Na dnešním šílenství je nejpodivnější, že se kýžené vítězství tolerance podařilo dosáhnout už před mnoha desítkami let. Bylo naprosto běžné, aby v západních divadlech a filmech vystupovali herci všech možných ras, a to i v hlavních rolích. A nebylo to vůbec kontroverzní. Je to už dvacet let, co se Adrian Lester (černoch) představil v roli Shakespearova Jindřicha V. Představení mělo ohromný úspěch, protože bylo vynikající.
Od té doby se černošští herci objevují na divadelních jevištích běžně, dokonce i v dobových kusech, a jejich přítomnost nikomu nevadí. Totéž platí celá desetiletí i ve světě hudby. V sedmdesátých letech minulého století se vynikající americká sopranistka Kathleen Battleová představila v dílech Strausse, Verdiho a Haydna, přestože ani jedna role nebyla určena černošské zpěvačce, a nikoho nenapadlo obsazení kritizovat.
Rasová čistota!
Podobně tomu bylo, když se mimořádná sopranistka posledních dekád Jessye Normanová uvedla jako Isolde. Nikdo nevznesl námitku, že by Richarda Wagnera nenapadlo, že v jeho operách budou jednou zpívat černoši, a ani její vystoupení s Vídeňskou filharmonií pod taktovkou Herberta von Karajana nevzbudilo negativní reakce, natož aby se mluvilo o rasové nevhodnosti. Dávno jsme si na různobarevná představení zvykli.
To však bylo včera. Dnes je naprosto přijatelné tvrdit, že rysy spojené s rasou jsou důležitější než umělecký výkon. V zábavním průmyslu jsou rasové války na denním pořádku a ostatně nejen tam.
V roce 2018, několik týdnů po kontroverzi s rasovou čistotou Půjčovny masa, ohlásila BBC program pro letní promenádní koncerty. Jedním z taháků mělo být vystoupení broadwayské hvězdy Sierry Boggessové jako Marie v koncertním představení muzikálu West Side Story (Příběh ze západní čtvrti).
Sotva to pořadatelé oznámili, ihned se na sociálních sítích ozvaly hlasy, že je to špatně, Maria je Portoričanka, a ne běloška. Že jde o fiktivní postavu a autory muzikálu jsou dva Židé, nikoho nezajímalo. Jeden uživatel Twitteru napsal: „Jste běloška a chcete zpívat Portoričanku. Nenapadlo vás, že připravujete jiné o práci? Přestaňte si přivlastňovat role barevných.“
Jiný hlas světu oznámil: „Velice obdivuju Sierru Bogge ssovou, ale Maria je jednou z mála hlavních rolí pro latinskoamerické ženy, takže buďte tak hodní a dejte příležitost také jim, cožpak se mezi nimi nenajde talentovaná zpěvačka? Umím si představit, co by za to taková dala.“
BBC dostala na frak za „natírání na bílo“ a je smutné, že Boggessová vzala tuhle nesmyslnou kritiku vážně a na Facebooku prohlásila:
Po delším rozvažování jsem pochopila, že bych svým vystoupením opravdu připravila Latinoameričanky o příležitost a upřela bych jim PRESTIŽ z reprezentace na jevišti.
Řekla, že by to byla „velká chyba“:
Od oznámení koncertu jsem hovořila s mnoha lidmi o tom, jak je důležité přestat tuhle roli nesprávně obsazovat. Omlouvám, se, že jsem si to jako umělkyně neuvědomila dříve, a mám-li co nejlépe sloužit světu, tak je nad slunce jasné, co mám udělat: ustoupit a napravit nespravedlnost, která se už dlouhá léta právě na tomto muzikálu projevuje. Proto jsem se rozhodla, že na koncertě nevystoupím, a jsem ráda, že mohu být hlasem změny v naší komunitě i ve světě!
Roli dostala Mikaela Bennettová z kanadské Ottawy, ale jen proto, že měla správný etnický profil.
A tak stačí pouhá hrstka rozhořčených tweetů a rozhodnutí každé autority se dá zvrátit, talentovanou hvězdu zastrašit, přinutit k pokání a sebeobviňování. Ve jménu „pokroku“ a rasové „různorodosti“ vítězí reakční netolerance. Stali jsme se svědky politizace a polarizace absolutně všeho a svět umění, který bourá předsudky mezi lidmi, se stává bojištěm o rasovou výlučnost a vylučování.
Možná si propagátoři takového programu jednou uvědomí, že se řítí do logické pasti. Jestliže nesmí Boggessová kvůli své rase účinkovat v muzikálu West Side Story, nebude to také platit o princi Halsovi a Isoldě? Obsazování divadelních a operních rolí barvoslepé buď je, nebo není, ale nemůže být obojím.
Chudák černoška
Stejně tíživá posedlost nyní vládne v mnoha oblastech života společnosti. Pomalu žádná profese ani zábava není dostatečně neutrální, aby se nemohla stát obětí rasové kontroverze. Každý spor se maximálně vyhrocuje, každý výrok vyvolává další absurdní tvrzení a tak to nekontrolovaně pokračuje. V roce 2018 vypukla velká kontroverze kolem tenisové šampionky Sereny Williamsové. Během finále US Open dostala trestné body za porušení etikety a pokutu. Ve vzteku zlomila raketu a sprostě napadla rozhodčího, což se ve sportu sice běžně stává, ale v uhlazenějším prostředí tenisu se na to ještě stále hledí se značným despektem. Williamsová dostala pokutu 17 000 dolarů, což je pro ni vzhledem k odměně dvou milionů za prohrané finále (a čtyř milionů za vítězství v turnaji) pakatel, a žádný trest. U toho ale nezůstalo. Protože je Williamsová žena a černoška, Ženská tenisová asociace okamžitě zařvala a vyrukovala s nařčením sexismu a rasismu. Každý sebebezvýznamnější incident se dnes zneužije k nařčení z rasismu.
Mezi kritiky pochopitelně nemohla chybět BBC, která vyrukovala s tvrzením, že se v posouzení výbušné Williamsové projevil známý stereotyp „rozhněvané černošky“. Nikdo se nenamáhal vysvětlit, jak lze mluvit o zuřivosti tenistky bez onoho stereotypu. Jako obvykle všemu nasadil korunu The Guardian a rovnou obvinil pořadatele z rasismu. Přispěvatelka listu Carys Afoková shledala v kritice nepřístojného chování.
Williamsové morální lekci a typickou ukázku, „jak to jako černoška má v práci těžké“. Podle ní „nemají černošské ženy právo na svůj špatný den, přesněji řečeno, máme-li špatný den, nesmíme se rozčílit ani to dát nijak najevo. Mnohé z nás si proto vypěstovaly osobní pracovní návyky, které nám umožňují mezi bělochy uspět“. Opravdu zajímavé, možná to tak v levicovém deníku chodí. Jak je život mezi bělochy obtížný, okořenila Afoková příkladem ze svého života: „Před pár lety jsem v něčem nesouhlasila s kolegou a on si mě vzal stranou a vytkl mi, že jsem agresivní. Když jsem mu řekla, že slovo ,agresivní‘ je nabité rasismem, na místě se rozbrečel.“ Opravdu neví proč? Představovaly snad jeho slzy rasismus, nebo se spíš obával, že mu obviněním zničí kariéru? Možná si také v tu chvíli uvědomil, že s tak agresivní ženskou po dobrém vycházet nelze: je to marné, ať řekne, co řekne, pokaždé ho obviní z rasismu.
A co děti…?
Afoková dohnala muže k slzám, ale morální ponaučení si z incidentu nevzala. „Tenkrát jsem si plně uvědomila, že v práci nemá smysl vysvětlovat rasismus a sexismus. Nejlépe držet hubu a krok. Dělat si svoje a nikoho si nevšímat.“ Snad aby pomohla čtenářům Guardianu lépe pochopit, o čem mluví, nabídla jim pomůcku: „Jestli nemáte černošskou zkušenost a máte v tom trochu zmatek, tady je dvouminutové video o intersekcionalitě.“ Má název „Děti vysvětlují intersekcionalitu“. A opravdu, jak slibuje, s minimálními zásahy dospělých tu zpěvné hlasy dítek mladších deseti let vysvětlují, že intersekcionalita je jednoduchá „koncepce, která pomáhá, abychom si uvědomili, že život má mnoho rozměrů“.
Přestože to jeden kluk z prvotního národa (kdysi „Indián“) vysvětlil, šestiletý běloch se dívá trochu zmateně. Po chvíli ho vidíme, že už jako pochopil, protože říká sympatické černošce, která film uvedla, že „lidé nejsou jediný obrázek. Aby byl kompletní, vyžaduje od každého celou jeho osobnost“. Všichni mu gratulují, jak to správně řekl, je „opravdu cool“. A jako odměnu dostane placák dlaní.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
