Gregor Mendel (1822–1884) je jednou z našich největších osobností vědy. Stále ho ale nedokážeme náležitě ocenit. Máme sice Mendelovo náměstí, Mendelovu polární stanici na Antarktidě nebo Mendelovu univerzitu, pořád nám ale nedochází, jaký je to génius a jak aktuální je jeho odkaz i pro současnou generaci. První vlaštovkou byly možná oslavy dvoustého výročí Mendelova narození, jež proběhly v červenci 2022.
Charles Darwin se narodil roku 1809. O dvě stě let později probíhaly v Londýně darwinovské oslavy. Propagovaly se jako „velká narozeninová párty“. Měl jsem pár dní čas, tak jsem se tam jel podívat. Celá metropole žila Darwinem. Mohli jste navštívit obrovskou a neuvěřitelně velkorysou výstavu v Natural History Museum. Cestou na ni jste procházeli kolem mramorové sochy tohoto velkého Brita. Princ Charles otvíral nové centrum. Byly vydané pamětní mince Darwina a Wallace. Na každém londýnském nároží se prodávaly životopisy Darwina, nemluvě o webových stránkách, které shromažďovaly všechny možné přednášky, jež o Darwinovi zazněly nebo teprve zazní.
Co děláme špatně?
Zpátky do Prahy jsem se vracel trochu smutný. Ptal jsem se, co děláme špatně? Otcové moderní biologie jsou totiž dva. Anglosasové říkají: Charles Darwin a Gregor Mendel. V zámoří najdete učebnice, uvádějící opačné pořadí: Gregor Mendel a Charles Darwin. Je přitom jedno, který z nich je větší, oba jsou otcové moderní biologie. Jen my ty své hrdiny pořád ještě neumíme dobře prodat. I když situace byla kdysi ještě horší.
Zažil jsem mnoho debat s naším předním znalcem Mendelova díla Vítězslavem Orlem. Mluvil o tom, jak v roce 1984, v době komunismu, najednou začaly přicházet dopisy významných světových kapacit s otázkou, jaký že se u nás chystá kongres. Blížilo se totiž 100 let od úmrtí Gregora Mendela. Kongres nebyl žádný. Mendel měl dva hříchy, které komunisté neodpouštěli. Ačkoliv objevil vědní obor, byl to katolický kněz, navíc mnich, kterého ještě zvolili opatem. V sovětském bloku přežívala éra Trofima Denisoviče Lysenka a Olgy Borisovny Lepešinské, kteří označili genetiku za buržoazní pavědu. Za železnou oponou prostě genetika nesměla existovat.
Dlouholeté mlčení o Mendelovi si vyžádalo svoji daň. Svědčí o tom úsměvná historka. K výročí v roce 2015 byla na Starém Brně uspořádána velká konference. V souvislosti s tím byly po velkém úsilí na dálnici D1 instalovány hnědé informační tabule odkazující na Mendelovo muzeum v jeho rodných Hynčicích (ve Vražném). Úředníci je prý zpočátku odmítali s argumentem, že něco takového se dává jen významným osobnostem. Zní to jako velká ironie, když si člověk vzpomene na zmíněného Darwina.
Čtyři Mendelovi andělé
Položte si tedy dvě důležité otázky: V čem spočívala Mendelova genialita? A co z jeho života může být zajímavé konkrétně pro nás dnes? Mendel si jednou poznamenal: Kdo neumí být sám se sebou, neumí se ani usmířit sám se sebou. O jeho vnitřním životě toho příliš nevíme, nepsal si deník, jeho dopisy nám ho příliš neosvětlují. Většina jeho korespondence byla spálena a dalších pramenů je málo. Zachovala se všehovšudy jen dvě Mendelova kázání, jež jsou, jak uvidíme, nesmírně zajímavá. Když ale studujeme podrobně Mendelův životopis, najdeme v něm čtyři velmi zvláštní momenty. Někdo přijde, postrčí Mendela dopředu a zase zmizí. Cosi jako čtyři Mendelovi strážní andělé.
Prvním byl jeho učitel Thomas Makitta, druhým farář Johannes Schreiber. Mendelovi rodiče se berou v roce 1818. Za dva roky se jim narodí Veronika, za další dva roky Johannes a v roce 1829 Tereza. Je jasné, že jako jediný syn převezme statek, nemůže to dopadnout jinak. Jenomže Makitta a Schreiber přemluví rodiče, ať ho dají na studia. Tak se stane, že chlapec odchází do piaristického gymnázia v Lipníku nad Bečvou a má excelentní prospěch. Kdyby to neudělali, zůstane Mendel na statku a bude jistě dobrý člověk, ale tam to skončí.
V roce 1838 dochází k úrazu Mendelova otce Antona. Při kácení v lese na něj padá strom. Tenoučký pramínek financí v tu chvíli vysychá. Přichází ale další strážný anděl, kterým je profesor Friedrich Franz z Filosofického ústavu v Olomouci, kde Mendel studuje. Franz se zná s augustiniánským opatem Nappem, dostává od něj dopis s otázkou, jestli nemá nějaké vhodné adepty na řeholní život v Brně. Franz odpovídá, že má dva, ale jen za jednoho se může zaručit, jakýsi Slezan jménem Johannes. Mendel dostává nabídku, jaká se neodmítá. V roce 1843 odchází do Brna, stává se řeholníkem a přijímá řeholní jméno Gregor, jímž se bude už navždy podepisovat.
Za zmínku stojí jeho kolísání nálad. Byl strašný trémista. Ještě z Olomouce musel na dlouhé měsíce domů do Hynčic, kde polehává; má bohatý fantazijní svět, je zvyklý přemýšlet sám a především myslí „out of the box“. Někdy se spekuluje, jestli jeho epizody stonání neměly vliv na to, že se dokázal podívat na věci velmi originálně. Na scénu vstupuje ale strážný anděl číslo čtyři. Je jím sám opat Cyril Franz Napp. Zcela renesanční postava, muž, který viděl za roh a hodně daleko před sebe. Shromáždil kolem sebe pozoruhodnou partu starobrněnských řeholníků, kteří například okamžitě četli Darwina a neměli s tím nejmenší problém.
Opat Napp bude tvrdohlavě věřit v Mendela, stále ho bude podporovat a ať se stane cokoliv, bude za ním vždycky stát. Po vysvěcení na kněze (1847) se vydá Mendel pečovat o pacienty v nemocnici u svaté Anny v Pekařské ulici. Zcela tam vybouchne, nezvládá zápach ani pohled na krev. Napp okamžitě pochopí, že se stala obrovská chyba. Mendela odtud stahuje a posílá ho do Znojma na gymnázium učit němčinu, latinu, řečtinu a matematiku. Napp byl orientalista, v pouhých 42 letech byl zvolen opatem, klášter mimořádně pozvedl, byl velmi laskavý, ale potrpěl si na pompu. Zlí jazykové říkají, že vlastní matku nutil oslovovat ho „vaše milosti“. Když bude v roce 2021 jeho nástupce Mendel exhumován, ukáže se, že jeho rakev je o poznání skromnější než ta Nappova.
Ve Znojmě nastávají asi nejšťastnější léta Mendelova života. Má obrovský pedagogický talent, on sám se v učitelství realizuje, je oblíben mezi kolegy a milován studenty. I složité věci jim dokáže sdělit tak, aby je lehko pochopili, snad i proto, že je samouk. První zkoušku ve Vídni ale překvapivě neudělá. Zkouška má tři části: písemnou, kterou mohl napsat doma, písemnou, kterou musel napsat zpaměti a nakonec ústní. Nevíme, proč neuspěl, ale dostáváme se k druhé skutečnosti z jeho života, kterou stojí za to si zapamatovat.
Šťastné neúspěchy
Mendel sám se nedožil svého úspěchu. Nedožili se ho ani jeho strážní andělé, Makkita, Schreiber, Franz a Napp. Vyslali ale vzkaz každému učiteli: pracujeme pro budoucnost, investujeme do našich studentů a možná nebudeme mít to privilegium, abychom viděli dobro, které jsme do nich zaseli, ale ono přijde, snad za dvacet nebo za sto let, ale přijde. Mendel by se nikdy nestal tím, čím se stal, kdyby v zapadlé vesničce ve Slezsku nebylo všímavého učitele Makitty a poctivého faráře Schreibera, kdyby nebylo v Olomouci profesora Franze, který se pozorně díval kolem sebe, kdyby nebylo neustálé podpory opata Nappa se širokým srdcem a velikým rozhledem.
A teď přichází další věc, které se moderně říká „šťastné neúspěchy“. Mendel je po té první zkoušce naprosto v depresích. Má citlivou povahu, je introvert, trpí tím, o čem se v souvislosti s Mendelem říká „potutelná nemoc“. Bojí se, co si o něm pomyslí jeho studenti a kolegové ve Znojmě, co na to řeknou spolubratři v augustiniánském opatství, jak zareaguje Napp. Trpí pocitem, že zklamal všechny, kdo v něj vložili důvěru. Je to možná nejhorší chvíle jeho života. Někdy se velmi snažíme něco udělat, a ono to nevyjde. Napp ale v Mendela stejně věří a řekne mu, že to nevadí. Vyšle ho do Vídně s doporučením, ať si to tam dostuduje. Chudý chlapec ze Slezska dostává podruhé v životě nabídku, jaká se neodmítá.
Studium ve Vídni Mendela nesmírně baví. Má zajištěné bydlení a nemá až tak velké existenční starosti. Jde na univerzitu, kde učil velký profesor Doppler a může si zapsat, co chce. Je v takovém rozmachu, že si zapisuje všechno. Chemii, paleontologii, mikroskopování, a také kombinatoriku, oblast matematiky, jež souvisí se statistikou. Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že díky přednáškám z kombinatoriky Mendel jednou pochopí, jak uspořádat pokusy s rostlinami. Jedním z důvodů, proč byl geniální, je to, že spojil botaniku a matematiku. Nikdo před ním to neudělal.
Kdyby býval u oné zkoušky uspěl, do konce života by zřejmě učil na gymnáziu ve Znojmě a nebyl by to špatný život. Udělal by spoustu dobra, ale nikdy by nezaložil genetiku. Z dnešního pohledu se mu nemohlo stát nic lepšího než vyhazov z té zkoušky. Blesky životních neúspěchů totiž ozařují cestu. S Karlem Gustavem Jungem můžeme říci: pokud jste někdy v životě zakopli, podívejte se dolů, možná jste zakopli o zlato.
Z Vídně se Mendel už nevrací do Znojma, ale jde do Brna, kde bude učit na reálce a bude opět milován studenty. Až bude jednou zvolen opatem (v roce 1868), rozdělí svůj poslední plat mezi tři nejchudší studenty. Dobře si totiž pamatuje, jak na tom byl kdysi on sám. Jeho studenti zase udělají sbírku a koupí mu na památku dva stříbrné svícny. Mendelovy vztahy s nimi zůstanou navždy silné. Kdykoliv za ním zajdou do kláštera, vždycky si udělá čas, vždy má pro ně pochopení, všechny si pamatuje. Mimochodem, zvolení opatem pro něj musela být veliká satisfakce, protože onu zkoušku se pokusil udělat ještě jednou, ale opět neuspěl. Postavení získává jako badatel bez diplomu a dvakrát neúspěšný student.
V čem spočívá Mendelova genialita
Nyní ale to nejdůležitější. Proč je Mendel otcem moderní biologie? V čem spočívá jeho genialita? To první bylo už zmíněno: spojil nespojitelné světy. Matematici dělali matematiku, botanici dělali herbáře a Mendel to spojil dohromady. Dnes je normální, že studenti genetiky mají několik semestrů matematiky, nemůže to být přece jinak. Jenomže to byl Mendel, kdo spojil tyhle dva zdánlivě nespojitelné světy. Díky svým životním osudům pochopil, že studium dědičnosti si žádá základy statistiky. Když hodíte korunou pětkrát nebo desetkrát, budete mít rozličné výsledky, ale když hodíte toutéž korunou tisíckrát, začne to fungovat a poměr výsledků bude zhruba 500 na 500. Mendel pochopil, že nejde o mnoho znaků na několika jedincích, ale o několik znaků na mnoha jedincích. Nikdo před ním takhle neuvažoval.
Další neuvěřitelný krok, chcete-li čistá ezoterika, je sedmero znaků, jež vybral při pokusech s hrachem: barva květů, barva semínek, tvar semínek, pozice květů, tvar lusku, barva lusku a výška rostliny. U všech těchto znaků platí úplná dominance. Všechno nebo nic. Květ je buď fialový nebo bílý, nikdy něco mezi. Úplná dominance je v přírodě vzácná. Například u člověka je to dědičnost pohlaví, tedy kluk nebo holka. U spousty jiných znaků je to ale „blending inheritance“, jak tomu říkal Darwin. Smícháte červené víno s bílým a máte růžového potomka. Předpokládalo se, že tak to je s dědičností, něco od tatínka, něco od maminky, říkáme „neúplná dominance“. Mendel si vybere sedm znaků a všechny se dědí systémem nula nebo jednička. Jak na to přišel? Byla to intuice? Nebo štěstí? Jsme na hranici esoteriky. Neuvěřitelné.
Ani tím to ale zdaleka nekončí. Po základním experimentu by výsledky každý publikoval. Potomci se podobají zcela jednomu z rodičů a vůbec druhému z rodičů, květ bude fialový a nikoli bílý, semeno žluté a nikoli zelené, kulaté a nikoli svraštělé. Máte první filiální generaci, dáváte pryč koncept směsné dědičnosti. Z toho, obrazně řečeno, Darwin nemohl spát, protože bez ní by nemohla fungovat evoluce. Co by se stalo, kdyby černoch ztroskotal na ostrově osídleném samými bělochy? Ve třetí nebo čtvrté generaci by se podle Darwina rozdíl smazal. Mendel ale řekne: ne!
Zatímco Darwin byl veleduch, viděl přírodu v komplexnosti, viděl mnoho druhů a zajímala ho proměna, Mendela zajímá stálost a soustředil se na jeden druh. Má v tu chvíli dostatečný důvod vše publikovat. Jenomže Mendel protáhl experiment do další generace. Koho by napadlo dělat ještě pokus se samosprášením, při kterém se začnou dít další neuvěřitelné věci? V první generaci už máme úplnou dominanci, ale potom samosprášíte dva fialové rodiče a pětadvacet procent jejich potomků je bílých. U některých pokusů bude Mendel pokračovat až do sedmé generace.
Ani tady ale ještě nekončí. Mendel dokázal, že znaky, které se dědí, jsou oddělené částice, jež přijímáme od rodičů, jsme jejich převozníky časem a nezměněné je předáváme potomkům. Když máte dobrý model, pak dokážete říci, co se stane za určitých podmínek. Mendel to dokázal. Nevíme, jestli model stanovil po, před, nebo v průběhu pokusů. Jinými slovy, jestli si ho napřed vymyslel, a pak jen ověřoval těmi experimenty, nebo jestli dělal experimenty a na jejich základě stanovil model. Vědci se později pokoušeli zopakovat Mendelovu práci a zdálo se jim, že muselo jít o nějaký druh podvodu. Mendelovy experimenty, ze kterých odhadl poměr 3:1 respektive 9:3:3:1 byly příliš statisticky dokonalé.
Víme ale, že Mendel byl až úzkostlivě poctivý. Podváděl snad jeho zahradník? Z hlediska etiky vědeckého výzkumu je třeba publikovat vše, i výsledky, které vaši hypotézu nepodporují. Přesně to dělal Mendel. Nemluvil jen o hrachu, ale i o rostlinách, u kterých se mu později tolik nedařilo, což platí především pro nešťastný jestřábník, ale i další. Zdá se tedy, že v případě hrachu byl schopen si dopředu nebo během experimentování celou situaci představit, uvědomit si zákonitosti, a v pokusu si již jen své myšlenky ověřoval. Nejlépe mu statistika vycházela u jeho dvou oblíbených znaků, tedy u barvy semen a tvaru semen, kde měl nejvíc pokusů. A proč to byly jeho oblíbené znaky? Odpověď je triviální: když na jaře zasejete, máte výsledek už na podzim. U ostatních znaků si počkáte do jara.
Harmonie vědy, víry, umění
Důvody, proč Mendela považujeme za génia a zakladatele biologie, jsou tedy zřejmé. Je důležité nadále studovat jeho osobnost. Před velkým výročím byl Mendel v roce 2021 na ústředním hřbitově exhumován. Souhlas k tomu dala etická komise Masarykovy univerzity a augustiniáni, kteří jsou nositeli jeho odkazu a jakousi jeho rodinou, protože Mendel jako mnich rodinu nemá. Augustiniáni dovolili sekvenovat jeho genom. Dozvěděli jsme se z něj, že Gregor Mendel byl Evropan se vším všudy. Jeho mitochondriální DNA je typická pro střední až západní Evropu a chromosom Y je typický pro Polsko, Pobaltí nebo severovýchod starého kontinentu.
V červenci 2022 pak proběhl v Brně dlouho očekávaný kongres. Byli na něm tři nositelé Nobelovy ceny, řada zahraničních vědeckých kapacit, delegace z Čech, rektor Karlovy univerzity, naši domácí vědci, církevní představitelé, celé opatství. Oslavy začaly v bazilice na Starém Brně, zazněla tam krásná mše Mendeliana. Gregor Mendel byl mužem umění, mužem vědy a mužem víry, takže celá oslava byla až dojemná, neboť na ní zavládla atmosféra, ve které nějaké spory vědy a víry postrádají smysl. V krásném interiéru kostela na Starém Brně byly v tu chvíli víra, věda a umění v harmonii, stejně jako tomu bylo v životě Gregora Mendela.
Zbývá ještě pohled na duchovní dimenzi jeho života. Zachovala se nám dvě Mendelova kázání. Říká se, že kázání není přednáška, že každý kněz vždycky káže o sobě, nelze to jinak. Proto jsou obě důležitá. Mendel nám v nich poskytl možnost nahlédnout do jeho duše. V prvním kázání říká, že ona vertikála, duchovní život či mystika, je jako semínko, které zaséváte do země. Musí v něm být všechno přítomno, pak ale musí přijít vlivy zvenku: správná hlína, správná vlhkost, sluneční záření, déšť. Semínko samo pak roste. Při budování sebe sama jde člověk ruku v ruce s Bohem. Člověk je semínko, zbytek je podle Mendela Duch svatý.
V druhém, velikonočním kázání Mendel možná mluví o sobě, když zdůrazňuje, že Kristovo vítězství je vykoupeno nespravedlností. Kristus byl pomlouván a odsuzován, lidé volali „ukřižuj“, ale člověk musí jít za svojí hvězdou, musí věřit ve svou pravdu. Ale pozor. Po Velkém pátku přichází vzkříšení a Bílá sobota. Možná tady Mendel mluví trochu o svém životě, možná se dívá do vlastní minulosti.
V roce 1922, při stém výročí Mendelova narození, prohlásil známý německý botanik Carl Correns: „Jaká škoda, že se nikdo z nás nedožije dvoustého výročí Mendelova narození! Jedno však můžeme říci bezpečně, že základ, který položil k nové stavbě Mendel, bude stát i po sto letech tak pevně, jak jej dnes vidíme“.
A Mendelův životopisec Hugo Iltis cituje jeden z dobových nekrologů: „Jakožto opat si ve svých aktivitách získal respekt a úctu svou štědrostí, sympatiemi a laskavostí, takže je možno oprávněně říci, že neměl žádné nepřátele. Nikdy neodmítl pomoc nikomu, kdo o ni požádal. Opat Mendel měl vzácný dar poskytnout almužnu, aniž by obdarovaný kdy pocítil jakoukoli zavázanost.“
Autor je přednostou Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty UK.
Zpracováno podle přednášky na semináři Gregor Mendel v katedrále vědy.
Zdroj: Kontexty humanity.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme