Přiznat gayům a lesbám stejná práva jako mají heterosexuální manželské páry je cílem skupiny poslanců, která usiluje o uzákonění homosexuálních manželství. Jsou ale gayové a lesby skutečně ve svých právech kráceni?
Ochrana lidských práv patří dnes k ústředním hodnotám západní civilizace. Je dobře, že tomu tak je. Porušovat něčí práva totiž znamená pohrdat druhým, šlapat po něm a snižovat tak jeho důstojnost. Neméně ohavný je ovšem i druhý extrém: co řekneme o člověku, který si nárokuje věci, na něž žádné právo nemá? Kdo se dožaduje něčeho, co mu nenáleží? Že je podvodník? Vyděrač?
Legální otroctví
Jak ale zjistit, zda mám či nemám na něco právo? Na základě čeho má vůbec člověk na něco právo?
V aktuální debatě o právech gayů a leseb bohužel právě tato stěžejní otázka úplně zaniká. Co je tedy zdrojem lidských práv? Na tuto otázku existují jen dvě možné odpovědi. První možností je, že zdrojem práv jsme my sami. My sami, lidští jedinci, rozhodujeme o tom, co za právo prohlásíme a co nikoli. Je to jen a jen na nás, na naší vzájemné domluvě; jejím výrazem je pak zákon vydaný státní autoritou. V tomto případě pak mají lidská práva charakter konvencí, která se mohou v průběhu doby měnit, nemají univerzální platnost, ale platí jen potud, pokud trvá ona „společenská dohoda.“ Toto pojetí lidských práv je nutně relativistické: co bylo právem včera, dnes jím klidně může – na základě naší dohody – přestat být.
Toto pojetí lidských práv se ale při bližším pohledu ukazuje jako neudržitelné. V konečném důsledku jím totiž lze obhájit jakýkoli zločin. Vzpomeňme jen příkladu starověkého otroctví. Společenská konvence vlastnit lidské bytosti jako zboží byla tehdy tak silná, že ani nejlepší hlavy té doby nedokázaly nahlédnout, že na otroctví je něco špatného. Není bez zajímavosti, že podobně argumentovali i nacističtí pohlaváři během norimberského procesu: vše, čeho se dopustili, proběhlo přece podle zákonů.
Přirozená práva
Existuje ale ještě druhá možnost, jak pojímat lidská práva. Právě během zmiňovaného norimberského procesu bylo proti obžalovaným argumentováno tím, že existují zločiny, které zůstávají zločinem „bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde zločiny byly spáchány.“ Říká se jim zločiny proti lidskosti.
Pojem „lidskost“ zde odkazuje na jiný zdroj práva, než jsou naše – tak často svévolné – konvence. Na lidskou přirozenost. Podle tohoto pojetí je tedy lidským právem to, co nějak vyplývá z lidské přirozenosti, společné všem lidem ve všech dobách. Jsou to lidská práva univerzální a nadčasově platná. Podle tohoto pojetí pak byl systém starověkého (stejně jako kteréhokoli jiného) otroctví jedním velikým bezprávím. Proč? Protože člověk je od přirozenosti svobodný. Tato skutečnost, založená v lidské přirozenosti, pak zakládá celou řadu nároků, či chcete-li práv, která jsou z ní odvoditelná. Jsem – li tedy od „přírody“ svobodný, plyne z toho, že mám „přirozený“ nárok tuto svobodu užívat. Nikdo pak nemůže mít „právo“ mě zotročit.
Pryč s přirozeností!
Co z tohoto zjištění vyplývá pro diskutovaná práva homosexuálů? Lze jejich nároky odvodit z lidské přirozenosti? Není těžké nahlédnout, že ne. Z lidské přirozenosti především plyne, že homosexuální pár nikdy přirozenou cestou nemůže mít dítě. Nemá tedy na děti žádné přirozené ani z přirozenosti odvoditelné právo. Jde naopak o typické pseudoprávo: tím, že není zakotveno v lidské přirozenosti, má proklamované „právo“ homosexuálů na děti svůj základ v obyčejné lidské svévoli. Nemají-li ale stejnopohlavní páry z přirozenosti odvoditelné právo na rodičovství, nemohou si ani činit nárok na zrovnoprávnění s manželstvím – manželům totiž rodičovská práva pochopitelně přirozeně náležejí.
Nepřekvapí, že u části homosexuální komunity existuje přímo žlučovitá zášť vůči samotnému pojmu „lidská přirozenost.“ Například italský filosof a bývalý poslanec Evropského parlamentu Gianni Vattimo, který se otevřeně k homosexualitě hlásí, hovoří o lidské přirozenosti jako o „modle“, od jejíhož uctívání je třeba se osvobodit. A to právě s ohledem na údajná práva homosexuálů. Vnímáte tu absurditu? Aby bylo možné zachránit pseudopráva určité skupiny, hodíme přes palubu pilíř, na němž jediném je možné skutečná lidská práva založit: opustíme-li totiž lidskou přirozenost, lidská práva se nám rozplynou jako pára nad hrncem. Takovéto uvažování rozhodně není pro budoucnost lidských práv ve světě dobrou zprávou.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!
