Jak se Putin mýlil v Ukrajincích

 

Také jste měli před invazí problém porozumět Ukrajině? Dokázali jste ji najít na mapě nebo si představit její obyvatele? Možná existovala na okraji vaší představivosti, jako pochmurné předměstí Velkého Ruska, o němž Vladimir Putin tvrdí, že vlastně ani neexistuje. Nebyli jste sami. Až donedávna jsem o té zemi prakticky nic nevěděl – a to jsem se tam narodil.

 

Je pochopitelné, že Ukrajina lidi mate. Pro neinformovaného cizince je útokem na všechny jeho představy o tom, co definuje národ. Většina lidí je nenuceně dvojjazyčná. Prolíná se tu vícero historických vyprávění současně: ruské, sovětské, rakousko-uherské, polské, rumunské a samozřejmě ukrajinské. Tato pestrá mozaika způsobila, že mnozí na Západě měli donedávna pocit, že to není tak úplně země v pravém smyslu toho slova.

 

Dnes jsou lidé samozřejmě informovanější. Svět objevil v Ukrajincích svůj národ hrdinů. Židovský prezident, bývalý komik, který dozrál v mladšího, empatičtějšího Churchilla. Staré paní, které se posmívají ruským vojákům. Hipsteři, kteří berou do ruky samopaly. Utrápené, ale o to výmluvnější matky, ukrývající se s neposednými dětmi v metru. Módní influencerka z Instagramu bombardovaná v porodnici.

Ukrajinci nám připomněli, co znamená svoboda – slovo, které se pro mnohé v bohatých demokraciích již dávno změnilo ve frázi. Odolnost obyvatelstva ohromila Západ a překvapila Kreml. Ale není na tom nic překvapivého. Několik posledních let jsem se při rozhovorech s Ukrajinci snažil rozkrýt tajemství ukrajinské identity.

 

V rámci svého výzkumného projektu Arena, který původně probíhal na britské LSA a nyní na Univerzitě Johnse Hopkinse v Marylandu, jsem spolupracoval s ukrajinskými novináři a sociology a hledal cesty k posílení ukrajinské demokracie. Můj tým vedl rozhovory s tisíci dospělými Ukrajinci napříč celou zemí. Náš terénní výzkum ukazuje, že reakce na ruskou invazi má hluboké kořeny v historii.

 

Narodil jsem se v Kyjevě roku 1977 svým ukrajinským rodičům. Moje rodina byla vyhoštěna ze Sovětského svazu, když mi bylo devět měsíců, poté, co byl můj otec, básník, zatčen KGB za ohavný zločin. Distribuoval výtisky Solženicyna a Nabokova svým přátelům. Přesto jsem se nikdy nepovažoval za Ukrajince. Vyrůstal jsem v Londýně, mluvil jsem rusky a spolužáci mě považovali za „Rusa“. Poprvé jsem Ukrajinu navštívil, když mi bylo osmnáct, a byl jsem ohromen: rozlehlé aleje ústily do kopců s divokými lesy; vůně piva a pirožků se linula mezi pastelovými secesními domy; k tomu řeka tak široká, že působila téměř jako moře. Kyjev je městem úsměvů, které se nebere příliš vážně. Je jako stvořený k procházkám a polibkům.

Lidé tu přirozeně střídají jazyky a zpěvné prolínání ruštiny a ukrajinštiny vám pohladí uši. Když jsem město navštívil ve čtvrtém týdnu války, bylo prázdné. Napětí občas přerušil křik sirén. Ale bylo krásnější než kdy dříve.

 

 

V roce 2014, když Majdan smetl kleptokratického spojence Kremlu Viktora Janukovyče, Putinova vojska vtrhla na nejvýchodnější okraj země a obsadila ho. Putin tvrdil, že brání etnické Rusy. Připadalo mi to jako útok nejen na mé přátele, rodinu a zemi, s níž jsem se právě seznamoval, ale také na kosmopolitní způsob života a myšlení obecně. Začal jsem se ve své práci zaměřovat na Ukrajinu a informační válku Kremlu na Ukrajině. Cílem ruské vlády bylo rozdělit a oslabit zemi, aby, jak se nyní zdá být jasné, připravila půdu pro plnohodnotnou invazi.

 

Ruská státní média, online trollí farmy a, což bylo asi nejškodlivější, houf bohatých proruských oligarchů, ti všichni se spojili, aby podkopali demokratické reformy, očernili Západ a rozbili pocit národní jednoty. Zatímco jsme prováděli náš výzkum prostřednictvím průzkumů veřejného mínění, fokusních skupin a rozhovorů, kremelské tajné služby prováděly svůj a hledaly zranitelná místa Ukrajiny. Vždy jsme měli pocit, že závodíme o to, kdo lépe porozumí Ukrajincům.

 

Náš tým začal tím, že se snažil pochopit jejich postoj k historii. Aby Putin svému konání dodal legitimitu, nazval ukrajinskou vládu „nacisty“ a invazi označil za akt „denacifikace“. Tato urážka je absurdní, ale strategicky dává smysl.

 

Někteří významní ukrajinští nacionalisté se za druhé světové války postavili na stranu nacistů, protože si mysleli, že Hitler dá Ukrajině nezávislost; řadě z nich nacistický antisemitismus nevadil. Když je Hitler zradil, mnozí se od Němců zase odvrátili a bojovali proti nim i proti Sovětskému svazu. V sovětské poválečné propagandě byli ukrajinští nacionalisté karikováni jako fašističtí nepřátelé dobrého sovětského občana. Každý, kdo vyrostl v tomto prostředí, je vnímavý k tomuto narativu.

 

Putin a jeho stoupenci se snažili zemi rozdělit na údajně prosovětský východ a pronacionalistický západ. Náš průzkum však ukázal, že toto rozdělení je přelud.

 

Existovaly tu nejméně čtyři odlišné skupiny. Nejvíce prosovětsky orientovaní Ukrajinci byli starší, často důchodci a méně vzdělaní, žijící převážně ve venkovských oblastech na jihu a východě země. Jen nepatrná část obyvatelstva, méně než 5 procent, hodnotila pozitivně Stalina (v Rusku je to okolo 70 procent).

Vzpomínka na holodomor, Stalinem uměle vyvolaný hladomor, který v letech 1932-33 zabil zhruba 4 miliony Ukrajinců, byla v populaci stále velmi živá.

 

Další skupina byla mladší a vzdělanější a žila ve velkých městech na jihu a východě, jako je Oděsa a Charkov. Vztah těchto lidí k Sovětskému svazu byl diferencovanější. Ačkoli byli kritičtí k jeho represivnímu režimu, měli sklon k nostalgii po údajných společenských „hodnotách“ komunistické minulosti a chovali negativní postoje k ukrajinským nacionalistům, kteří za druhé světové války bojovali proti Rudé armádě.

Skupinou, která Sovětský svaz nejvíce nesnášela, byli vzdělaní příslušníci střední třídy žijící ve městech střední a západní Ukrajiny. Tito lidé, kteří tvořili zhruba třetinu obyvatelstva, také nejčastěji obdivovali Stěpana Banderu, vůdce ukrajinského nacionalistického hnutí za druhé světové války. Bandera je mírně řečeno složitá postava. Inspiroval se italským fašismem, sám ale většinu války strávil v nacistickém vězení. Mnozí z jeho stoupenců byli za druhé světové války zanícenými antisemity.

 

Paradoxně jsme zjistili, že dnes o něm v tom nejpozitivnějším světle smýšlejí liberálové, kteří věří, že Ukrajincem může být každý bez ohledu na svůj původ. Obdivují ho spíše za odvahu, s níž se dokázal postavit moskevským tyranům, než za jeho etnonacionalistické přesvědčení.

 

Toto rozdělení do nějaké míry replikovalo rozdělení mezi liberálními městy a sociálně konzervativním venkovem, které se vyskytuje v mnoha evropských zemích – do politických preferencí se však promítalo relativně málo. Naprostá většina obyvatel Ukrajiny měla podobnou představu o budoucnosti: chtěla kulturu inkluzivního nacionalismu v rámci Evropské unie. Když jsme posadili sovětské nostalgiky do jedné místnosti s ukrajinskými vlastenci, chvíli se přeli o to, zda je správné strhávat sochy ze sovětské éry nebo zda je Bandera obdivuhodná postava. Zjistili jsme však, jak rychle se lidé přizpůsobují názorům druhých. „Pokud někdo potřebuje Banderovu sochu, ať si ji má,“ řekla nám žena z východní Ukrajiny.

 

Zdálo se, že obě skupiny si uvědomují, že politici se snaží jejich zemi rozdělit, a dávají si pozor, aby s nimi nebylo manipulováno. „Žádné rozdělení neexistuje, jsme jednotní. Rozděluje nás jen informační válka,“ řekl jeden z respondentů.

Naše fokusní skupiny jsme pořádali těsně poté, co byl v dubnu 2019 zvolen Volodymyr Zelenskyj: využil nespokojenosti s politikou polarizace a získal výrazných 70 procent hlasů. Jeho televizní kariéra evokovala herecký a komediální styl sovětské éry, ale zosobňoval i kapitalistické ocenění podnikání. Během kampaně byl Zelenskyj oponenty obviňován z ideologické vágnosti a neochoty mluvit o historii. Ale možná právě v tom spočívala jeho přitažlivost: ztělesňoval jednu tradiční ukrajinskou hodnotu – umění vycházet s lidmi, jejichž příběh se liší od vašeho vlastního.

 

Náš výzkum ukázal, že na Ukrajině vládla kultura žít a nechat žít. Údajně proruská města Charkov a Oděsa se pyšní svým kosmopolitismem. V západních, zdánlivě nacionalistických městech, jako je Lvov, byla běžná kakofonie jazyků a náboženství. Ukrajinci jsou zvyklí přepínat mezi světy. Spojuje je vědomí jejich odlišností.

 

Když jsme začali mluvit o novějších dějinách, dosud živelné neshody ohledně soch Lenina a druhoválečných partyzánů byly najednou tatam. Účastníci jen s obtížemi hledali slova, jimiž by popsali svůj život na konci sovětského období: zážitky z jaderné katastrofy v Černobylu, vzpomínky na příbuzné, kteří byli posláni do války v Afghánistánu, ekonomický nedostatek a chaos v 90. letech. Naše snaha dát těmto událostem smysl narážela na problémy, protože lidé se často vyhýbali diskusi o nich. „Moje rodina o tom [sovětském období] vůbec nemluvila,“ přiznal jeden z účastníků. Někdy při rozhovoru přecházeli do pasiva, což bylo známkou toho, jak málo vnímají tuto část dějin jako svou, a používali formulace jako „když se nám stala nezávislost“.

 

Ukrajinci byli utlačováni Habsburky, carským Ruskem, Poláky, nacisty i Sovětským svazem. I nové Československo si kdysi ukouslo kus západní Ukrajiny. Od získání nezávislosti (1991) se ukrajinští oligarchové chovají jako další z vykořisťovatelských kolonizátorů. Předpokládá se, že jen ve 20. století bylo na Ukrajině v důsledku čistek, hladomoru a holocaustu zabito přibližně 14 milionů lidí. Historik Timothy Snyder nazývá tento region „Krvavou zemí“. Termín „genocida“ vymyslel právník ze Lvova.

 

„Ukrajinci volí mezi neexistencí a existencí, která vás zabíjí,“ napsala Oksana Zabužková ve svém románu o mezigeneračních traumatech. Hlavní hrdinkou je ukrajinská spisovatelka, která se ocitne v milostném vztahu s tyranem. „Vychovávali nás muži, s nimiž vyjebávali úplně všichni,“ píše. Tam počíná koloběh násilných vztahů, v nichž si sebenenávidějící muži vybíjejí zlost na ženách. Jedná se o alegorii: vztah dvojice představuje zemi, kde útlak prostupuje vším od umění až po vztahy.

 

Historie plná násilí a ponižování vede Ukrajince ke konspirativnímu myšlení. Více než dvě třetiny lidí, s nimiž jsme hovořili v rámci naší studie, se domnívají, že „tajné organizace“ mají velký vliv na politická rozhodnutí. Takové postoje jsou sice pochopitelné, ale škodlivé. Do poslední chvíle před 24. únorem si mnozí příslušníci ukrajinské elity mysleli, že pomocí varování před ruskou invazí chtějí Američané donutit zemi k ústupkům. Do poslední chvíle nebrali Putinovy záměry vážně.

Vzhledem k tomu, že vládci Ukrajiny byli historicky kolonizátoři, mají Ukrajinci malou důvěru ve vládu. Zelenského popularita začala klesat od okamžiku, kdy se dostal k moci (před válkou měl podporu kolem 30 procent). Tento nedostatek respektu k autoritám znamená, že Ukrajinci mohou energicky svrhnout vládce, jak to udělali v letech 2004 a 2014. Zároveň to ztěžuje budování efektivní byrokracie. Stát je vnímán jako něco, čemu je třeba se vyhnout nebo co lze využít k osobnímu prospěchu.

 

Korupce je mazivem, díky němuž věci fungují. Soudy rozhodují podle toho, kdo zaplatí víc. Tento přístup rozzuřuje reformátory a západní dárce, jako je EU. Když se vládě podaří vybudovat novou infrastrukturu, lidé o tom mluví jako o zázraku. Ukrajinci si prostě nedokážou představit, že by stát něco úspěšně dělal.

 

Zdá se, že ruské tajné služby považovaly právě toto za osudovou slabinu: podle britského think-tanku Royal United Services Institute založil Kreml své invazní plány na průzkumech, které předpokládaly, že ukrajinská podpora vládě se po invazi zhroutí. Tato nedůvěra k vládě má však i svou odvrácenou stranu. Lidé se naučili spoléhat jeden na druhého. Ukrajinci jsou hrdí na svou odolnost a mazanost.

 

Vždycky našli způsob, jak si poradit sami. Důvěra v občanskou společnost, v místní církve a sdružení drobných podnikatelů je vysoká. Existují i méně přívětivé skupiny: fotbaloví chuligáni, drobní gangsteři a krajně pravicové milice, které po roce 2014 vytvořily pluky pro boj v Donbasu. Tehdejší kalamita donutila lidi, aby se spontánně sdružovali. „Katastrofa a smutek nás spojují,“ říkali lidé, když jsme se jich ptali.

Mnozí z našich respondentů mluvili o tom, jak si v roce 2014 aktivisté vzali za svou povinnost živit, šatit a zajišťovat dopravu pro zuboženou ukrajinskou armádu.

 

Ukrajinské mýty o národní identitě se soustřeďují kolem kolektivu: kozáků, samosprávných válečnických tlup, které se potulovaly stepí. Jeden úspěšný historický film z nedávné doby vypráví příběh odbojové organizace, kterou za druhé světové války vytvořili ukrajinští Židé a krymští Tataři, aby si vzájemně pomáhali a bojovali nejprve proti nacistům a pak proti KGB. Jedním z nejoblíbenějších vánočních filmů na Ukrajině je „Sám doma“, který rezonuje s příběhem Ukrajiny: malá země opuštěná rodiči/světem, neustále napadaná většími mocnostmi a nucená improvizovat v sebeobraně vším, co jí přijde pod ruku.

 

V této válce Ukrajinci dokazují, že mají odvahu postavit se obvyklému podezřelému, jednomu z nejčastějších a nejbrutálnějších násilníků, Kremlu. U přátel, s nimiž zůstávám v kontaktu, vnímám, že dnes nebojují jen proti současné invazi, ale že chtějí pomstít i všechny předešlé případy, kdy byla Ukrajina znásilněna.

 

Sám Putin označil invazi za znásilnění: „Líbí, nelíbí. Trp, trp, moje krasavice,“ řekl ohromeným novinářům po jednání s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Ve Lvově jsou dnes k vidění plakáty, na nichž žena v ukrajinském kroji strká Putinovi do úst pistoli se slovy: „Nejsem žádná vaše krasavice“.

 

Ve středu 23. února jsme v Kyjevě představovali náš nejnovější výzkum. Připojil jsem se přes Zoom a okamžitě poznal, jak se v té místnosti plné bystrých mladých lidí usadil pocit strachu a hněvu. Následující den se sem valily ruské tanky a náš tým rozprášily. Z některých se stali uprchlíci. Novináři podávají zprávy z frontových linií. Jiní se chopili zbraní. Denys Kobzyn, náš hlavní sociolog v Charkově, mi poslal selfie se samopalem přehozeným přes rameno. Přesto v naší práci neustáváme.

 

Připravujeme multimediální orálně-historický projekt, který navždy zaznamená svědectví lidí o bombardování, znásilňování žen a útocích na uprchlíky, abychom i po odchodu světových štábů pomohli Ukrajincům vyprávět jejich příběh – u soudů pro válečné zločince, ve filmech a divadelních hrách, v knihách a na výstavách.

 

Z našeho loňského výzkumu vyplynula zajímavá odpověď na otázku „co Ukrajince spojuje“. Když jsme se lidí ptali, kdy se cítili nejvíce hrdí na to, že jsou Ukrajinci, vždy si vzpomněli na nějaký okamžik mezinárodního uznání, kdy měli pocit, že si Ukrajiny někdo všiml. Často šlo o nějaké drobnosti: ukrajinské dítě vyhrálo mezinárodní matematickou soutěž; cizinec se jim na dovolené zmínil, že ví, kde leží Ukrajina.

 

Tehdy jsem si myslel, že tato potřeba se dotýká identity, touhy být známý. V Zabužkové knize její hrdinka cestuje z jednoho mezinárodního literárního semináře na druhý, nucena dokazovat, že ukrajinština je živý jazyk, a vyčerpána neustálým vyptáváním: „Ukrajina? Kde to je?“ Dnes si uvědomuji, že to není jen o identitě, ale také o bezpečnosti. Být viděn znamená menší pravděpodobnost, že vás zabijí.

 

Přeložila Lucie Sulovská