Polsko před Bruselem nesklání hlavu

Tlak unijních orgánů na Polsko pod hlavičkou ochrany právního státu („rule of law“) trvá už řadu let. Počátkům celého sporu, který se týká především reforem justice, jsem se věnoval v lednu 2016 v článku Polsko na bruselském pranýři. Konflikt se neustále vyostřoval, přičemž mezi jeho vrcholy doposud patřilo zahájení postupu podle článku 7 Smlouvy o EU Evropskou komisí v prosinci 2017, několik odsuzujících rozsudků Soudního dvora EU a otálení Bruselu při schvalování polského národního plánu pro čerpání peněz z fondu obnovy. Novou kapitolu otevřel Trybunał Konstytucyjny 7. října, když potvrdil prvenství polské ústavy a odmítl takový výklad unijního práva a takový přístup unijních institucí, který vede k tomu, že unijní orgány působí mimo meze pravomocí svěřených v zakládacích smlouvách a k tomu, že Polsko nemůže fungovat jako suverénní a demokratický stát. Po tomto rozhodnutí polských ústavních soudců to v Bruselu a ve Štrasburku hučí jako v úle a Polsko čelí salvě výhrůžek.

Varšava v této vyhrocené situaci neztrácí klid a nesklání hlavu. Její důstojnou, sebevědomou a argumentačně vybroušenou odpověď přinesl začátkem tohoto týdne předseda vlády Mateusz Morawiecki, a to jednak v dopisu, který rozeslal v pondělí vedoucím představitelům ostatních členských států EU, a zvláště pak v úterním projevu v Evropském parlamentu. Obě sdělení se v mnohém prolínají, podívejme se tedy na ně jako na jeden celek.

Morawieckého poselství

Morawiecki zdůraznil, že Polsko zůstává loajálním členem EU. Trvá ovšem na dodržování zásady svěření pravomocí, podle níž Unie může jednat pouze v mezích kompetencí svěřených jí členskými státy v zakládacích smlouvách. EU není státem, ale společenstvím 27 států. Ony jsou suverény, ony jsou „pány smluv“ a ony vymezují rozsah pravomocí Unie. „Pokusy rozšiřovat tyto pravomoci jsou nepřijatelné. Každý takový akt by měl být považován za ultra vires, a tudíž svou povahou neslučitelný se zásadou právního státu. Žádný orgán EU by neměl konat, není-li k tomu oprávněn na základě Smluv.“

Proto si vnitrostátní ústavní soudy vyhradily právo kontroly – kontroly, zda je právo EU aplikováno v mezích přenesených pravomocí – a judikovaly o nezávaznosti aktů ultra vires. Polský ústavní soud, který toliko konstatoval, že určitý specifický výklad některých ustanovení zakládacích smluv, jak vyplynul z rozsudků Soudního dvora EU, je neslučitelný s polskou ústavou, neudělal nic jiného, než soudy v Německu, Francii, Itálii, Španělsku, Dánsku, Rumunsku, v České republice[1] a v dalších zemích EU.

Podle Morawieckého demokratický deficit nikdy dříve nebyl tak viditelný jako v posledních letech. Soudcovský aktivismus, respektive kreativní výklad zakládacích smluv bez jakýchkoliv brzd, dosáhl takového stadia, že musíme říct stop. Dnes máme dvě možnosti: buď přijmeme pokusy stojící mimo právo a mimo zakládací smlouvy, směřující k omezení svrchovanosti evropských zemí, plíživou expanzi pravomocí institucí, jako je Soudní dvůr, „tichou revoluci“ uskutečňovanou ne na základě demokratického rozhodování, ale skrze judikáty, nebo řekneme: „Ne, moji drazí“ – pokud chcete přeměnit Evropu v beznárodní superstát, nejprve získejte souhlas všech evropských zemí a národů.

„Unie je silná díky síle svých členů,“ říká polský premiér. „Jejich oslabení, podřízením členských států prakticky neomezené moci centrálně řízeních institucí, zbavených demokratické kontroly, může nakonec vést k naprostému odtržení rozhodovacích mechanismů od vůle občanů … a k přeměně Unie v organizaci, která je v protikladu s našimi společnými hodnotami: svobodou, demokracií, rovností, právním státem, pluralismem, nediskriminací, tolerancí, spravedlností a solidaritou.“

Polsko je hrdá země a je odhodláno bránit svou svrchovanost a zásadu svěření pravomocí. Nenechá se zastrašit. Odmítá jazyk finančního vyděračství, výhrůžek, pokusů vyhladovět nepoddajné státy a nedemokratické a centralistické tlaky. Odmítá postupnou přeměnu Unie v entitu, která by přestala být společenstvím svobodných, rovnoprávných a svrchovaných států a namísto toho by se stala jednotným, centrálně řízeným organismem v čele s institucemi mimo demokratickou kontrolu ze strany občanů evropských zemí. Nemůže přijmout situaci, kdy si unijní orgány usurpují moc, která jim nebyla svěřena, kdy mohou jednat svévolně vůči členským státům jako provinciím bez ohledu na existenci právního základu. Odmítá paternalistické školení o demokracii, o právním státu, o tom, jak si má uspořádat své vlastní věci, o tom, jak je nezralou, mladou demokracií.

Morawiecki vyzývá k návratu ke kořenům evropské integrace. Unie nesmí sloužit k prosazování cílů některých členských států na úkor ostatních. Nesmí se stát centralistickým organismem mimo demokratickou kontrolu svých suverénů, tj. občanů evropských zemí vyjadřujících svou vůli skrze jednotlivé členské státy. Evropská civilizace byla silná proto, že jsme byli nejvíce rozmanitý světadíl na planetě. Evropa se dostala před ostatní, protože udržovala rovnováhu mezi tvůrčí soutěží a spoluprací. Dnes znovu potřebujeme obojí.

Komentář

Mateusz Morawiecki ukázal před svými protějšky z ostatních členských států i před unijními institucemi, že Polsko si stojí za svým a nehodlá se poddat nespravedlivému zacházení a cizímu vměšování se do jeho vnitřních záležitostí.

Už dlouho nezazněla v prostředí institucí EU tak působivá a odvážná slova ze strany některého z předních představitelů členských států. Naposledy si vzpomínám na projev Viktora Orbána v Evropském parlamentu 11. září 2018, pronesený při podobné příležitosti (k němu více v článku Šikanované Maďarsko si zaslouží naši podporu). Před tím to byl projev Václava Klause, pronesený taktéž před europoslanci, ale v Bruselu, 19. února 2009.

Opakovaně uvádím, že téma „rule of law“ se zvrtlo v prostředek politického boje, kde nejde o panství práva („rule of law“), tedy o zákonnost a o právní jistotu, ale o panství Bruselu („rule of Brussels“), o vytváření nástroje, kterým se unijní orgány míní vyvyšovat nad členské státy, montovat se do jejich vnitřních záležitostí včetně otázek ústavněprávních a prosazovat svou politickou linii bez ohledu na hranice kompetencí Unie. Je dobře, že některé státy se těmto snahám nepodvolují. Zasluhují náš obdiv a naši plnou podporu. Bojují totiž i za nás a za rozumné uspořádání v Evropě.