Náš svět se stal Sexmisí a dnes je bezpečně světem žen. To ony stojí v čele států, armád a parlamentů. Velí vojskům, dětem a psům, létají do vesmíru, prodávají desetitisíce knih, organizují pochody milionů proti sexualizovanému násilí a konference o předsudečné nenávisti.
Z Bruselu, z Barcelony, Prahy či Turecka nám přinášejí dobro Istanbulské úmluvy, vyhlašují stavy legislativní nouze, odhalují skryté prostopášníky, a na koho ukáží, ten si nemůže být jist životem ani svobodou a už vůbec ne slušnou pověstí. Tahle země a tahle doba mužům – hlavně těm českým a normálním – nepřeje. Mnohé ženy dokonce pyšně prohlašují, že muže k ničemu nepotřebují a že si vystačí samy. A přesto chci právě v těchto chvílích, ve dnech ženám tak milých a kytky přinášejících, vzpomenout na ženy bezejmenné. Na ty, co se nederou na výsluní, nesoutěží v běhu ani v boji, neucházejí se o hlasy ve volbách ani nehřímají z televizních obrazovek.
Nechme promluvit ty silnější. Dejme teď prostor k vyjádření našim mužům. Prohledala jsem sociální sítě, odposlouchala telefonní rozhovory, zachytila jsem, co naši muži říkají o těch „bezejmenných“, o svých ženách:
„Čekala na mě s večeří, když jsem přišel domů.“ „Viděla, že jsem unavený, tak mě zakryla dekou a nechala odpočívat.“ „Býval jsem často pryč a ona se mezitím vzorně starala o naše děti.“ „Oba jsme byli nemocní, ale žena vstávala, vařila polévky a čaje, nosila mi je do postele, krmila mě a podávala léky.“ „Usměje se na mě pokaždé, když přijdu domů. A tím mi vždycky vylepší náladu.“ „Zná všechna moje zamilovaná jídla a o víkendu je pro mě vaří.“ „Nemusím nic říkat. Jen se na ni podívám – a ona mi rozumí.“ „Miluju ty chvíle, kdy jsme spolu doma. Nemusíme mluvit. Já luštím křížovku a ona vedle plete, ale právě to ticho a ten klid dělá domov.“ „Myšlenka na mou ženu mě držela nad vodou a zachránila mě před malomyslností.“ „Když je mi nejhůř, jdu se projít někam mezi lidi. Koukám na ženy, na jejich vlídné obličeje, na jejich křivky a na úsměvy. Na starostlivé pohledy, jimiž hledí na své děti. V takovou chvíli vím, že je vše v pořádku a že svět pořád funguje, jak má.“ „V autobuse jsem sledoval maminku. Měla dvě malé dcery a celou dobu si s nimi polohlasně povídala. Pohladilo mě to po duši.“
Každá žena je madona
Po celém světě nacházíme tisíce hrobů neznámých vojínů, tisíce památníků těm, co bojovali za vlast či za národy. Ženy své bezejmenné pomníky nemají. Potkávám na svých cestách sochy známých a významných žen, třeba Boženy Němcová nebo Věry Špinarové. V kostelích vídám sochy madon, v obrazárnách Marii Terezii, Monu Lisu, Venuši. Ráda bych jednou někde objevila pomník obyčejné, bezejmenné ženy. Takových je kolem mě mnohem víc než těch výjimečných manažerek velkých firem, ministryň, vojevůdkyň. Na těch známých obyčejný každodenní svět nestojí. Ten drží na svých neznámých ramenou a ve svých prostých dlaních docela obyčejné ženy. Právě ty, které nás obsluhují na poště nebo v supermarketu, co vedle nás stojí v tramvaji s dítětem na ruce, co se před námi sunou frontou k pokladně, co zametají v parku, vaří ve vývařovně, dají nám přednost na přechodu, roznášejí dopisy, co nám stříhají vlasy nebo nám prodávají boty. Co nám včera utíraly nos a balily svačiny, co dnes plní ledničky a měří teplotu v nemocnici a jednou, už brzy, nás budou umývat v domově důchodců.
O nich se v novinách nepíše. Neudávají směr módním trendům. Ale právě ony tvoří teplo domova a náladu naší domácnosti. Do noci vyrábějí masopustní masky dnes stejně jako před mnoha lety. Před Vánoci celé noci pečou cukroví a pak se potichu dmou pýchou, když je návštěvy chválí za rodinný recept. Těch bezejmenných jsou tisíce a miliony, ač se nesoudí kvůli sexuálnímu obtěžování a nevydupávají si rovná práva ani stejné příjmy či důchody, protože mají něco navíc. A taky vědomí, že jen o nadvládu a peníze v životě nejde.
Dobře vědí, že zázrak vzniká jen v jejich lůně, že úsměvem si podmaňují muže, že jejich dlaně tiší bolest a dětský pláč, že pod rukama jim rostou květy. I bez odborných článků, dotací, výzkumů a zaplacených statí si dobře uvědomují, že právě ony vládnou celému světu a mnoha generacím. Že kvůli jejich ladným krokům mladíčci probdí noci a hulváti píší básně, že profesoři opouštějí životní jistoty i statky a že kvůli nim se i zkušenému muži občas chvěje hlas. Protože všechny ty normální, bezejmenné, obyčejné ženy celého světa mají schopnosti k jeho ovládnutí a ve svých malých ženských rukách drží kouzlo, jak očarovat muže. Ne kvůli jeho porobě či slepému poslechnutí, ale k vytvoření ideálního spojení mužsko-ženského světa.
Bez zákonů, bez befelů, bez evropských směrnic a nařízení, bez dotací a bez aktivit roztodivných neziskovek. Ty umělotiny to krásné, ideální spojení soustředěným tlakem dočista umoří. A příští generace už nepochopí, komu a proč byl ten „pomník neznámé ženě“ vystavěn.
Pánové, muži, chlapi, dáte se do toho? Přece nedopustíte, aby si ženy ten pomník musely stavět samy.
Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!