Mnozí komentátoři se domnívají, že internetové stránky sociálních sítí jako Facebook poskytují lidem cennou psychologickou pomoc a zejména ostýchavým osobám umožňují, aby se představili světu a získali veřejnou identitu. Díky tomu se mohou seznámit s širokým okruhem lidí, získat si přátele i známé a jejich zvýšená empatie a pozitivní pocit života přidá světu dobrou vůli. Výzkum annenbergského střediska digitální budoucnosti při univerzitě jižní Kalifornie už šestý rok ve svém ročním výkazu dokládá, jistě ne zcela bez předsudku, že odpovědi uživatelů sociálních sítí dokazují pozitivní osobní i společenský potenciál internetu.
Nezapomínejme ale na jednu věc, ty nevinně vyhlížející webové stránky mají nečekaný dopad na společnost a vztahy mezi lidmi. Stýkat se s někým na obrazovce je velice pohodlné, netřeba vstát od stolu a vypravit se za přítelem. Nač se scházet s kamarády v baru nebo v restauraci? Proč se namáhat, když stačí dotek klávesnice a jsme na místě, lépe řečeno, na přítelově známé webové stránce na obrazovce. Je ovšem otázka, zda lze bez námahy a bez nákladů vůbec rozvíjet opravdové přátelství. Zpráva z Annenbergu nás optimisticky ujišťuje, že celých dvacet procent uživatelů sociálních sítí se rovněž schází na společných akcích offline a to nejméně jednou za rok. Kdo by jen pomyslel, dvacet procent a jednou ročně! Co když to ale obrátíme. Tak tedy celých osmdesát procent se přinejmenším v rozmezí jednoho roku nesetká osobně s těmi, jež považují za své přátele.
Jak vidno, důkaz lze chápat oboustranně. Avšak opravdové přátelství se projevuje činem a oddaností. Při nepřízni osudu přichází kamarád s útěchou a přináší reálnou pomoc. Přátelé se dělí o veškeré své strasti a úspěchy. Na obrazovce je to poněkud obtížné, ta totiž hlavně poskytuje zprávy, názory a informace. Trpícímu člověku nikdo z obrazovky ruku nepodá, finanční pomoc nenabídne, před nepřáteli neochrání. Občas se najde i výjimka, jeden uživatel blogových stránek Profy oznámil, že člověk, s nímž hrál dva roky internetové hry, mu v nouzi poslal 1 500 dolarů. Takovým spontánním gestem se vyznačuje každé přátelství a přece lze oprávněně soudit, že čím více lidí uspokojí svou potřebu společenství online, tím méně budou rozvíjet přátelství offline, to jediné, jež v těžké životní zkoušce nabízí skutečnou pomoc a útěchu. Kamarádi z obrazovky nesnadno vcházejí do reálného života a pokud se to někdy podaří, neposkytují záruku, že zátěž vydrží. Internetové přátelství nic nestojí a právě lehkost, s jakou se uzavírá, přivádí nové zájemce na Facebook. Někteří lidé z toho mají potěšení a denně sledují svou stránku, až si vypěstují závislost a musí si to sami zakázat, mají-li zvládat reálný život s reálnými vztahy.
Redaktorka amerického magazínu The New Atlantis, Christine Rosenová, přesvědčivě dokládá, že na sociálních sítích vznikla nová koncepce virtuálního kamarádství. Tzv. přátelé našeho přítele se objevují i na našich stránkách, žadoní o uznání a nabízejí propojení s jejich přáteli. Vzniká celá síť kontaktů a všichni získáváme pohled na vkus, koníčky a rodinné fotografie uživatelů. Není poněkud bizarní tohle internetové kamarádství, stává-li se úsilím nasbírat co nejvíc kontaktů zřejmě potřebných k růstu vlastního sebevědomí? Jediným účelem přátelství je ukázat veřejnosti profil majitele webových stránek. Jak trefně poznamenala Rosenová, delfské rčení starých Řeků „poznej sám sebe” ve vztahu s ostatními lidmi, nahradil internet novým heslem „vystav se”. Stačí se jeden druhému ukázat a v tu ránu jsou z nich kamarádi, jako by přátelství už přestalo znamenat úsilí, nemluvě o vzájemných povinnostech. Zrodil se nový bezplatný svět, v němž všichni stojíme vedle sebe jako sboristky na odiv publika.
Samozřejmě, že kamarádství online lze jistě pěstovat i offline, v tom nebezpečném světě reálných činů a přání. To ovšem skýtá nové fantastické příležitosti podvodníkům a sexuálním predátorům. Dobře víme, jak zranitelné jsou děti a mládež vůči deviantům, co slídí kolem chatovacích místností na internetu a jak snadno lze na obrazovce mystifikovat, předkládat lživý životopis, lživou fotografii, lživou adresu a lživý záměr. Faleš a klam není snadné odhalit a když si podvodník naplánuje a dojedná za okolností pro něj výhodných osobní setkání, může být už někdy pozdě. Není to nic nového, seznamovací agentury se vždycky zneužívaly k sexuálnímu vykořisťování a sňatkoví podvodníci už od počátku gramotnosti kladli v dopisech pasti naivním ženám. Nyní ale získali devianti nesrovnatelnou příležitost, aby vstoupili do reálného světa s maskou virtuální osobnosti, kterou si snadno vytvořili na internetu a mohli tak uchvátit nedostatečně chráněný kapitál.
Stali jsme se svědky opravdu podivné změny, lidé ztrácejí nezbytnou pozornost, bez níž nemůže přátelství vzniknout. Ještě nedávno existovaly omezené podmínky lidského kontaktu, lidé se stávali přáteli postupně, protože se dlouhodobě poznávali podle nepatrných tělesných i jazykových signálů prozrazujících povahu, pocity a záměry druhé osoby. V ohnisku soustředěné pozornosti se ve tváři, slovech a gestech zjevuje vtělená lidská osoba, prozrazuje svou povahu a vyvolává přátelské pocity, náklonnost a důvěru. Kdo si tímto pracným způsobem buduje přátelství, si postupně uvědomuje, že se druhému jeví tak, jak se i on jeví jemu. Ve tváři druhého se jako v zrcadle odráží jeho vlastní a když na ni soustředí svůj pohled, získává příležitost k sebepoznání a objevuje svobodu, jakou znají pouze přátelé a která je jednou ze vzácných radostí lidského života. A když na něj hledí příjemce jeho přátelských citů a svobodně reaguje, rozšiřuje nejen jeho vědomí, ale dokonce i své vlastní. Zkrátka a dobře opravdové přátelství, jak se tradičně pojímalo, se opravdu řídí zásadou „poznej sám sebe“
Při sledování obrazovky se snižuje pozornost už jen tím, že držíme prst na klávesnici. V každém okamžiku mám možnost obrazovku vypnout nebo si otevřít jinou webovou stránku. Můj protějšek je neméně svobodný, ale jen ve svém, nikoli v mém prostoru, u mne závisí na mém rozhodnutí ho nevypnout. Na rozdíl od reálného setkání tváří v tvář ve virtuálním prostoru nedávám sebe v sázku, nic neriskuji. Může se stát, že mě jeho zprávy, obrazy a žádosti budou fascinovat a já se dlouho neodlepím od obrazovky. Stále ale platí, že nemám v zorném poli jen jeho, nýbrž celou obrazovku, naše setkání se odehrává na dálku a o tom, jak na mne zapůsobí, rozhoduji já. Mám nad svým internetovým kamarádem absolutní moc, o níž on nic neví, protože nepoznal míru mého zájmu.
To samozřejmě znamená, že i on se objevuje na obrazovce za stejných podmínek, také nic neriskuje a má nade vším absolutní kontrolu. Oba dobře víme, jak odtažitá jsou naše virtuální setkání, vždyť každý suverénně vládneme ve svém nedobytném kybernetovém hradu.
