Krajní levice i pravice na jedné lodi – a v ruském žoldu. Právě tak to podle nedávné zprávy deníku Washington Post bylo v Německu, kde se skrze „boj za mír“ sblížily Die Linke a AfD. Ta zpráva může překvapit jen toho, kdo si myslí, že extrémy se odpuzují. Je to často naopak: Potřebují se, přitahují a vzájemně podporují, někdy i spolupracují. Proč? Protože mají společný cíl: zničit, či přinejmenším oslabit demokraty. Ti se jim mohou ubránit zase jen společně.
Když výrazná tvář postkomunistické Die Linke Sahra Wagenknechtová hřímala na demonstraci v Berlíně „nechceme větší zavlečení Německa do této války“, tleskalo jí i několik desítek členů nacionalistické Alternativy pro Německo. Upozornil na to americký deník Washington Post. A dodal, že na obálce německého časopisu Compact, který dává prostor krajně pravicovým názorům, se pak objevil výrok, že právě Wagenknechtová „by byla nejlepší kancléřkou a kandidátkou pro levici i pravici“.
Ostatně stejnou zkušenost máme i u nás, když se během demonstrací pod heslem „chci mír“ střídají na pódiu řečníci z obou okrajů politického spektra. Sám nemám moc rád označení „krajní levice a pravice“. Jako by se nám tím sugerovalo, že neobolševici či neonacisté (potažmo populističtí nacionalisté) jsou jen jakýmisi „zdivočelými“ socialisty a konzervativci. Navíc svůj odraz v extrému má i třetí demokratická ideologie – liberalismus. Takzvaný progresivismus totiž není o nic méně nebezpečný, ale přitom se špatně zařazuje na pravolevou osu.
Často se tedy mluví o „nové levici“. Jenomže ani to nesedí, protože toto hnutí se mnohdy nezajímá o sociální otázky a obecně o chudé. Naopak se k nim chová dost přezíravě a cynicky – z velmi podobných pozic, jaké dříve zastávali bohatí městští pravicoví liberálové vůči „zaostalé“ periferii. Další důvod, proč si už nemůžeme vystačit se starým schématem, kdy jeden okraj okupovali (neo)nacisté a druhý komunisté. Ostatně obě tyto ideologie socio-ekonomicky stavěly na socialismu, a tedy patřily vlastně vlevo.
Pokud se v tom zmatku máme trochu vyznat, vynechme pravolevé štěpení na ekonomických tématech a vezměme v potaz otázky kulturní, hodnotové, či geopolitické. Místo horizontály narýsujme vertikálu. Na jejím horním konci se nacházejí všichni demokraté a na spodním všichni extremisté. Tedy nepřátelé svobody, právního státu a lidských práv. A co je momentálně nejhorší, také bezpečnosti Západu. Když si v tom uděláme jasno, pak nás nemůže udivit, že tito lidé „z nízkých sfér“ se společně stavějí na stranu Ruska proti Evropě.
Strany, jež jsou vyřazeny z okruhu demokratů, ať už se jinak řadí k levému, pravému či jakémukoli jinému extrému, strhává přitažlivost Kremlu. Ta jim zdánlivě dává chybějící jistotu, oporu a pocit důležitosti. Mocný společný zájem a sdílený osud překonávají rozdíly mezi nimi a zároveň se společně o to více vzdalují ostatním, kteří jsou taženi na Západ. Společnosti pak hrozí, že ji ta odstředivá síla roztrhne, v horším případě, že spadne do temnoty jako celek.
Obě rizika opravdu pociťujeme, protože na jedné straně narůstá syndrom rozdělení, zvětšují se vzdálenosti mezi lidmi a na druhé extremisté posilují na úkor rozhádaných demokratů. Byť druhá hrozba není zatím příliš silná, nelze si nevšimnout, že zatímco „proti bídě“ se spojuje široká (a dříve nevídaná) koalice radikálů všech barev, ve sněmovně eskalují zbytečné spory, které mnohdy přerůstají v trapné tahanice jak na pískovišti.
Podle Washington Post se Kreml pokoušel v Německu vytvořit novou „mírovou“ koalici krajní levice a pravice. Putin chtěl podpořit extremisty z obou stran politického spektra v odporu proti vládě kancléře Olafa Scholze, což je obdobný scénář, jaký sledujeme u nás. Jak se můžeme bránit? Měli bychom se snažit o větší spolupráci a jednotu demokratů, důsledně oponovat ruským narativům, ale také se chovat racionálně, nebýt hysteričtí, přehnaně podezíraví a nevidět Putinova trolla v každém, kdo má jiný názor.
Hrozby musíme vzít vážně. Můžeme si za ně ale z velké části sami. Kreml nedělá nic jiného, než že mezi nás vráží klín, sype sůl do ran, jež si vzájemně zasazujeme, zneužívá existující nedůvěry, nespokojenosti, obav z budoucnosti a hrubých chyb české i unijní politiky. Přesně tomu odpovídá pestrá směsice lidí účastnících se demonstrací „Česko proti bídě“ a dalších podobných akcí. Jen někteří skutečně hájí ruské zájmy ve válce. Většina prostě má strach z drahých energií a potravin, jsou kritiky vlády, nebo je štve třeba klimatické tažení EU.
S ruskou pátou kolonou – a zdaleka nejen s ní – se nejlépe vypořádáme, když budeme řešit reálné problémy a povedeme otevřenou, férovou a kritickou veřejnou debatu. Naopak se staneme snadným terčem ruské propagandy, když v politice povládne chaos a rozhádanost, když si budeme lhát do kapsy, ať už se to týká nesplněných vládních slibů či zelené politiky Bruselu. Místo abychom pořádali opulentní (a neúčinné) hony na dezinformátory, postarejme se o normální fungování společnosti.
Odlišujme, co je jiný názor (třeba i radikální) a co skutečná hrozba. Když každého, kdo se nám nelíbí, šmahem šoupneme mezi extremisty, dosáhneme tím jen toho, že rozšíříme jejich řady. Stává se ošklivým zvykem, že konzervativci a liberálové se vzájemně obviňují z proruských postojů. Jistě, existují národovci i progresivisté sloužící zájmům Kremlu, ale ti přece nepředstavují typické konzervativní či liberální myšlení. A dokonce ani ti, kteří mají podobné názory na válku jako Putin, nutně nemusejí být nebezpeční.
Děláme všechno obráceně, než bychom měli. Zatímco „nahoře“ se demokraté perou, „dole“ se vyrábějí ruští dezinformátoři, trollové a zrádci jak na běžícím páse. Stačí se názorem nějak odchýlit od mainstreamu. Je to nespravedlivé a hloupé, demokracie musí unést radikální, divné, bláznivé a iracionální postoje, dokonce i lež. A ze systémového hlediska musíme k demokratům počítat všechny, kteří byli řádně zvoleni, tedy včetně SPD. Nemůžeme tuto skupinu osekat jen na „správně se chovající“ elity.
Nejsme schopni elementární dohody mezi všemi ústavními činiteli s mandátem z voleb, a navíc uměle zvětšujeme skupinu „nepřátel státu“. A protože ani neřešíme relevantní otázky a neumíme je zasadit do centra veřejné debaty, dostávají se do ní čím dál víc extremisté všech barev. Co si Putin může přát víc?
Washington Post připomněl, že „mírová“ hnutí zneužívali k rozdělení Západu již vůdci Sovětského svazu. Jeden z účastníků demonstrace, na níž řečnila Wagenknechtová, editor německého časopisu Compact Jürgen Elsässer už v 80. letech vedl protest proti rozmístění amerických raket v Německu. Tato taktika Kremlu z dob studené války stojí i za německým odporem k jádru. A na českých protestech se objevují zástupci hnutí „Ne základnám“, jež brojilo proti stavbě amerického radaru v Brdech a podporovala ho ruská ambasáda.
Ve skutečnosti extrémy u nás přitahují jen zlomek voličů, jejich převaha či početnost je jen optická. Je daná slabostí demokratů a tím, že jsou mnohem více slyšet a ostatní na ně mnohem více reagují. Jak říkal T. G. Masaryk: „Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji“. Musíme dobře vážit, kdo je opravdu tak nebezpečný, že ho musíme izolovat, a koho ne, i když se s ním na ničem neshodneme a leze nám na nervy.
Když se budeme chovat takto, pak tábor demokratů poroste. Byť nesourodý, odolá hrstce třeba pevně semknutých extremistů. Těch bude málo na to, aby nás strhli do gravitační pasti Ruska, Číny, nebo kohokoli, kdo by nás chtěl hnát proti sobě, aby prosadil své zájmy. Musíme také vést otevřenou veřejnou debatu v níž bude legitimní mít různé názory, ne jen ten jeden. Z toho totiž mají radost jedině v Kremlu. Kdo vidí extrém úplně všude, tomu nakonec extrém vládne.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme