Když začala invaze na Ukrajinu, mnozí předpokládali, že ruská společnost neopodstatněnou a naprosto zbytečnou válku nepřijme. Po roce vidíme, že tento předpoklad byl když ne přímo chybný, tak přinejmenším příliš optimistický. Masový odpor se nekoná z celé řady příčin.
Prostředí v zemi je prostoupeno všeobecnou kontrolou povinného vlastenectví, které nepřipouští diskuzi. Případ manželů, kteří se v restauraci bavili skepticky o válce proti Ukrajině a jejich sousedé je udali, není zdaleka ojedinělý. Naplnily se i seznamy „zahraničních agentů“ či „nežádoucích organizací“ – prakticky o jakoukoli veřejnou osobnost, která vysloví nesouhlas s válkou či prostě jen skepsi ohledně úspěchů ruské armády. Prostředí rozhodně nepřeje požadavkům zastavit válku.
Srovnávat takovou situaci například s americkou válkou ve Vietnamu či Iráku, kdy protesty byly všudypřítomnou realitou, je projevem neskutečné naivity. Zkoumat veřejné mínění v takové situaci (a zvláště ze zahraničí) je na hraně (ne)možného. S jistotou se dá říct, že souhlas s válkou není ani zdaleka tak jednoznačný, jak má propaganda tendenci tvrdit.
Zvláště v Moskvě či dalších velkých městech, kde mají obyvatelé sklon vyhledávat informace i jinde než jen ve státní televizi, je lidí skeptických vůči válce přeci jen víc. Kreml se pochopitelně snaží jakékoli jiné zdroje informací blokovat, k čemuž vedou i různé snahy označovat kritiky za zahraniční agenty či zrádce, útoky „pouličních chuligánů“ jsou pak už takovou tradicí. V takovém prostředí vyjádřit odpor vůči válce, a to i v pouhém průzkumu veřejného mínění, znamená přijmout důsledky v podobě problémů v práci či v osobním životě.
Ale ani to by nemělo vést k přesvědčení, že ruský národ odmítá válku a jen zlý Kreml kašíruje cosi neexistujícího. Dokonce i v Moskvě, alespoň podle Centra Levada, je podpora války nadpoloviční. Výzkumné centrum přitom provedlo i kontrolní pokusy s nepřímými otázkami, u kterých je mezi lidmi relativně nižší obava ze správné odpovědi, ale výsledky se příliš nelišily.
Proti NATO i neonacistům
Vedle represe, která potlačuje projevy nesouhlasu, funguje i aktivní politika zaměřená na ospravedlnění války a její relativizaci. Válka je podávána jako boj proti neonacistům, vysoký počet obětí na ruské straně, který už nelze reálně zakrývat, propaganda prezentuje jako důsledek faktu, že na straně Ukrajiny bojuje NATO. Veškeré informace tak směřují k tomu, že Rusko vede „spravedlivou válku“ za osvobození obyvatel čtyř „nově nabytých území„ na východě Ukrajiny. K aktivní podpoře směřují i různé „hurá akce“ či zadání natáčet filmy oslavující „hrdinství během speciální vojenské operace“.
Aktivní podpora války ale pro klid uvnitř země není zase až tak zásadní, stačí, když obyvatelstvo aktivně nevystupuje proti konfliktu. Z toho důvodu vytváří Kreml, respektive Staré náměstí, kde se nachází Administrace prezidenta, intenzivně zdání, že se pro běžného Rusa prakticky nic nemění. Ačkoli jsou ruské ztráty mimo vší pochybnost obrovské, a to ani nemusíme vycházet z ukrajinských zdrojů, velkou část z nich nesou příslušníci etnických menšin, popřípadě muži rekrutující se z „depresivních“ regionů.
Když Putin před časem mluvil k matkám padlých bojovníků o tom, že jejich mrtví synové aspoň nějak smysluplně žili, protože jinak by stejně propadli alkoholu, bylo to sice cynické, ale zároveň to byl reálný popis situace. Smrt se bere jako jedna z možností – manželka aspoň dostane peníze a nehrozí protesty proti válce.
V případě vězňů je situace ještě ostřejší. Smrt odsouzeného vraha, drogového dealera či prostě notorického zlodějíčka nikoho do ulic nenažene. Jejich nasazení u ukrajinského Bachmutu, kde v podstatě šlo o taktiku masou těl zasypat protivníkovu obranu, bylo víc než logické. Ostatně ruská (respektive sovětská) vojenská tradice trestných praporů vypadala velmi podobně. Dohady o tom, že Rusku docházejí lidé, a proto musí posílat trestance, jsou pravděpodobně liché. Ve skutečnosti šlo o to dosáhnout před výročím invaze aspoň nějakého úspěchu, přičemž platbou za to jsou životy „zbytných“.
Jako originál…
Zdání normality pak vytváří i takové strategie, jako je tzv. paralelní import. Běžný Rus se tak dostane ke zboží západní provenience, byť za vyšší cenu. Ta působí jako nepříjemná změna jen dočasně, pak si na ni zákazník zvykne. Odchody západních značek Kreml blokuje, v jiných případech na původní značce parazituje někdo z Ruska. Starbucks nahradilo „Stars Coffee“, které se ani nesnaží předstírat, že svůj vzor nekopíruje, a tak podobně.
Účelem je na běžné denní úrovni zachovat zdání, že je vše jako dřív. Makroekonomika nikoho příliš nezajímá, navíc podstatná čísla jsou z velké části tajná. Ekonomická situace tak na nejdůležitější skupinu, tedy obyvatele velkých měst, zatím příliš nedoléhá. A pokud doléhá, prezentuje to státní propaganda jako důsledek nespravedlivých západních sankcí, které je nutné „ve jménu spravedlnosti“ vydržet.
Předchozí odstavce nejsou ani zdaleka vyčerpávající odpovědí na otázku, proč Rusové neprotestují proti válce, kterou jejich země rozpoutala. Dílem je to strach, dílem nulová potřeba něco takového udělat. Kreml se snaží přenášet náklady války tam, kde hrozí nejméně protestů, a pro „citlivé“ regiony, kde by případné nepokoje mohly ohrozit státní moc, má v zásobě programy navozující pocit klidu a normality.
Fakt, že situace není normální, je vidět spíše v makropohledech, ale pro běžného občana Ruska se dosud zatím nic moc nemění. Navíc, propaganda je velmi silný nástroj, což se ukázalo i v historii. Stačí si jen připomenout, že obyvatelé nacistického Německa upřímně nechápali, proč je spojenci bombardují a útočí na ně. Ačkoli každá paralela kulhá na deset nohou, není důvod si myslet, že v případě Ruska to bude jinak.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!