To však zdaleka není jediné, čím internet ovlivňuje vzájemné vztahy. Veškerému dění na obrazovce totiž konkuruje všechno ostatní, co bych mohl kdykoli povolat k životu. Tak jako kliknu na přítele, tak bych mohl přejít na nějakou čerstvou zprávu, video nebo filmovou ukázku. On je pouze jedním z mnoha nabízených produktů. Naše vzájemnost také náleží do kategorie zábavy a rozptýlení, čili zboží, jež si mohu, nebo nemusím právě teď vybrat. Takové kamarádství silně deformuje vztah a ztrácí svou výlučnou hodnotu i morální rozměr. Stává se pobavením, není to nic než fetiš, jak říkávali marxisté věci, která si svou hodnotu vypůjčuje z našeho zájmu.
Jak jsem už řekl na začátku, Facebook, jenž k sobě přitáhl milióny lidí z celého světa, snad opravdu osobám zoufale vystrašeným rizikem života ve společnosti nabízí příležitost zbavit se své plachosti a najít si na webu oddané přátele, na nichž závisí lidské štěstí. Je ale nutno dodat, že proti tomuto tvrzení existuje velice závažná námitka. Facebook totiž základní problém stydlivých lidí neléčí, pouze konzervuje a místo reálného přátelství, poskytuje fiktivní náhražku. Postaví-li se mezi dvě osoby obrazovka, tak se oba budou skrývat před reálným setkáním a jeden druhému nedovolí osobní svobodu, aby se náhodou nedotkl jeho psychiky a nemohl jej vyzvat ke vzájemné odpovědnosti přátelského vztahu.
Jestliže někomu stydlivost zabraňuje setkání s lidmi, tak to není žádná dobrá vlastnost, nýbrž psychická porucha, nejspíš zaviněná přehnaným vědomím vlastní důležitosti. Je-li toto pravda, tak je argumentem proti Facebooku. Sociální sítě odstraňují riziko vztahů mezi lidmi a povzbuzují narcisismus, pózu člověka, jenž všechno vztahuje na sebe a není schopen opravdového přátelství. K čemu mu slouží dlouhý seznam osob na webových stránkách, vždyť to nic neznamená, ti lidé existují jen jako pozadí, aby vynikl on sám.
Samozřejmě, že se odtažité setkání na Facebooku stále ještě odehrává mezi reálně existujícími lidmi. Nyní vznikla nová závislost a obrazovka nabízí mnohem víc, místo, kde se mohou lidé nejen zástupně stýkat, ale v audio-vizuálním kyberprostoru dokonce zástupně mluvit i jednat. Tady už obrazovka přestává být prostředkem neosobní komunikace a stává se sama svébytnou realitou. Mám na mysli fenomén avatar, jenž nahrazuje veškeré osobní vztahy, protože se za ním bez nebezpečí prozrazení jeho ovladači samolibě ukrývají a užívají si náhradní city a eskapády svého kybernetového dítěte.
Trojrozměrný virtuální svět internetových stránek, nazvaný přiléhavě Second Live (Druhý život), nabízí celou sérii modelů pro vašeho avatara, s nímž můžete vstoupit do jeho říše, a má dnes po světě více než 100 milionů uživatelů. Má dokonce svou vlastní měnu a nákupní střediska, avatarům pronajímá obchodní prostory i domy. Určuje jejich společenské postavení podle vašich respektive avatarových zásluh a poskytuje příležitosti pro různé společenské akce. Lidé tak mohou bez námahy a bez nákladů prožívat se svým avatarem zástupný život ve společnosti, mohou se stát třeba soucitnými hrdiny, aniž by se museli odvahou v reálném světě prokázat. Některé státy mají v Druhém životě své velvyslanectví a vaše alter ego má možnost získat informace o imigraci, obchodu a politice.
Můžeme považovat za úsměvné, když se nedávno jeden avatar pokusil soudit s jiným za krádež duševního vlastnictví, ale nedaleko za rohem ve světě zástupných bytostí už číhá pokušení pornografie, aby váš kybernetový potomek mohl bez rizika pustit uzdu své sexuální fantazii. Na You-tube lze shlédnout film, v němž dvojice, která se nikdy nesetkala, popisuje bez nejmenšího pocitu viny vůči oběti svou cizoložnou aféru z kyberprostoru a hrdě vykládá o svých narcistních pocitech, jakoby objevila nějakou novou morální zásadu. To přece nejsme my, ujišťují oba diváky, ale jen naši avataři, kteří skončili v posteli.
