Jelikož po úvodní dynamické fázi „speciální operace“ došlo ke zdánlivému útlumu kvůli zpomalení ruského postupu v souvislosti s logistickou situací a přísunem posil, nabízí se příležitost k zamyšlení nad dalším vývojem situace. Zatímco předcházející článek ve větší míře představoval shrnutí dosavadního vývoje, tento text je více spekulativní a má za cíl ukázat na otázky ohledně dalšího vývoje na Ukrajině a jeho důsledků.
Ačkoli to tak při pohledu na mediální titulky či sociální sítě nemusí vypadat, vzhledem k poměru sil a dostupných záloh mezi Ruskem a Ukrajinou a vzhledem k dosavadnímu opatrnému postoji USA, EU a evropských zemí k poskytování podpory Ukrajině a k zavádění opravdu bolestivých sankcí vůči Rusku, bohužel nelze vyloučit, že postupem času (byť pomaleji než Putin předpokládal) bude stav na Ukrajině následující:
1. Situace
- Ruská okupace či alespoň nominální kontrola nad levobřežní Ukrajinou, včetně Kyjeva, případně včetně částí na pravém břehu Dněpru, zejména Oděsy a černomořského pobřeží
- Ukrajinci zatlačeni do západní třetiny země, kam se Rusku nebude tolik chtít, protože tam budou lepší podmínky pro případnou obranu
- Rusko proto nabídne „kompromisní mír“, tj. buď rozdělení Ukrajiny s ponecháním nezávislého (a ekonomicky málo životaschopného) západního zbytku, anebo její vazalizace a s možným okleštěním (např. o nároky separatistických entit v Doněcku a Luhansku, spojení na Krym, případně Oděsu atd.), případně v kombinaci s omezeními jako třeba „nefašistická“ (tj. proruská) vláda, garance nevstupování do NATO, neutralita, demilitarizované pásmo, autonomie, ruské základny atd.
Poznámka k příměří: Dosažení výše popsané situace je možné též s dílčí přestávkou (či přestávkami) v rámci příměří. Ochotu ruské strany o nich vyjednávat, a zejména tak brzy po začátku „speciální operace“, lze vnímat pozitivně. Nicméně s vysokou pravděpodobností není motivována „humanismem“ na ruské straně či „slabostí“ a obavou z porážky, nýbrž pragmatickou snahou o kompenzování negativního mediálního obrazu „mírovými gesty“. Navíc tyto kroky mohou mít pro Rusko, v závislosti na jejich konkrétní podobě a načasování, i příznivý efekt po vojenské stránce. Například příměří po obklíčení Kyjeva umožní odchod části civilistů, což je bezesporu pozitivní, ale zároveň umožní Rusům posílit a doplnit jednotky kolem města, přičemž k obráncům ve městě přirozeně žádné posily ani zbraně skrze Rusy otevřený humanitární koridor nedorazí. Další možnou variantou je získat předmostí (například vyloděním u Oděsy), jež bude v danou chvíli zranitelné protiútokem. Včasné uzavření příměří umožní předmostí posílit a následně odtud zahájit další ofenzívu.
2. Reakce
Logicky nebudou Ukrajinci v první volbě chtít tyto požadavky přijmout, ale otevřené je, jak velký dopad na jejich morálku budou mít předchozí vojenské operace zahrnující obklíčení a dobývání měst, v případě potřeby kombinací vyhladovění a masivního ostřelování, zejména pokud tyto operace budou probíhat za dosavadní omezené podpory ze Západu zostřované pouze periodickým vyjadřováním „vážného znepokojení“. V takové situaci je otázka, jak silné budou mezi nimi hlasy preferující přijetí „menšího zla“ před pokračováním v boji, a zároveň bude těžké jim to vyčítat. A stejně tak bude pochopitelné, pokud se při pohledu na skutečnou podobu „podpory“, které se jim ze strany EU a zejména Německa dostává, se výše uvedené situaci pokusí vyhnout (a případně k tomu budou v zájmu návratu k plnění „vyšších cílů“, jako je třeba boj s klimatem, „diskrétně povzbuzeni“ souhlasem s ústupky Rusku.
Poznámka doplňující: výše uvedená otázka se týká Ukrajinců. O tom, že v rámci EU budou takové „mírové“ hlasy sílit, nepochybuji, ostatně příkladem toho byla u nás již 2.3.2022 SPD stojící v tomto neochvějně po boku soudruhů z KSČM a Trikolóry. Na rozdíl od Ukrajinců se nabízí v případě těchto hlasů pochybnosti ohledně jejich motivace i oprávněnosti.
Alternativou bude pokračování v boji ve formě tzv. konfliktu nízké intenzity (tj. partyzánská válka, případně kombinovaná s terorismem). Jistě, historicky lze najít řadu případů, kdy relativně málo početní i málo vyzbrojení partyzáni byli schopni postupem času udolat i silného protivníka. To je pravda, nicméně platí, že to bývá běh na dlouhou trať, při kterém ztráty na straně partyzánů a jejich podporovatelů (ať již skutečných nebo domnělých) mezi civilisty mohou, zejména pokud nepřítel netrpí skrupulemi ohledně svého mediálního obrazu, být až řádově vyšší. Zásadním faktorem je skutečnost, do jaké míry partyzáni mají k dispozici dostatečnou vnější podporu kombinovanou s nenapadnutelným útočištěm v blízkém zahraničí. Tím je posilována jejich reálná bojeschopnost a zejména jejich morálka a vůle k boji. Právě tato poslední položka je pro eventuální úspěch klíčová.
Upřesňující poznámka k terorismu: V textu je terorismus chápán v širším slova smyslu, tj. útok proti vojensky relevantním cílům v civilní oblasti, který způsobí ztráty na životech i mezi civilisty (například útok na ruské pořádkové jednotky v centru obsazeného Kyjeva). Alternativou je terorismus v užším smyslu, tj. útok zaměřený primárně na civilní cíle (například atentát na Janukovyče či jinou součást Rusy dosazené civilní správy). Z logických důvodů lze v případě této alternativy očekávat její méně časté a více selektivní využití, nicméně hodně bude záležet na způsobu provádění „speciální operace“ ze strany Ruska.
O tom, jaká možnost bude zvolena, by z morálního hlediska přirozeně měli rozhodnout Ukrajinci a ne Západ, byť v praxi je dost možné, že se nebude jednat o jasné rozhodnutí, kdy drtivá většina bude pro nebo proti. Pokud však bude na ukrajinské straně dost silná vůle pokračovat v boji, nabízí se otázka, co členové EU/NATO s tím budou moci (jestli budou chtít) dělat.
3. Co dělat?
Krátce řečeno: „Pokračovat a přitvrdit.“ Dosavadní opatrný přístup k sankcím a k podpoře Ukrajiny, jenž si neustále nechává „zadní vrátka“ pro sebe i pro Putina, je sporný nejen morálně, ale i prakticky. I když lze chápat jeho zdůvodňování jako „předejít zbytečné eskalaci“ a „nevyplýtvat předčasně všechny trumfy,“ jedná se o nepochopení toho, co vše jsou pro Putina „přijatelné a zvládnutelné náklady,“ ať již ekonomické nebo politické. Ale pokud nastane výše uvedená situace, kdy se Putin pokusí „vyhlásit vítězství“ a kdy zároveň Ukrajinci to nebudou chtít přijmout, bylo by záhodno zaujmout důraznější postoj. Níže uvedené odstavce přirozeně nejsou kompletním výčtem, nýbrž jen naznačují některé možnosti.
Pokračování sankcí, humanitární pomoc a neomezené přijímání ukrajinských uprchlíků je v dané situaci základní minimum. To však Putina nezastaví ani nezpomalí. Bude nutno přestat se opájet tím, jak zdrcující dopad na ruskou morálku má nemožnost pořídit si nový iPhone nebo komplikace při odletu na dovolenou do zahraničí a jak moc se Putin bojí, že kvůli těmto komplikacím bude defenestrován. Bude nutno další přitvrzení sankcí, a to včetně úplného odpojení všech ruských bank od systému SWIFT. Bohužel zde průběh dosavadní „odpojovací komedie“ naznačuje, že to bude probíhat co nejpomaleji a rozděleně na co nejvíce kroků, přičemž každý bude doprovázen mohutným pokřikem ve smyslu: „Ale teď to Rusku už opravdu strašně vadí.“
Příčinou této, Putinem očekávané a využívané, slabosti je přirozeně obava, že přestane téct plyn a ropa z Ruska (a peníze do Ruska). Nicméně této obavě je nutno čelit a nenechat se jí ovládnout. Lze pochopit, že politické vedení ve státech EU i v USA nebylo ochotno k této možnosti přistoupit v bezprostřední reakci na ruský útok, avšak v probíhajícím čase by na ni měly být činěny přípravy. Jistě, bude to bolet a bude to drahé a bude to vyžadovat přehodnocení dosavadních priorit (viz třeba zde a zde). Ale dokud tato varianta nebude uskutečněna nebo alespoň nebude reálně „na stole“, tj. s jasným a závazným termínem uskutečnění bez nějakých „výhledově“ a „možná“, tak sankce nebudou mít na aktuální dění na Ukrajině žádný praktický dopad. Dokud v sobě Západ nenajde sílu, tak Putina neodradí od jeho postoje: „Udělám na Ukrajině, co budu chtít, a sankce budu řešit pak,“ který se mu až dosud osvědčoval.
Kromě sankcí jsou základním předpokladem pokračující dodávky zbraní a dalšího vybavení, a to v dostatečném množství i kvalitě, včetně podpory zpravodajské a průzkumné. Další úrovní pak je nasazení zahraničních dobrovolníků. Jakkoli lze zatím předpokládat, že ukrajinské ozbrojené síly netrpí v současnosti nedostatkem personálu, pokračování bojů a nevyhnutelné ztráty tuto situaci změní. Navíc účast zahraničních dobrovolníků, byť jejich počty nemusí být v rámci celého konfliktu nijak dramatické, představuje v rovině morálky a vůle k boji silnější prvek než dosavadní nedůsledné sankce. Kromě toho není bez důležitosti, jakým způsobem k této účasti dojde. Pokud je neskrývaná a oficiálně povolená, tak má větší váhu, než když je tajná a trestně postižitelná. Proto o ni ukrajinský prezident požádal a proto ji umožnilo například i hodně nemilitaristické Dánsko. V našem případ je pak pozitivní, že od dřívější pozice ministra Rakušana ve smyslu „Ukrajina žádné dobrovolníky nepotřebuje“ došlo k posunu na základě shody premiéra a prezidenta, jež garantuje českým občanům beztrestnost v případě účasti v boji na ukrajinské straně.
V případě pokračování konfliktu a jeho přechodu do partyzánské fáze jsou další možností základny pro ukrajinské bojovníky mimo území Ukrajiny. Ty budou představovat pro ně nenapadnutelná útočiště a zároveň i cestu pro pokračování dodávek výzbroje i za předpokladu ruské kontroly nad většinou území Ukrajiny. Jak ukazují zkušenosti z Vietnamu i Afghánistánu, tento faktor může udržet bojeschopnost obránců a zabraňovat invazním jednotkám v dosažení úplného vítězství po hodně dlouhou dobu.
Další možností je vytvoření bezletové zóny, která by Rusům omezila využití jejich vzdušné převahy. Ačkoli samotný letecký střet by ještě automaticky neznamenal jadernou odpověď ze strany Ruska, existuje reálný potenciál postupné eskalace, například pokud by se do boje zapojily protiletecké systémy rozmístěné na území Běloruska nebo i Ruska, které by se následně staly cílem odvetných akcí ze strany letadel NATO. Proto není překvapením, že k jejímu vytvoření dosud nedošlo. Nicméně v situaci ruské okupace většiny nebo celého území Ukrajiny se nabízí otázka ohledně vytvoření teritoriálně omezené bezletové zóny v blízkosti západní hranice Ukrajiny, která by ruským jednotkám zkomplikovala získání plné kontroly nad územím či akce proti ukrajinským partyzánům. Výhodou by v takovém případě bylo vynucování bezletové zóny primárně jednotkami protiletecké obrany umístěnými mimo ukrajinské území s letadly NATO poskytujícími ochranu těmto jednotkám a tedy stále na území NATO, což by snižovalo potenciál pro eskalaci.
Závěr
Jakkoli jsou obavy z použití výše naznačených možností pochopitelné, Západ je nucen reagovat na ofenzivní akce Ruska. A zkušenost ukazuje, že pokud jsou tyto reakce nedůsledné a polovičaté, je to bráno jako důkaz slabosti. Putin a jeho souputníci (včetně těch v ČR) se neustále ohánějí „zbabělým, prohnilým a dekadentním Západem.“ Nyní máme možnost ukázat, jestli to je pravda nebo ne.
Doplňující informace: Pro zájemce o podrobnější informace, jakým způsobem by mohla Ukrajina současnou válku vyhrát, doporučuji tento článek. Pro případné skeptiky upřesňuji, že inspirátorem metod v článku popisovaných je velmi úspěšný praktik – sám Mao Ce-tung. V aktuální smutné situaci by bylo historickým zadostiučiněním, kdyby ruský pokus o „dekomunizaci“ Ukrajiny byl zmařen prostřednictvím osvědčených postupů Velkého kormidelníka.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
