„Mám skvělou, statečnou ženu. Umí se o sebe postarat. Jednou, když byla sama doma s maličkou Mimi, vloupali se k nám do vily ozbrojení lupiči. Bála se o dítě, oba zastřelila.“ Těmito na první pohled stručnými větami, avšak větami plnými obdivu, ohodnotil na stránkách svých pamětí s názvem „Co jsem prožil“, svou manželku armádní generál Josef Šnejdárek. K oné události pochopitelně nedošlo v Praze, ani jiném českém městě, ale v severoafrickém Oranu, kde tehdy jeho rodina žila. Tou dobou za sebou již měl Josef Šnejdárek nesmírně pestrou vojenskou kariéru a zcela jistě netušil, že i její pokračování bude mimořádné.
Životní pouť tohoto statečného muže započala 2. dubna 1875 v Napajedlích, kde se narodil jako jediný syn mlynáře Josefa Šnejdárka a jeho manželky Marie, rozené Vondrákové. Maminka však zemřela, když mu byl pouhý jeden rok, a proto vyrůstal u prarodičů v Jičíně. Po ukončení tří ročníků německého reálného gymnázia v Trutnově přestoupil na podzim 1891 na pěchotní kadetní školu v Praze, z níž byl vyřazen jako premiant v srpnu 1895.
Sloužil poté u útvarů rakousko-uherské armády v Budapešti a Insbrucku. Jeho neklidná povaha, kterou dle všeho podědil po otci, se jen těžko srovnávala s přísnými předpisy sešněrovanou službou v armádě staré monarchie. Během dovolené v roce 1896 vstoupil jako dobrovolník do turecké armády a zúčastnil se obrany Prevezzy proti Řekům. Když za to byl po návratu k útvaru disciplinárně potrestán, opustil činnou službu a odešel za hranice. Později o tom napsal: „Jsem rváč, jsem voják. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím za ní.“
Několik následujících měsíců cestoval Josef Šnejdárek po Středomoří, severní a rovníkové Africe a když mu došly peníze, přihlásil se v lednu 1899 do francouzské Cizinecké legie. Protože nepožádal o přiznání své důstojnické hodnosti, byl do ní zařazen jako prostý vojín (legionář č. 5.824). Službu konal u 2. pluku Cizinecké legie, s nímž prodělal tažení na Sahaře, v Maroku a Alžírsku. V roce 1905 získal francouzské občanství a v následujícím roce se stal jako mimořádně schopný a mnohokrát vyznamenaný voják frekventantem pěchotní školy v Saint Maixent, kterou úspěšně absolvoval v dubnu 1907.
Jako novopečený poručík byl Josef Šnejdárek přidělen k 1. pluku alžírských střelců, od září 1911 působil u 4. pluku alžírských střelců v Tunisu a od dubna 1913 se stal příslušníkem 4. pluku domorodých střelců v Kairuanu. Pod francouzskou vlajkou se zúčastnil celkem sedmnácti válečných tažení v Alžírsku, Tunisku, západním Maroku i na dalších místech saharské Afriky, v nichž byl pětatřicetkrát (!) raněn. Velel odloučeným posádkám v oázách, pohraničním pevnůstkám a působil i jako vojenský představitel u několika arabských kmenů. Zejména v posledně jmenované funkci si získal velkou popularitu a dopisy od arabských kmenových náčelníků určené pro Šan-Darika ben Debzu přicházely do Československa ještě ve druhé polovině třicátých let.
Po vypuknutí 1. světové války odjel Josef Šnejdárek na západní frontu a s pochodovým plukem domorodých střelců zařazeným do 1. brigády proslulé Marocké divize. Opět byl několikrát raněn a za prokázanou statečnost byl vyznamenán Řádem Čestné legie. V polovině listopadu 1917 se jeho životní pouť po dlouhých letech protnula s jeho krajany. Stal se totiž instruktorem Československé národní rady u vznikajících čs. legií a na jaře 1918 byl ustanoven pobočníkem tehdejšího vrchního velitele čs. armády generála Maurice Janina.
Na konci prosince 1918 převzal Josef Šnejdárek velení 22. čs. střeleckého pluku a zajistil jeho návrat z Francie přes Itálii do vlasti. Netrvalo dlouho a mladé republice vzápětí svými tvrdými a nekompromisními postoji prokázal neocenitelné služby. Jeden ze žurnalistů o něm tehdy napsal: „Jest znám jako řízný voják, který nezná úlevy v povinnostech svých, ale žádá tyto vlastnosti i u podřízených. Je nepřítelem veškeré politiky ve vojsku a jeho zásadou jest, že jedinou politikou našeho vojáka má býti blaho státu.“
V lednu 1919 byl Josef Šnejdárek ustanoven velitelem operujících vojsk na Těšínsku. Zde si počínal velmi rozhodně, zatlačil polské jednotky až k Visle a zabezpečil tak karvinskou uhelnou pánev i košicko-bohumínskou dráhu pro mladý stát. V únoru 1919 se stal delegátem čs. vlády při mezispojenecké komisi ve Varšavě, kde důrazně prosazoval čs. zájmy.
Po napadení Slovenska armádou maďarských bolševiků přišla opět řada na Josefa Šnejdárka. V poslední květnový den roku 1919 byl ustanoven velitelem tehdy demoralizované 2. pěší divize ustupující v panice před nepřátelskou přesilou. Situaci u divize rychle stabilizoval, několika překvapivými údery převzal iniciativu na bojišti do svých rukou a porazil Maďary v bojích o Banskou Štiavnici, Badín a Zvolen. Jeho dalšímu postupu na maďarské území zabránilo teprve vyhlášení příměří. Stal se bezpochyby nejúspěšnějším čs. velitelem v bojích na Slovensku a místními byl oslavován jako „Zachránce Slovenska“.
V polovině září 1919 převzal Josef Šnejdárek funkci vojenského velitele Prahy, v níž obnovil veřejný pořádek a potlačil akce levicových bojůvek. Od prosince 1919 byl sice přidělen Francouzské vojenské misi v Praze, ale již o rok později se stal velitelem trnavské 9. pěší divize. Na konci ledna 1923 Slovensko opustil, když převzal velení 7. pěší divize v Olomouci, avšak nebylo to nadlouho. Již na počátku prosince 1924 se opět vrátil na Slovensko. Velel 11. pěší divizi v Košicích, a to až do poloviny září 1925, kdy se stal velitelem tamtéž dislokovaného Zemského vojenského velitelství. V únoru 1927 byl na vlastní žádost v hodnosti majora propuštěn z francouzské armády a převzat do čs. branné moci. V té době také přijal čs.
státní občanství.
Po více než sedmi letech strávených na východě republiky převzal Josef Šnejdárek na Silvestra 1932 funkci zemského vojenského velitele v Bratislavě. V ní podnikl celou řadu kroků směřujících ke zvýšení bojeschopnosti podřízených jednotek i lepšího zabezpečení Bratislavy před nenadálým nepřátelským útokem (nechal mimo jiné vybudovat systém stálého opevnění na Petržalce).
V roce 1933 byl jedním z vážných kandidátů na funkci náčelníka Hlavního štábu po generálu Janu Syrovém, jenž převzal funkci generálního inspektora čs. branné moci, ale volba nakonec padla na generála Ludvíka Krejčího. Právě pro spory s ním, které musel dokonce řešit T. G. Masaryk, byl však Šnejdárek v červenci 1935 (oficiálně pro vysoký věk) přeložen do výslužby.
Po vzniku samostatného Slovenska 14. března 1939 odmítl Josef Šnejdárek možnost stát se občanem nového státu a žít i nadále v Bratislavě, kde měl mnoho obdivovatelů a přátel. Věrnost, kterou přísahal Československé republice, mu zabránila tuto nabídku přijmout a počátkem června 1939 odešel i s manželkou a synem do Francie.
Ihned po vypuknutí 2. světové války nabídl Josef Šnejdárek své služby tvořící se čs. armádě a využil mnoha svých kontaktů ve Francii ve prospěch čs. odboje. Jeho zdravotní stav mu však nedovolil, aby převzal jakoukoliv velitelskou funkci. Po útoku nacistického Německa na Francii odešel s rodinou na jih země a později do marocké Casablanky, kde 13. května 1945, pouhých pět dnů po kapitulaci nacistického Německa, zemřel.
Jeho ostatky byly společně s ostatky jeho milované manželky Catherine o jedenapadesát let později převezeny do rodných Napajedel a zde v sobotu 8. září 1996 uloženy do rodinné hrobky. Pan generál se tak konečně vrátil domů…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!