V červenci 2018 studenti Manchesterské univerzity zamalovali nástěnnou malbu s oblíbenou Kiplingovou básní „Když“; zcela bez ohledu na miliony lidí, které v Británii uchvátila, se rozhodli ji vymazat. Na její místo možná nevyhnutelně umístili báseň americké černošské aktivistky Mayi Angelouové. Představitel studentské unie, referent pro „osvobození a přístup“ ospravedlnil čin poukazem na básníkovu vinu, protože „legitimizoval britské impérium v Indii“ a dopustil se „dehumanizace lidí jiné barvy“.
Lidské chyby si před nástupem internetu pamatovalo jen poměrně omezené společenství nebo sociální třída. Svět tenkrát nabízel lidem i možnost svůj život změnit, mohli se přestěhovat jinam a začít znovu. Dnes je všude doprovází jejich internetový dvojník. A dokonce ani po smrti se nedočkají odpuštění a jejich hroby se budou v duchu odvety nemilosrdně prohledávat. Naši dobu i společnost ovládl podivný pomstychtivý instinkt a vnucuje nám představu, že jsme lepší než naši předci a že bychom se na jejich místě chovali daleko lépe. Takovému strašlivému bludu v současnosti podléháme jen proto, že známe výsledek historie, víme, jak to dopadlo, ale lidé v dějinách takový luxus neměli. Rozhodovali se správně nebo špatně podle toho, jak rozuměli své situaci, v duchu své doby a svých šiboletů.
Twitter jako Tutanchamonova hrobka
Zapomněli jsme se dívat na minulost s pochopením a odpuštěním, což by mělo být mimo jiné i naší včasnou prosbou o prominutí – nebo alespoň o laskavé porozumění –, až přijde řada na nás. Zdaleka ne všechno naše konání přežije divoký vír pomstychtivého soudu. Je vůbec možné, abychom se na – učili odpouštět historii, minulým i současným aktérům dějin?
Na silvestra roku 2017 proklouzla na veřejnost informace, že se britské ministerstvo školství chystá jmenovat novináře a zakladatele nezávislých škol Tobyho Younga členem nově ustaveného poradního sboru vlády, jenž se má zabývat vysokým školstvím. Young se proslavil jako vášnivý obhájce vládního projektu „svobodných škol“, státem financovaných, ale neřízených, jednu dokonce sám v Londýně založil a později řídil jejich zastřešující organizaci New Schools Network (Síť nových škol). Dávno předtím vydal provokující paměti o svém pětiletém neúspěšném pokusu o novinářskou kariéru v Americe How to Lose Friends and Alienate People (2001), která byla zfilmována (česky Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám). Možná že pokud by byl býval jeho přechod z jedné životní fáze do druhé náhlý a úplný, byla by mu i odpuštěna jeho divoká kniha plná osobních šokujících odhalení. Young však po nějakou dobu nepochybně seděl na dvou židlích: zábavný a drzý komentátor a neúnavný pomocník dětí z chudých rodin, aby se jim dostalo lepšího vzdělání. Na této životní křižovatce jej však dostihl internetový dav. Během několika dní po oznámení Youngova jmenování do funkce poskytl jeho Twitter – a někdejší novinové články – archeologům rétorických zločinů ohromnou příležitost k expedici za pokladem neobyčejných provinění. Pro ty, kteří se vrhli do pomlouvačné kampaně na internetu a neznali jeho žurnalistiku, musela představovat nález srovnatelný s objevem Tutanchamonovy hrobky.