Mohl by to být příklad pro mnohé, nač riskovat nepohodlné cizoložství. John přivede na svět v kyberprostoru Johnga, nadělí mu všechny úžasné pomyslné vlastnosti, jež sám postrádá, a jeho avatar bude pohledný, statečný, energický a pochopitelně o dost méně inteligentní než jeho geniální tvůrce. John přilepený od rána do večera na obrazovku bude řídit Jongha na dobrodružné cestě virtuálním světem, aby prokázal chrabrost svého potomka a zajistil mu slávu. A Mary porodí svého avatara, krásnou Mášu, šarmantní vražednici chlapů, aby si kompenzovala komplex z obezity, závislosti na čokoládě i obavy z mužů. Do vínku ji za své potlačené sexuální choutky vloží nezřízený chtíč. Pochopitelně se Johngo a Máša setkají a jak by ne, ihned si padnou do oka. Stupidní kanec a manipulativní erotomanka „rozjedou vztah”, jenž potrvá tak dlouho, dokud se jejich tvůrci vydrží bavit svou sexuální fantazií. Oba dobře vědí, že jejich kybernetická dítka svůj život neovládají, lze je kdykoli zastavit a k lámání srdcí nedojde, když žádné nemají. Ale i Johngo a Máša potkali svou nemesis a v zajetí své rutinní fantazie nemají žádnou budoucnost, mohou jen donekonečna pokračovat ve svých promiskuitních hrátkách na obrazovce.
Naštěstí snad tohle většina lidí opravdu za dobrou zábavu nepovažuje. Jedna věc je postavit si mezi sebe a svět obrazovku, ale docela jiná používat ji jako výlučnou oblast jednání s lidmi. Vkládat vlastní citový život do dobrodružství avatara znamená rozchod z reálným světem a konec nadějí na skutečné životní setkání. A místo, aby takovou možnost internet zvýšil, stal se sám arénou fiktivního života fiktivních osob. Blbeček řídící avatara svou existenci umístil mimo sebe a připomíná mi kdysi tak módní kritiku odcizení a fetišismu, s jakou Marx a jeho žáci kárali kapitalistickou konzumní společnost. Nebylo možná v jejich hodnocení přece jen zrnko pravdy?
Původ této dávné kritiky se nachází v německé idealistické filosofii G. W. F. Hegela, ve stanovisku, že lidé díky svobodnému a vědomému jednání si uvědomují svou hodnotu. V dnešní době to při zkoumání duševní rovnováhy a spokojenosti zdůrazňují zejména psychologové. Nenacházíme se v nějakém přírodním nebo přirozeném stavu, to bychom svobodní nebyli, chybělo by nám vědomí vlastní osobnosti a nemohli bychom naplnit svůj účel. Svoboda není slučitelná s nezávaznou volbou, jakou si užívají zvířata a vědomí není jen libý pocit rozptýlení, jaký má krysa, když radostně běhá v kolotoči. Svoboda znamená činorodou účast ve světě překážek, nesouhlasu a potíží, schopností vážit riziko a výhody, jinak řečeno, je výkonem praktického rozumu vyhodnotit cíl tak, aby odpovídal nezbytné námaze a úsilí. Plné vědomí vyžaduje nejen otevřenost vůči momentální zkušenosti, ale také schopnost odhadnout vlastní kapacitu na uskutečnění plánů a projektů, jež nemusí být úspěšné. Lidské já vyžaduje jasnou koncepci, za jakým účelem a s jakou nadějí na spokojenost něco koná.
Jako první tyto myšlenky uveřejnil post kantovský německý filosof J. G. Fichte, který se zabýval svobodou osobního života Selbstbestimmung, neboli jistotou vlastního vědomí. Hegel prohlašuje, že svobodný život vytvářejí vztahy mezi lidmi, jednáním s ostatními se stáváme svobodnými. Teprve pod pohledem druhého člověka rozpoznáváme svou vlastní existenci. Nemáme svobodnou individualitu, se kterou bychom se vydali do světa, abychom si ji vyzkoušeli. Vstupem do riskantního prostředí konfliktů a odpovědnosti se teprve učíme poznávat sebe sama jako osobu mezi osobami, svobodnou bytost s vlastním stanoviskem a individualitou.
Ve Filosofii ducha a Filosofii etiky Hegel vykresluje svobodného člověka docela roztomilými příklady a někdy i provokativním podobenstvím, aby ukázal jakým způsobem získáváme své naplnění, říká tomu Entäusserung, objektivizace ve světě lidí. Samozřejmě s jeho argumenty, alegoriemi a koncepcemi nebo psychologickými generalizacemi nemusíme vždycky souhlasit, nemyslím však, že by dnes nějaký psycholog odmítal tak zásadní pravdu, společného jmenovatele své profese, totiž že svobody a uspokojení z vlastní existence dosahujeme uznáním druhého člověka. Bez něho by byla svoboda jen prázdným gestem, teprve když přijmeme za někoho odpovědnost, přijímáme i odpovědnost za sebe a stáváme se individualitou.
V úsilí „postavit Hegela na nohy” vysvětluje mladý Marx rozdíl mezi opravdovou svobodou získanou vztahem s lidmi a nepřiznaným sebe zotročením, traktujeme-li ostatní, jako předmět a nikoli subjekt. Jinými slovy máme rozlišovat mezi rozvojem osobnosti ve svobodné relaci s ostatními lidmi a jejím odcizením ve světě pouhých předmětů. Na tomto rozdílu založil svou kritiku soukromého vlastnictví a ilustroval ji alegorií a příklady z Hegelovy rétoriky. Později ze své kritiky neosobních vztahů vytvořil teorii fetišismu, ztráty lidské svobody povýšením mrtvé věci na kult. Může to být cokoli, co místo vlastní hodnoty získá uctíváním zástupný život. Podle Marxe kapitalistická společnost vytváří kult konzumu, poklesla na úroveň materiálních tržních transakcí a místo autentického duševního života se lidé stávají otroky zboží.
Stěží bych mohl souhlasit s takovou kritikou soukromého majetku a trhu, mělo by být zřejmé, že směna zboží z principu podporuje svobodné vztahy mezi lidmi a jedno bez druhého existovat nemůže. Marx se odchýlil od pojetí Entäusserung, seberealizace v odpovědném vztahu k ostatním, jímž tak zásadně přispěla německá romantická filosofie k porozumění podmínek současného života a zejména problému internetové závislosti. Je nepochybné, že svoboda vzniká ve vzájemném jednání osob, protože mají nějaký záměr a cíl. A právě tato interakce nás odlišuje od zvířat, umožňuje odpovědné jednání i pochopení osobního naplnění. Je to proces, jenž vede k růstu lidského subjektu jako sebe poznávajícího tvora schopného jednat z rozumových pohnutek a s rozvinutou představou sebe jako individuální osoby mezi ostatními.
Závisí také na společném veřejném prostoru, kde vznikají konflikty a každý odpovídá za sebe a svou činnost. Všechno co podrývá vztahy mezi lidmi nebo za ně přebírá odpovědnost či dokonce znemožňuje realizovat racionální záměr a vizi, je zlo. Možná nevyhnutelné, ale přesto zlo a měli bychom usilovat je zničit.
