Stejně jako v roce 2014 i nyní představuje válka na Ukrajině rejdiště dezinformátorů a propagandistů. Někdy se jedná o více či méně primitivní manipulace, což je typické zejména pro ruskou stranu a její oblíbené informační „chrlení a mlžení“ (příklady viz třeba zde a zde), někdy však jde o pochybnosti a otázky, které namísto promptního odsouzení si zaslouží spíše odpovědi, protože jejich autorem nemusí být nutně „skalní“ putinofil maskující se za „skeptického myslitele“, nýbrž i normální člověk hledající skutečné odpovědi namísto „důkazů“ pro svůj již hotový a neměnný názor.
Tyto otázky zazněly například v tomto článku v Parlamentních listech, jehož obsahem je rozhovor s veteránem zahraničních misí Armády ČR. V rozhovoru není uvedena jeho hodnost, ale pokud by se jednalo o vyššího důstojníka, patrně by to tam bylo zmíněno. Tento detail je zajímavý, jelikož v prezentovaných názorech je vidět daleko vyváženější pohled mluvčího než u některých jeho teoretických nadřízených. Prvním z nich je plukovník v.v. Martin Koller, jenž působil v 80. letech jako aktivní práskač pro vojenskou kontrarozvědku, následně seděl v úřednických pozicích na velvyslanectví, na ministerstvu a ve Vojenském historickém ústavu a který dokáže v jednom a tom samém vystoupení líčit Rusko jako mírumilovnou oběť neustále utlačovanou a podváděnou agresivním a daleko silnějším Západem a tím pádem i tlačenou k vyhrožování atomovými zbraněmi a zároveň jako neporazitelnou a nezastavitelnou sílu, kterou je lepší nedráždit, protože v opačném případě své protivníky rozdrtí a sežehne svým jaderným hněvem. Oproti tomu generál v.v. Petr Pelz zvolil podstatně sofistikovanější přístup ve stylu: „Já nic neříkám, jen prezentuji fakta.“, přičemž však „zapomněl“ dodat, že se jedná pouze o výběr těch „správných“ faktů doplněných vhodně zkreslujícím komentářem (podrobný příklad zde).
Otázka první: Kdo válčí
První otázka je ve smyslu: „Když ve válce i na té deklarovaně „správné“ straně působí prokazatelně špatní jedinci, jak je možné tuto válku považovat za spravedlivou a jednu stranu v ní podporovat?“ Při povrchním pohledu tato otázka svádí k odpovědi ve stylu: „Válka je špatná, všichni v ní jsou špatní, takže se do ní nebudeme plést.“ Není náhodou, že takový pohled je, v situaci, kdy otevřená podpora Ruska není průchodná, cílem onoho výše naznačeného ruského „chrlení a mlžení“, přičemž na české politické scéně je možné jej opakovaně sledovat ve stanoviscích SPD, KSČM a Trikolóry (viz třeba článek na Neviditelném psu přiléhavě nazvaný Takový malý český appeasement).
Taková odpověď však není jediná možná. Při neuchýlení se k myšlenkové pasivitě či záměrnému zkreslování je zřejmé, že v životě i ve válce sice není vše jen černé nebo jen bílé, ale že i tak se lze dobrat hodnotnější odpovědi díky znalosti detailů a jejich zasazení do kontextu.
Můžeme si to ukázat na oblíbeném a v rozhovoru zmíněném příkladu války v Kosovu. Jistě, lze se shodnout, že občanská válka obecně bývá bordel a že kosovští „bojovníci za nezávislost“ byli zčásti napojeni na organizovaný zločin nebo teroristé nebo prostě verbež, o čemž svědčí i to, že někteří byli za to dokonce obviněni a souzeni v Haagu. Ale ano, zároveň platí, že Srbové na kosovskou krizi „dojeli“ podstatně hůře. Proč? Protože v předcházející občanské válce v Jugoslávii byly excesy na všech stranách, ale Miloševič v tom byl nejaktivnější. A nepoučil se, dál v roce 1998 zkoušel to co dříve, ale nepochopil, že situace se už změnila. Podělal to a tím v podstatě „přebil“ všechny reálné excesy na straně kosovských Albánců. Takže ano, prošlo jim to, co jim projít nemělo. Ale největší podíl na tom měla Miloševičova blbost, protože svým chováním fakticky „překryl“ reálné zločiny Albánců a umožnil jejich zamaskování nebo jen pozdější odhalení a menší či žádné potrestání.
Příklad: Na konci 2. světové války se sovětští vojáci v Německu prokazatelně dopouštěli rabování, znásilňování a vraždění civilistů. Bylo to vyšetřováno a potrestáno? Málo nebo vůbec. Proč? Protože to bylo ve stínu stejných, a ještě horších činů, kterých se před tím dopouštěli Němci na sovětském území.
Srovnávací poznámka: Kladení rovnítka mezi Kosovo a Donbas je velmi oblíbené, avšak i při neexpertním pohledu se objevují zjevné odlišnosti. Předně mezi Albánci a Srby jsou větší náboženské, jazykové i jiné rozdíly než mezi obyvateli Donbasu. Záměrně nepíši „mezi Rusy a Ukrajinci v Donbasu“, protože takto vyhraněné rozdělení zde, na rozdíl od Kosova, neexistovalo, a použití ruského nebo ukrajinského jazyka v tomto směru nebylo a není objektivním kritériem. Navíc vzájemná historie tohoto sporu se v případě Kosova táhne prakticky už od obnovy samostatného srbského knížectví v 19. století, včetně násilných střetů, zatímco v Donbasu byly základy pro napětí položeny teprve v sovětském období a do násilné roviny konflikt přešel až v roce 2014. A v neposlední řadě v Kosovu konfrontace mezi Srby a Albánci vyrůstala více „zdola“, zatímco v Donbasu byl tento konflikt od počátku zcela odkázán na ruskou materiální, propagandistickou a vojenskou podporu (nejprve neoficiální ve formě Strelkova a jeho „zelených mužíků na dovolené“ a následně oficiální ve formě intervence ruské armády), bez níž by skončil již během roku 2014 jako dílčí a nijak zvlášť významné nepokoje.
Otázka druhá: Kdo může podporovat
V rozhovoru si dále mluvčí stěžuje ve smyslu: „Všem válkám se v médiích nedostává stejné pozornosti a tedy i lidé k nim nepřistupují stejně. Jak může někdo, kdo dříve nepobíhal se srbskou, iráckou nebo syrskou vlajkou nyní pobíhat s tou ukrajinskou?“ A v odkazovaném rozhovoru pak mezi řádky zní odpověď, že kdo neprotestoval proti zásahu v Srbsku, Iráku nebo Sýrii, tak se nemá co vymezovat proti ruskému útoku na Ukrajinu. Tato odpověď hezky směřuje k pasivně relativizujícímu pohledu, jaký byl nastíněn u předchozí otázky výše. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to až úsměvné, do jaké míry se tento postoj prezentovaný v Parlamentních listech a zároveň ve stanoviscích výše zmíněných „mírotvorných“ stran shoduje s názorem „pokrokové“ progresivní levice. Ten bývá prezentován ve stylu: „Kdo neprotestuje proti válkám v neevropských zemích, ale jen proti té na Ukrajině, a kdo nechtěl přijímat syrské (a jiné blízkovýchodní či africké) uprchlíky, ale teď přijímá ty ukrajinské, tak je pokrytec a rasista.“, přičemž v českém kontextu se tomu otevřeně věnuje například A2larm a skrytě například Respekt. Jedná se o typicky levicové moralizování, jež v extrémnějších případech může přecházet z politických názorů i do ekonomiky ve stylu: „Když si každý nemůže dovolit letět na dovolenou, tak by tam neměl letět nikdo.“ Tím samozřejmě nechci označit Parlamentní listy jako progresivně levičácké periodikum, nýbrž jen poukazuji na dlouhodobé spojenectví mezi levicovými „progresivisty“ a proruskými/pročínskými „vlastenci“. Toto spojenectví nestojí ani tolik na společných hodnotách, jako na společném nepříteli. A tím je Západ, který je z pohledu progresivní levice „příliš bílý, patriarchální, heterosexuální, imperialistický, kapitalistický“ atd., zatímco z pohledu Putina a strýčka Si prostě příliš „narušuje jejich kruhy“ a příliš stojí v cestě ruskému/čínskému vzestupu.
Cestou k odpovědi je opět kontext a znalost souvislostí, které „progresivní“ levice (a nejen ona) manipulativně vynechává. Ano, ne všechny války si jsou rovny. Je to správné? Není. Ale je to prostě fakt. Stejný fakt, jako že lidé nejsou a nemohou být stejní (byť v určitých „pokrokově“ či totalitně smýšlejících kruzích to je vnímáno jako finální utopický cíl).
Příklad: Když by vypukla válka třeba mezi Mexikem a Guatemalou, byla by zmíněna v našich médiích? Asi ano. Byla by to hlavní zpráva? Asi ne. Vzbudilo by to mezi lidmi u nás velkou odezvu? Určitě ne. A co v USA? Tam by ta odezva byla určitě větší než u nás. Bylo by to proto, že Američané jsou více uvědomělí a „pokrokoví“ a méně rasističtí než my, a proto více prožívají válku dvou zemí s hispánským (tj. „snědým“) obyvatelstvem? Jasně že ne. Bylo by to prostě proto, že by se to u nich odehrávalo geograficky blíže a více by se to Američanů týkalo (třeba i skrze etnické menšiny u nich).
A právě proto je naprosto pochopitelné, že válka mezi Ruskem a Ukrajinou vyvolává v Evropě a obzvláště ve střední Evropě větší odezvu než válka v Sýrii, v Iráku atd. Není to výraz rasismu ani nějakého protiruského spiknutí. Prostě to tak je a je to normální a logické. A pokud to Putinovi vadí, tak měl vyrazit „denacifikovat“ třeba Mongolsko. To by Evropu ani Američany nijak zvlášť nevzrušovalo. Ale zase by to s velkou pravděpodobností hodně zneklidnilo Čínu. A když by na to Čína ostře reagovala, také bychom si četli něco ve smyslu „Číňané neběhali se syrskými vlajkami, tak nemají co se zajímat o ruskou akci v Mongolsku?“
Závěr
Samozřejmě, že teoreticky by bylo správné, aby potrestány byly všechny zločiny, velké i menší. Ale v praxi dochází k tomu „překrytí“ a určitě to není případ jenom Kosova. A jistě by bylo správné, aby se všem konfliktům dostávalo odpovídajícího mediálního pokrytí a aby nedocházelo k nepoměrům jako je mediální obsese děním v izraelsko-palestinském konfliktu (kde je možné v pohodlí a bezpečí natáčet protižidovské „válečné“ reportáže, po nichž je neutuchající poptávka nejen mezi muslimy a „nácky“, ale i mezi „progresivní“ levicí) a jako byla tzv. Velká africká válka (2. válka v Kongu) v letech 1998-2003, v níž za mizivého zájmu médií podle spodních odhadů zahynul asi 1 milion lidí, v naprosté většině civilistů.
Samozřejmě, stejný metr pro všechny je fajn, ale nesmí to být záminka k pasivitě, zbabělé rezignaci a manipulativní relativizaci. Tedy pokud se stejný metr nepodaří, znamená to se na všechno vykašlat? Znamená to, že když někomu projde nějaký zločin, tak proto všechny stejné zločiny mají od té chvíle být beztrestné?
Příklad: Jelikož Mengele před koncem 2. světové války úspěšně utekl do jižní Ameriky a spokojeně a nepotrestán tam dožil, znamená to, že neměl být norimberský proces?
„Denacifikátor“ Vladimír Vladimírovič a „probuzená“ levice říkají ano. Ale to neznamená, že to je pravda.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!