Zjistilo se, že v roce 2009 se Young náruživě zajímal o ženské poprsí a občas to svým twitterovým přívržencům radostně prozradil: „Nevěřili byste, jak obrovské kozy má jedna moje kamarádka.“ Při sledování interpelací premiéra v parlamentu na Twitteru poznamenal: „Všimli jste si hlubokého výstřihu za Ed Milibandovou hlavou? Ví snad někdo, komu patří?“ Později se přiznal, že na tyhle komentáře opravdu moc pyšný není. Tím ale vykopávky pochopitelně neskončily. V jednom článku z roku 2001 v týdeníku The Spectator (Divák) napsal o novém televizním pořadu na kanálu „Muži a motory“, že je to v podstatě pornografie, ale jemu se docela zamlouvá. Výrok redaktora inspiroval a článku nasadil osudný titulek „Přiznání pornonarkomana“. A právě tato slova se po téměř dvaceti letech stala stěžejním obviněním. Ozvali se poslanci Labouristické i Konzervativní strany a deník The Times Younga kritizoval v článku s titulkem „,Pornonarkoman‘ Toby Young usiluje o pozici strážce studentů“. Připojil se i londýnský deník The Evening Standard, rozdávaný na stanicích městské hromadné dopravy, a hlásal: „Premiérka Theresa Mayová opět pod tlakem, aby vyhodila ,pornonarkomana‘ Tobyho Younga z postu strážce .“
Minové pole ctnosti
Zjistilo se, že kdysi použil v popisu jedné homosexuální celebrity výraz „ostentativně homosexuální“ a zúčastnil se (tenkrát ještě nekontroverzní) konference o IQ a genetice na Londýnské univerzitě. V podstatě zakopl o každý drátek nastražených výbušnin současnosti. Po devíti dnech, kdy to vypadalo, že se dá v katalogu jeho textů hrabat snad celý rok, se rozhodl jmenování odmítnout. Během několika týdnů přišel o všechny posty, které si chtěl udržet, včetně funkce vedoucího organizace svobodných škol, své životní vášně a hlavního zdroje příjmu.
Samozřejmě nikdo nemohl obhajovat jeho tweety o ženských ňadrech, mnoho lidí se pozastavilo nad jeho studentskými vtípky, ve kterých si tak liboval už jako dospělý. Podobně jako v ostatních případech veřejná potupná kampaň proti Youngovi ukazuje na velký problém, zda vůbec existuje nějaká možnost odpuštění. Nebylo možné se za Younga po stavit, jestliže roky dobrovolně pomáhal znevýhodněným dětem, a zapomenout na jeho hloupé tweety? Existuje časový interval mezi pomýlením a odpuštěním? Ví o tom někdo a zajímá to někoho? Je nejvyšší čas, abychom se o to pokusili. Vstoupili jsme na velice nebezpečné území mezigeneračního pranýřování.
Svět bez odpuštění
V srpnu 2018 firma Lilly Diabetes oznámila, že zrušila finanční podporu automobilovému závodníkovi šestadvacetiletému Conoru Dalymu, jenž měl poprvé nastoupit na závodní dráhu, a to jen proto, že se objevila zpráva z osmdesátých let minulého století, dávno před jeho narozením, že jeho otec v jednom rozhlasovém rozhovoru použil hanlivý výraz o Afroameričanech. Zahanbený senior Daly se zoufale omlouval a snažil se vysvětlit, že jeho slova mají v jeho rodném Irsku jiný význam a v Americe je teprve krátce. Vyjádřil hlubokou lítost a prosil za prominutí. Jeho synovi to ale nijak nepomohlo a sponzora zpět nezískal.
Nějakým nechtěným způsobem jsme vytvořili neúprosný svět bez možnosti odpuštění. Za provinění otce trpí syn a nikomu to nevadí. A nikdo se ani nepokouší tento hlavolam vyřešit a vytvořit nějaká společná pravidla nebo dohodu. Celá staletí se považovalo za samozřejmé, že odpouštět může pouze Bůh a jen on může s konečnou platností hříchy smazat. Avšak navzdory tomu se potřeba – ne-li nezbytnost – odpuštění zdůrazňovala též na úrovni každodenní křesťanské praxe. A dokonce i jako absolutní odpuštění.13 Filosof Friedrich Nietzsche předvídal, že v důsledku smrti Boha lidé uváznou v zajetí křesťanské teologie a nenajdou cestu ven. Zdědí pojetí viny, hříchu a hanby, ale možnost vykoupení mít nebudou. V dnešním světě má naše jednání nepředstavitelné důsledky. Vina a hanba jsou nám nablízku a my nevíme co s tím, žádné vykoupení neexistuje. Nevíme, kdo by ho mohl nabídnout a kdo přijmout, ba ani, zda by něco takového bylo lepší než nekonečný koloběh absolutní jistoty a udavačství.
A tak se potácíme v nebezpečném světě, v němž Justine Saccové a profesoru Timu Huntovi nezbývá než dožít svůj život s naším špatným vtipem. A místo pozitivních akcí se stimuly života stávají reakce na ostatní lidi a touha se předvádět jako oběť nebo soudce. Odkud pochází představa, že utrpení je ctnostné a morální? A nikdo neví, kdo může provinění zmírnit, a každý je raději kvůli své poškozené reputaci uzná. Co je to za svět, v němž uplatňovat „moc“ znamená beztrestně soudit druhé, případně jim zničit život z důvodů, které sice mohou, ale také nemusí být poctivé. Zatím máme na tuhle hádanku jen slabé odpovědi. První znamená, že odpouštíme lidem, kteří jsou nám sympatičtí, ale také proto, že jejich názory vyznává náš vlastní kmen, nebo alespoň rozčilují naše nepřátele. Proto Ezra Klein odpustil Sarah Jeongové, ale Tobymu Youngovi by nikdy nic neprominul. Jsme na nejlepší cestě, jak zabetonovat existující kmenové rozdíly.
Transfobní Hamilton?
Jediný způsob, jak se vyhnout veřejné potupě a uchránit si kariéru, objevil jiný automobilový závodník – dvaatřicetiletý Lewis Hamilton. O Vánocích 2017 ve videu na Instagramu říká: „Podívejte se, jak mě rozesmutnil můj synovec.“ A ukazuje v telefonu fotografii malého synovce, který má na sobě růžovo-fialové šaty a mává kouzelnickou hůlkou. „Proč chceš vypadat jako princezna? To přece kluci nedělají.“ A kluk se jen usmívá.
Závodník si zřejmě vůbec neuvědomil těžkou váhu svého provinění a ohrožení své kariéry. Okamžitě ho odsoudila charitativní organizace proti šikaně za to, že si dovolil na sociálních sítích „podlamovat dětské sebevědomí“. Na internetu jej napadali za transfobii a genderový stereotyp. Média se toho jako obvykle hned chytila a měla hlavní zprávu. Ozvala se dobročinná organizace, která pomáhá obětem znásilnění, a žádala, aby byl zbaven státního vyznamenání. Hamilton si nebezpečí uvědomil, omluvil se za svůj „nevhodný“ komentář a ujistil veřejnost, že svého synovce miluje. „Mám radost z jeho svobodného chování, tak bychom to měli dělat všichni.“
A dále dodal: „Vždycky jsem uznával právo každého žít podle svého a doufám, že mi tento prohřešek odpustíte.“ Samozřejmě pouhé omluvy nic napravit nemohly a Hamiltonova budoucnost se ocitla ve smrtelném nebezpečí. Nikdo se na jeho obranu nepostavil, a tak se o ni pokusil sám.
V srpnu 2018 se na obálce pánského časopisu GQ objevila jeho fotografie a uvnitř s ním čtenáři našli dlouhý rozhovor. K překvapení všech se ukázal v barevné skotské sukni s odhalenou zvlněnou hrudí a masivními bicepsy pod titulkem „,Chci se napravit.‘ Lewis Hamilton neskrývá problém pod sukní“. Tak dnes vypadá jediná možnost odpuštění. Máte-li dost peněz a slávy, najmete si reklamní agenturu a ta vám zařídí senzační fotografii na obálce úspěšného magazínu a skvělé sympatizující interview. Vyžaduje to ovšem hodně silné nervy, obléknout si sukni a padnout na zem před stále se měnícími dogmaty našeho věku. A není divu, že se stále více lidí podřizuje a přetvařuje, že se vším souhlasí. Nač se ptát, když jsou otázky zakázané?
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkuje