Ruský válečný veterán, bloger, a bývalý první velitel donbaských separatistů Igor Girkin se od vyhlášení mobilizace ocitl opět na vrcholu slávy, nebo přinejmenším akceptovatelnosti, protože, jak známo, „došlo na jeho slova“.
Girkin reprezentuje oněch cca 15-25 procent jestřábů v ruské populaci, kteří válku chtějí. Přesto musím říct, že mě překvapilo, že tam ten radikalismus v porovnání s Putinem už dnes není ani zřetelný. Naopak. V určitém smyslu je to čistší a předvídatelnější. Myslím, že definitivně končí (či skončila) doba „ale Putina by mohl vystřídat i někdo horší“.
To jistě platilo do února. Ale kdo je horší než neřízená střela? Neřízená střela, zjevně odtržená od reality na frontě, rozhodující se podle toho, jak se dnes vyspal nebo co mu pošpital bratr Kovalčuk do ouška? Podle mě se pomalu začínáme dostávat do stadia, kdy by byl lepší téměř kdokoliv. Horší mi připadá jenom nějaký islamistický fanatik, kdykoliv svolný ke zničení tohoto hříšného světa. Ale jinak snad kdokoliv.
Proč? Protože by s tou válkou nebyl bytostně spojený jeho osud a on by ji mohl ukončit. Může to být fanatik, ale když nebude zároveň slepý ani blbý a uvidí, že tu válku Rusko prohrává a ztrácí strašně moc po všech stránkách, tak on přece nebyl ten, kdo se takhle rozhodl, není ten, kdo by si teď měl sypat hlavu popelem… Ale jsou to hypotetické úvahy samozřejmě, Západ po „arabském jaru“ nemá pravomoc vyměnit ani šéfa záchytky. Budou si to muset Rusové udělat sami. Nebo holt držet do konce. Tolik mé úvahy, teď už k vám promlouvá Valerij Beresněv a Igor Girkin.
Igor Strelkov-Girkin je mnohými považován, když ne za viníka, tak za ideologa současné mobilizační kampaně. Ostatně ještě na jaře tohoto roku, jen pár týdnů po zahájení speciální vojenské operace, Strelkov v rozhovoru pro „BUSINESS Online“ řekl: „Bez okamžitého posílení našeho uskupení nejméně o 300 000 bojovníků nemůžeme v této konfrontaci zvítězit. To je můj názor. Je nutná částečná mobilizace – a ta měla být provedena již od prvních dnů…“ Podobné komentáře Igor Ivanovič velkoryse rozeslal všem médiím, která se ho v té době odvážila citovat (nebylo jich však mnoho, protože bývalý velitel Ozbrojených sil „Doněcké lidové republiky“ (DLR) byl považován za zneuznaného). Přesto je přesnost Strelkovovy bezděčné předpovědi, kterou o šest měsíců později, 21. září, téměř doslova zopakuje současný ministr obrany Sergej Šojgu, zarážející. „Částečná mobilizace…“ Dotkne se „300 000 záložníků…“
Odkud se bere taková schopnost předvídat budoucnost? Není to poprvé, co Strelkov působí jako věštec, jehož předpovědi se naplňují s děsivou přesností. Pravděpodobně proto, že to vůbec nejsou předpovědi, ale pouhá konstatování faktů vyvozených z analýzy. Už v roce 2014 Strelkov, ještě jako hrdina „ruského jara“ na Donbase, prohlásil, že Rusko čeká válka, protože „celá západní civilizace je proti nám ve válce a hodlá nás rozdělit, vyplenit a zničit“. Tehdy jeho projevy zněly jako hororové historky: ano, dráždí smysly, ano, jsou cítit ohněm a střelným prachem, ale nejsou z našeho světa. Nyní však Vladimir Putin mluví strelkovským jazykem: Západ prý „shodil masky“, Západ „hledal a stále hledá novou příležitost, jak nás zasáhnout, oslabit a zničit Rusko“ atd. To mimochodem neznamená, že Strelkov-Girkin píše pro Kreml metodické pokyny a poznámky pod čarou. Jak Igor Strelkov přiznal serveru Business Online, on sám se o rozhodnutí úřadů vyhlásit částečnou mobilizaci dozvěděl jen pár dní před jejím oznámením. Mezitím byli mnozí příbuzní a přátelé „mocných“ na chystanou iniciativu upozorněni s dostatečným předstihem, a proto se jim podařilo vycestovat do zahraničí nebo „zaujmout správný postoj“.
Dnes je Strelkov jedním z nejoblíbenějších řečníků. Na Telegramu lze jeho jménem najít masu kanálů, z nichž pouze jeden je oficiální. Téměř všechny ale mají desítky tisíc odběratelů. Spoluorganizuje také dobrovolnický oddíl „Alexandr Něvský“, který je pod jeho dohledem obsazován a vybavován pro účast v první linii. Když se na sociálních sítích rozšířilo video, na němž mobilizovaní muži spí přes noc na poli lehce pocukrovaném sněhem, Strelkov napsal: „Novorossija a já osobně teď děláme všechno pro to, aby se tohle v oddíle ‚Něvský‘ nemohlo stát ani teoreticky.“
Je jedno, co si kdo myslí o bývalém ministru obrany DLR, ale málokdo pochybuje o tom, že umí držet slovo. A že je stejně přesné jako jeho předpovědi.
***
Narodil se v roce 1970 v Moskvě v rodině s vojenskými tradicemi. Oba dědečkové bojovali ve Velké vlastenecké válce: dědeček z matčiny strany byl dobrovolníkem, povýšil na velitele praporu, byl pětkrát raněn, naposledy u Königsbergu; dědeček z otcovy strany, vojenský letecký inženýr, bojoval v rusko-japonské válce.
Odmalička jej fascinovalo vojenství, přečetl veškerou dostupnou literaturu a zkoušel psát první vojenské povídky. Navštěvoval střední školu č. 249, byl vynikající student reprezentující školu v dějepisu, spolužáci jej považovali za šprta a podivína.
Od dětství zkoušel zakládat kroužky vojenské historie. V roce 1992 dokončil studia historie a archivnictví. Den po státnicích odjel se zbraní zakoupenou na černém trhu vlakem do války v Podněstří. Jako dobrovolník bojoval v řadách černomořských kozáků. V letech 1992-1993 sloužil jako dobrovolník v Bosně v 2. ruském dobrovolnickém oddílu 2. lehké pěší brigády Podrinje srbské armády.
V letech 1993-1994 absolvoval vojenskou službu v Ozbrojených silách Ruské federace; po ukončení vojenské služby v roce 1994 zůstal v armádě jako smluvní voják (kontraktnik) v poddůstojnické pozici. V letech 1998 až 2005 působil v jednotkách speciálních sil FSB ve válce v Dagestánu a Čečensku.
V roce 2013 odešel do vojenské penze a následně několik měsíců působil jako šéf ochranky investičního fondu Marshall Capital oligarchy Konstantina Malofejeva.
V roce 2014 se aktivně účastnil operace na Krymu.
Dne 10. dubna 2014 překročil spolu s dalšími 54 muži státní hranici Ukrajiny u Doněcké oblasti, aby „podpořil povstání v Donbasu“. 12. dubna vstoupila skupina do Slavjansku a převzala moc ve městě. Dne 11. května 2014 přijal funkci velitele ozbrojených sil DLR a oznámil zahájení „protiteroristické operace“.
V noci na 5. července 2014 se (pravděpodobně na přímý pokyn Kremlu, pozn. překl.) stáhl z obklíčeného Slavjansku, přičemž si ponechal příslušníky domobrany a téměř všechna obrněná vozidla. Dne 16. července 2014 přijal funkci vojenského velitele Doněcka. Dne 14. srpna 2014 však pod tlakem „některých sil v Kremlu“ rezignoval na funkci ministra obrany Doněcké lidové republiky. Po návratu do Moskvy založil a vedl „veřejně prospěšné“ hnutí Novorossija, které se zabývalo humanitární pomocí v okupovaných částech Donbasu a dodávkami munice a uniforem pro armádu DLR.
Je jedním ze čtyř obžalovaných v procesu, který začal 9. března 2020 v Amsterdamu v případu civilního letadla Boeing společnosti Malaysia Airlines na trase Amsterdam – Kuala Lumpur, které bylo 17. července 2014 sestřeleno raketou Buk ve východní části Doněcké oblasti. Všichni pasažéři a posádka na palubě zahynuli.
Od roku 2014 je ženatý s Miroslavou Reginskajou (nar. 1993), proruskou aktivistkou z Donbasu. Mají dceru Uljanu (nar. 2016). Z předchozích vztahů má dva syny Andreje a Ivana. Je zakladatelem a předsedou několika spolků vojenské historie, známým organizátorem vojenských rekonstrukcí, kroužků a her (osobně jej znají i někteří Češi a Slováci, kteří se účastnili mezinárodních rekonstrukcí druhoválečných bitev, pozn. překl.) Baví jej zejména předbolševické období a historie bílého hnutí.
***
ROZHOVOR
Igore Ivanoviči, částečná mobilizace v Rusku probíhá už asi týden. Vídáme poměrně hodně záložníků, kteří jsou již staří a odloučení od svých domovů a rodin. Jak mohou být tito nováčci připraveni k boji?
Nevím, nakolik lze počítat s bojeschopností mobilizovaných. Ale myslím, že úroveň velení, kterou již předvedla značná část vojenských velitelů Ruské federace během této speciální operace, nám vůbec nedovoluje věřit v normální průběh a konečné vítězství. Bez ohledu na to, jaké síly a prostředky mají k dispozici, velké či malé.
Naši velitelé mají však přesto různou kvalitu: jsou mezi nimi tedy i takoví, na něž od vojáků slýchám chválu. Například se moji spolubojovníci velice pochvalně zmiňují o generálu Michailu Teplinském (od června 2022 velitel vzdušně-výsadkových sil ruské armády – pozn. překl.) Všechno tedy bude záležet na tom, kde mobilizovaní skončí – u kterých lidí, v jakých jednotkách a jak bude probíhat jejich výcvik.
V březnu jste pro náš web řekl, že „Rusko potřebuje částečnou mobilizaci nejméně 300 000 bojovníků“. O šest měsíců později prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu skutečně oznámili částečnou mobilizaci 300 000 bojovníků. Vy však nyní říkáte, že v současné situaci by měl být mobilizován asi milion lidí. Může být tedy v současné mobilizaci, do konce prosince, skutečně povolán milion lidí?
Žádné takové informace nemám. Jen předpokládám, že milion je počet, který potřebujeme, abychom, řekněme, porazili Ukrajinu, pokud do konfliktu nezasáhne někdo jiný. Mobilizovaných 300 000 by stačilo pouze na dosažení parity na frontě.
Jaká je pravděpodobnost zásahu NATO?
Zatím ne příliš vysoká. Ale opět bude záležet na tom, jak úspěšní budou naši vojáci na bojišti. V tomto případě můžeme jasně říci: čím méně úspěšně budou ruské jednotky bojovat, čím více budou mít ztrát a čím více vítězství zaznamenají Ozbrojené síly Ukrajiny, tím markantnější bude pravděpodobnost intervence NATO. Aliance nechce vést plnohodnotnou válku s Ruskem, ale může se zapojit do opotřebovávací války, čemuž Spojené státy ostatně vždy dávaly přednost.
Co byste poradil lidem, kteří jsou připraveni bránit svou vlast, ale mají určitou nedůvěru k ruskému státu? Je na místě vést dělící čáru mezi státem a vlastí?
Člověk, který chce bránit svou vlast, se zpravidla neptá, co je to za stát. Já jsem například nikdy neskrýval svůj velmi kritický postoj k práci některých našich nejvyšších státních úředníků, včetně ruského prezidenta. Nicméně otázka obrany vlasti před vnějším nepřítelem je pro mě stoprocentně jasná.
A Ukrajina je v současnosti naším úhlavním vnějším nepřítelem, protože je nástrojem v rukou strategického nepřítele Ruska. Ať už je nyní v čele Ruska kdokoli, a ať už jsem k němu jakkoli kritický, jsem za všech okolností připraven bránit Rusko před rozpadem, zhroucením a zničením. Koneckonců právě tyto úkoly naši „drazí západní partneři“ označili za své cíle v tomto konfliktu. Rozpad země a její rozdělení povede k sérii občanských válek na území, které se nyní nazývá Ruská federace.
A to zase bude znamenat drastický pokles životní úrovně všech obyvatel, ne několikanásobný, ale deseti- až stonásobný. Obětí bude nesrovnatelně více než v současném vojenském konfliktu. Proti tomu všemu jsem připraven bojovat bez ohledu na to, jaké budu mít velitele nebo jaké budu mít politické vedení. Přál bych si ovšem, aby vedení začalo používat tu věc, které se myslím všeobecně říká hlava, a začalo přijímat adekvátní opatření a samočistit se. Ale i kdyby se tak nestalo, jsem přesvědčen, že je třeba bránit vlast. Máme ještě šanci zvítězit a je třeba ji využít.
Předseda Dumy Vjačeslav Volodin 29. září oznámil, že hranice Ruska jsou nyní pro občany registrované k vojenské službě uzavřeny, záhy však své prohlášení odvolal. Mezitím se během týdne od vyhlášení částečné mobilizace podařilo opustit zemi nejméně 100 tisícům lidí. Jako maximální odhad se udávají čísla mezi 300 až 500 tisíc. Proč úřady neuzavřely hranice dříve, když jsou tak zásadové vůči brancům?
Myslím, že minimální odhady těch, kterým se podařilo dostat do zahraničí, jsou značně podhodnocené. Domnívám se, že jde o mnohem větší počet lidí, protože část naší pseudoelity dostala informace o chystané mobilizaci s předstihem. V důsledku toho někteří odjeli několik týdnů a někteří několik dní před oficiálním vyhlášením mobilizační kampaně. Sám jsem se dozvěděl, že mobilizace bude vyhlášena dva nebo tři dny v předstihu. Jak se nyní ukazuje, mnozí lidé to věděli ještě dříve. A proč se to stalo? Někteří se domnívají, že jde o v naší zemi obvyklou lajdáckost úředníků, která je ještě podpořena tím, že mobilizace probíhá v nejasném právním režimu. Jak asi víte, navzdory sedmi měsícům trvání takzvané speciální vojenské operace (a nyní jsme už v osmém měsíci), celá věc stále nemá právní rámec. Nic jako speciální vojenská operace neexistuje, to je prázdný pojem. Nejedná se ani o protiteroristickou operaci, natož o válku. Není to dosud vůbec jasné.
Zároveň je známo, že mobilizace je částečná. Přitom při normální mobilizaci, i když je částečná, má být zavedeno stanné právo. A tato mobilizace by se měla týkat nejen ozbrojených sil, ale i všech bezpečnostních složek – ministerstva vnitra, Federální bezpečnostní služby atd. a také dopravy a logistiky. Zatím nic z toho nebylo učiněno. Je pravděpodobné, že úředníci čekali na nějaké pokyny z centra. Když ty nepřišly, měli pocit, že se musejí řídit stávajícími předpisy, aby neporušili zákon, což je logická úvaha. A zákon uzavření hranic v případě částečné mobilizace nepředepisuje.
Někteří lidé si však myslí, že nejde jen o nedbalost, ale také o sabotáž. Faktem je, že člověk, který chce zvítězit, se obvykle snaží udělat ještě více, než mu ukládá zákon. Pokud si člověk tajně přeje, aby jeho vlast byla poražena, nebo má nějaké zištné pohnutky, například aby jeho děti, synovci a další příbuzní mohli utéct do zahraničí, pak se bude přesně držet litery zákona, aby jim tuto možnost poskytl.
Ve vzduchu je cítit, že ti, kteří dnes utekli před mobilizací do zahraničí, se ve skutečnosti válce pravděpodobně nevyhnou. Jistě budou nuceni postavit se na jednu stranu tohoto konfliktu. Řekněme, že pokud jste opustili Rusko, znamená to, že jste proti Putinovi a jeho režimu. A pokud jste proti němu, jděte sloužit zemi, která vás ukryla, nebo obecně jděte bojovat na stranu Ukrajiny. Na Ukrajině jsou neovlasovské jednotky, zformované z ruských občanů.
Řekněme to takhle: Nemohu vyloučit, že někteří z lidí, kteří odešli, skončí v těchto jednotkách nebo podobných formacích. Víme, že když ruské jednotky začaly na území bývalé Ukrajiny významněji prohrávat, Kazachstán následně výrazně zhoršil své hospodářské a diplomatické vztahy s Ruskem. Proto se ti lidé, kteří nyní odcházejí do Kazachstánu a usazují se tam, mohou za nějaký čas dostat do podobných formací, které třeba vytvoří kazašští vládci. To nevylučuji.
Pokud jde o Gruzii, tam to probíhá zcela otevřeně. Prakticky každý ruský bojeschopný muž, který za současných podmínek překročí gruzínské hranice, se dopouští vlastizrady. Protože všichni, aby se dostali do Gruzie, jsou povinni prohlásit svou zemi za okupanta, který se zmocnil Abcházie a Jižní Osetie. Nejsou tedy jen dezertéry, ale dopouštějí se aktu zrady. Poté je samozřejmě mohou bezpečnostní služby – gruzínské i západní – vydírat a využívat pro své vlastní účely.
Mobilizace probíhá s četnými problémy a nesrovnalostmi, což už muselo být uznáno i z nejvyšších míst. Zachází to tak daleko, že mobilizovaní si sami kupují výstroj, uniformy a boty. Je to také důsledek fušařiny?
V podstatě i samotná armádní doktrína byla falešná a neodpovídala realitě… Proto se nelze divit, že v logistice, a zejména v individuálním vybavení vojáků, jsou vážné nedostatky. Na druhou stranu, jako původním vzděláním vojenský historik mohu říci, že žádná armáda na začátku žádné války nebyla ideálně vybavena. Samozřejmě, že nyní čelíme mnoha hanebným situacím, ale tak tomu bylo vždycky. Vždy to byla společnost, kdo musel nést značné břemeno války – dobrovolně i nedobrovolně – aby zajistila vše potřebné pro své vojáky a všechny, kdo se chopili zbraně.
Jiná věc je, že toto břemeno nelze jen naložit na záda lidem, aniž by především stát napjal všechny své síly. Bez mobilizace týlu, bez zavedení válečného hospodářství a urychlené výroby všeho potřebného pro armádu ve stále větším množství – žádní dobrovolníci armádu nespasí. Proto musí být mobilizace vojáků doplněna mobilizací vojenského průmyslu – čím dříve, tím lépe. To platí jak pro výrobu raket, tak pro výrobu bot nebo klinců, tedy všeho, co armáda potřebuje. Spolu s tím musí být mobilizována i pracovní síla. Teprve pak začne milionová armáda dostávat ve stále větším množství vybavení, které je pro ni nezbytné. I kdybychom měli za zády čínský průmysl, bez tohoto se určitě neobejdeme. Prostě se budeme muset vzchopit.
Jak byste v této fázi definoval cíle speciální vojenské, případně protiteroristické operace (bude-li přejmenována)?
Nemám ponětí, jaké jsou cíle Kremlu. Mohu říci jen jedno: tento konflikt může skončit buď úplným vítězstvím Ruské federace a porážkou takzvané Ukrajiny, nebo porážkou a chaosem v samotném Rusku. Jiné možnosti neexistují. A co si tam kremelští stratégové malují, to nevím. V každém případě se před sedmi měsíci vydali do vody, aniž by znali brod. Ačkoli byl tento brod dobře viditelný – jen si ho odmítali všimnout. Ve skutečnosti však všichni, včetně kremelských stratégů, stejně dojdeme k velmi jednoduchému závěru, který se v chytrých hlavách zrodil už před osmi lety, na jaře 2014 – po takzvaném Majdanu a státním převratu v Kyjevě. Dříve nebo později k tomu dospějí i oni. Jedinou otázkou je, zda už nebude pozdě.
Během Velké vlastenecké války fungovala stalinská doktrína ochrany malých národů před odvedením na frontu. Odváděno bylo jen určité procento, aby se zabránilo vymření malých etnik v důsledku ztrát. Je účelné zavádět takové kvóty na odvody i nyní? A nedávalo by to smysl i ve vztahu k ruskému národu, když vymírá?
Za Stalina pokračovala bolševická doktrína vytváření obrovského množství různých národů a neustálého rozšiřování jejich územního a právního postavení. Osobně se domnívám, že pokud je člověk jednou plnoprávným občanem svého státu, nikoliv poddaným žijícím v nějaké rezervaci, pak musí sloužit své vlasti. Nebo by k tomu měl dostat alespoň příležitost. A pokud plnoprávným občanem není, pak mu přiznejme nějaký speciální status a ukazujme ho v zoologické zahradě.
Jaká je podle vás možnost použití taktických jaderných zbraní na Ukrajině?
Na toto téma jsem hovořil již mnohokrát. Pokud by byly na Ukrajině použity jaderné zbraně mimo rámec války s celou aliancí NATO, bylo by to horší než zločin – byla by to chyba. Ale kromě toho by to byl také zločin. Zasáhnout jadernými zbraněmi vlastní území (a já považuji Ukrajinu za součást území Velkého Ruska) a zasáhnout prakticky vlastní lidi, jakkoli otupělé a zombifikované, to pokládám za zločin. Myslím si, že je docela dobře možné obejít se bez taktických i dalších typů jaderných zbraní, pokud budeme bojovat pořádně, a ne jako nyní.
Bezprostředně po slavnostním přijetí LDLR a Chersonské a Záporožské oblasti do Ruska a po projevu Vladimira Putina Volodymyr Zelenskyj oznámil, že Ukrajina podá urychleně žádost o členství v NATO. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg však tuto zrychlenou variantu okamžitě vyloučil. Pokud však Aliance oficiálně přijme Kyjev pod svá křídla, k jakým důsledkům by to mohlo vést?
Na to nemám jednoznačnou odpověď. Hodně záleží na tom, do jaké míry a s kým se Volodymyr Zelenskyj v této věci předem dohodl. Napadá mě vícero verzí, včetně následující: Zelenskyj se bude snažit zastavit vojenské operace pod záminkou podmínky absence jakýchkoli vojenských konfliktů na předmětném území, výměnou za vstup Ukrajiny do NATO. Osobně však v takovou možnost vůbec nevěřím.
Druhá verze je, že Zelenskyj udělal mediální gesto, aby podpořil bojovou náladu svých vojáků – aby uvěřili, že se jim NATO chystá přijít na pomoc. Podle mého názoru je to nejpravděpodobnější výklad. Bohužel však nemohu zcela vyloučit ani jinou možnost – že se to skutečně stane. To by však znamenalo třetí světovou válku.
Znamenalo by to z krátkodobého hlediska všeobecnou mobilizaci?
Nechci ani spekulovat, co by to mohlo znamenat, protože invaze vojsk NATO na ruské území by mohla znamenat cokoli až po jadernou výměnu.
Přeložila Lucie Sulovská
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme