Křesťanská demokracie dříve patřila mezi hlavní politické proudy. Křesťanští teoretici odmítli jak ekonomické vykořisťování způsobené liberalismem, tak revoluční myšlenky prosazované socialisty. Místo konfliktu nebo vykořisťování nabízeli solidaritu. Křesťanskodemokratické strany do značné míry přispěly k vytvoření poválečného řádu v západní Evropě a dosáhly nezpochybnitelných politických, ekonomických a sociálních výdobytků. Po pádu Berlínské zdi se však nedokázaly udržet na svých pozicích. Dnes na ně nelze pohlížet jinak než jako na poražené, zamýšlí se spisovatel Andrew Cusack na webu britského Catholic Herald.
Nejúspěšnější období křesťanskodemokratických politiků přišlo po druhé světové válce. Například západoněmecká CDU dokázala úspěšně zrekonstruovat poničenou zemi a ještě přijmout miliony německých uprchlíků z Polska, Československa a dalších oblastí střední a východní Evropy. Po vzniku Spolkové republiky v zemi rostla průmyslová výroba, inflace se naopak držela nízko a životní standard se rychle zvyšoval.
Ústup ze slávy
Nehledě na současné kontroverze se k hlavním výdobytkům křesťanských demokratů musí považovat také Evropská unie. Když křesťanští demokraté ve dvacátých letech diskutovali o odbourání hranic mezi evropskými zeměmi a jejich mírumilovné spolupráci při budování ekonomické, sociální a politické unie, znělo to jako úplné sci-fi. Byl to právě antiutopický pragmatismus křesťanských demokratů, jako byl Robert Schuman, který umožnil, že se tento sen mohl uskutečnit. Jednoduše řečeno, bez křesťanské demokracie by žádná EU neexistovala.
Křesťanským demokratům nelze upřít, že se snažili naplnit společnosti ideami společného dobra, dnes si však při ohlédnutí musejí přiznat, že zjevně neuspěli. Z EU se stal vypasený úřednický moloch, který nedbá na společné dědictví kontinentu, zato se ale snaží soustředit co nejvíce moci. Sekulární liberalismus převládl od Lisabonu po Helsinki a čím dál víc se radikalizuje. Ti, co mají dost zdravého rozumu na to, aby viděli v liberalismu chybnou cestu, se přitom mohou jen málo spoléhat na strany, které se dnes označují jako křesťanskodemokratické.
Nemělo by nás to překvapovat. Od šedesátých let jsme svědky toho, jak se církev postupně vzdává své zodpovědnosti ve prospěch laiků a stahuje se z veřejného prostoru. Biskupové a kněží začali bourat zdi křesťanské doktríny s odůvodněním, že spíše vězní, než chrání. Katoličtí laici je v tom následovali, někdy stádovitě, někdy s nadšením.
To, v čem byli křesťanští demokraté silní, se postupně změnilo na jejich slabiny. Strany doplatily na svoji schopnost obracet se na různorodé skupiny – dělníky, zaměstnavatele, farmáře, ženy i mladé. Urovnávat konflikty mezi těmito skupinami bylo nezbytné k uchování voličské soudržnosti. V lepším případě to mohlo vést k sociální harmonii, v horším případě to ale podporovalo dusivou atmosféru konformity.
Křesťanská přetvářka
V dobách vzestupu křesťanské demokracie se katolický vliv cíleně utlumoval, aby se zabránilo sporům mezi spojenci proti komunismu. Jakmile ale nebezpečí sovětského komunismu pominulo, zhroutilo se také pragmatické spojenectví mezi křesťanskými demokraty a antikomunistickými liberály a socialisty. Sociálním a ekonomickým liberálům se uvolnil prostor pro spolupráci s levicí a možnost těžit z toho ve volbách.
Aby se vyrovnaly stále více dominujícímu liberalismu, začaly křesťanskodemokratické strany opouštět svoji původní, křesťanstvím inspirovanou politiku. Střed a levice se na jednu stranu sbližovaly s byznysem, zároveň ale gradovaly také svůj sociální radikalismus. Křesťanskodemokratické strany reagovaly tak, že napravo ustupovaly ekonomickému liberalismu a nalevo sociálnímu radikalismu. Přispěla k tomu i církev, která povzbuzovala své laiky k sekularizaci.
Křesťané nepěstují „víru“ v demokracii o nic víc než jakémukoliv jinému způsobu vládnutí. Křesťanští demokraté ale věřili, že jejich posláním je s pomocí demokracie šířit křesťanství uvnitř společnosti. Katolická vize společnosti se však zredukovala na pouhých několik přání (pokud vůbec) v rámci liberálně demokratické hry. Některé původně křesťanskodemokratické strany dokonce skoncovaly s přetvářkou – jako například belgická Křesťansko sociální strana, která se přejmenovala na Humanistický demokratický střed.
Pro nás ze západních demokracií by bylo příliš snadné přijmout status oběti a naříkat si, že nám doba nepřeje, a proto bychom měli sklonit hlavy a stáhnout se ke svým rodinám. To je strategie ubohého kapitulanství a napomáhání zlu. Navíc bychom brzy zjistili, že boj se odehrává nejen před našimi dveřmi, ale i uvnitř našich domovů.
Zpět k základům
Pokud má dojít k novému zapojení katolíků do politiky, dojde k tomu navzdory, ne díky církevním lídrům, kteří se drží stranou a řídí ústup, který považují za nevyhnutelný. Aby církev znovu nabyla schopnosti, důvěru a vnitřní soudržnost, musí se zapojit do dění ve společnosti v různých oblastech. Obyčejní katolíci tomu musí položit základy. V rodinách, ve školách, v zaměstnáních.
(redakčně kráceno)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!