Někdy se pokoušíme procesu seberealizace vyhnout a málokterá překážka nás tolik poškozuje jako závislost na internetu. Dávno před ním se objevil jeho lákavý předchůdce v podobě televize, fetiš jako hrom – do něhož někteří lidé investují své city a ztrácejí život. Tak jako nad počítačem i nad televizí mají moc a mohou ji kdykoli vypnout. Bohužel se často nechají ovládat a místo, aby plánovali a rozvíjeli aktivity nebo přinejmenším se věnovali konverzaci, nechají se k obrazovce připoutat. V mnohých domácnostech zničila televize společné stolování, společenské hry, vaření a koníčky, dětem znemožnila učení i přípravu do školy. Snížila se všeobecná úroveň mluveného jazyka, artikulace i slovní zásoby a spousta lidí ztratila schopnost navázat řeč s ostatními. Nemám jen na zřeteli nám tak dobře známé televizní ohlupování, ztrátu představivosti a manipulaci zájmů i tužeb diváků, které jsou častým námětem oprávněné kritiky, ba ani návykový fenomen televizního vysílání, jenž se stal nedávno předmětem výzkumu významných psychologů Mihaly Csikszentmihalyie a Roberta Kubey, kteří prokázali mimo pochybnosti, že televize vyvolává stejnou závislost jako drogy a hazardní hry.
Chci upozornit na něco jiného, na televizi jako náhražku osobního vztahu. Častým sledováním chování a jednání lidí v situačních komediích sitcomu se návykový fanda připravuje o vlastní činorodost. Místo aby šel s kamarády na výlet nebo se s nimi o něco hádal, místo sportu a her, místo aby si povídal s rodinou u oběda, stává se pasivním příjemcem zástupných aktivit na obrazovce a sám tak ztrácí zájem o druhé i morální sílu. Televize vysává jeho životní energii a komunikace náruživého diváka s reálným světem postupně upadá. Nikde to není tak nápadně vidět jako u studentů, kteří přicházejí na univerzitu. Ti, co pocházejí z domova, kde běží po celý den televize, jsou zamlklí a ustrašení, nedokáží souvisle vyprávět a vyjádřit svůj názor. V napjaté situaci snadno podléhají stresu a agresi. Ti druzí hýří nápady, vycházejí svým druhům vstříc, chovají se uvolněně, studium považují za zábavu nebo dobrodružství a v debatě bez problému riskují nesouhlas se svým názorem.
Americká mládež osvobozená od televize převážně pochází z tzv. „biblického pásma” (Bible Belt) středozápadní Ameriky, z domova je navyklá na společné modlitby a zpěv, nebo jde o studenty, kteří zažili domácí výuku. Nemají to dnes lehké, liberální profesoři, kteří opovrhují evangelikály se jim posmívají a nechápou, jakým zdrojem energie je pro Spojené státy území, kde se udržela křesťanská víra. Sám jsem během svého profesorského působení poznal, jaký ohromný náskok mají tito studenti před svými televizí nakaženými druhy. Samozřejmě i ti se mohou na univerzitě vyléčit ze svého návyku, mají tu příležitost k různým aktivitám, areál kampusu nabízí sport, divadlo i hudbu a potlačení televize je do jisté míry jeho účelem. Bohužel ale v mnoha veřejných institucích se televize stala téměř povinnou výbavou, nepřetržitě bliká v pozadí, jakoby ujišťovala své narkomany, že jejich zástupný život běží nerušeně dál. Nemá samozřejmě smysl útočit na výrobce televizních přijímačů či iPodů nebo na producenty přitroublých pořadů, je zapotřebí mládež vzdělávat, aby získala kritický vztah k obsahu vysílání a místo kýče, disneyovských slaďáků a pornografie požadovala autentické emoce.
Abychom získali kritický postoj potřebujeme nejdříve pochopit význam osobních lidských vztahů a nedat se zlákat náhražkou. Proč se vůbec namáháme žít, místo abychom se řídili radou hraběte Villiers de Lisle Adama a požádali své sluhy, aby to vzali za nás? Měli bychom vědět, proč vlastně odmítáme dramatizaci bezvýznamného proudu života, jakou předvádějí televizní seriály divákovi rozvalenému na pohovce a nesoustředěně pojídajícího hamburgery? Až budeme mít v této věci jasno, budeme moci učit své děti vznešenému umění přístroj vypínat.
Jako racionální tvorové máme k dispozici praktický i teoretický rozum, myšlení se však rozvíjí střetem s rizikem a nejistotou. Život na obrazovce nikoho neohrožuje a ačkoli můžeme přístroj vypnout nebo přepnout na jiný zábavný program, nic tím neriskujeme, ani fyzické nebezpečí, ani emocionální ztrapnění a nikdo nás nebude volat k odpovědnosti. Můžeme dokonce přerušit i svou momentální identifikaci s osobami na obrazovce a nic se nám nestane. Proč vůbec vstupovat do světa nebezpečných setkání, když si můžeme vystačit s pohodlnou náhražkou? A když si na ni zvykneme, náhražka se stane návykem a ctnosti potřebné k reálnému setkání s živou osobou zaniknou.
Neměli bychom zapomínat, jak náramně se snaha snižovat riziko ve společnosti rozšířila a jak ji všechny vlády ze všech sil propagují. Nezdravá posedlost zdravím a šílená touha po bezpečí zlikvidovala mnohá nebezpečí považované předchozí generací za samozřejmou součást morální výchovy mládeže. Dnes máme vypolstrovaná hřiště pro malé děti, povinné helmy pro skateboardisty i cyklisty a dokonce zákaz vína u rodinného obědu s dětmi. Fanatici hygieny a bezpečnosti chrlí zákazy, jakoby se mělo individuální riziko zcela vymýtit, protože se má o všechno starat veřejná správa. Děti se na každém kroku chrání před fyzickým nebezpečím a není divu, že se pak nechtějí vystavit emocionálním problémům. Co s tím? Přehnaná obava vyhnout se za každou cenu riziku neposkytuje sebemenší náznak, jak správně postupovat a nalézat normální vztah k lidem. Děti nepochybně potřebují fyzické riziko i dobrodružství a mají-li se stát odpovědnými lidmi, odvaha a prozíravost patří k praktické životní moudrosti. Dnes se ale potýkáme s ještě větší hrozbou, s ohrožením duševního rozvoje a to je něco jiného než pouhé nebezpečí úrazu.
Riskovat totiž vůbec neznamená, že se naučíme obtížnou situaci zvládat. Právě naopak, děti vystavené sexuálnímu zneužívání si s životem neradí, získají nešťastný návyk problém ignorovat, vytěsnit erotickou stránku života, snížit ji na syrové hněvivé vyjednávání, sami sebe tak sníží na pouhý objekt, protože ztratily schopnost dát v sázku svou osobu, bez níž láska není možná.
Vyhýbat se riziku ve vztahu k lidem, znamená zbavit se své odpovědnosti a také neschopnost vystavit se kritickému soudu, postavit se tváří tvář druhému, nabídnout sebe a riskovat odmítnutí. Bez přijetí závazků se nikdy nenaučíme milovat a spravedlivě jednat. Ti druzí se pro nás stávají tak jako při jednání se zvířaty pouhým předmětem vyjednávání, jež nám má přinést výhodu a uchránit před nebezpečím kritického hodnocení. Spravedlnost znamená uznat v druhé osobě svobodný subjekt a přiznat mu nárok vůči nám. Teprve když se v reálném světě, naučíme tváří v tvář ucházet o souhlas a spolupráci, nikoli prosazovat svou vůli, tak získáme plnou svobodu. Ústupem za obrazovku můžeme ignorovat stanovisko druhé osoby a udržet si nad ní vládu. Vlastní vůle se stává odosobněnou virtuální realitou, neriskuje jako při svobodném setkání, kdy suverenitu a práva druhé osoby uznáváme stejně jako své vlastní, situaci považujeme za otevřenou a nemáme pod kontrolou, neboť oba máme vůči sobě stejnou odpovědnost a ohledy.
Možná svět virtuálních vztahů nakonec přežijeme, rozhodně to ale není prostor pro děti, pohybují se v něm jako vetřelci. Avataři se na obrazovce sice rozmnožují, ale svět lidskými potomky nenaplní. A jejich kybernetoví rodiče, kteří z obavy rizika, ztrapnění a bolesti lásky ustrnuli v morálním rozvoji, se smrsknou na pouhé zmínky o světě, v němž vůbec neexistují.
Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno (zatím jen v angličtině) pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!