Australské královské námořnictvo vypovědělo smlouvu, podle které si mělo od Francie pořídit 12 diesel-elektrických ponorek třídy Attack v ceně přibližně 89,7 miliard australských dolarů (cca 1,5 biliónu korun). Místo toho si pořídí s americkou a britskou pomocí vlastní jaderné ponorky.
Ambiciózní a také nejdražší projekt australských ozbrojených sil pod označením Future Submarine, byl započat v roce 2016 s cílem ponorky předat do výzbroje postupně, první v roce 2025, poslední v roce 2030.
80 dní pod vodou
Do soutěže na dodávku ponorek se zapojily posléze vyloučený švédský Saab, německý ThyssenKrupp Marine Systems, japonské konsorcium firem Mitsubishi Heavy Industries a Kawasaki Shipbuilding Corporation a francouzská firma Naval Group. Vítězem se nakonec stala francouzská firma se svou ponorkou Shortfin Barracuda.
Jednalo se o konvenční ponorku, poněvadž Australané z ekologických důvodů odmítli moderní stroje na jaderný pohon. I přesto se však jednalo o špičkové zařízení o délce 97 m, s maximální rychlostí 37 km/hod a s možností doby permanentního ponoření o délce až 80 dnů. Francouzské ponorky Shortfin Barracuda jistě patří mezi nejlepší stroje ve své kategorii.
Austrálie o nových ponorkách uvažovala již dávno předtím, ale dlouhá léta se jí nedařilo zformulovat technické zadání.
Austrálie, země tří oceánů, má v současné době k dispozici pouze šest ponorek třídy Collins, což jí řadí na chvost světového žebříčku. Více ponorek má i Itálie a Řecko (11) nebo Japonsko (22). Nepřítel číslo jedna, Čína, má ve výzbroji 74 ponorek, z nichž více než polovina je srovnatelná nebo lepší, než australské ponorky třídy Collins.
Politiky k rychlejšímu postupu povzbudila až právě komunistická Čína a její stupňující se agresivní chování zejména v Jihočínském moři. Z hlediska vojenského je pro Australský svaz Čína skutečným, ale také jediným nepřítelem v dosahu.
Ponorky měly zaujmout hlídkové pozice v rámci odstrašení pro případ invaze. Mají samozřejmě více úkolů, především shromažďovat zpravodajské informace prostřednictvím zachycování elektronické komunikace a také jako transportní lodě při speciálních operacích. Z hlediska osamocené polohy Austrálie, jsou ponorky nezbytnou součástí výzbroje této země, přičemž pořízení nových moderních strojů mělo mezi Australany širokou podporu.
Otočka o 180 stupňů
Důvod, proč ani neoslovili americké dodavatele, byl zcela jasný a srozumitelný: Australané nechtějí být závislí na americké technické podpoře a v Austrálii existuje silná veřejná opozici vůči jaderné technologii jako takové.
Výhody jaderného pohonu jsou přesto zřetelné. Jaderné ponorky mají větší operační dosah, nemusí riskovat nebezpečné vynoření, aby dobily baterie a životnost pohonu bez údržby je mnohem delší, než u konvenčních plavidel.
V půlce září 2021 však australský premiér Scott Morrison nečekaně oznámil zrušení kontraktu s francouzskou firmou Naval Group. Ještě 30. srpna, vydali ministři obrany a zahraničních věcí obou zemí společné prohlášení, v němž znovu životaschopnost projektu potvrdili.
Premiér Scott Morrison vysvětlil, že teď Austrálie požaduje ponorku s jaderným pohonem, která má výhody vyšší rychlosti, vydrží déle pod vodou a unese těžší náklad, než ponorka s konvenčním pohonem. („Zrychlující se změny regionální bezpečnosti činí konvenční ponorky nevhodnými pro naše operační potřeby v nadcházejících desetiletích.“)
Tento skutečně nečekaný veletoč má však své vojensko-strategické zdůvodnění.
Zveřejněné důvody, které australskou vládu k zrušení kontraktu vedly, zní rozumně. Šlo mj. o podstatné zdražení francouzského projektu. Původně mělo jít o 40, poté o 50 a naposledy o bezmála 90 miliard autorských dolarů + dalších 145 miliard za údržbu strojů po dobu jejich životnosti. Navíc se dodávky ponorek do výzbroje měly opozdit o deset let (první stroj měl být spuštěn až v roce 2035).
Australská vláda sama do francouzského projektu investovala 2,4 miliardy australských dolarů a v rámci smluvních sankcí, bude muset zaplatit nejméně 300 milionů EUR, spíše mnohem více, jako odškodnění francouzské firmě. I to Australané oželí.
Opoždění s realizací projektu však nestálo jen na francouzské firmě – v rámci domluveného harmonogramu byly v prodlení obě smluvní strany. Australská vláda, ve jménu mantry „vytváření pracovních míst“ trvala na tom, aby se ponorky stavěly v Austrálii. Mělo tím být vytvořeno nejméně 2 800 v médiích pěkně znějících pracovních míst. To s sebou pochopitelně neslo celou řadu logistických a správních rozhodnutí, které však neproběhly tak rychle, jak si vláda myslela …
Důvod je jeden – Čína
To všechno je teď minulost. Změna australských preferencí má v podstatě jediný důvod, a tím je objektivní hrozba ze strany Číny a její angažmá v Jihočínském a Východočínském moři. Bezpečnostní situace je natolik vážná, že Australané raději přetrpí mezinárodní znevěrohodnění a rozostření vztahů s přátelskou Francií, než aby čekala ještě 14 let na nové ponorky, které můžou mít od Američanů za poloviční dobu.
Nově vytvořenému strategickému partnerství Austrálie, Velké Británie, a Spojených států (AUKUS) a má pochopitelně širší politický potenciál oproti přátelským vztahům se značně vzdálenou Francií. Předcházelo mu několikaměsíční tajné vyjednávání na úrovni vojenských expertů. K setkání britského premiéra Johnsona, australského premiéra Morrisona a Josepha Bidena pak došlo na summitu G7 v červnu 2021, v anglickém Cornwalluse, kde byl osud francouzských ponorek zpečetěn.
Bezpečnostní pakt AUKUS je vlastně dohoda o sdílení technologických informací, které všem třem stranám přinese jistý zisk. Austrálie podle této smlouvy získá nejméně osm ponorek s jaderným pohonem vyzbrojených konvenčními zbraněmi. Termín dodání nebyl dosud zveřejněn, ale jistě půjde o kratší dobu, než od Francouzů slíbených 14 let.
Konsekvence, která mne zaujala v tomto zdánlivě pro nás málo významném sledu událostí v nákupu australských ponorek, je nové postavení Velké Británie, kterou mají mnozí evropští unionisté po odchodu z EU zapsánu spíše jako polní trávou zarůstající velmoc. Úzkým spojenectvím AUKUS si Británie jednak udržuje pozici nejspolehlivějšího spojence USA a jednak pro ni důležitou úroveň mezikontinentálního hráče, kterou v EU neměla.
Joseph Biden si po převzetí úřadu vybral za evropského partnera číslo jedna Německo. Vyslovil se v tomto směru on sám i jeho ministr zahraničí Anthony Blinken. V duchu technologické spolupráce AUKUS však zmíněné prvenství Německa vyznívá v trochu jiném politickém světle. Můžeme si ho vysvětlit tak, že Spojené státy považují Německo za nejspolehlivějšího mluvčího Evropské unie.
Brexit jako geopolitický tah
Tímto pohledem můžeme odchod Velké Británie z Evropské unie určitě lépe pochopit. Velká Británie nemohla v evropských strukturách působit jako hegemon, když její zahraničněpolitické zájmy jsou v podstatě jiné, než francouzské a německé. Francie se stále dívá s určitým sentimentem dolů do Afriky a Německo pro změnu více vlevo na východ. V tomto nesourodém politickém seskupení se Británie pochopitelně nemohla cítit komfortně, zvláště když obě zmíněné evropské velmoci ztrácí zájem o blízkost Spojených států, přiče,ž Britové považují vztahy s USA za nejdůležitější.
Ale ani spojenectví Francie a Německa nemůžeme vnímat, jako přirozené a vyvážené. Z hlediska historického jde v podstatě spíše o nenormální stav, který v rámci dějinného vnímání reality nemůžeme považovat za spojenectví na věčné časy. Jde spíše o manžele, kteří spolu dlouhá léta nesdílí lože a jsou spolu zprvu jen kvůli dětem, a ty, když odrostou, tak jsou spolu jen proto, že se bojí, co by bylo, kdyby se rozvedli…
Co se týče postavení České republiky na mezinárodněpolitickém kolbišti, ta ponorky potřebovat nikdy nebude, přesto může být minimálně zajímavým partnerem.
Z hlediska vyvážení vlivů prostřednictvím zahraničních investic, by pro Čechy bylo nejvýhodnější, aby u nás jaderné bloky realizovaly Spojené státy (Westinghouse). To nás v evropské konstelaci permanentního politického vydírání udrží v teoretické naději, že vystavěné bloky budou jednak fungovat a jednak si Česká republika současně udrží i vysokou míru energetické bezpečnosti. To by pro zemi naší velikosti a polohy bylo výhodné.
USS Vermont
Na obrázku vidíme americkou jadernou útočnou ponorku USS Vermont (SSN-792), třídy Virginia, kterou za necelé dvě miliardy dolarů vyrobila firma General Dynamics Electric Boat. Délka lodi činí úctyhodných 115 m, maximální rychlost je uváděna 46 km/h a pod vodou může zůstat neomezenou dobu (dokud nedojdou posádce potraviny).
Americké námořnictvo má ve výzbroji celkem 19 ponorek třídy Virginia. V případě USS Vermont jde o zatím poslední vyrobený stroj této třídy, zařazen do výzbroje byl loni v dubnu. V současné době se staví ještě dalších 18 ponorek, celkem je objednáno 66 kusů. Spojené státy momentálně disponují celkem 69 ponorkami, což je v počtech řadí na druhé místo za komunistickou Čínu. (Čína však má v provozu pouze dvě ponorky srovnatelné s americkou třídou Virginia.)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!