Jsme civilizací strojů, vítězíme díky technologiím. Když to Západ nepochopí, ocitne se na periferii globálního vývoje

Jen díky technologiím jsme před dvěma a půl miliony let přežili prudké klimatické změny, které zasáhly Afriku a probíhaly stejně rychle jako ta současná. Během stovek po sobě následujících střídání vlhkého a suchého podnebí se vyvinul rod homo, zdvojnásobil se nám objem mozku a díky vynálezu pěstního klínu jsme přestali být snadnou obětí predátorů a mohli jsme sami začít ovládat přírodu. Od té doby až dodnes přežívají ty kultury, jež mají více zdrojů, lepší nástroje a stroje, aby je jako ty slabší nezahubilo oteplení, ochlazení či nástup sucha.

Peníze, energie, znalosti 

Člověk jako takový je bezbranný. Aby nevyhynul, potřebuje stroje. Aby měl co nejlepší stroje, jsou nutné tři věci: peníze na investice, energie k pohonu a technické znalosti. V tom všem v uplynulých několika staletích Západ vynikal, a proto ovládl planetu. Dnes ale můžete od lidí s univerzitními diplomy slyšet takové nesmysly, jako že výroba není důležitá, že je třeba více rozvíjet služby a sociální dovednosti a že hlavně musíme za každou cenu snížit spotřebu energie. Jako by chtěli vymazat odkaz dvou a půl milionů let úspěšné evoluce…

Podívejme se na největší problém současné Evropské unie, jímž je hloupá zelená politika. Ne že bychom neměli jiné potíže, ale právě v ní se koncentrují všechny faktory sebezničení. Bere nám prostředky nutné k investicím do lepších technologií. Zdražuje nám energie a omezuje jejich produkci. Vyhání technicky založené mozky do zahraničí, případně motivuje studenty zaměřit se raději na „měkké“ vědy, které mají větší prestiž. V důsledku toho všeho zaostáváme i za kdysi rozvojovými zeměmi: Čínou a brzy možná i Indií.

V Asii dnes daleko více než my investují do nových technologií, neškrtí jako my výrobu a spotřebu energií a cení si inženýrů a přírodních vědců, jichž už produkují více než my. Pokud budeme pokračovat v našem kurzu nějakých deset patnáct let, budou mít oni experti na asijské země pravdu. Nyní ještě držíme budoucnost ve svých rukách. Máme pořád dost peněz, dost možností rozvinout energetiku a dost velký náskok v základní vědě, abychom mohli učinit „velký obrat“. Ale musíme chtít. Zatím se chováme jako blázni.

Cesta, kterou jsme zvolili, vede k naší asistované sebevraždě, aniž bychom tím jakkoli prospěli planetě a klimatu, kvůli nimž to všechno údajně děláme. Jenomže zaměňujeme příčiny a důsledky, cíle a prostředky a měníme rozum za ideologii. Vymření druhu není důsledkem změn klimatu, zapříčiňuje ho neschopnost se těmto změnám přizpůsobit. Snížení emisí není prostředek, ale cíl, k němuž vedou větší investice do strojů. A zelené technologie mají sloužit našemu rozvoji, ne se stát ideologickým bičem, který ho zastaví.

Vezměme si třeba solární energii a elektromobily. My jsme vyhodili bilion na dotování slunečních elektráren. Za ty peníze jsme mohli postavit šest jaderných bloků, jež by nahradily veškeré uhlí. Administrativně jsme si vynutili přechod na elektromobilitu ve chvíli, kdy nám polovinu elektřiny vyrábějí „špinavé“ zdroje. Čína investovala do zpracování strategických surovin a výroby panelů a baterií, které od ní musíme kupovat, abychom splnili naše papírové plány, pro něž jsme si ale nevybudovali odpovídající tovární a těžební zázemí.

Zelená ideologie 

Dle vědců minimálně patnáct let nebudeme schopni si zajistit kovy vzácných zemin a další klíčové materiály, abychom dodrželi naše již přijaté závazky v oblasti obnovitelných zdrojů elektřiny (OZE). Takže místo závislosti na Rusku se vrhneme do závislosti na jiném našem nepříteli, kterým je Čína? Ta mezitím rozvíjí OZE přinejmenším stejnou rychlostí jako Evropa, zároveň ale staví hromady uhelných a jaderných elektráren. Chová se totiž rozumně. Proč nestavět soláry, když se mi to vyplatí a stabilní zdroje, když je pořád potřebuji?

My postupujeme opačně. Vypínáme uhlí a jádro. Vinou deindustrializace a špatného směřování investic draze nakupujeme technologie, které si Čína umí sama vyrobit nejen pro sebe, ale i na export. Místo aby intelektuálové bili na poplach, že ztrácíme průmyslovou sílu, ještě tento neblahý trend podporují a stěžují si, že prý probíhá pomalu. Jejich zaklínadlem se stalo sousloví „energetická náročnost“ a argumentují tím, že se musíme soustředit na „výroby s nižší spotřebou energie a vyšší přidanou hodnotou“.

Jako vždycky to zelení ideologové pěkně popletli. Zvyšování energetické účinnosti je samozřejmě nutné a když firmy nezničíme válkou s uhlíkem, samy do ní budou investovat kvůli vlastnímu profitu a konkurenční výhodě. Jenomže to platí v rámci jednoho odvětví. Kdo vyrobí automobilový motor s menší spotřebou energie a materiálu, ten vyhrává. Jenže někdo napřed musí vytěžit rudu a vyrobit ingoty a logicky přitom spotřebuje násobně více energie (většinou z fosilních paliv) než producent hi-tech součástek.

Představa, že se zbavíme vlastnictví všeho, co přirozeně vyžaduje obrovská kvanta elektřiny, uhlí a plynu a tím snížíme naši uhlíkovou stopu a zvítězíme v globální soutěži, je mylná v obou předpokladech. V tom prvním explicitně, ve druhém implicitně. Někdo totiž bude dolovat a tavit za nás, a to s většími emisemi a větší spotřebou energie (neboť v tom spočívají jeho komparativní výhody). A sice bychom mohli dělat jen „fajnové věci“, ale tím nezdravě zvýšíme naši závislost na dodávkách klíčových materiálů a komponent.

Naše strategie vede k tomu, že rostou globální emise, přestože my je snižujeme tempem, které podvazuje náš hospodářský růst a ještě se vystavujeme vydírání režimy v Rusku a Číně, bez jejichž dodávek nejsme schopni se obejít. Přičemž platí, že když máte rudy, slévárny a továrny na součástky, tak si nakonec vyrobíte i smartphone, ale ten na Západě nedáte dohromady z ničeho. Deindustrializace prosazovaná neomarxisty je horší než marxistické znárodnění, jež snížilo efektivitu výroby, ale nezrušilo ji.

Začarovaný kruh 

Dostáváme se do pozice rudých gentlemanů, kteří sice hrdinně kosili bledé tváře vinčestrovkami pobitými stříbrnými cvočky, ale jejich civilizace neuměla vyrobit ani ty cvočky. Naši zelení gentlemani hrdinně válčí s uhlíkem, leč vedou nás k tomu, že si sami nevyprodukujeme ani ten křemík do solárních panelů. Vlastně nám obecně hrozí drahá a nedostatková elektřina, což klima bojovníci zneužívají k licoměrnému kázání: „Vidíte, my jsme vám to říkali, že energeticky náročný průmysl je neudržitelný, zbavme se ho úplně“.

Začarovaný kruh se tím uzavírá. Jsme na prahu masového vymírání evropských průmyslových firem. To už postupně probíhá v důsledku zeleného šílenství, nyní se ale může fatálně zrychlit. Dostali jsme se do těžké energetické krize (a nemylme se, ona by nakonec propukla i bez války). Místo aby klima fanatici uznali chybu, chtějí celý proces ještě urychlit a více roztočit spirálu, v níž omezování zdrojů zdražuje energie, což vytváří existenční tlak na výrobní podniky, ty pak krachují, čímž se podporuje další snižování spotřeby energie…

Zatímco nás progresivisté ženou stále vpřed k propasti, my se naopak musíme zastavit, zhluboka se nadechnout a rozhlédnout se kolem sebe. Pak si snad všimneme, že za námi nikdo neběží a nesnaží se nás dohonit, natož předhonit. V Asii si nepodvazují investice do strojů, dolů, hutí a do energetiky nesmyslnými pravidly pro „udržitelnost“. Naopak, koncentrují prostředky pro obří technologická centra, vyvíjejí thoriové reaktory, zvyšují jak kvalitu technických univerzit, tak množství jejich absolventů.

Peníze, energie a myšlení jsou pro civilizaci tím, čím jsou pro člověka srdce, plíce a mozek. Potřebujeme do chřadnoucího organismu Západu napumpovat novou krev investic, dodat mu životadárný kyslík v podobě dostupné energie, zapřáhnout sílu myšlení k urychlení nových objevů a technologií. Výsledkem bude více a lepších strojů, jež se stanou rukama schopnýma prát se s přírodou, bránit nás před nepřáteli a vytvářet lepší budoucnost. A když to nepochopíme? Pak se můžeme rovnou vrátit k životu lovců a sběračů.

Převzato z Info.cz