V základech civilizované a rozmanité společnosti musí hrát koncepce rovnosti naprosto klíčovou roli. Je také deklarovaným cílem každé západní vlády, hlavních občanských organizací a nepochybně všech, kteří si dělají nárok na místo ve slušné společnosti. Avšak za tímto velkým úsilím, předpokladem a nadějí se skrývá největší nevybuchlá mina, a proto máme dobrý důvod kráčet velice opatrně, daleko ostražitěji, než je zvykem v éře twitterové hashtaggerie.
Potřebujeme totiž vědět, co vlastně rovnost znamená a zda vůbec existuje. Zásadu rovnosti před Bohem jsme zdědili z křesťanství, ale v éře sekulárního humanismu zmutovala a stala se rovností před lidmi a vznikl problém, jaký si mnozí s obavou uvědomují nebo intuitivně pociťují: jak tento princip sladit se skutečností, že si lidé rovni nejsou. Cožpak jsou všichni stejně pohlední, stejně talentovaní, fyzicky zdatní nebo rozumní?
Nejsou ani stejně bohatí či sympatičtí. A zatímco politická levice ustavičně hovoří o potřebě rovnosti, a dokonce spravedlnosti (a tak jako Eduardo Bonilla-Silva požaduje rovnost výsledku a tvrdí, že je jí možno dosáhnout), politická pravice namítá a volá po rovnosti příležitostí. Ve skutečnosti oba utopické požadavky uskutečnit nelze.
Dítě bohatých rodičů získá od dětství lepší startovací příležitosti než potomek chudé rodiny a to se většinou během života výrazně projeví. Přestože by každý mohl navštěvovat lepší školu, nemůže mít každý možnost se vzdělávat v nejlepší škole. Ročně kolem 40 000 maturantů usiluje o přijetí na Harvardovu univerzitu, ale zdaleka ne všem se to pochopitelně podaří. A právě tady bylo možné zahlédnout jednu z devastujících výbušnin, která by jednou mohla explodovat. Jak už jsem poznamenal, právě Harvardova univerzita dala světu onen podivný test „nevědomých předsudků“. Jak stručně hlásí jeden titulek na internetu: „Jste rasista? Harvardský test vám to prozradí.“ V tom případě by si nejstarší americká univerzita měla vlastní test vyzkoušet sama na sobě, aby zjistila jeho spolehlivost, protože rasistická zcela nepochybně je.
Ve jménu boj proti rasismu vyřadíme Asiaty!
V roce 2014 podala skupina asijských Američanů nazvaná „Studenti za spravedlivé přijímací zkoušky“ na vedení školy žalobu za zjevnou diskriminaci, kterou ve jménu „pozitivní akce“ („pozitivní diskriminace“ se už nemá užívat) prováděla celá desetiletí. Univerzita, jež se honosila neutralitou vůči etnickému původu uchazečů a tvrdila, že nikoho nediskriminuje, se z důvodu obchodního tajemství dlouho tvrdě bránila a odmítala vydat dokumentaci o přijímacích kritériích a hodnocení.
Nakonec jí ale nic jiného nezbylo a tajemství bylo na světě. A není divu, že svou metodu skrývala. Nutno uznat, že tato vzdělávací instituce má díky své prestiži velký administrativní problém. Přijímá každoročně jen 4,6 procenta zájemců, a musí si je tedy pečlivě vybírat. Prověřovací postup však nemohl být nechutnější. Jako většina amerických univerzit i Harvard usiloval o odstranění rasového předsudku, a jak se dalo předpokládat, nevedlo to k požadovanému výsledku poměrného zastoupení etnických menšin. Jejich společenská hierarchie je naprosto disproporční, což si šikovné vedení Harvardovy univerzity plně uvědomovalo a hledalo způsob, jak problém obejít a zvýšit počet afroamerických studentů. A tak místo prohlašované rasově barvoslepé neutrality zavedli předsudek proti jedné výjimečně výkonné etnické skupině. Proces přijímání uchazečů o studium se prezentoval jako antirasistický, ve skutečnosti měl ale odlišný cíl – zvýšit šance jedné menšiny na úkor jiné. Stal se rasou přímo posedlý.
Ačkoli univerzita obvinění před soudem odmítala, její dokumentace ji usvědčila; prokázalo se, že celá léta automaticky snižovala asijsko-americkým studentům počet bodů nutných k přijetí a dělala to mazaně. Dostávali nižší hodnocení za osobnostní rysy, měli kolektivní deficit v kategoriích „pozitivní osobnost“, „laskavost“ a „sympatie“. Ke smůle obžalovaného vedení školy vyšlo během procesu najevo, že se degradace studentů děla automaticky, bez osobních pohovorů s uchazeči. Nabízí se otázka, proč se Harvard a jiné špičkové vzdělávací instituce k takovým nespravedlivým praktikám uchylují.
Nový Mein Kampf!
Důvody jsou dva. První je ten, že elitní školy přijaly ideologický závazek společnosti, a proto si nevybírají nejlepší možné kandidáty, ale ty nejlepší, kteří prošli jejich výběrovým sítem různorodosti. A druhý důvod je obdobný. Kdyby univerzita některé skupiny záměrně neznevýhodňovala a nedávala jiným přednost na základě „pozitivní akce“, výsledek by byl z hlediska reprezentace etnické pluralitní společnosti víc než extrémní. Většina studentů by nepocházela z bělošské a černošské populace Spojených států, nýbrž ze dvou mnohem méně zastoupených menšin: asijských Američanů a aškenázských Židů. Příklad dokonale ilustruje problém nejobávanější nášlapné miny současnosti – IQ a genetiky.
To je v současnosti velice nebezpečný vědní obor a stal se kon troverzním jako žádný jiný. Když Charles Murray a Richard J. Herrnstein v roce 1994 vydali The Bell Curve (Křivka zvonu), byli považováni za záškodníky, kteří podminovali společnost. Málokdo z jejich kritiků knihu četl, všichni ale věděli, že genetický původ inteligence ohrožuje rovnostářství a nesmí se přijmout. Několik redakcí vědeckých časopisů si sice uvědomilo, že závažnost tématu vyžaduje diskusi, byly to ale nepatrné výjimky, naprostá většina usilovala o to, autora umlčet („autora“, protože Herrnstein měl tu smůlu, nebo štěstí, že krátce před vydáním knihy zemřel). Téměř všichni recenzenti byli zajedno: výsledky výzkumu jsou „výbušné“, a je proto zapotřebí je pohřbít pod těžkým příkrovem zeminy a neprodyšně udusat. Kampaň proti knize překonala všechny dosavadní rekordy. Jeden akademik a autorův kolega uveřejnil svou přehnanou kritiku pod titulkem „Akademický nacismus“ a tvrdil, že kniha je „propagací nacismu zakamuflovaného do zdánlivě vědecké serióznosti, jakousi intelektuální verzí Hitlerovy knihy Mein Kampf “. Nikoli symbolicky, nýbrž doslova.
Vlna kritiky odsuzující The Bell Curve ukázala, že se nikdo nehodlá zabývat důkazy, zda se výsledky testů inteligence různí v závislosti na etnických skupinách a zda dostatečně prokazují vyšší počet bodů u některých etnik a pochopitelně nižší u jiných. To samozřejmě neznamená, že se to v takové skupině týká každého. Jak oba autoři opakovaně upozorňují, odchylky mezi jednotlivci v rámci skupiny jsou větší než mezi rasovými komunitami. Kdo ale prostudoval vědecké práce o průměrných rozdílech skupinových IQ, jistě zjistil – jak upozornil profesor Jordan Peterson –, že je to „etický zlý sen“. A tomu se všichni ze všech sil pokoušeli vyhnout. Kritici měli různé metody. Nejjednodušší bylo autory odsoudit za rasismus a nakydat na ně tolik hnoje, aby smrad případné zájemce odradil. To fungovalo výborně.
V roce 2017 pozvali Murrayho na vysokou školu Middlebury College ve Vermontu, aby promluvil o své poslední knize, a protestující studenti na něho řvali tak dlouho, až ho z kampusu vyhnali. Jeho akademickou kolegyni, která mu přišla na pomoc, musela záchranka převézt do nemocnice. Většina kritiků zpochybňovala statistické údaje a měření IQ nebo tvrdila, že vycházejí z předsudku a dávají přednost jedné skupině před jinými. Všechny jejich argumenty se sice podařilo mnohokrát vyvrátit, nicméně po více než čtvrt století sporů je zřejmé, že se kontroverzní boj nevede na základě faktů. Jsou totiž příliš nepříjemné, aby svobodně poletovaly v intelektuálním prostoru.
Obrana před fakty se odmítá zabývat důkazy rozdílů IQ, i kdyby byly dokonale zdokumentovány a byly naprosto evidentní, protože je z morálního hlediska podezřelé je vůbec přezkoumávat. Představují totiž tak nesmírné etické a morální problémy, že se s nimi nedá vůbec nic dělat.
Důkazy jsou špatné
Strategický ústup z pozice „důkazy jsou špatné“ na pozici „důkazy škodí“ ovládá literaturu na toto téma. V roce 2018 jeden z významných světových odborníků – David Reich z Harvardovy univerzity – souběžně s vydáním své nové knihy uveřejnil článek o vývoji v genetice a popisuje, jak se z problému rasy (stejně jako z pohlaví) vytvořil „společenský konstrukt“ a tato nová ideologie se zcela oddělila od vědy.
Domnívá se ale, že nemá nejmenší šanci zastavit příval důkazů, které ji zneplatňují. Reich si byl samozřejmě plně vědom, do jaké kontroverze se řítí, a snad i proto zdůraznil své „hluboké pochopení pro obavy, že se nové genetické objevy dají rasisticky zneužít“, ale co naplat, „jako genetik vím, že průměrné genetické rozdíly IQ mezi ,rasami‘ nelze pomíjet“.
Samozřejmě že žádná omluva ani pochopení pro antirasismus v ideologické aréně rasy neplatí, bitva vzplála a on se stal terčem vzteklé polemiky. Typický útok zněl: „Cožpak Reich nedokáže pochopit, že rasisté a sexisté jeho slova zneužijí? Nebo s nimi on sám vskrytu sdílí jejich předsudky?“
Dokonce i dnes, po těch letech, se nedá s Murraym beztrestně komunikovat, aniž by to nevyvolalo stejné nenávistné manévry jako v minulosti. Neurovědec Sam Harris se nedávno přiznal, že se Murraymu po oné vlně pomluv pro jistotu raději vyhýbal, ale po přečtení jeho knih si uvědomil, že v životě nezažil, aby „se společnost k nějakému vědci zachovala tak nespravedlivě“. Stačilo ovšem, aby si ho pozval do podcastu a vedl s ním zdvořilý rozhovor o jeho výzkumu (pod názvem „Zakázané poznání“), a média se na něj vrhla stejně jako na jeho hosta. Vox prohlásil, že nejde o žádný vědecký průzkum „zakázaného poznání“, ale pouze o pokus „ospravedlňovat nejstarší americkou fanatickou nenávist a rasovou nerovnost“. To ovšem – mimo jiné nepříjemnosti – ignoruje, že by mohlo platit obojí.
A na tomto mrtvém bodě rešerše a diskuse o IQ prozatím zamrzly. Protože je poznání v této věci nebezpečné a snadno zneužitelné, každý pokus něco zjistit se musí zarazit. Jak řekl Murray v rozhovoru s Harrisem, příčina zuřivých reakcí je prostá. Vláda a veřejné instituce přijaly a obhajují jedinou všeobjímající koncepci „různorodosti“ a „rovnosti“, ta se stala legitimitou státu a společnosti, jsou na ní založené zaměstnanecké zákony a sociální politika. Je velmi jednoduchá: všichni lidé jsou „naprosto stejní“. Tento předpoklad se natolik ujal, že každé téma potenciálně ohrožující politickou doktrínu se musí s maximální tvrdostí církve na vrcholu moci v zárodku zničit. Současná dogmatika praví, že všichni jsme si rovni, rasa, pohlaví a všechno ostatní jsou pouhé společenské konstrukty, stačí správná pobídka i příležitost a každý si stanoví, čím se stane. Na otázku po smyslu života máme jednoduchou odpověď – je to problém životního prostředí, příležitostí a výsad. Proto také sebemenší kolize s ideologií rovnosti, jak se projevila v kauze přijímání asijských studentů na Harvard, působí tolik bolesti a zmatku, odporu a zmatené zuřivosti.
Jak to tedy je?
Obecně vzato popírání nerovnosti lidí je systémové, ale někdy se veškerá nahromaděná zloba zaměřuje na jediného kacíře. Nepochybně existují osoby (a jejich počet možná poroste), kteří průzkum temného území vítají s nechutným potěšením. Není však obtížné rozpoznat rozdíl mezi těmi, kteří se o něj zajímají s obavami, a těmi, již na něj hledí s radostným zábleskem v oku.
V každém případě jde o nejtěžší dilema hardware versus software, neboť po dlouhé nechvalné období byla rasa považována za absolutní hardware. A pak náhle po genocidním běsnění druhé světové války se společenský konsensus radikálně obrátil. Rasa se jako ostatně mnohé jiné sporné věci stala, možná z nutnosti, společenským konstruktem. A co když je opravdu hardwarem a naši předci měli přece jen pravdu? V tom případě se jednou ocitneme ve velmi obtížné a nepříjemné situaci.
Vypadá to, že jsme obnovili vypjatou rétoriku o rase, vyzdvihují se nejrůznější dané rozdíly, a to v době, kdy většina doufala, že se jimi už konečně zabývat přestaneme. Někteří lidé jsou rozhořčeni, jiní se radují a nikdo netuší, co všechno by tak výbušný problém mohl jednou způsobit.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkuje