Máme odevzdat veřejný prostor psům? Máme se skutečně brodit výkaly, když se opovážíme sejít z betonových cest v parku? A máme radši lidi nebo psi?
K článku, který dále budete číst mě vyprovokovala zpráva, kterou jsem si přečetl na Echo24:
Volný pohyb psů? Na připomínky ke kritizované vyhlášce zbývá už jen pár dní – Echo24.cz. A vyvolala ve mně nutkání dát dohromady úvahu o tom co považuji za problém veřejného prostoru v Praze, potažmo v ČR.
Fáze 1 a fáze 2
Se svojí roční dcerou chodíme na pár hřišť v různé vzdálenosti od našeho bytu. Nejdřív si člověk vlastně nemůže na nic stěžovat. Jdete po více méně udržované cestě, i když se na nich kromě lidí a „pejskařů“ pohybuje teď i pěkná řádka cyklistů. Dojdete k oplocenému hřišti, shlédnete na branku se značkou zakazující – kromě jiného – i vstup psům. Dítě jde dovnitř a začne si hrát s dětmi a potud si vlastně nemáte na co stěžovat.
Dokud nezačne fáze dvě. Děti prostě rádi běhají. Jak vyjdeme z hřiště, tak se chce dcera proběhnout po travnaté ploše. A tam už nastává problém. Problém nejen volně pobíhajících psů, ale také toho, co nechávají za sebou. Už ani nespočítám kolikrát jsme očišťovali boty, kolikrát jsem ji musel navigovat jak po minovém poli a kolikrát se přiřítil nějaký páníček, který tvrdí, že je to jen padesátikilové štěně a když povalí moji dceru, tak si chce jen hrát. Mimochodem je fascinující, že podle majitelů psů jsou všichni psi štěňata, co nekoušou.
A v tu chvíli si uvědomíte že ta idyla vlastně není pravda. Jak vystoupíte z bytu, tak už i na chodbách domů se musíte mít na pozoru kdo zas nedrží psa. Před domem si musíte dávat pozor na prakticky jakoukoliv travnatou plochu. Na chodnících a cestách je to kombinace obojího. Když se dítě chce dotknout ve své výšce stromu nebo jakéhokoliv sloupu, můžete si být jistý, že tento byl vždy řádně „promočen“.
A co máme dělat?
Vášnivý majitel psa teď vykřikne: A to mám psa zavřít doma?! Mám to ubohé zvíře mučit jen proto, aby Vás venku neobtěžovalo?! A tady si myslím, že je skutečný problém. Chápání toho, kdo a jak je v našem prostoru a v životě důležitý. Protože kdo nebo co je to vlastně pes? Zvíře samozřejmě, řeknete si a poklepete na čelo. Ale tím si já osobně nejsem tak jistý.
Psi jsou totiž děti. Jsou to věčné děti, které nikdy nevyrostou, prakticky nic nežádají a absolutně vždy Vás rádi vidí. Jsou to parťáci, kteří vás nikdy nebudou kritizovat ani hodnotit. Nemusíte je ani vychovávat, protože je to jejich přirozenost proč je máte rádi. Mimochodem proto si myslím že většina lidí jsou majiteli psů, ne jejich pány. Protože je prakticky odmítají vychovávat…
Je to symptom naší doby. Infantilizace zvířat, u nás především psů. To je to, co způsobuje tyto i jiné problémy. Velká část lidí minimálně přijímá myšlenku, že na to mít dítě se můžete natrénovat vlastnictvím psa. Vždy jsem toto považoval za hloupost, ale co už. Navíc kolik znáte lidí, kteří o psech vyloženě mluví jako o dětech. Pro ně už to není ani zvíře. Ještě jednou uslyším, že někdo má „střídavou péči o naše děťátko“ (rozuměj psa) se svým bývalým partnerem a asi začnu křičet…
Vždycky to uklidíte…?
Samozřejmě, „kdyby se jen těch pár majitelů začalo chovat pořádně“, říkají ti slušní pejskaři. Jenže sáhněte si do svědomí. Skutečně vždy a za každých okolností uklízíte? Vždy a všude pozorujete svoje zvíře kde je a co dělá? Ani na vteřinu ho neztratíte z očí? A při počtu psů v ČR i těch pár „náhod“ udělá dost. Navíc, vy si skutečně běžíte sednout na místo kde předtím zvíře vykonalo potřebu a jeho majitel to uklidil? Chtěli byste aby Vaše dítě nebo i Vy sami tam sahali na trávu nebo si sedali?
„Ale děti přeci také dělají binec“, zní další námitka. To je samozřejmě pravda. Nemyslím si, že máme vypustit děti do parků a absolutně bez kontroly a dozoru je tam nechat. Ale fascinuje mě, že naše řešení je zavřít děti do oplocených ohrad, aby psi mohli běhat všude okolo…Pokud ještě pořád pochybujete o tom, co naše společnost preferuje, jednoduše tu situaci obraťte. Představte si, že jediné místo, kam se psem můžete je ohraničený pozemek k tomu určený. Tam jedině smí psi běhat a realizovat se. Ale cestou musí mít náhubek a být na krátkém vodítku. Pokud vás tato myšlenka rozladí asi víte, kde jste.
„A co staří a osamělí lidé“, dá se ještě namítnout… Vždyť těm je nejčastěji pes společníkem, který je provází a chrání od depresivní samoty. Pokud bychom chtěli omezovat psy, logicky by jich bylo méně a zrovna tato skupina by přišla o věrné druhy. A tohle je vlastně jádro toho všeho. Sama podstata. Myšlenka, že můžeme touhu po kontaktu a společenství delegovat na zvířata. Místo budování vztahů a rodiny, které by nám přineslo do naší blízkosti děti – tento život života. Dříve toto spojení komunity a sounáležitosti poskytovalo náboženství. I když třeba ne v pokrevní rodině, byli jste součástí rodiny duchovní, která Vás přímo vybízela k tomu abyste se starali o bližního svého. A to samozřejmě nejen materiálně ale i pomocí dobrých a živých vztahů. Představíte si doma starého člověka a vedle něj ležícího jezevčíka. Nebylo by lepší, aby kolem něj byla rodina a přátelé?
Děti zaseklé v čase
Dovolte mi snad trošku sentimentální poznámku. Když někdy dopoledne jdeme na hřiště, je to zrovna ten čas kdy se všude začnou rojit psi. Koukám se na ně z oploceného hřiště a říkám si: Co kdyby to byly děti? Co kdyby parky a vůbec veřejný prostor byl plný dětí které by si hrály a běhaly a dávaly život našemu okolí. Protože psi jsou sice děti ale jsou to mrtvé děti. Děti, které nikdy nevyrostou ani se v nic nevyvinou. Děti zaseklé v čase. Psi budou navždy psi. Myslím, že to byl Platon, kdo napsal, že bude špatným znamením pro společnost, až pozve zvířata ke stolu jako sobě rovné tvory.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkuje