Doktora Michaela Browna si vážím a velmi se mi líbí, co píše. Chci se však kriticky podívat na jeho sloupek v časopise Charisma, kde lamentuje nad tím, že guvernér Jerry Brown podepsal zákon, který slova „muž“ a „žena“ nahradí slovem „choť“.
Vzkaz Kalifornii: Žena nemůže být otcem a muž nemůže být matkou. Další vzkaz Kalifornii: slova „muž“ a „žena“ nejsou ani diskriminační, ani zastaralá. Ještě jeden vzkaz Kalifornii: váš společenský experiment neuspěje. Nepopírám, že existují stejnopohlavní páry, které se vzájemně hluboce milují a jsou si dlouhodobě věrné, a nepopírám, že existují stejnopohlavní páry naprosto oddané svým dětem. Jen poukazuji na to, že jejich spojení nelze po právu nazývat „manželstvím“ (bez ohledu na to, co o tom říkají soudy), aniž by to vedlo ke ztrátě významu zásadních slov a pojmů, což je bezpečný recept na kulturní chaos. Opakuji: důsledky redefinice manželství jsou obrovské a ti z nás, kteří milují a ctí manželství a rodinu, musí zdvojnásobit úsilí, obnovit svou odvahu zasazovat se o to, co je správné a co je nejlepší, a znovu se rozhodnout plavat proti současnému proudu sémantického a společenského zmatku. Skutečné manželství a rodina nakonec zvítězí.
Líbí se mi sebevědomí, s nímž Brown jednoznačně konstatuje: „Žena nemůže být otcem a muž nemůže být matkou.“ Proč však tvrdí „nepopírám, že existují stejnopohlavní páry naprosto oddané svým dětem“?
Především to není pravda. Kdo jsou „jejich“ děti? Komu náleží děti ve stejnopohlavní domácnosti?
Držíme-li se premisy, že žena nemůže být otcem a muž nemůže být matkou, nemůže být výrok o milujících stejnopohlavních dvojicích s dětmi pravdivý. Když homosexuální pár svůj celoživotní vztah začíná, je si vědom, že nebude mít vlastní děti. Rozhodl se, že si tak či onak opatří dítě někoho jiného, čímž bezbrannému dítěti způsobí dvojí pohromu.
Pohroma č. 1: Dítě bylo násilím odtrženo nejméně od jednoho z rodičů, kteří mu dali život.
Pohroma č. 2: Dítě je zajatcem falešné rodičovské autority nejméně jednoho dospělého, který není jeho rodičem.
Řekněme, že jeden z homosexuálních dospělých je biologickým rodičem dítěte. Jaké má druhý dospělý homosexuál právo očekávat, že ho dítě bude mít rádo jako rodiče, poslouchat jeho příkazy a ctít ho? Dospělý homosexuál, který s dítětem není v příbuzenském svazku, nemá právo vyžadovat od dítěte lásku, jako kdyby byl jeho rodičem. Nemá právo říkat mu, co má dělat. Tento dospělý homosexuál není rodičem dítěte. Dítě je v zásadě vězněm, otrokem dospělého, který ho nepočal, ale získal.
V rostoucí míře se jedná o situaci, která s tradičními adopcemi není srovnatelná, neboť téměř ve všech případech stejnopohlavního rodičovství bylo vnucení nepříbuzného rodiče dítěti byrokratickým a právním aktem provedeným proto, že tento postup vyhovoval oběma dospělým, nikoli kvůli řešení naléhavé potřeby na straně dítěte a v žádném případě ne proto, aby dané řešení sloužilo nejlepším zájmům dítěte.
Jak může být v nejlepším zájmu kohokoliv, když se mu do života vnutí někdo přespočetný, kdo dostane autoritativní pravomoc nad vším, co dítě dělá, včetně doby, kdy má chodit spát, volnočasových aktivit, pomoci v domácnosti, čí narozeniny se budou slavit, kdo si za ním smí přijít hrát a podobně? Jestliže nemáte přítele, ale někdo vám ho přivede do života a začne vám tvrdit, že tento člověk je váš přítel a nutit vás, abyste mu tak říkali jen proto, že on touží po vás, avšak v rozporu s tím, co si přejete vy, říká se tomu stalking, znásilnění nebo únos. Zkuste si představit, že někdo – říkejme mu třeba pan Miles – není vaším zaměstnavatelem a nikdy jste u něj nepracovali. Jednoho dne však přijde a řekne vám, že pro něj pracovat budete. Celému světu tvrdí, že je váš šéf, a nepřímo vám hrozí, že přijdete o jídlo a přístřeší, pokud neřeknete „ano, šéfe“. Záleží snad na tom, že pan Miles opravdu chce být vaším šéfem, a tudíž jste „chtěný“? Nazval by to někdo přívětivým pracovištěm? Asi ne, spíš by měl potíž se rozhodnout, jestli jde o obchodování s lidmi, otroctví, omezování osobní svobody nebo braní rukojmí.
Vztah mezi rodičem a dítětem se z nějakého důvodu vymyká etickým a právním zárukám, které nás chrání před znásilněním, stalkingem, braním rukojmí a otroctvím. Stejnopohlavní rodičovství a tvrzení, že tyto dvojice „své“ děti „milují“, jsou založeny na představě, že podřízené děti lze přinutit k citovému vztahu tak, jako lze k různým věcem přinutit jiné příslušníky společnosti.
Uvedený citát Michaela Browna – „nepopírám, že existují stejnopohlavní páry naprosto oddané svým dětem“ – ve snaze rychle se dostat k morální otázce homosexuality a genderové konformity skutečný problém potlačuje. Na tom, že „žena nemůže být otcem“, záleží jen proto, že z hlediska dítěte se vnucení nepříbuzného lesbického rodiče rovná rodičovské verzi stalkingu. Na tom, že jde o lesbičku, záleží doktoru Brownovi příliš, zatímco na tom, že do životních záležitostí dítěte jí nic není, naopak příliš málo.
Homosexualita je jako Siréna na skále, která láká znovu a znovu „rétorické námořníky“ do zkázy. Na tématu homosexuality je cosi, co i citlivé lidi s dobrými úmysly nutí ztrácet ze zřetele to nejdůležitější, zapomínat na děti, zapomínat na lidská práva a propadat posedlosti dráždivou, ale citově nabitou a vysilující otázkou muže, který spí s mužem, nebo ženy, která spí se ženou. Odpůrci stejnopohlavního manželství v tu ránu ztrácejí ze zřetele skutečnost, že tu jde o dítě, a nechávají se unášet směrem, který je skutečně vzrušuje: přitažlivost hříchu a sexu, erotická otázka, zda by dospělí stejného pohlaví skutečně měli v ložnici dělat to, co všichni víme, že dělají. Mravní problém homosexuality může být bezednou studnicí debat: jakmile do ní spadnete, můžete se zřítit do tmy a nikdy se nevynořit. Mezitím jsou děti, o něž v této diskusi ve skutečnosti jde, zapomenuty s bezmyšlenkovitou námitkou „víš, já nemohu popřít, že dva homosexuální dospělí, kteří tě nutí žít v jejich domácnosti jen kvůli své tyranské touze tě vlastnit, tě milují a mají plné právo tě tam držet. Dovol, abych se vrátil k tomu hlavnímu. A to je, že považuji všechno, co spolu dělají v posteli, za nechutné a neměli bychom jim dovolovat uzavírat manželství.“
S takovými argumenty by samozřejmě LGBT lobby tradicionalisty u soudu porazila na hlavu. Kdybych byl na místě soudců, kteří tuto argumentaci museli poslouchat dlouhé hodiny a prokousat se stovkami stránek přípisů naší strany, možná bych rozhodl stejně jako oni. Disproporčnost jejich hlavního bodu v podstatě prozrazuje nedostatek koherentního uvažování: Pokud si myslíte, že homosexuální páry jsou dobrými rodiči a měli by mít děti, proč se u všech všudy nemají brát? Jak to vypadá, někdo vypustil z úst malý ústupek jako úvodní poznámku, než se budeme věnovat populárnější otázce, která se týká faktu, zda je homosexualita hřích. Až na to, že úvodní poznámka není tak úplně malá. Ničí legitimitu lidí, kteří argumentují proti homosexuálnímu manželství.
Starý adopční trik
Nadšenci plédující pro homosexuální rodičovství budou prosazovat adopci pomocí starého triku: Co když nějaké dítě nikdo nechce a jediný způsob, jak může získat láskyplný domov, je adopce homosexuální dvojicí?
Než budeme pokračovat, zabývejme se chvíli tímto trikem: žádné takové dítě nikde na zemi neexistuje. Čekací listiny heterosexuálních párů, které touží po adopci, jsou dlouhé. V pěstounské péči čeká na adopci 101 tisíc dětí různého věku. Dvanáct až patnáct procent heterosexuálních párů, které chtějí dítě, však zjistí, že nemohou počít kvůli neplodnosti. Léčbu neplodnosti každoročně vyhledá více než milion žen z těchto párů. K tomu připočtěte velký počet plodných heterosexuálních párů, které jsou rovněž ochotny děti adoptovat a dojdete k závěru, že dítě, které potřebuje adopci homosexuální dvojicí, je výplodem fantazie zastánců rodičovství homosexuálů.
Heterosexuální adoptivní rodiče nikdy nedojdou. Ani heterosexuální pěstouni se nikdy nevyčerpají. Nikdy nebudete muset svěřit dítě dvojici homosexuálů. Nikdy. Ledaže byste homosexuální dvojici chtěli vyhovět. Což byste neměli.
Zde jsou hlavní způsoby, jak homosexuální dvojice získávají děti – mějte na paměti, že vždy musejí dostat dítě někoho jiného; i tehdy, je-li jeden z nich biologickým rodičem:
(1) Jeden z homosexuálních milenců měl heterosexuální vztah a teprve poté, co heterosexuální rodič opačného pohlaví zemřel nebo ze vztahu odešel, prohlásil se za homosexuála, navázal vztah s novým homosexuálním milencem a dostal dítě do péče.
(2) Dvojice homosexuálů si koupila biomateriál prostřednictvím kliniky pro léčbu neplodnosti, nebo zprostředkovatele náhradního mateřství a zaplatila za výrobu dítěte podle smlouvy, která dítě zavazuje k poddanství oběma homosexuálním dospělým, třebaže jeden z nich není ve skutečnosti jeho rodičem. Zároveň zakazuje poskytovateli poloviny identity dítěte, aby ho dítě milovalo, ctilo a poslouchalo jako skutečného rodiče.
(3) Homosexuální dvojice navštívila adopční agenturu, třebaže věděla, že existují jiné rodiny s otcem a matkou, kteří jsou ochotni děti adoptovat. Přesto prosazovala, že má dostat dítě někoho jiného.
Nezní to všechno ohavně? Je to ohavné.
Toto nejsou lidé, kteří jsou naprosto oddaní svým dětem. Ani v nejmenším. Jsou to lidé, kteří děti zneužívají: vnucují jim syndrom Popelky, která musí dělat domácí práce pro nevlastního rodiče. Nebo s dítětem zacházejí jako s majetkem, který se kupuje a prodává. Nebo obehráli systém, aby jim dítě svěřil do péče, třebaže pro ně nebyli tou nejlepší rodinou.
Proč se odpůrci manželství homosexuálů touto otázkou nikdy nezabývají přímo?
Vraťme se tedy k úvodnímu textu Michaela Browna. Proč tolik odpůrců homosexuálních manželství dělá stejnou chybu jako Brown? Proč se zdráhají nazvat stejnopohlavní rodičovství praxí, která zneužívá děti, ačkoli tomu tak je? Domnívají se, že to stejnopohlavní dvojice obměkčí, takže nebudou tak agresivní? Proč by pro všechno na světě měla být dvojice otevřenější, když jim řeknete, že jsou dobří rodiče a měli by mít děti, ale nemělo by jim být dovoleno uzavřít manželství zkrátka proto, že to „odporuje vaší víře“? Samozřejmě vám vynadají. Samozřejmě půjdou a pokusí se zažalovat vaše pekařství, fotografické studio nebo květinářství. V zásadě jim říkáte, že to, co dělají dětem, je v pořádku, ale problém je podle vás v tom, že jsou homosexuálním párem.
To je dvojnásobně nepřístojné, protože to ukazuje na přezíravost vůči dětem, které jsou nuceny žít v domácnostech těchto lidí, a zároveň nás to staví do pozice někoho, kdo zasahuje do konsenzuálního milostného vztahu mezi dvěma dospělými.
Příběh dvou kalifornských dokumentů
Proto mi tolik nezáleží na tom, že kalifornský guvernér odstraní z oddacích listů slova „muž“ a „žena“. I když je nazve „choť 1“ a „choť 2“, všichni víme, co je to muž a žena, bez ohledu na to, co říká guvernér. Lidi to může mravně pohoršovat, ale dopad takovéto změny lidských vztahů je pořád relativně omezen na dva dospělé, kteří se rozhodnou, že se do tohoto úkonu zapojí.
Zato mě velice znepokojuje skutečnost, že v době, kdy dr. Brown napsal tento článek, se v Kalifornii projednával jiný návrh zákona – AB 1951, který měl umožnit, aby úřady zapisovaly do rodných listů muže jako matky a ženy jako otce. Tento návrh by měl lidi zneklidnit, přesto se o něm stále dost nemluví.
Napsal jsem dopis, v němž jsem naléhavě žádal guvernéra, aby návrh AB 1951 vetoval. Nevedlo to k ničemu. Můj odpor proti návrhu zákona o rodných listech byl však dobře uvážený. Změnit jazyk rodného listu znamená porušení lidských práv dítěte. Mít v rodném listě dva rodiče-muže nebo dva rodiče-ženy je bezostyšná lež. Z rodného listu se tím stává doklad o převodu vlastnictví. Dítě je tak nuceno vyrůstat, aniž by znalo svůj původ. Stává se z něj vězeň/zajatec/otrok přinejmenším jednoho dospělého, který není ve skutečnosti jeho rodičem, a tudíž nemá od dítěte právo vyžadovat poslušnost a lásku.
Přesto lidi, kteří argumentují proti manželství homosexuálů, stále neskonale víc rozčiluje nemravnost či „zmatenost“ spojená s tím, co dva dospělí homosexuálové dělají v ložnici, než evidentní fakt, že homosexuální „rodiče“ ve skutečnosti nejsou rodiči, nýbrž lidmi, kteří děti jiných nutí k citovému vztahu k sobě a drží je v zajetí.
To je hlavní problém. Nevím, co víc dělat. Nemyslím, že by tato nekonzistentnost na straně zastánců tradičního manželství pocházela ze zlé vůle. Vychází jednoduše z nedostatku pozornosti, která se v celé této diskusi věnuje dětem.
Odpůrci homosexuálního manželství mají stále tendenci být proti němu, protože nechtějí, aby muži spali s muži nebo ženy s ženami. O dětech se zmiňují, ale obvykle až v rámci posledního zoufalého pokusu porazit stejnopohlavní manželství. Vysloví několik argumentů o významu matek a otců, ocitují několik studií, které měří, zda děti „lépe prospívají“ (ať to znamená cokoli) v domácnostech heterosexuálů nebo homosexuálů, a pak vytisknou pár transparentů s hesly jako „každé dítě si zaslouží maminku a tatínka“ nebo „děti potřebují maminku a tatínka“.
Zatímco však mávají těmito transparenty, z nějakého důvodu současně tvrdí, že jsou přesvědčeni, že homosexuálové mohou být milujícími rodiči často proto, že podbízivosti sladkých rodinných fotografií homosexuálů podléhají stejně jako kdokoli jiný. Nebo mají pocit viny, protože se sami rozvedli nebo opustili dítě. Nebo mají sestru či sousedku, která se obrátila na spermabanku, a nechce se jim říkat, že ona a její lesbická milenka své dítě nemají rády. Nebo mají strach, že se dotknou přátel, kteří jsou osamělými rodiči nebo děti adoptovali.
Ať je příčina jakákoli, nemohu mít americké veřejnosti za zlé, že je z toho zmatená a má dojem, že odpůrcům manželství homosexuálů opravdu nejde o nic jiného než o homosexualitu jako takovou.
Ne každé dítě prospívá nejlépe u maminky a tatínka, existují i mizerní rodiče a někdy je lepší před nimi děti zachránit. Ne každé dítě pociťuje potřebu matky a otce. Některé děti, například já, jsou proti všemu, co jim život přináší, zkrátka odolné a prospívají dobře i bez tradičního uspořádání. Ale každé dítě maminku a tatínka má. Narozením vzniká vztah dítěte k muži a ženě, kteří mu dali život. Tito dva lidé mu poskytli zárodečné buňky, identitu, původ a kulturní rámec. Dítě má právo je znát a přijímat jejich lásku a podporu. Pokud jeden z nich zemře, má dítě právo vědět, kde je pochován, místo navštěvovat a uvažovat o svých kořenech. V tom nejsou žádná „kdyby“, „ale“ či „a tak“. Jiní lidé nemají právo biologické rodiče nahradit, leda by došlo k adopci, protože se o dítě nemohou starat, a měla by to být spíše situace urgentní nouze než pohádka o glorifikovaném zajetí. Žádné dítě nesmí být nuceno chovat se k nerodiči jako k rodiči, neboť se jedná o rodinný ekvivalent stalkingu.
Příběh moderního zajetí: alternativní rodiny
Jediné legitimní adopce jsou ty, které se uskuteční, když pouto dítěte k matce a otci zpřetrhá nějaká tragédie. Adoptivní rodina pak dítěti musí nahradit přesně to, co ztratilo, totiž matku a otce. Jakýkoli jiný druh adopce, k němuž dochází proto, že to vyhovuje dvěma lidem, kteří chtějí dítě, ať je to v důsledku neplodnosti, homosexuality nebo chamtivosti, je neetický, neboť dítě nespravedlivě podřizuje pravomoci někoho, kdo není jeho rodičem.
Nemůžete nikoho nutit, aby si vás vzal, protože ho milujete. Nemůžete nikoho nutit k sexu, protože ho milujete. Nemůžete nikoho nutit, aby vás považoval za rodiče, protože ho milujete, když jím ve skutečnosti nejste. Jen v nemnoha případech, včetně etické adopce, by takovéto přenesení lásky bylo na místě. Homosexuálové mohou být milující tetičky a strýčkové, užitečné osoby na hlídání dětí, inspirativní trenéři, pěstouni, kteří dětem pomáhají, než se rodiče postaví na nohy, láskyplní sousedé. Mohou uzavřít sňatek s někým opačného pohlaví a počít dítě, které bude žít v rodině s maminkou a tatínkem.
Homosexuálové však nemohou vychovávat dítě a být považováni za „naprosto mu oddané“. Mít dítě ve své moci je zneužitím síly dospělého člověka a zneužitím autority státu. Není to vůbec žádná oddanost, nýbrž krutost a sobectví. Pokud jde o homosexuální rodičovství, buďte proto opatrní. Pro děti, které s dvojicemi již žijí, se toho dá udělat jen málo. Jejich homosexuální opatrovníci jim pravděpodobně nedovolí číst to, co teď píšu. A i kdyby to četly a mrzelo je to, nebylo by to nic ve srovnání s tím, co jim už udělali dva dospělí, kteří využili jejich dětské bezmoci a odtrhli je od poloviny toho, odkud se tu vzaly.
Jakmile opustíte logiku a začnete klást nepřiměřený důraz na sexuální problémy dospělých spíše než na práva dětí, začnete v diskusi o manželství homosexuálů prohrávat.
Zastánci homosexuálních manželství využijí vašeho výroku, že „stejnopohlavní páry mohou být naprosto oddané svým dětem“, budou tuto otázku prosazovat a omlacovat vám ji o hlavu tak dlouho, dokud nakonec nepřipustíte, že když dělají tolik dobrého pro děti, dovolit jim, aby uzavřeli sňatek je patrně pro dítě to nejlepší. Neboť co je dobré pro milující rodiče, je zřejmě nejlepší pro dítě, kterému jsou naprosto oddáni.
Během celé diskuse o homosexuálních manželstvích děti prohrávaly, protože je nikdo nekladl na první místo. Zastánci homosexuálních manželství je využívali, aby pořídli hezké fotky. Odpůrci věnovali víc času starostem o sexuální aktivitu dospělých, aniž by se ptali, jestli jejich slogany dávají nějaký smysl z hlediska dětí.
Proto v této válce o manželství homosexuálů prohráli všichni.
* * *
Text je zkrácenou kapitolou „Píseň Sirény“ z knihy Jeftovy děti: Právo na dítě, nebo práva dítěte?, kterou v českém překladu vydala v roce 2021 Aliance pro rodinu. Knihu lze zakoupit v e-shopu na www.alipro.cz.
Kniha, jejímž editorem Robert Oscar Lopez je, líčí osudy dětí, jež se ocitnou v soukolí stejnopohlavních vztahů. Ví, o čem hovoří, sám v takovém svazku vyrostl. Po neklidném mládí pak až na hraně zralého věku nakonec nahlédl „nepochopitelnost“ mnoha oblastí svého vlastního života jako odraz „nepochopitelných a bizarních životních podmínek“, v nichž se nacházel jako dítě ve věku, kdy byl ještě příliš malý na to, aby do toho mohl mluvit.
Toto poznání určilo jeho další životní i tvůrčí směrování. V roce 2015 spolu se spisovatelkou Brittany Kleinovou napsal a z textů mnoha dalších přispěvatelů sestavil knihu o Jeftových dětech. Autoři v knize popisují způsob, jakým se nejen do americké legislativy dostalo tzv. stejnopohlavní manželství a varují před nezamýšlenými, leč nevyhnutelnými důsledky…
Jeftovy děti. Tak Lopez označuje děti vyrůstající ve stejnopohlavních partnerstvích. To podle kratičkého příběhu ze starozákonní knihy Soudců. Bývalého pobudu a hejska Jefta po letech odloučení povolají bratři, ve chvíli naléhavé potřeby, aby šel spolu s nimi do bitvy, a když se pak vítězně vracejí, Jefta rozjařen a bez rozmyslu přísahá, že obětuje to, co mu první vyjde vstříc – a vůbec mu nepřišlo na mysl, že první vyběhne jeho dcera… Tak vidí autoři osud dětí v homosexuálních párech: nevinné děti, obětované (lidem, ne bohům), aby byl dodržen ukvapený slib…
„Je snadné být ukvapený. Je těžké být statečný. Je hanebné být zbabělý“, píše Lopez v úvodu. „Musíme si vybrat – budeme jako Jefta a jeho dcera, nebo uděláme správná rozhodnutí?“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!