„Nebezpečná hra ve Westminsteru, která připomíná Hru o trůny“ – zhruba takto popsal pro vysílání BBC Radio 4 současnou turbulentní situaci v britské politice arcibiskup z Yorku, hned po arcibiskupovi z Canterbury nejvýše postavený hodnostář Church of England. Jeho slova rezonovala éterem a získala si nemalý ohlas, navzdory tomu, jak kontroverzně mohla znít.
(AKTUALIZACE 24. 10. v 15:05: Novým lídrem konzervativců a premiérem, který nastoupí po Liz Trussové, bude Rishi Sunak. Penny Mordauntová ze stranického souboje odstoupila.)
Velká Británie sice představuje zemi, kde se nejvyšší církevní představitelé vcelku běžně k veřejnému dění vyjadřují (ostatně dvacet šest církevních představitelů – dva zmínění arcibiskupové spolu s dvaceti čtyřmi biskupy – tvoří jako tzv. „Lords Spirituals“ nedílnou součást Sněmovny lordů, nevolené horní komory britského parlamentu), každopádně srovnání dění uvnitř Konzervativní strany s krvavou knižní a seriálovou fantasy sérií působilo vskutku tvrdě.
Zvláště když k nim arcibiskup ještě připojil konstatování, že politická elita země si řeší své vnitřní spory na úkor krizí ohrožených komunit, s nimiž se on jako duchovní ve své pastýřské službě setkává a cítí se tak být jejich reprezentantem.
Řeč je samozřejmě o hlubokém rozkolu v nové vládě premiérky Liz Truss, který ve čtvrtek vyústil v její rezignaci a spustil tak nový závod o křeslo šéfa Konzervativců a nového „nájemníka“ Downing Street No. 10. Především však naplno odhalil dva sebezničující trendy, které stranu jako stín provázejí již několik dekád.
V poválečné Británii, jež se dlouze vzpamatovávala z německého bombardování a vysokých válečných výdajů, kolovalo rčení o neomylném „gentlemanovi z Whitehallu“, vládním úředníkovi, jenž ví lépe než sami obyvatelé, co tito ke svému štěstí a blahobytu potřebují.
Přestože se tento jev vázal především k Labouristům premiéra Clementa Attleeho a jimi nastartovanému programu sociálních reforem, jeho opakování si Velká Británie prožila i v posledních týdnech pod taktovkou konzervativní premiérky Liz Truss. Ta se totiž po vítězství nad Rishi Sunakem ve vnitrostranickém hlasování o nástupnictví po svrženém Borisi Johnsonovi rozhodla naordinovat celé zemi výraznou liberálně-tržní medicínu. A to přesto, že ji před tím varovala nejenom část starších spolustraníků, ale i finanční a akademické kruhy.
Premiérka však pevně přesvědčena o své pravdě ohlásila rozsáhlý program daňových škrtů, za nějž by se jistě nemusela stydět ani Margaret Thatcher, její předchůdkyně v úřadě a neskrývaný vzor. Osekání se přitom nemělo týkat jenom sociálních odvodů, plateb na podporu zelené energie či korporátních daní (bylo rozhodnuto zvrátit jejich plánované zvýšení), ale rovněž v současné nelehké době i natolik kontroverzních oblastí, jaké představuje snížení daňových odvodů pro Brity s nejvyšší úrovní příjmů v rámci systému progresivního zdanění.
Liz Truss
Vlna kritiky se na její hlavu snesla téměř okamžitě poté, kdy média osušila poslední slzy po skonu milované královny Alžběty II. a uvědomila si, že je daleko vděčnější a politicky bezpečnější nasazovat psí hlavu nové premiérce než králi Karlovi III.
Navzdory tomu však Truss svůj plán hájila. Zaníceně hovořila o nabuzení závratného hospodářského růstu a své odpůrce souhrnně a nutno říci, že se značnou mírou neskrývaného pohrdání, označovala za „protirůstovou alianci“. „Lady z Westminsteru“ zkrátka byla přesvědčena, že sama ví nejlépe, co je pro ostrovní monarchii dobré, a očekávala za to patřičný vděk.
Světové finanční trhy však plán neocenily, a naopak ji velmi rychle přesvědčily o bláhovosti daných představ. Daňové škrty jsou sice obecně něčím, co investoři i byznys vidí rádi. Zděšení však vyvolal záměr financovat tyto dalším navýšením již tak vysokého státního dluhu. Idea z příruček liberální ekonomie o tom, že tyto kroky se brzy podaří splatit zvýšenými příjmy z hospodářského růstu, nebyla nejkapitalističtějšími z kapitalistů přijata.
Libra se tak zhroutila na své historické minimum a úroky na státních dluhopisech výrazně vzrostly, ohrožena byla i stabilita penzijních fondů. Celá šlamastyka si dokonce vyžádala i rychlý zásah centrální banky Bank of England, jež byla na dobu několika dní nucena rozsáhle intervenovat na trzích. Na veřejnost následně unikly i poněkud konsternovaně znějící stesky centrálních bankéřů nad nekompetentností nového vedení země, na něž vláda reagovala neoficiální debatou o omezení nezávislosti této instituce.
Tlak ze všech stran tak nadále masivně vzrůstal, nepomohlo ani odvolání nejkontroverznějších návrhů, obětování ministra financí Kwartenga jako „strůjce“ neuvážených nařízení a jmenování veterána Konzervativní strany Jeremy Hunta na jeho místo. Hádka ohledně rozvolnění imigrační politiky s hvězdou brexitového křídla partaje a ministryní vnitra Suellou Braverman a její unáhlený vyhazov spolu s chaoticky působícím hlasováním o pokračování zákazu frakování pak přivodily premiérčin pád. Po setkání s předsedou Výboru roku 1922, sdružení konzervativních poslanců nezastávajících žádné důležité vládní ani parlamentní posty, sirem Grahamem Bradym, osamocená Liz Truss oznámila svoji rezignaci.
Daný krok přitom vyvolal vzpomínky na osud jejích dvou předchůdkyň v nejvyšším úřadě – Theresy May a již zmíněné Maggie. První zasedla v premiérském křesle v roce 2016 poté, kdy jej po prohraném hlasování o brexitu dle mnohých poněkud unáhleně opustil David Cameron. Tvrdý boj o podobu rozvodové smlouvy s Bruselem poznamenal celé její působení a nadále štěpil stranu.
Poté, kdy se jí poněkolikáté kvůli vnitropartajní rebelii nepodařilo svůj návrh tohoto dokumentu protlačit parlamentem, a dostala se pod kritiku Borise Johnsona, hvězdy probrexitovské kampaně, byla nucena složit do rukou královny Alžběty II. svou rezignaci.
Theresa May
Příběh druhé zmiňované dámy je všem dobře znám, zmiňme tedy snad pouze to, že její odchod z Downing Street se slzami v očích šokoval nejenom domácí publikum, ale i přední světové státníky z obou stran hroutící se železné opony.
Avšak ani jejich mužští kolegové si nevedli ve své snaze zkrotit zdivočelou Konzervativní stranu příliš lépe. John Major, nástupce Thatcherové zmizel po volebním výprasku od Tonyho Blaira, William Hague se setkal s podobným osudem. Jeho nástupce v čele Konzervativců Ian Duncan Smith si volební klání ani nevyzkoušel, neboť jej spolustraníci odstranili ještě dříve, než toto stihlo vypuknout, a nahradili jej Johnem Howardem, který prohrál volby roku 2005 a byl nahrazen již zmíněným Davidem Cameronem.
Pokud se vám z tohoto výčtu méně známých jmen a vnitrostranických pučů zatočila hlava, nejste sami. Taktéž nemalá část Britů se v něm ztrácí. Sami političtí komentáři se vesměs shodnou na tom, že vskutku obecně zapamatovatelné politické osobnosti představovali pouze dvě z nich – Thatcher a Johnson. Přitom byste jen těžce hledali více nesourodou dvojici! Jedno však měli společné – oba byli považováni za politiky, kteří umějí skvěle vést předvolební kampaně a být v nich nadmíru úspěšní!
Margaret Thatcher (vlevo) a Liz Truss
Ostatně byl to „tělnatý blondýn“, jenž dokázal v posledních volbách do Dolní sněmovny v roce 2019 Konzervativcům obstarat nejvýraznější většinu poslaneckých mandátů právě od dob „železné lady“, když se mu podařilo „dobýt“ tzv. rudou zeď (red wall). Ta označuje poslanecké obvody v severní Anglii, bývalém průmyslovém srdci země, které po generace platily za volební baštu Labouristů.
Jeho lidový, někdy až snad až lehce šaškovský přístup k politice dokázal přesvědčit tamní voliče, jež povětšinou odmítali „elitářství“ Konzervativců, zároveň však výrazně podporovali brexit, že si strana pod jeho vedením zaslouží jejich hlas.
Nutno říci, že Johnson „nevařil z vody“, ale navázal na více než stoletou tradici tzv. demokratického toryismu (Tory zní staré označení pro příslušníka Konzervativní strany), která sahá až k lordu Randolphu Churchillovi, otci slavného Winstona, a jeho Prvosenkovému klubu (Primrose Club). V něm odkazoval již na ideje velikána britské politiky 19. století a věhlasného literáta – premiéra Benjamina Disraeliho a jeho koncept „konzervatismus jednoho národa“. Disraeli se tehdy zasazoval za na poměry doby vstřícnou sociální politiku, která by z britské společnosti odstranila sociální napětí, obrousila hroty pomalu se rodícímu socialistickému hnutí a umožnila tak celé zemi soustředit se na budování impéria a koloniální záležitosti.
Oba Churchillové na tomto postavili svoji image, když se do určité míry snažili vytvořit protiváhu tradiční toryovské politice. Boris pak tento koncept umně oprášil a díky své bezprostřednosti si dokázal získat srdce a hlasy lidí, kteří by jinak Konzervativce nikdy nevolili. Zvláště nám v české kotlině sice mohou záběry předního britského politika, jenž se nechává spouštět na laně z mostu s přilbou na hlavě a britskými vlaječkami v ruce, připadat bizarní, nicméně určitá část britského voličstva je zkrátka považuje za „cool“.
Jak ostatně tvrdí jedna má bývalá vyučující a kolegyně z univerzity: „Každý Brit je tak trochu excentrik“. Právě na tuto excentrickou strunu dokázal Johnson svojí lidovou politikou brnknout už jako starosta Londýna či šéfredaktor vlivného konzervativního týdeníku The Spectator. Ani to mu však ve výsledku nepomohlo a po sérii spíše méně významných skandálů s porušením covidových nařízení se i on musel v létě z Downing Street poroučet.
Boris Johnson
Demokratický toryismus (Johnsonovými odpůrci někdy nazývaný spíše Borisovým populismem) se přitom naplno projevoval v politice tzv. levelling up – tj. slibu rozsáhlých investic do okrajových a dlouhodobě zanedbaných regionů a britského venkova, na něž z Labouristů poněkud otrávení voliči slyšeli. Avšak právě tuto volebně úspěšnou politiku plánovala nová premiérka Liz Truss se svým kancléřem Kwasi Kwartengem ve jménu neoliberálních reforem zrušit, čímž vyděsila nejenom voliče z rudé zdi, ale především jejich zástupce v Dolní sněmovně.
Ti se rázem začali obávat o ztrátu svých nově nabytých křesel a svoji nespokojenost s premiérčinou výrazně liberálně-tržní politikou projevovali čím dál hlasitěji. Tím se však dostali do křížku se svými spolustraníky z typických konzervativních obvodů v jižní Anglii – tzv. modré zdi (blue wall), jimž se naopak nepozdávalo, že by se strana měla držet výrazně ve středu jako za Johnsona, a znepřátelit si tak své byznysové voličské jádro. Rázem do médií prosákly vzdechy o tom, že pokud by se nepodařilo naplnit ekonomický program, strana by mohla v následujících volbách přijít o křesla ve prospěch Liberálních demokratů.
Pravdou totiž zůstává, že nemalá část těchto „modrých obvodů“ hlasovala proti vystoupení Spojeného království z Evropské unie, čím s Konzervativci plně nesouzní a má tak blíže k jejich sice po léta skomírajícím, stále však v určitých částech země relativně vlivným liberálně-demokratickým kolegům. Konzervativní strana, jež doufala, že po brexitu zacelí letité šrámy po bojích mezi prounijními a protiunijními silami a konečně tak nalezne dlouho ztracenou jednotu, se opět ocitla v „bratrovražedném boji“, když se zájmy rudé zdi silně zkřížily se zájmy zdi modré.