Zcela transparentně je selhání unijní energetické politiky možno analyzovat dle ojedinělého (Alleingang) příkladu Německa, které se před více než 20 let rozhodlo, že dominantním energetickým zdrojem budou OZE, dominantně pak solární a větrné elektrárny.
Přestože už dnes tvoří OZE nadpoloviční většinu elektroenergetiky Německa, z podstaty fyzikálních a přírodních zákonů obecně je nesmysl, pokud němečtí politici tvrdí, že jeho energetiku budou takové zdroje pohánět v roce 2030 z 80 % a v roce 2035 dokonce ze 100 procent. Jak známo, o žádné noci, ani v pošmourný či bezvětrný den solární či větrné elektrárny neposkytnou ani Watt výkonu pro výrobu elektřiny. Proto už více než 20 let dotovaný systém OZE musí doplňovat rezervní, záložní stabilní elektrárny, které v s kapacitními platbami dostávají rovněž dotace. Takové pružné zdroje měly být v Německu právě plynové elektrárny, jichž Německo chtělo po celé zemi postavit v nové kapacitě cca 47 GW. Je to licoměrná, pokrytecká politika, která se pokouší zakrývat fakt, že OZE musí stále suplovat stabilní turbínové emisní zdroje, ovšem postavené jaksi „mimo trh“.
Německo tak za obří dotované náklady vybudovalo paralelní, duální energetický systém z přerušovaných, nestabilních OZE a ze záložních stabilních elektráren na uhlí a a zejména závěrných na zemní plyn. V této politice pokračuje a chce ji dokonce urychlit. Obě větve jsou dotovány jak z daní občanů, tak v cenách energie, přičemž obrovská nestabilita systému vyžaduje nesmírné náklady na správu sítě, aby nekolabovala. Náklady na řízení sítě jsou již po vlastní silové ceně elektřiny nejdražší položkou v ceně elektřiny pro německé spotřebitele.
Ponechme stranou fakt, že Evropské komisi je přitom známo, že s ohledem na masivní úniky metanu při těžbě plynu a emise při jeho dopravě jsou celkové emise CO2 ze zemního plynu srovnatelné s uhlím spalovaným v místě těžby. Tak vznikla zásadní závislost Německa na zemním plynu, z něhož dosud země spalováním vyráběla 15 až 20 % z celkové produkce elektřiny a kdy z importu plynu z 60 % závisela na Rusku. Připomeňme si naprostý nonsens v energetické politice Německa, které v roce 2021 v tehdejších šesti (z někdejších celkem 24) jaderných elektrárnách vyrobila 13 % elektrické energie a k 31.12. 2022 poslední tři jaderné elektrárny s bezemisní produkcí elektřiny dle všeho vláda pod vlivem zelené protijaderné ideologie definitivně zavře, respektive dvě z nich nechá jen do příštího jara v rezervě. Vláda v Berlíně kromě stávajícího výkonu v uhlí aktivizuje další uhelné elektrárny, jež měly být odstaveny zcela nebo byly mimo trh připraveny jako rezervní kapacitní zdroje.
Realizace unijní politiky zelené tranzice našla svou kvintesenci právě v německé Energiewende, která nese zcela zásadní odpovědnost za explozi nepřijatelných cen energie, zvláště primárně elektřiny (cena plynu je až druhotně vyvolaná spalováním v závěrných elektrárnách pro potřeby elektroenergetiky) prostřednictvím středoevropské burzy v Lipsku. Nutnost zobchodovat ceny přes tuto burzy elektřinu z řady evropských zemí vlastně dotuje a legitimizuje německou extrémně pojatou zelenou tranzici. To je nadále pro drtivou většinu zemí EU nepřijatelné.
Text je součástí výzvy think-tanku Realistická energetika a energetika ministrům energetiky zemí EU
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!