Od počátku pandemie se Putin izoloval i od svých dřívějších přátel a spolupracovníků. Nikdy nebyl příliš společenský, ale nyní je z něj opravdu podivný patron, který se stýká jen s několika málo lidmi. Podle svého okolí už netráví volný čas s přáteli, nezajímá se o dění mezi svými podřízenými a i na své poměry je paranoidní. Odstřihl se i od svého intelektuálního okruhu, nejezdí na své dříve oblíbené akce jako Valdajské fórum nebo Mnichovská bezpečnostní konference (zvali ho ještě pár dní před invazí). Údajně také nepoužívá internet. Z těch, kteří si zachovali alespoň nějaký přístup k prezidentovi, můžeme zmínit:
Nikolaj Patrušev
Nejhorší z řad siloviků. Paranoidní jestřáb, který se podle svých slov zná s Putinem už od 70. let z KGB. Celý život strávil v KGB a nástupnických tajných službách, na přelomu tisíciletí ještě Jelcinovým rozhodnutím nahradil Putina v čele FSB. Patrušev se dlouhodobě domnívá, že Spojené státy americké „by byly mnohem raději, kdyby Rusko vůbec neexistovalo“. Tento názor neochvějně zastával i v době, kdy za Obamovy první administrativy došlo k výraznému zlepšení vztahů obou zemí. Patrušev několikrát zopakoval, že podle Madeleine Albrightové „Dálný východ ani Sibiř nepatří Rusku“. To zjistila jakási senzibilka, když prý ve stavu transu četla Albrightové v myšlenkách. Skutečně. Michal Zygar ve své knize popisuje, že když Putin přišel s plánem invaze na Krym, Šojgu s ním nesouhlasil, ale Patrušev okamžitě začal hecovat Putina k co nejrychlejší akci a pro nápad naprosto zahořel.
Sergej Naryškin
Šéf zahraniční rozvědky, s Putinem se zná z Petrohradu 90. let, kdy oba pracovali v Petrohradě pro tamního starostu a Putinova mentora Anatolije Sobčaka. Naryškin tvrdí, že se znají déle, ale skeptici tvrdí, že jde o Naryškinův pokus vykreslit se jako důležitější, než je. Existují signály, že Putin má Naryškina plné zuby (ostatně jako asi všech umírněnějších hlasů), o čemž by svědčilo jeho veřejné ponižování při vysílání jednání Rady národní bezpečnosti v předvečer invaze. Naryškin se zakoktal a začal říkat, že „dáváme našim západním partnerům poslední šanci…“ , potom avizoval přidružení Luhanské a Doněcké republiky k Rusku, zatímco Putin po něm chtěl, aby veřejně plédoval za jejich nezávislost. Očividně vystrašeného Naryškina s velkou chutí dusil ve vlastní šťávě, než mu konečně řekl, ať si jde sednout.
Sergej Šojgu
Člověk pasivní a úslužné povahy, v ruském establishmentu se vyskytuje již od roku 1991. Je Asiat z republiky Tuva na hranicích s Mongolskem. Než byl v roce 2012 jmenován ministrem obrany, více než 20 let sloužil jako ministr pro mimořádné události, kde měl na starost humanitární projekty nebo živelné katastrofy. U ruské veřejnosti byl vždy velmi oblíbený a právě jeho obliba pomohla v roce 1999 Putinovi stát se prezidentem (Šojgu se stal předsedou nově vytvořené strany, která zvrátila volby ve prospěch Putinových příznivců). S lidmi Šojgu vychází až moc dobře – po svém nástupu na ministerstvo obrany zrušil veškeré neoblíbené reformy svého předchůdce a šel na ruku zkorumpovanému armádnímu establishmentu. Ačkoliv má hodnost generála, nebyl ani na vojně a původně vystudoval stavařinu. Než se stal Putin současnou hromádkou paranoie, jezdívali se Šojguem na dovolené do jeho rodné republiky a vždycky se na týden dva izolovali v tajze, spojovala je záliba v hikingu. Podle Michala Zygara nesouhlasil ani s invazí na Krym, protože se mu to zdálo organizačně obtížné. Tehdy ještě Putinovi oponoval do očí, i když mu to nebylo nic platné. Za její vzorové provedení byl však pochválen. Pravděpodobně jeden z těch, co Putinovi stále mažou med kolem pusy, což má i osobní motiv – Šojgu se nepochybně bojí, protože za provedení invaze je zodpovědný.
Valerij Gerasimov
Znáte ho asi z projevů Petra Cibulky, kde často hovořil o Gerasimově doktríně, „najděte si to na www tečka cibulka tečka…“ Gerasimov sice vypadá jako karikatura tupého vypitého ruského vojáka z nacistického plakátu, obecně se však mělo za to, že vojenským záležitostem skutečně rozumí. Gerasimov je, politicky korektně řečeno, „specificky inteligentní“, výborně se vyzná ve svém oboru, ale nerozumí běžným sociálním interakcím. Není o něm známo, že by měl vůbec nějaké přátele (ale kupodivu se zvládl oženit) a zřejmě ani s Putinem se nijak nepřátelí.
Téměř třicet let života strávil studiem na různých vojenských akademiích, má za sebou dlouhou vojenskou kariéru, napsal řadu kladně hodnocených statí z oblasti vojenské teorie. Ta nejslavnější definovala koncept takzvané hybridní války. Invaze nenese znaky jeho dosavadní práce, ve svých starých statích například Gerasimov tvrdí, že pro hladké provedení invazivní operace je potřeba vojenská převaha až 6:1 a popisuje, proč 3:1 je nesmysl, což dokládá nějakými šílenými propočty, kterým normální bytost nemá šanci rozumět. A všichni víme, co Rusko poslalo na Ukrajinu, k 3:1 to mělo hodně daleko. Gerasimov se soustředil na to, aby ruská armáda měla velkou obrannou sílu a na to, aby byla schopná provádět „hybridní operace“.
Gerasimov léta budoval ruskou armádu na koncepci aktivní obrany. Ta předpokládala vedení bojového ústupu, který by zavedl nepřítele hluboko na ruské území, kde by byl frontálním útokem odříznut a zničen, jako tomu bylo v případě Napoleonovy a Hitlerovy armády. V zásadě šlo o zdokonalování tohoto modelu.
Putin nyní poslal Gerasimovu armádu do rozsáhlé útočné operace, do jiné země bráněné vysoce motivovanými vojáky. Ruská armáda nemá logistické systémy, které by jí umožnily zásobovat pohonnými hmotami, municí a potravinami její postupující mechanizované síly. Tím trpí morálka hladových, žíznivých a zmrzlých vojáků. A konečně, invazní síly jsou příliš malé, asi 200 000 mužů, na to, aby si podrobily zemi se 44 miliony rozhněvaných lidí. Adekvátní počet by byl nejméně půl milionu.
Gerasimov vojenství rozumí a nepochybně moc dobře ví, kde teď jsou. Zase tak důkladně to nesleduji, ale už jsem o něm hodně dlouho neslyšela. Je asi možné, že si Putin vylil žluč právě na něm (což není vůbec chytré, ale ona celá ta operace není vůbec chytrá, takže co se divíme). Z Gerasimovy koncepce aktivní obrany je na Ukrajině patrné použití palebné síly vůči městům, jejich odříznutí (Mariupol), útoky na kritickou infrastrukturu (jaderky) a kybernetické operace (to bylo Gerasimovo oblíbené téma). Ale je to torzo. Gerasimov zkrátka svou armádu na takovou operaci vůbec nepřipravoval. A zároveň se lze důvodně domnívat, že nebyl schopen s Putinem zatřást a říct mu, že jde o naprostý nesmysl se smrtícími důsledky.
Sergej Lavrov
Mluvící hlavu ruské vlády prý k jednáním nejužšího kruhu vůbec nepřipouštějí. Jeho funkce se moc neliší od mluvčí Zacharovové. Neměl podíl ani na rozhodnutí o anexi Krymu v roce 2014, jenom mu bylo řečeno, aby jej vysvětlil v zahraničí, o což se (s nevelkými úspěchy) snažil. Podle Marka Galeottiho Lavrov už léta žádá Putina, aby mu dovolil odejít do penze, ale Putin to odmítá. Zároveň však Lavrova už k ničemu nepouští, protože diplomacií (na rozdíl od síly) opovrhuje. Lavrovův arménský otec se seznámil s jeho matkou, když pracovala na sovětském ministerstvu zahraničí.
Lavrov původně chtěl být fyzik, ale na nátlak rodiny nakonec vystudoval MGIMO a od té doby byl kariérním diplomatem. V mládí začínal jako diplomat pro Srí Lanku a Maledivy v roce 1972, celá 80. léta pak strávil v New Yorku jako ambasador při OSN. Jím vedené ministerstvo prohrálo vnitrostátní boj o moc a přízeň Kremlu. Nejenže obvykle hraje druhé housle při tvorbě zahraniční politiky, ale Galeotti se dokonce domnívá, že ruské ministerstvo zahraničí se o rozhodnutích Kremlu často dozvídá jako poslední. Lavrov ale v těchto dnech prohrává mnohem víc. Svou padesátiletou kariéru diplomata, profesní respekt kolegů, možná i budoucí svobodu.
Jurij Kovalčuk
Není silovik, ovšem Putin se do něj nějakým způsobem „zamiloval“ a strávil s ním velkou část své drsné karantény, kdy k němu nemohl (a bez karantény prý stále nemůže) nikdo jiný. Původně špičkový fyzik, nyní největší akcionář banky Rossija, má také pod palcem několik provládních médií. S Putinem se znají od 90. let. Podobně jako Putin se Kovalčuk v posledních letech ponořil do ruské historie natolik, že ztratil zájem o současné problémy. Jeho současný světonázor kombinuje pravoslavný mysticismus, protiamerické konspirační teorie a ruský hédonismus. S Putinem se vyžívají v četbě dávno mrtvých velkoruských filosofů a mystiků a společně fantazírují o tom, jak se do historie zapsat. Nyní údajně nejvlivnější člověk v Putinově okolí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!