Balkánské okénko aneb život je složitý, politika není nedělní škola a někdy je lepší, aby vyhrál starý komouš, co neumí anglicky, než na Západě vzdělaný mladý ekonom. Což se v Černé Hoře nestalo a v neděli tam prezidenta Djukanoviće vystřídal mladý ekonom Jakov Miletić. Naše média o něm píší jako o prozápadním a proevropském, ale ne každý kdo má školu z USA a slovo Evropa v názvu svého hnutí, je opravdu tak prozápadní, jak to vypadá…
Stávající prezident Milo Djukanović vládnul od roku 1991. Jako svazák patřil ke skupině mladých komunistů, které si v roce 1989 vybral Slobodan Milošević, aby Černou Horu navázali na velkosrbský projekt. Říkalo se jim „džemperaši“ (džemper-svetr) a k moci se dostali tzv. antibyrokratickou revolucí proti starým „zkorumpovaným“ kádrům.
V roce 1991 se stal premiérem a jeho kámoš Momir Bulatović prezidentem. Společně poslali Černohorce bombardovat Dubrovnik, podporovali Karadžiće v Bosně a terorizovali opozici. Prostě všechno špatně. Zároveň OSN zavedla ekonomické sankce a tady se ukázal Milov talent. Měl čich na byznys.
Pašování nafty (a vůbec všeho) z Albánie a naopak cigaret do Itálie. To se dělo vždycky, ale teď to narostlo do obřích rozměrů. Byly to bohatýrské časy, kdy rychlé čluny s cigárama křižovaly Jadran, pomalé čluny s naftou Skadarské jezero a uprostřed té bídy mohl každý vydělat. Na každém rohu se prodávaly cigarety bez kolku za babku, skoro mi bylo líto, že nekouřím.
Černohorcům to nijak nevadilo, mentálně to jsou trochu zbojníci. Navíc z toho stolu padaly nějaké drobky mezi lidi. Pašeráci vydělávali královsky, ale musely dávat desátky státu. Celá nová elita země vznikla z těhlech lidí. Takhle tu proběhla prvotní akumulace kapitálu. Divoký devadesátky na černohorský způsob.
Ale zpět k Milovi
V roce 1996 prohrál Milošević lokální volby a Milo se začal pomalu distancovat. V roce 1997 se trhnul úplně a stal se prozápadním. Long story short, už žádné Velkosrbsko a Miloševič, ale etnická tolerance, multi-kulti a integrace na Západ. V době války v Kosovu v roce 1999 přijal albánské uprchlíky a země nebyla daleko od konfliktu se Srbskem. V roce 2006 referendum o nezávislosti a v roce 2017 vstup do NATO. Succes story, že?
Zároveň ale pořád jeho osobní vláda. Jednou prezident, pak premiér, pak zas prezident, mezitím pauza, kdy jen předseda strany… jo pořád té komunistické, teda nyní už Demokratické strany socialistů… Jo, vládla od roku 1944 do roku 2020, i když po roce 1997 vždy s partnery.
Setkal jsem se s ním párkrát, ale pro pobavení přikládám prastarou reportáž z jeho návštěvy města Bijelo Polje, kde zahajoval sezónu sběru malin a otvíral most, který nebyl mostem. Kéž bych našel ty fotky…
V roce 2020 přišla ale těsná parlamentní porážka. K moci se dostala koalice prosrbských/proruských stran a zbytků jakési liberální opozice. Nastala změna, ne teda systémová, vládlo se pořád stejně autokraticky (ba hůř), jen se změnilo vedení, ale nastala změna ideová.
To je zase na delší vyprávění, ale je to podobné jako rusko-ukrajinský spor. Velký bratr (zde Srbové) nezkousnul, aby Černohorci byli samostatným nezávislým národem s vlastním jazykem, dějinami, církví atd. Takže obrat k mystickému srbsko-ruskému národně pravoslavnému dubisku.
A kandidátem téhle části spektra je člověk, kterého byste podle životopisu určitě pozvali domů na kafe raději než Mila Djukanoviće. Mluví o boji proti korupci a jeho hnutí se jmenuje „Evropa nyní“. Jeho kroky ale směřují přesně opačně.
Už tak pošramocenou západní orientaci země tak zachraňuje zkorumpovaný starý komunista, zatímco k Rusku jí vede v Oxfordu vzdělaný technokrat. Podobně srbská premiérka Ana Brnabić – v USA a UK vzdělaná, navíc první otevřeně homosexuální politik v zemi, která je přitom oddanou služkou nacionalistického a k Rusku a Číně vzhlížejícího porezidenta Vučiće.
Život není jednoduchý.
Převzato z autorova twitteru.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme