Otázka: „Říkáte, že prezidentkou se chcete stát proto, abyste do společnosti přinesla naději, optimismus, důvěru, které jí podle vás dnes velmi chybějí. Zní to hodně obecně. Co konkrétně byste pro to z Pražského hradu dělala?“
Odpověď: „Myslím, že v posledních letech jsme sklouzli do toho, že řešíme jen provozní problémy. Úplně chybí přesah přes jedno volební období. Chybí odvaha dělat skutečně velké a výrazné věci. Někam se posunout. Ze společnosti nám zmizela vize, kam jdeme. Nemáme lídra, který by společnosti dal cíl a ukázal, kam směřuje. Proto je mezi lidmi tolik pesimismu a skepse. Protože nevíme, kam směřujeme. Nevíme, co chceme.“
Quo vadis?
Otázku klade paní redaktorka Lenka Zlámalová, odpovídá paní Danuše Nerudová kandidující aktuálně v presidentských volbách, tato otázka/odpověď padla jako úplně první, a to v rozhovoru „Neúspěch je cesta k dalšímu poznání“, který vyšel v Týdeníku Echo č. 47/2022, elektronicky veřejně dostupný fragment je zde, celý rozhovor pak tady… Určitě stojí za přečtení. Já bych se rád přidržel té výše uvedné odpovědi paní profesorky.
Leadership není metadisciplína. Přirozený leader toho nemusí o vedení teoreticky moc vědět, hlavně však musí být skutečného vedení prakticky schopen, musí mít přirozený talent. Stesky na to, že nemáme vizi kam jdeme, jsou hezkým intelektuálním cvičením, ale tato otázka je reálně řešitelná pouze tím, že tedy někdo nabídne tu vizi a dokáže pro ni nadchnout ostatní. Jestli se to paní profesorce daří, to ať každý posoudí sám…
Podstatné je, že otázka „kam jdeme“ je vlastně otázkou po smyslu lidského života. Společnost jistě není pouhým součtem jedinců, kteří v ní žijí, ale přesto se těžko vyhneme tomu, že společnost je těmito jednotlivými právě žijícími lidmi (spolu)tvořena. Pokud v nějaké společnosti velká část těchto lidí má nějaký jeden společný cíl, jeden smysl, pak se tím směrem aktuálně ubírá i společnost, do které patří. Naopak pokud se podstatný počet lidí ve svých životech neorientuje a smysl svého života postrádá, i ta společnost v dané době spíše tak nějak přešlapuje.
Zásadním jevem posledních desetiletí (a možná už staletí) na Západě je dechristianisace. Proč k ní dochází, to by bylo na docela jiné zamyšlení, každopádně důvody jsou dnes trošku jiné v zemích, které náležely k Východnímu bloku (v porovnání s těmi, které byly tohoto štěstí ušetřeny…). Každopádně platí, že převládající vírou v naší domácí společnosti je ateismus (jakkoli se tomu některá místa stále vymykají…). Součástí této víry je materialistické přesvědčení, že lidský život žádný skutečný smysl nemá: vznikl náhodně v důsledku dost dlouho trvajícího přírodního výběru, člověk sám není víc než (možná) trošku chytřejší zvíře a po jeho smrti je prostě NIC. Někteří se z toho pokoušejí vykřesat jakýsi étos a celkem zoufale tvrdí, že pravý heroismus spočívá právě v odvaze podívat se této pravdě do očí… Dobrá. Ale skutečná vize z toho neplyne žádná. Jak taky, když je tolik lidí přesvědčeno, že ve svých životech kráčejí „odnikud nikam“…
Imanentizace křesťanského eschatonu
Jenže lidé vizi potřebují, v tom jsou instinkty paní profesorky Nerudové v pořádku. Téměř každý člověk si jednoho dne položí otázku, zda má jeho život nějaký smysl a pokud ano, tak jaký. Řekl bych, že silná tendence klást si tuto otázku je součástí dané a neměnné lidské přirozenosti. Jistě, někdo je již od dětství, výchovou vpraven do vyprávění, které smysl jeho životu dává – takový člověk, pokud v té výchově setrvá, si otázku po smyslu samozřejmě klást nemusí… nebo jsou tu naopak lidé, kteří na úvahy o smyslu lidského života nemají mentální kapacitu… ale nebudu odbočovat.
Ateista nemůže jinak, než hledat smysl svého života zde na zemi – žádný jiný život „po ruce“ totiž nemá. Na soukromé úrovni to typicky bývají děti, zdraví či práce, nově prožívá renesanci příroda. To má jistě v těch soukromých životech nějaké konsekvence, ale já bych rád obrátil pozornost ke společenským důsledkům. Ty by se daly zjednodušeně shrnout do novopohanství – tak se společnost nakonec začne klanět falešným bohům a naplní tak jasnozřivou poznámku G. K. Chestertona: „Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli.“ To možná není nevyhnutelné na individuální úrovni – ale zkušenost napovídá, že na té společenské rovině to jinak dopadnout nemůže.
V poslední době jsme měli možnost sledovat, co to znamená, když se cílem společnosti stane „hlavně zůstat zdravý“. Viděli jsme, že celé dění kolem čínského viru nabralo velmi rychle quasináboženský charakter: roušky a očkování jako rituály, lékaři jako kněží – s tím, že epidemiologové, vakcinologové a imunologové mají vyšší hodnosti, podřízení všeho ostatního společenského dění právě tomu jedinému cíli – totiž „zploštit křivku“ (zavřeme školy, fabriky… a nakonec i lidi v okresech a třeba i v domácím vězení…), hon na „odmítače“, zaujetí, které celé otázce přikládá takový význam, že rozdílnost názorů v dané záležitosti má potenciál rozštěpit přátele i rodiny…, bizarní sekty jako jsou např. lidé tvrdící že s očkováním se do těla vpravují čipy nebo naopak ti, kteří jsou fanaticky přesvědčeni, že očkovat se mají všichni a povinně…
Jistě by stálo za samostatnou úvahu, co se děje se společností, která přijme vizi „hlavně chránit přírodu“… ve stručnosti: třídění odpadů či ESG reporting jako rituál, Mezinárodní panel pro změnu klimatu coby neomylná autorita, podřízení všeho vytčenému cíli (zavřeme takové i makové elektrárny, zakážeme spalovací motory, nebudeme mít děti protože bychom tím příliš zvětšili svoji ekologickou stopu…), potlačení jinověrců (ať banky půjčují jen na to, co vrchnost označí jako dostatečně zelené)… a samozřejmě to zaujetí i bizarní sekty (které v tomto případě začínají celkem úspěšně pronikat do mainstreamu: vybíjení hospodářských zvířat neboť tato příliš – ehm – prdí… a v návaznosti na to tendence zakazovat konzumaci masa…). Rájem na zemi je společnost produkující nulové emise.
Samozřejmě že řada z uvedených věcí dává sama o sobě smysl a racionální diskuse na daná témata je možná (o své zdraví má člověk jistě pečovat, přírodu je třeba chránit…) – ale je mimořádně obtížná s lidmi, kteří věc pojali jako cíl všech cílů, jako vizi, ze které se neslevuje, v jejíchž hlavních bodech jsou kompromisy nepřípustné… A pokud se taková vize prosadí společensky, pečeť naléhavosti tomu dodá státní aparát se svými donucovacími možnostmi. Toho všeho jsme svědky a samozřejmě nikoli prvně.
Kde je ráj?
Smyslem lidského života je totiž osobní spása, vykoupení, dosažení nekončícího štěstí popsatelného coby vstup do ráje. Pokud velké množství lidí v dané společnosti usoudí, že takové vykoupení spočívá např. v tom, že člověk zůstane žít dlouho a zdravý (Věc Makropulos…), směřujeme ke zdravotnické diktatuře, která na cestu údajně vedoucí k takto definovanému ráji na zemi rázně vykročí.
Představa možnosti dosáhnout ráje již zde v pozemských podmínkách je přitom klíčová. Národní socialisté (nacisté) pracovali na bázi národů a jejich ráj tak měl podobu árijské, rasově čisté říše. Internacionální socialisté (komunisté) pracovali na bázi třídní a jejich představou ráje tedy byla komunistická společnost v duchu „každému podle jeho potřeb“. Ne náhodou mají obě ideologie pohanské (z jiného pohledu heretické) rysy a když se hlasatelé těchto světlých zítřků zmocnili té které společnosti, rozpoutali vizionáři ve jménu těchto vizí, těchto fiktivních rájů na zemi jichž nemohli nikdy dosáhnout, velmi reálné peklo. Nemysleme si, že se to nemůže opakovat.
A v tomto smyslu nás Bože chraň před skutečně velkými společenskými či politickými vizemi, které nemají žádný transcendentní přesah a zůstávají pevně uzavřeny v mantinelech tohoto pozemského světa. Ne že by každá vize, která transcendentní přesah má, byla nutně vítanou alternativou, ale to by byl jiný příběh. Každopádně v tomto kontextu nelze nepřipomenout střízlivá slova spolkového kancléře Helmuta Schmidta: „Kdo má vize, měl by vyhledat lékaře.“
Deus caritas est
Jednotlivé cíle, samy o sobě ušlechtilé, mají nějakou hodnotu (těžko určitelnou absolutně, ale relativně snad ano…) a tedy své místo na nějakém žebříčku. Společensky nejrizikovější přitom je, když velmi mnoho lidí na samotný vrchol toho žebříčku dosadí něco, co tam nepatří (zdraví, přírodu, národ, třídní spravedlnost…). A co tedy patří na tu špici, na tu první příčku? Láska.
Součástí té již zmíněné dané a neměnné lidské přirozenosti je touha být milován a to bezpodmínečně. Jenže lidé a jejich svět jsou nedokonalí a bezpodmínečná láska tak není běžně dosažitelným zbožím. Jediný, kdo člověku takovou touhu může trvale naplnit, je skutečný Bůh. Nás nyní nezajímá, zda Bůh opravdu je, nebo si jej lidé vymysleli proto, aby naplnili tu svoji touhu – nás zajímají společenské důsledky takové případně akceptovaného cíle. Bůh a Jeho ráj mimo pozemský svět představuje ideální podobu vize: On nám nabízí kýženou spásu a my hledáme způsob, jak tuto nabídku využít. Tím způsobem je prostě dobrý život sám. A platí stále totéž: pokud tuto vizi přijme za svou opravdu hodně lidí, stane se i hnací silou společnosti. Ne, neznamená to, že pro každého z nás musí dobrý život představovat na chlup stejný mix (naopak – to se nikdy nestane, vždyť pro někoho je třeba důležitější statečnost, pro jiného má přednost spravedlnost…), ale znamená to, že o dobrý život usilujeme a snažíme se o něj proto, že nakonec chceme být s Bohem, který nás bezpodmínečně miluje.
A má to ještě jeden rozměr: tohle všechno nejde dělat utilitárně… Nebo jde, ale pak to není „trvale udržitelné“. Takový neudržitelný přístup je možné zjednodušene charaktarizovat např. takto: Bůh je konstruktem lidí, aby naplnili svoji přirozenou touhu… náboženství je výhodné, protože společensky a politicky stabilizuje zemi… Zkrátka nelze věřit transcendentnímu Bohu kvůli pozemským cílům – lze Mu věřit jen pro Něj samotného. Chci říct, že jakmile si na soukromé úrovni začneme masově Boha a víru v Něj nějak takto racionalizovat, nelze ji předat do dalších generací. Funguje to jen v případě, že se jedná o autentickou žitou víru. A ta pak má, jako vedlejší – nikoli hlavní efekt, velmi blahodárné důsledky: společnost má vizi, cíl který leží mimo tento svět a tak lidé ke světským záležitostem přistupují racionálněji (bez náboženského nadšení a s ochotou k potřebným kompromisům…), přitom tedy nemají tísnivý pocit pesimismu, skepse, nesmyslnosti protože mají představu odkud a kam jdou, snaží se budovat dobré a pevné vztahy, plnit své povinnosti, prospět svým bližním… a, co si budeme povídat, v tom všem často selhávají, ale přitom jsou si vědomi, že řešením není „snížit laťku“, ale „více trénovat“.
Může to znít jako nostalgie po nějakých starých časech, kdy to tak prý bývalo. K tomu je třeba poznamenat dvě věci: do značné míry nebývalo, vždy je víc těch selhání než úspěšných příkladů – proto jsou pak ty úspěchy často ještě dlouho dávány za vzor… Ale ta vize tu byla silně přítomná, prokázala se jako zásadně přínosná a Západ z ní významně těžil. Tedy i my jsme z ní těžili – a z jejích zbytků zatím těžíme dodnes. A co je možná nejdůležitější: nejde o nostalgii. Jak už jsem výše mimoděk poznamenal, lidská přirozenost je daná a neměnná. I dnešní člověk touží být milován. I dnes čeká Bůh trpělivě na odpověď každého z nás. Ta cesta je sice zaneřáděná nejrůznějším harampádím a zarostlá plevelem, ale není to nic, co by se při vážném rozhodnutí nedalo řešit. Lidé, kteří se rádi ohánějí hláškami kdo či co „nepatří do 21. století“, by patrně nesouhlasili, ale kromě toho, že jde o vizi minulosti, to klidně může být i vizí budoucnosti. Na století nezáleží, záleží jen na nás.
Ceterum autem censeo…
Jak je patrné z rozhovoru, z nějž jsem na začátku citoval, paní profesorka Nerudová tento typ vize nenabízí. Po mém soudu naštěstí nenabízí ani žádnou skutečně velkou světskou společenskou vizi. Tu jedinou vizi, která nabízí naplnění opravdového smyslu života, tedy autentický návrat ke křesťanství, nenabízí nikdo z kandidátů na presidenta – bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak.
Jednak tohle od politiky nečekejme, ta má jiné funkce. A také, zejména v naší dnešní společnosti by se tím kandidát v rámci přímé volby (asi nejen, ale zejména v jejím rámci…) rovnou diskvalifikoval. Politik, tedy ani president, nemá být náboženský buditel (přinejmenším ne primárně…), takže samozřejmě nemluvím o situaci, kdy by chtěl někdo takovou vizi politicky prosazovat (ostatně by to bylo velmi bláhové…) – diskvalifikuje se však v očích podstatné části voličstva už tím, když se ke svému křesťanství hlásí a nemyslí to jako pouhou formalitu.
Ostatně soudím, že přímá volba presidenta musí být zrušena.
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme.