Ve dnech předcházejících oslavám 17. listopadu vyšel na Seznam Zprávách článek z pera Evy Soukeníkové, dle kterého listopadové oslavy začínají mít „trapnou příchuť neustále se opakujícího příběhu a nesnesitelného kolovrátku, který je snesitelný snad jen pro ´boomery´.“ Mladí prý mají důležitější věci na práci, třeba řešit jak dostat do vedení českých redakcí více žen (kdo jim v tom brání?).
Tento názor je patrně obecněji více přijímaný než bych si myslel, když i Martin Weiss pro Týdeník Echo píše, a to aniž by odkaz listopadu jakkoli umenšoval, že se lze snadno vcítit do toho, že mladší generace má z 17. listopadu pocit, na který docela pasuje to, jak je v Americe karikována takzvaná generace baby boomers.
Já jsem se narodil na sklonku roku 1997, životními milníky pro mě nejsou ani pád newyorských Dvojčat nebo vstup Česka do Evropské unie, jak v reakci na prvně citovaný text ve článku Díky za 17. listopad, boomeři! píše Michal Durčák, přesto 17. listopad pokládám za v zásadě nejvýznamnější český státní svátek.
Málokoho asi napadá zpochybňovat vznik Československa 28. října a jeho oslavy jako nesnesitelný kolovrátek, přitom 17. listopad je pro svobodné uspořádání této země svátkem výrazně podstatnějším. Svoboda nebo parlamentarismus nezačaly v českých zemích s republikou, ale byly zde již za Rakouska-Uherska (mimochodem, první žena byla do Českého zemského sněmu zvolena v roce 1912). Naopak to byla První republika, která svou relativně krátkou historickou dráhu počala vyvlastňováním a se stejným člověkem v čele nás přes Košický vládní program dovedla vstříc světlým zítřkům a ke komunismu, jehož konec jsme si včera připomněli.
Nezdá se mi tedy správné pojímat 17. listopad jako svátek, který se váže pouze ke generaci, která zažila „cinkání klíči“ a hroucení komunismu, nemající vztah k „mladé generaci“. Se stejnou logikou bychom ostatně mohli odsunout do zapomnění i veškeré ostatní státní svátky, protože důvod jejich slavení „mladí“ také nezažili.
Sedmnáctého listopadu slavíme obnovu svobody, práva žít vlastní životy po svém a beze strachu, že se člověk nevědomky může zprotivit moci. 17. listopadu též slavíme, jak píše ve svém slavném eseji Alexandr Solženicyn, možnost nežít se lží, tedy nebýt nucení opakovat a veřejně pronášet nesmyslné režimní fráze a floskule, byť se může zdát, že i na západ od nás je tato svoboda dnes pod útokem.
Slavíme tedy v posledku běžnou každodennost našich životů, které můžeme žít co možná nejvíce tak, jak si sami představujeme. Někteří slaví posledních 32, já posledních 23 a někdo ještě méně let, nepřijde mi ale troufalé tvrdit, že to byly a jsou historicky nejšťastnější léta této země, se kterou jsme chtě nechtě spjati. A tato léta nám bezprostředně nepřinesl ani svatý Václav na den české státnosti 28. září ani tatíček Masaryk s Benešem na 28. října.
Osobně se průvodů a kladení věnců na státní svátky obvykle neúčastním, ne snad proto, že bych tím projevoval nějaký politický postoj, spíš z lenosti (často státní svátky trávím v zahraničí; díky, že můžu). Včera jsem ale na Národní třídu došel, koupil si trikoloru do klopy a prošel se od Můstku k Národnímu divadlu (mimochodem otevřeno 1881) a zpátky. Byl jsem vlastně rád, že jsem cestou po vyzvání, abych si nasadil roušku, nedostal obuškem. Nejde asi o velký politický projev názoru, ale předpokládám, že všichni ti z mnoha lidí, co včera učinili to samé, to cítili podobně jako já. A nebyli to zdaleka jenom „boomeři“ (to slovo je v českých poměrech stejně strašně směšně šroubované).
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!