Pozor na intelektuály! Tak by mělo znít zásadní ponaučení z tragického dvacátého století, které zažilo hekatomby milionů nevinných životů, obětovaných ve jménu dalekosáhlých plánů, jež měly vytvořit nového člověka a nový svět. Známý anglický historik Paul Johnson, autor bestseleru „Dějiny 20. století”, si ve své proslavené knize „Intelektuálové” klade otázku z jakého zázemí vyšli ti, kdo spřádali myšlenkové podhoubí pokrokových zářných zítřků? Kdo objevil tu jednu nepochybně správnou budoucnost? Byli to vzdělanci a učenci? Nikoli. Až na výjimky jde o podivné přesvědčení převážně humanitních (polo)vzdělanců, o svém povoláni rozumět všemu: morálce, politice, ekonomii, náboženství, filosofii, ba i smyslu dějin a řádu světa. Ze svých snů a představ vytváří zdánlivě racionální světonázor, jako by si neuvědomovali, že lidský rozum a vědění jsou velmi omezené, do budoucnosti nikdo nevidí a ani odbornost v jedné oblasti nezaručuje autoritu v oboru zcela odlišném.
Ve slovníku filosofických pověr charakterizuje J. M. Bocheński intelektuály jako lidi, kteří nemají nic společného s ekonomickou sférou, nejsou techniky ani inženýry, natož dělníky. Zabývají se vlastními myšlenkami a spekulacemi tak říkajíc od stolu, vytvářejí ale společenství, které každého přijímá, kdo se hodlá vyjadřovat ke všemu.
Jedno mají společné, jsou to nadaní umělci, idealisté a kazatelé světské Utopie, oné dávné gnóze náboženských snivců o založení božího království na zemi, velcí rétoři a geniální psavci. Stačí si připomenout Karla Marxe a jeho vizi beztřídní společnosti komunitárního společného majetku. „Soukromé vlastnictví je krádež a proletariát může ztratit jenom své okovy. Získat ale může celý svět.“ Nebo jeho základní tezi „Kapitálu” o tzv. nadhodnotě manuální práce, o kterou kapitalisté připravují dělníky. Dodnes se v levicových ekonomických teoriích sociální spravedlnosti objevuje přesvědčení vycházející z jeho představy nulového součtu, jako kdyby bohatství jedněch znamenalo okrádání druhých. Kdyby tomu tak bylo, nikdo na světě by nemohl uzavřít ani běžnou obchodní smlouvu.
Tak jako Marxe nezajímala empirická fakta, o skutečné hospodářství se nikdy nestaral, tak i u tohoto zástupu známých osobností, jako byli Rousseau, Shelley, Marx, Ibsen, Tolstoj, Hemingway, Russell, Brecht, Sartre, Mailer, Chomsky a mnozí další, jejichž život a dílo Johnson analyzuje, nacházíme společnou onu zvláštní lidskou chorobu nadřazeného rozumu. Tihle světští kazatelé bez svatých písem a tradiční víry se v sekularizujícím světě stávají proroky nové doby, napodobují teology a vytvářejí uzavřený výklad světa, politické náboženství, které také přepokládá víru a je imunní vůči filosofickým námitkám.
Autor sice zdařile vyvrací jejich blouznivé, většinou eschatologické humanistické koncepce, ale protože si je vědom, že pokrokářská ideologie, pseudověda a intelektuální demagogie může přesvědčovat pouze svou moralizující rétorikou, poukazuje na paradox často výjimečně amorálního osobního života těchto intelektuálů, nadřazených nejen rozumu, ale i běžné (nepochybně maloměšťácké) morálce.
U hlasatelů nového „lidštějšího“ světa opravdu nejvíc překvapí někdy až monstrózní podlost, jíž se vyznačuje jejich soukromý život. V dalekosáhlých plánech na zlepšení podmínek lidstva jako celku totiž dočista zapomněli na konkrétního člověka. Za popis zhýralého života slavných intelektuálů a krutém osudu jejich nejbližších se na Johnsona snesla sprška zuřivých odsudků a kritiky. Není divu, spor mezi progresisty a konzervativci o etiku je zásadní. Jedni usilují o vybudování systému „institucionální morálky”, aby člověk už nemusel být dobrý, ti druzí volí svobodu a zodpovědnost.
„Proto pozor na falešné proroky! Poznáte je podle jejich ovoce. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí?”
Paul Johnson: Intelektuálové (462 stran). Leda 2012
Alexander Tomský, politolog a nakladatel
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!