Soud s Kylem Rittenhousem, osmnáctiletým mladíkem, který loni v srpnu ve wisconsinském městě Kenosha zastřelil dva muže a jednoho těžce zranil (na paži), pokračuje zasedáním poroty.
Před soudem bylo prokázáno, že 25. srpna napadl Kyla Rittenhouse šestatřicetiletý muž Joseph Rosenbaum, kterého Rittenhouse v potyčce zastřelil. Po této střelbě Rittenhause napadli další muži, z nichž jednoho, Anthony Hubera (26), též svou zbraní zabil a druhému, Gaigu Grosskreutzovi (26) střelbou zmrzačil ruku (podrobněji zde).
Padouch nebo hrdina?
Obžaloba tvrdí, že Rittenhouse své oběti za pomoci nelegálně držené zbraně zavraždil, či se o to pokoušel, a obhajoba tvrdí, že se pouze přiměřeně bránil útokům těchto lidí a této obžaloby by měl být v plném rozsahu zproštěn.
Obžaloba a obhajoba má před soudem pochopitelně odlišné úkoly, ale i postavení. Zatímco prokurátor je daleko přísněji svázán zákonnými regulemi, advokát zastupující obžalovaného má širší pole působnosti. Snad nejzřetelnějším rozdílem je lež, kterou obžalovaný může pro svou obranu využít, zatímco prokurátorovi je tento způsob chování zcela zapovězen. Nicméně i lež obžalovaného má samozřejmě své následky – ztrácí věrohodnost.
V americkém trestním soudnictví v případech, kdy o vině rozhoduje laická porota a soudce „pouze“ stanovuje trest a jiná opatření a celé řízení moderuje, tak u obžalovaného, který prokazuje svou nevinu a navrhuje zproštění, je věrohodnost naprostá nezbytnost. Zalže-li, může to rozhodnutí poroty zásadně ovlivnit. V případě mladíka Rittenhouse, kterému za spáchané skutky hrozí doživotní trest odnětí svobody, může mít jeho případné lhaní fatální následky na celý jeho zbývající život.
To, zda je Kyle Rittenhouse nade vší pochybnost vinen některým ze zločinů dávaných mu za vinu, rozhodne laická porota. Zproštěn obžaloby v každém z pěti bodů obžaloby, může být jen jednomyslným rozhodnutím této poroty. (Kdo chce vědět, jak taková porota funguje, doporučujeme ke shlédnutí legendární film Dvanáct rozhněvaných mužů, kde exceloval Jiří Voskovec, tehdy už v emigraci v USA).
Takové velké divadlo
Význam závěrečné řeči je v řízení před porotou obrovský. Oba právníci, tedy prokurátor a advokát, dobře vědí, že řada porotců se v nepřehledném případu v mnohém ztratí, neporozumí emocím, z nichž řada těchto emocí je předstíraná, právě aby porotce znejistila, atd. Oba právníci se snaží porotu ovlivnit jednoduchým hodnocením důkazů, kterým dávají neadekvátní význam, zatímco protistrana tvrdí, že to nic nedokazuje, apod.
Teatrálnost vystupování (přísný prosazovatel veřejného pořádku versus obětavý zástupce chybujícího lidu) má svou dlouholetou tradici a samozřejmě nesporné výhody a stejně nesporné nevýhody. (Představa, že o osudu rozhoduje paní učitelka ze školky, kominík a mladá maminka na mateřské může někoho i vyděsit.)
Co je však zcela jisté, řemeslo amerického právníka obsahuje daleko více profesí, než jen dobrá znalost procesních pravidel a právní vědy obecně, ale také psychologie vlivu a strategie vedení sporu. Spojené státy jsou zemí právníků, což se projevuje velkým množstvím excelentních profesionálů, kterým sekunduje přibližně stejné množství těch velmi špatných, a to bez ohledu, kdo je jejich klientem, či zaměstnavatelem.
První povinností prokurátora není vyhrát, ale hledat spravedlnost a pravdu, i když to znamená, že v procesu prohraje. To je na první pohled zvláštní situace, když je to prokurátor, který na základě zajištěných důkazů obžalobu podává a pak má být šťastný, když je obžalovaný zproštěn obžaloby? Jakou úlohu v tomto směru hraje ješitnost a zaujatost prokurátora ? Prakticky velkou, zásadní a možná nejdůležitější neboť neodsouzení pachatele znamená prohru, a prokurátor je hodnocen podle toho kolikrát vyhraje a nikoliv podle toho kolikrát pod tíhou důkazů obhajoby uzná, že jeho práce stála jednoduše za starou bačkoru.
Každý občas dostane výprask
Asistent prokurátora, Thomas Binger, se při své závěrečné řeči skutečně nevyznamenal.
Řekl, že Rittenhouse Rosenbauma vyprovokoval, proto ho Rosenbaum napadl. Z videozáznamů je však zřejmé, že Rittenhouse provokoval tím, že uhasil jeho požáry na čerpací stanici.
James Kraus, další asistent prokurátora, v závěrečné řeči pokládal řečnické otázky, jak si Rittenhouse mohl vybrat: mohl prý utéci nebo střílet, a Rittenhouse si vybral střelbu, přitom mohl ustoupit. I tento prokurátor lhal, neboť v obou částech incidentu je nadmíru jasné, že Rittenhouse vždy jen utíkal a střílel až v okamžiku, kdy byl útočníkem nebo útočníky dostižen. Není tou nejvyšší známkou ústupu právě útěk z dosahu útočníka? Je chybou Rittenhouse, že nemohl běžet rychleji a byl útočníky dostižen?
Prokurátor Kraus také namítal, že Rittenhouse mohl a měl nejdříve pro výstrahu střílet do vzduchu. Návrh řešení prokurátora však jaksi popírá to, co mu radil předtím – utéci. Rittenhouse si musel rozmyslet, co dělat, a tak namísto střelby do vzduchu si vybral útěk.
„Máme uvěřit, že Rosenbaum je Jason Bourne nebo John Wick nebo nějaký jiný filmový hrdina, který je schopen zabíjet holýma rukama a tak si zaslouží zacházení, jaké se mu dostalo od obžalovaného?“
Celou kašpařinu obžaloba pak korunovala poznámkou o zbabělosti Rittenhouse, poněvadž se Rosenbaumovi nepostavil jako chlap a nerozdal si s ním souboj v pěsti a raději ho zastřelil. Prokurátor Kraus nezapomněl také na konstatování, že skateboard není smrtící zbraní (ten svou hranou zasáhl krk nebo hlavu Rittenhouse).
Již zcela za hranu se pak asistent prokurátora James Kraus dostal svým výkladem práva se bránit, když prohlásil, že se Rittenhouse měl nechat raději zmlátit, než Rosenbauma chladnokrevně zabít. „Každý občas dostane výprask, že…“, ukončil své právní zvratky Kraus.
Rozdělená Amerika
Politicky rozdělená Amerika přijala nekompromisní vzorec:
- a) zlého a arogantního Donalda Trumpa a jeho příznivců (ti bývají ozbrojení a jde jim jen peníze);
- b) těch hodných, kteří chtějí proti zlu a aroganci bojovat (ti chtějí, aby se všichni měli rádi a neubližovali si).
V rámci této paušalizace jde o škatulkování – zařazování – zjednodušení si rozhodnutí o osudu člověka. To se projevuje i před soudy a i před tímto soudem. Běloši protestují proti policejní brutalitě a sociální nespravedlnosti po boku černých aktivistů z Black Lives Matter – nejde jim o barvu pleti – jde jim o správnou věc. A pak tu jsou neonacisté, bílí rasisté, kterým policejní brutalita vyhovuje.
Rittenhouse střelil Rosenbauma čtyřikrát, z toho jednou „zbaběle“ do zad. Rosenbaum se mu ale snažil pušku vzít. Co by se stalo, kdyby se Rosenbaum jeho pušky zmocnil? Nechal by ho žít? A neobsahuje právo se bránit právě tento cíl – zachránit si život před útočníkem ?
Jedním z těch milionů zlých Trumpovců je i Kyle Rittenhouse. Chtěl být zajímavý, proto se dal k dobrovolníkům a čistil graffiti na škole. Chtěl se stát slavným, proto přijel a proto střílel. Je tak mladý a tak vinný…
Příklad z Missouri
Na obrázku je Mark McCloskey z Missouri. Přijel do Wisconsinu říci to, co zažil před svým domem loni.
Koncem června 2020 při nepokojích po smrti Georga Floyda vyšli spolu s manželkou před svůj dům a mířili na demonstranty, kteří zbourali železnou bránu uzavřené rezidenční čtvrti a demolovali vše, co potkali.
Byli odsouzeni k peněžitým trestům ze spáchání napadení čtvrtého stupně a jeho žena Patricia z obtěžování druhého stupně. Guvernér státu Missouri, republikán Mike Parson, je oba 3. srpna 2021 omilostnil.
„Udělal bych to znovu,“ řekl McCloskey novinářům. „Kdykoli se ke mně dav přiblíží, udělám, co bude v mých silách, abych je vystavil bezprostřední hrozbě fyzického zranění, protože právě to jim zabránilo zničit můj dům a napadnout moji rodinu.“
Je celoživotním republikánem a kandiduje za svůj stát Missouri do Senátu Kongresu USA.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!