Předseda opoziční Křesťansko-demokratické unie (CDU) Fridrich Merz podrobil ve svém textu v deníku Die Zeit z 30. března zdrcující kritice dosavadní německou politiku vůči Rusku.
Je to noční můra. Už pět týdnů trvá válka. Uprostřed Evropy. Brutální útočná válka ruského státního vedení, vyhlazovací válka proti demokratické zemi, cílené ničení celých měst, každodenní bombardování obytných čtvrtí, nemocnic, domovů důchodců a mateřských škol. Co můžeme udělat pro to, aby tato hrůza skončila?
Nejprve si musíme přiznat, že jsme se mýlili. Nejpozději od invaze na východní Ukrajinu a anexe Krymu před osmi lety mělo být nám všem, bez ohledu na stranickou příslušnost, jasné, co se v této zemi děje. Putinova rétorika a rétorika jeho mocenského aparátu byla od samého počátku jednoznačná a nedávala prostor pro interpretaci. V ruském chápání nebyly minské dohody od prvního dne ničím jiným než zbytečným papírem, nanejvýš přinesly oddechový čas pro další rozmístění vojsk. Putin nikdy neprojevil vážnou ochotu nechat na Ukrajině opět zavládnout mír.
Ruské vedení po léta jednoduše popíralo právo Ukrajiny na existenci jako státu. Vše ostatní je perfidní propaganda: údajně nutná „denacifikace“ Ukrajiny i údajná agrese ze strany NATO. Scénář, jehož jsme každodenními svědky, Putin pečlivě připravoval již několik let. Proto je věta, že jsme se 24. února 2022 „probudili v jiném světě“, tak chybná. Probudili jsme se ve světě, který si Putin léta přál, ale který jsme si nechtěli připustit.
V Německu je řada chybných odhadů a z nich plynoucí série omylů obzvláště dlouhá: mírová dividenda po znovusjednocení Německa nebyla nikde tak štědrá jako u nás. Cenou za to je do značné míry nefunkční armáda. Rozhodnutí o ukončení využívání jaderné energie následovalo po události, která nijak nesouvisela s bezpečností našich elektráren. Místo toho jsme se smířili se stále větší závislostí na ruském plynu pro výrobu elektřiny. Nord Stream 2 nikdy nebyl „čistě soukromým“ projektem, naopak, tento plynovod byl posledním dílkem politické skládačky ve hře, která měla Evropu rozdělit a ještě více zvýšit naši závislost. Plynovod je „cementem nové zdi napříč Evropou“, jak se před dvěma týdny vyjádřil prezident Zelenskyj v německém Spolkovém sněmu.
Nejzávažnější ze všech chyb bylo odmítnutí žádosti Ukrajiny o vstup do NATO. Ze strachu z Putina a jeho hrozeb ho zejména Německo a Francie nechtěly „provokovat“. Od 24. února však víme, o co ve skutečnosti jde. Léta nás klamal a vodil za nos, doprovázen sítí německých podnikatelů a politiků, kteří podřídili svůj zdravý rozum vydělávání peněz, až po bývalého německého kancléře, který v těchto dnech ztrácí poslední zbytky slušnosti.
Na druhou stranu Putin nám neukazuje svou pravou tvář poprvé. Je to tvář zcela bezohledného člověka, který vede teroristické války proti civilnímu obyvatelstvu v Čečensku a Sýrii a který už dlouhou dobu pracuje na obnově ruského impéria. Dopomohl nám k našim slabinám a vždy je také správně odhadl. Nyní vidí, že nastal čas zásadně a trvale změnit politickou mapu Evropy.
Přinejmenším tichou podporu nachází u čínského vedení, které v těchto týdnech velmi pozorně sleduje, jak svět na Putina zareaguje a zda Čína bude muset vypsat novou cenovku za Tchaj-wan. K „bodu obratu“ nedochází jen v Evropě.
Máme ještě šanci dostat se z tohoto začarovaného kruhu?
Ano, takovou šanci máme. Nikdy není pozdě. Stále ještě může existovat řešení. I když již došlo k velkému počtu obětí, kterým se dalo při moudré předvídavosti předejít.
Dnes musíme rozhodně předvídat to, že pokud Putina nezastavíme, bude pokračovat. Ukrajina není jeho posledním cílem. Na začátku války jsme ruskou armádu přecenili. Nyní hrozí nebezpečí, že ji podceníme. Eskalaci dominuje Putin. Toho se však nesmíme bát. Naopak je třeba, aby Ukrajina nadále dostávala zásilky zbraní, a to i od nás. Ukrajině a jejím lidem to jednoduše dlužíme. Počáteční neochota Německa poskytovat zbraně byla stejně nepochopitelná jako postoj v otázce Swiftu. Právem jsme si za to vysloužili velkou kritiku.
Nyní, tváří v tvář válce, německá vláda od základu redefinuje svá spojenectví a obranné schopnosti. Peníze přitom hrají důležitou roli, ale zdaleka ne tu nejdůležitější. Především jde o změnu povědomí a mentality v naší společnosti. Nejdůležitějším nástrojem zahraniční politiky zůstává diplomacie, která však je důvěryhodná pouze tehdy, pokud ji doplňují vojenské schopnosti. Nejdůležitějším nástrojem obrany je a zůstane odstrašování. A my musíme být skutečně ochotní postavit se za mír a svobodu. Bude-li to nutné, musíme za ně bojovat, proti hrozbě zvenčí, ale stejně tak proti ničivé síle dezinformací a popírání faktů doma. Možná, že spolková vláda pod vedením SPD zvládne tuto modernizaci a přizpůsobení našich ozbrojených sil realitě opravdu dobře, pokud nedojde k tomu, že by selhala kvůli své vlastní straně podobně jako před čtyřiceti lety Helmut Schmidt.
Cesta z energetické závislosti na Rusku bude také obtížná, a především se jedná o závod s časem. Putin by mohl již zítra zastavit dodávky a v celé Evropě se intenzivně diskutuje o tom, zda bychom neměli z vlastní iniciativy odmítnout další financování této války. Všichni se nacházíme v hlubokém etickém a morálním dilematu. Přinejmenším se zdá reálné, že bychom se mohli obejít bez ropy a uhlí z Ruska, a dalším krokem by mohlo být zavedení cel na plyn. Energetické potřeby naší země a současná nutnost dekarbonizace naší ekonomiky budou každopádně po této válce představovat největší domácí výzvu. Odklon od fosilních paliv nabírá rychlý spád, čehož je třeba bez váhání využít včetně veškerých technických možností. A v neposlední řadě přitom musíme překonat i naši tolik ochromující byrokracii, k čemuž mělo dojít už dávno.
Zvláště důležitým úkolem bude vytvoření evropské energetické politiky. Potřebujeme nejen výrobu energie ze všech dosud dostupných zdrojů, ale především evropskou distribuční síť elektřiny, ropy, plynu a vodíku. Evropa musí vytvořit vodíkovou alianci se státy Maghrebu a je potřeba rychle vybudovat terminály na zkapalněný zemní plyn (LNG) v Brunsbüttelu, Wilhelmshavenu a Stade, jejichž výstavba se již léta odkládá.
Neobejdeme se přitom bez zásadní korektury našich plánovacích a schvalovacích postupů. Pokud bude Německo v energetické politice postupovat stejně jako v dopravní politice v případě hlavních evropských železničních sítí, utrpí tím i evropská energetická politika. Bude mít „šok z reality“, který zažíváme v důsledku Putinovy války, spásný účinek?
Pouhé seznámení s fakty k tomu stačit nebude. V politice nyní potřebujeme odvahu, včetně odvahy říkat nepříjemné pravdy a připravit zemi a obyvatelstvo na to, že bude třeba vynaložit velké úsilí. Kancléřův projev o začátku nové éry byl prvním krokem, ale v úsilí je třeba jít dál. Je nutné nově uspořádat priority německé a evropské politiky. To se neobejde bez omezení tak, aby se na jiném místě vytvořily důležité předpoklady pro naši bezpečnost v komplexním smyslu.
A potom? Až bude tato válka za námi? Rusko se bude muset nejprve samo zbavit Putina. Poté budeme muset ruskému lidu a jeho legitimní vládě podat ruku k usmíření, stejně jako po druhé světové válce podali ruku k usmíření západní spojenci Německu. Z tohoto smíření vzešlo nejdelší období míru a svobody v té části světa, kde máme to štěstí dnes žít.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme