pro obsazování Zemské soudní rady (KRS), která byla dříve samosprávná a dnes podléhá Sejmu. Pnutí mezi „starými strukturami“ a soudci poplatnými nové garnituře zplodilo „náhubkový zákon“, který zakazuje soudcům zpochybňovat legitimitu svých kolegů.
Pokud jde o klasická témata kulturních válek, bývá PiS obvykle vykreslováno jako reakcionářské. Vezměme si dvě nejvýraznější témata spojovaná s Polskem v zahraničních médiích, tedy potraty a sexuální menšiny. Samo PiS nikdy nejevilo výrazný zájem na zpřísňování „potratového kompromisu“, který se v průběhu let stal zlatým teletem polské politiky. Manželka Lecha Kaczyńského si za podporu kompromisu kdysi od ředitele Radia Maryja kněze Tadeusze Rydzyka vysloužila přízvisko „čarodějnice“ a ze stejného důvodu stranu svého času opustila skupina ultrakonzervativních poslanců kolem někdejšího maršálka Sejmu Marka Jurka. Aktivní katolíci však tvoří část tvrdého jádra PiS, stejně tak byla pro stranu vždy důležitá neformální podpora katolické církve. Tomu odpovídá i opatrné zacházení s občanskými iniciativami jako „Stop potratům“, respektive „Zastav potraty“, které v pravidelných krátkých intervalech vybírají vyšší stovky tisíc podpisů (v případě „Zastav potraty“ 830 tisíc) a jsou podporovány biskupy. V Polsku skupina více než sto tisíc občanů má zákonodárnou iniciativu, kterou se Sejm musí zabývat.
Pro PiS nejmenší škodu představuje postoupení iniciativy výborům. „Černé protesty“ stoupenců potratů fungovaly v bipolaritě kulturní války výhodně pro obě strany. Často obscénní protestující na jednu stranu obviňovali PiS z něčeho, co pravděpodobně udělat nechce (a tak jej legitimizovali v očích katolické pravice i přes neaktivitu), a na druhé straně mobilizovaly ty odpůrce vlády, pro něž je justiční reforma příliš vzdálená a nepřehledná, zatímco na základní otázky bioetiky má většinou názor každý. Stoupenci protestů se navíc mohli cítit jako vítězové, jejichž tlak vládu vystrašil, ačkoliv je to pochybné, neboť jindy i vstříc mohutnějším demonstracím projevila daleko větší zaťatost. Spíše i PiS si uvědomuje, že většině voličů kompromis vyhovuje a určitou část rezervního elektorátu by si přílišnou radikalitou mohlo dokonce znepřátelit. (Stav k srpnu 2020.)
Téma sexuálních menšin se v programatice strany a v její rétorice před volbami 2015 objevuje sporadicky, totéž platí pro první roky „dobré změny“. PiS i v této otázce vsadil na udržování statu quo, které v případě Polska znamená, že homosexuální svazky nejsou uznávány v žádné podobě, ale společenská akceptace má rostoucí tendence.
Spor propukl poté, co byl starostou Varšavy v říjnu 2018 zvolen pozdější prezidentský kandidát Rafał Trzaskowski. Na poměry PO, která se ještě jako vládní strana bránila schválení nějaké formy registrovaného partnerství, byl Trzaskowski výrazně nalevo, což zvlášť vynikalo v porovnání s jeho předchůdkyní na postu varšavské primátorky a stranickou kolegyní, Hannou Gronkiewicz-Waltzovou, aktivní členkou hnutí katolické charismatické obnovy. Jako jeden z prvních kroků v úřadě Trzaskowski podepsal „Chartu práv LGBT“, v níž se vedle některých praktických opatření pro gay a lesbickou komunitu (např. vybudování hostelu pro LGBT mládež) město zavazuje i k zavedení sexuální výchovy podle standardů Světové zdravotnické organizace na varšavských školách.
To, a nikoliv otázka homosexuality jako takové, představovalo hlavní kámen úrazu. Postmoderní pojetí sexuality podle WHO v podstatě stanoví jediné mravní kritérium, a to dobrovolnost jednání. Pro konzervativnější lidi však existují i další kritéria morálních hodnocení, například odsouzení promiskuity. Rámcová doporučení pro jednotlivé věkové skupiny se mohou jevit jako předčasná a poučování dětí o masturbaci na půdě vzdělávací instituce také může vyvolávat pochybnosti i u lidí s liberálnějším postojem k sexualitě.
Schylovalo se k volbám do Evropského parlamentu a PiS neomylně vycítilo, že Trzaskowského krok lze velmi dobře využít ve vlastní předvolební kampani. K varšavské „bezpečné zóně pro LGBT“ začaly místní samosprávy pod vedením PiS v různých částech východního a jihovýchodního Polska přijímat kontra-deklarace, v nichž se zavazovaly k podpoře „přirozených rodin a tradičních hodnot“ (nejednalo se nicméně o žádné zóny, kam by byl LGBT lidem omezen přístup). Téma je od té doby živé, objevilo se znovu před parlamentními i prezidentskými volbami, řešilo se opakovaně na půdě Evropského parlamentu a některá západoevropská města vypověděla partnerské smlouvy s těmi polskými, která přijala příslušné deklarace. Zahraniční kritika zapadá do narativu, že se v případě „LGBT ideologie“ jedná o zahraniční import a nové náboženství odkřesťanštělé Evropy. Z krátkodobé perspektivy je eskalace konfliktu výhodná pro obě strany, ve střednědobém horizontu nemusí – to je i jeden z argumentů konzervativních zastánců „potratového kompromisu“, že v případě naprostého zákazu dojde po prvních prohraných volbách naopak k liberalizaci. Vyklidnění konfliktu je však nyní už pro vládní stranu možná nad její síly – na provokace levicových aktivistů reaguje pravicová subkultura požadavky represe, a rovněž Konfederace na PiS útočí zprava jako na málo radikální.
Existence subkultury propojující konzervativní intelektuály s někým tak nepravděpodobným, jako jsou fotbaloví fanoušci nebo rapoví zpěváci, je dalším, českému čtenáři neznámým jevem, který se podílí na úspěchu PiS. Základem je společný pohled na historická témata a vnímání každého sociálního tření na základě historizujícího štěpení komunistický x antikomunistický, a to až do dnešních dní (o proponetech LGBT se zde hovoří hlavně jako o následovnících „rudých“). V poválečné éře se klade důraz na úlohu takzvaných prokletých vojáků (Zołnierze Wykleci), partyzánů, kteří již v roce 1944 plynule přešli z protinacistického odboje do války proti komunistům a Sovětskému svazu. Poslední z nich byl dopaden a zabit až v 60. letech. Oslava nesmiřitelného a beznadějného) boje, do nějž bylo zapojeno maximálně několik desítek tisíc osob, se v liberálních kruzích nikdy nesetkávala s pozitivním přijetím, liberální novináři a historici se soustředili i na některé problematické činy, jichž se partyzáni dopouštěli například na ukrajinském či běloruském civilním obyvatelstvu. Přesto, anebo možná také proto, vznikl spontánně a zdola „kult prokletých“, kteří v oněch poválečných letech zastupovali již neexistující Polsko proti nové okupační moci a jejím polským „posluhovačům“. Vyzdvihování role těchto partyzánů tak představuje konečnou delegitimaci komunismu jako nepolského, zvenčí vnuceného. Za vlády PiS se někteří padlí partyzáni dočkali pohřbů se státními poctami.
Mohutného uznání se „psancům“ dostává každý rok v centru Varšavy na „pochodu nezávislosti“, který organizují nacionalistické kruhy a účastní se jej nižší stovky tisíc sympatizantů. V roce 2016 se na pochodu poprvé četl pozdrav od prezidenta, o dva roky později se vláda Mateusze Morawieckého s organizátory dohodla na společné akci poté, co se město Varšava původní pochod pokusilo zakázat. Největší ohrožení přátelského vztahu PiS se subkulturou představuje úspěch Konfederace, která se neštítí ani antisemitismu („komunistický“ je zde navíc synonymem pro „židovský“), na PiS tvrdě útočí kvůli jeho proizraelské a proamerické politice a pracuje s otevřeným euroskepticismem, který v polské politice naposledy reprezentovala Liga polských rodin, s níž má personální překryv například v osobě prezidentského kandidáta z roku 2020 Krzysztofa Bosaka. Konfederace vládu napadá „zprava“ jak ekonomicky (kritika sociální politiky), tak kulturně (málo razantní postup vůči postmoderním tlakům, vyplývající z podřízenosti PiS vůči Bruselu a Washingtonu), čímž tlačí PiS více do pomyslného středu.
K srpnu 2020 čekají PiS tři roky do příštích parlamentních voleb. Nedávné vítězství Dudy nad Trzaskowským zabezpečilo vládě klidné spaní; v opačném případě by hrozila naprostá paralýza vlády i předčasné volby. Největší výzvou pro ni zůstává zisk mladších voličů, kteří se oproti roku 2015 přiklonili na stranu kandidáta liberálů, rostoucí potenciál Konfederace a ukočírování vlastní koalice. Parlamentní opozice se nadále potýká s nedostatkem programu i leadershipu, prezidentské volby ale ukázaly cestu, kterou se může ubírat. Primátor Trzaskowski hodlá kapitál z voleb zúročit v novém liberálním hnutí a vlastní politický projekt chystá i další kandidát, televizní hvězda Szymon Hołownia.
Budapešť na Visle?
Na závěr zrekapitulujme styčné body polského a maďarského vývoje. Přechod k demokracii byl v obou zemích iniciován technokratickými elitami starého režimu ve světle narůstajících ekonomických problémů a překotných geopolitických změn. Ačkoliv je zvykem hovořit o konsenzuálním modelu tranzice, neboť režim v určitém okamžiku přizval opozici k vyjednávání, nelze nebrat do úvahy rozlišné poměry sil.
Pokojný charakter přechodu zajistil komunistickým elitám zachování privilegovaného postavení, když svůj dosavadní kapitál (majetek, know-how, známosti) použily k etablování se v novém společenském uspořádání, jehož spolutvůrci se staly. „Tito lidé disponovali mnohem lepším vzděláním, lepšími kontakty a znali Západ mnohem lépe než kdokoli z jejich spoluobčanů, včetně těch opozičních vůdců, kteří byli do Západu zamilováni,“ píší autoři Stephen Holmes a Ivan Krastev ve své knize Světlo, které pohaslo.
Dlouholetý europoslanec Fideszu György Schöpflin s liberálními autory souhlasí. Schöpflin, ročník 1939, sledoval maďarskou tranzici z Británie, kam v dětství s rodiči emigroval a v dospělosti pracoval pro BBC či učil na prestižních univerzitách. „Západ se na tom podílel, umožňoval transfery peněz a spokojeně přijímal rebranding komunistů na demokratické socialisty a liberály. Za komunistickou minulost neměla být žádná odpovědnost. Není tedy divu, že oběti komunismu byly a jsou rozčilené,“ myslí si.
Předpřipravená „revoluce shora“ Maďary a Poláky nejen ukrátila o mentální a historický milník, jakým byly pro Čechy a Slováky listopadové události nebo pro Němce pád berlínské zdi, ale svým způsobem jim vzala i to, k čemu se mohli vztahovat z minulosti. Oběma národům byl přitom komunismus vnucený a oba mu za cenu velkých obětí vzdorovaly. Výčitky, které zaznívají vůči tamním liberálům, se netýkají samotných jednání u kulatého stolu, jichž se tak či onak účastnili i Orbán a Kaczyńští, nýbrž toho, že kompromis „s nimi“ šel pak daleko za hranice počátečních strategických ústupků.
„Racionální Polsko“ udělalo za minulostí tak tlustou čáru, že když v roce 2014 zemřel Wojciech Jaruzelski, jeho pohřeb byl přehlídkou nejvýznamnějších představitelů politického a mediálního života třetí republiky. Vůdčí sila maďarské antikomunistické opozice šla čtyři roky po prvních svobodných volbách do vlády s postkomunisty a sloužila pod bývalým komunistickým ministrem zahraničí Gyulou Hornem, jenž se v mládí podílel na potlačování revoluce 1956. V Česku, kde se komunisté po roce 1989 zapouzdřili jako strana pro nostalgiky bez ambicí vládnout, ve většině oblastí se vytvořily nové elity a antikomunismus se stal dominantním směrem veřejné debaty, je to nepředstavitelné.
V obou zemích první demokratické vlády nesly prapor bojovníků proti totalitě, ale pro vnější i vnitřní okolnosti byly předurčeny k neúspěchu. Úhlavním vnějším faktorem byla ekonomická situace, v níž se obě země nacházely, vnitřním pak názorová roztříštěnost a nepřipravenost vládnout, které v konečném důsledku vedly k brzkému comebacku postkomunistických sil s dobrým zázemím, na něž nečekal žádný sanitární koridor.
Postkomunisté vsadili na otevřenou ekonomiku, kosmopolitní liberalismus a „léčbu z národních vad“ a politická scéna se uspořádala dle této logiky. Zde si můžeme opětovně vypůjčit Krasteva s Holmesem a ilustrovat, že právě toto Západ očekával, a proto byli postkomunisté přijímáni vlídně jako vzorní žáci. Polarizujícím prvkem se stali „odmítači“ nového konsenzu v politice i v ekonomice, stoupenci národa a obhájci jeho zvláštností, protistranou uznávaných za vady stojící v cestě plnému a hladkému návratu do Evropy. Konzervativní pravice monopolizovala opuštěné, ba opovržené symboly národní identity, a v kombinaci s historizujícím antikomunismem a nacionálně rámovaným ekonomickým paternalismem vytvořila mix přitažlivý různým společenským třídám a skupinám.
Maďarská a polská levice vypadly z duopolu především pro vlastní neschopnost a nestoudnost. Jistě k tomu přispěla i atmosféra všudypřítomné korupce, mimo jiné také přímo spojená s politikou normalizace podle západních standardů. Jak si všímají Krastev s Holmesem, transplantace modelu privatizace, který ve Velké Británii aplikovala Margaret Thatcherová, do země bez soukromého kapitálu, jakou bylo Maďarsko, „z Maďarska vůbec neudělala normální západní zemi, ale umožnila komunistickým řídícím pracovníkům využít majetku podniků, které ovládali, a přisvojit si (či prodat) veřejný majetek své země“. Nic na tom nezmění ani fakt, že Orbánova vláda v tom přiznaně pokračuje, jen statky distribuuje vlastním lidem pod záminkou vytváření takzvané „národní buržoazie“.
Je příslovečné, že největší skandály postkomunistického Maďarska a Polska neodhalily ani tak korupci, jako spíše naprostou mravní otrlost vládnoucích. Gyurcsányova slavná řeč v Balatonőszöd je dodnes některými obhajována coby „konečně pravdivý projev“ o stavu země, aniž by se bral do úvahy neskutečný cynismus, který uniklá nahrávka odhalila. Polská Rywinova aféra zapojením konkrétních složek (politici, média, tajné služby) legitimizovala narativ pravice o existenci propojení starých komunistických a nových liberálních elit (což byl jev v Polsku výrazně méně vypouklý než v Maďarsku) a jejich společném ovládnutí politické, mediální, ekonomické a právně-bezpečnostní sféry.
Zatímco v Polsku došlo rychle k utvoření nového duopolu a celkové konsolidaci politické scény, v Maďarsku s úpadkem socialistů a fragmentací opozice vznikl monopol. Je zvláště důležité, že Fidesz nikdy po roce 1998 nezískal ve volbách méně než 40 procent hlasů. I přesto skončil dvakrát v opozici, protože spojenectví levice a liberálů zaznamenalo mírně lepší výsledek. Zhroucení socialistů a zánik jejich koaličního partnera, spolu s posilováním otevřeně neofašistického Jobbiku a antiglobalistické LMP, vedly k bezprecedentnímu mocenskému bezpečí Fideszu. Jobbik i LMP vyrostly sice na jiných ideových základech, nýbrž obě jako radikální politická alternativa vůči Gyurcsányově vládě; jejich spojování se „starou levicí“ tak dlouhá léta nepřicházelo v úvahu i z tohoto důvodu.
Naproti tomu v Polsku se postupně rozevíraly nůžky mezi stranami, které byly původně považovány za přirozené spojence. PiS po svém prvním vládním nezdaru z velké části absorboval elektorát svých radikálnějších koaličních partnerů Sebeobrany a Ligy polských rodin, PO mezitím obsadila pozice (zprvu geograficky a pozvolna i politicky) hájené levicí. Ta se stala málo relevantní, protože levicový ekonomický program byl realizován PiS a v kulturních otázkách se jako sekulární a liberální alternativa etablovala PO.
Z odlišných silových poměrů vyplývají rozdíly mezi Maďarskem a Polskem, které nebývají správně reflektovány (pokud vůbec): vliv polské vlády se omezuje na státní instituce a média, vůči nimž stojí silný privátní sektor, často v otevřené opozici vůči vládě; většina polských médií je protivládní. Navzdory běžné korupci nedochází k systematickému budování klientelisticko-korporátního impéria; v Kaczyńského světě jsou zkorumpovaní „komunisté, liberálové a obchodníci“. V zahraniční politice Polsko klade značný důraz na plnění svých atlantických závazků, a to i nad rámec vlastních partikulárních zájmů nebo dokonce proti nim; na oplátku polská vláda očekává od spojenců respekt a spolupráci. Dlouhodobě se potýká s tím, že její postoje vůči Rusku nejsou v EU podporovány klíčovými státy jako Německo či Francie, které zastávají kompromisnější přístup.
Politický systém je mnohem otevřenější než maďarský, Polsko disponuje dvoukomorovým parlamentem a přímo volenou hlavou státu se silným mandátem. Ztráta prezidenta by pro PiS znamenala možná předčasné volby, v každém případě by mohl zcela zablokovat jakýkoliv vládní návrh. Opozice je dostatečně silná na to, aby v každých volbách mohla pomýšlet na triumf, nikoliv pouze na ukrojení moci vládní strany. V případě vítězství opozice jsou všechna opatření předchozí vlády jednoduše vratná, a to prostou většinou. V neposlední řadě je samotná osobnost Kaczyńského příliš polská, těžištěm jeho zájmu je Polsko, v praktické rovině se pak stará především o soudržnost strany dovnitř.
Role Orbána je úplně jiná. Jeho ambice jsou evropské, je v pravém smyslu reakční, proto je mu také věnováno o mnoho více pozornosti než Kaczyńskému, který je mimo Polsko nesrozumitelný: Orbán se stále vztahuje ke globálnímu vývoji, dokáže ostatní politiky inspirovat i rozčílit, úspěšně hrát hru na vícero světových (i politických) stran. Je sečtělý, dynamický a vypočítavý; umí vytvářet ad hoc spojenectví a vždy zohlednit především vlastní zájem. S odchodem jeho největší evropské ochránkyně Angely Merkelové, která se vůči Maďarsku chovala ryze pragmaticky, a dvou „západních“ spojenců (Donald Trump a Benjamin Netanjahu) lze očekávat, že se bude stále více geopoliticky orientovat mimo Západ, především do Asie, kde nachází obdobné silné postavy s neliberální vizí.
V Maďarsku buduje systém, který sám nazval neliberálním, v němž prim hraje loajalita vůči jeho straně. Snaží se přitom dominovat i v mediálním a podnikatelském sektoru, to bylo ponaučení, které si vzal už z nezdaru vlády Józsefa Antalla. Není v područí byznysu ani církve, jeho konzervativismus osciluje okolo jeho pojetí normálnosti; normální je obrana hranic nebo zájem na demografickém růstu národa, namísto podpory ilegálního přistěhovalectví či propagace „duhových“ rodin. Jeho vláda se přitom nikdy nepokusila omezit liberální potratový zákon nebo registrované partnerství, umělé oplodnění zdarma si přímo vetkla do čela své prorodinné politiky, i když názor církve (zejména té katolické) byl jiný. Ústavní většina mu umožnila dalekosáhlé změny, řada osob ve veřejných funkcích má více než čtyřleté mandáty (v některých případech devítileté), soudní reformy nemusely probíhat zbrkle, na výměnu klíčových soudců stačilo počkat.
Na druhou stranu si maďarské soudnictví udržuje jistou nezávislost, jeho efektivita bývá dobře hodnocena i v každoročním žebříčku Evropské komise a poměrně pravidelně rozhoduje v rozporu se zájmy vlády (provládní tisk například prohrává valnou většinu žalob týkajících se ochrany osobnosti). Volební systém je pro Fidesz výhodný, dokud se opozice není schopná dohodnout na společných kandidátech do jednomandátových obvodů. Komunální volby na podzim 2019 ukázaly, že jedině pak může hrát s Fideszem vyrovnanou hru. S případnou vládou to však nebude mít vzhledem k vlastním hlubokým animozitám i „nepřátelskému“ personálnímu obsazení státní správy jednoduché.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!