Emigrace a pandemie včera a dnes

Na jaře roku 2020 pandemie a strach z ní, jako v Boccacciově Dekameronu, náhle zastavily život, a to nejen v jedné zemi, ale napříč kontinenty. Zatímco většina států se rozhodla přistoupit k více či méně tvrdým lockdownům, švédské autority byly pranýřovány za rozhodnutí veřejný život omezovat pouze minimálně. Z dnešní perspektivy se ukazuje, že „švédská cesta“ dost možná nebyla tak špatná, jak její kritici předpovídali. V té nejisté době, kdy jsme trávili své dny na „home office“, jsme dostali možnost napsat text, který by se dotýkal tématu pandemie a zároveň souvisel s předmětem našeho výzkumu, tedy s příchodem ruských emigrantů do Evropy po Říjnové revoluci v roce 1917. Naším záměrem bylo sledovat, jak před sto lety události podobné těm současným – uzavírání hranic, kontroly a karantény – obrátily naruby životy ruských emigrantů prchajících z hroutící se říše. (Ivan Foletti, Karolina Foletti a Adrien Palladino)

Když jsme tehdy přemýšleli nad podobou naší práce, ani zdaleka jsme netušili, že s odeznívající sanitární krizí se na obzoru objeví krize válečná a ekonomická. Napadení Ukrajiny ozbrojenými silami Ruské federace zmařilo tisíce životů a uvedlo do pohybu miliony uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy podobně jako před sto lety lidé prchající před bolševiky. Pandemie, válka a s nimi související politická rozhodnutí navíc přivedly svět na pokraj dramatické hospodářské krize. Zatímco pro nás se může projevit „jen“ snížením životní úrovně, zemím afrického kontinentu hrozí hladomory. Ty by pak mohly vyhnat z domovů další miliony hladovějících a zoufalých lidí. Následující text proto vznikal v atmosféře tříštící se společnosti a zmíněné trojí krize – pandemické, uprchlické a blížící se ekonomické. Studovaná témata se nám zdála s každým týdnem aktuálnější. A hledat v minulosti paralely k událostem, které plnily a dosud plní titulky novin i online prostor, bylo naším každodenním pokušením. Víme ovšem, že navzdory rčením se historie neopakuje. Napříč historií je však přesto možné nacházet podobné vzorce lidského chování a mechanismy fungování společnosti. Doufáme tedy, že pohled zpět na migrační a epidemiologickou krizi, se kterou se lidé potýkali na počátku minulého století, nám pomůže získat odstup a podívat se z nové perspektivy i na to, co zažíváme dnes.

Nové hranice

Jak jsme unikli záhubě v Černém moři na cestě do Konstantinopole, ví sám Bůh. Z města do přístavu jsme šli pěšky pošmourným temným večerem, když bolševici už vstoupili do města, jen taktak jsme se vměstnali v nesčetný dav dalších běženců, kteří se nahrnuli na malý chatrný řecký parník „Patras“. Byli jsme čtyři: byl s námi slavný ruský učenec Nikodim Pavlovič Kondakov, mohutný pětasedmdesátiletý stařec, a mladá žena, která mu dělala sekretářku a téměř chůvu. Do Konstantinopole jsme pluli dva dny ve sněhové bouři, kapitánem „Patrasu“ byl opilý Albánec, který Černé moře neznal, a kdyby se náhodou neobjevil ruský námořník, který ho nahradil, „Patras“ se všemi svými nešťastnými pasažéry by se určitě potopil.^[1]

Velmi nás zneklidňovala nevyhnutelná procedura při vylodění – dezinfekce, která mohla skončit pro N. P. Kondakova smrtelnou nemocí, neboť spočívala v tom, že naháněli nahé lidi do haly na břehu Zlatého rohu a nutili je stát na kamenné podlaze pod vlažnou sprchou.^[2]

Do Konstantinopole jsme přijeli v ledový podvečer s pronikavým větrem a sněhem, zakotvili jsme pod Stanbulem [v turečtině Istanbul, označení pro historické centrum města tehdejší Konstantinopole] a tam jsme měli jít pod sprchu do kamenné barabizny – „na dezinfekci“. Konstantinopol byla tehdy obsazená Dohodou a do té barabizny jsme měli jít z rozkazu francouzského doktora, ale já jsem tak zakřičel, že jsme s Kondakovem „Immortels“, „Nesmrtelní“ (protože jsme byli členy Ruské carské akademie), že doktor, místo toho, aby nám řekl: „No tím lépe, to znamená, že kvůli té sprše neumřete“, ustoupil a od sprchy nás osvobodil. Zato nás na něčí příkaz spolu s naším žalostným běženeckým majetkem naložili do obrovského rachotícího kamionu a vyrazili s námi za Istanbul, tam, kde se nachází místo zvané Pole mrtvých, a nechali nás přenocovat v jakési úplně pusté ruině obrovského tureckého domu s rozbitými okny, kde jsme spali na podlaze v naprosté tmě. Ráno jsme se dozvěděli, že ruina byla ještě nedávno útočištěm malomocných a teď ji hlídal obrovský černoch, a teprve k večeru jsme se přesunuli do Galaty, do sídla už vystěhovaného ruského konzulátu, kde jsme až do odjezdu do Sofie také spali na podlaze.^[3]

Takto popisují Ivan Bunin a Věra Muromceva-Bunina hygienická opatření, jimiž museli projít ruští emigranti, kteří uprchli z Oděsy na začátku roku 1920, těsně před dobytím města Rudou armádou. Právě zdravotním kontrolám, které byly pro mnohé uprchlíky zahájením jejich pobytu v exilu, se budeme věnovat v následujících odstavcích. O opatřeních píší uprchlíci bezprostředně v denících nebo také v pamětech, které vznikly až dlouho po popisovaných událostech. V zápiscích vyjadřují svůj osobní pohled a někdy události úmyslně či neúmyslně zkreslují. Naším záměrem nebude odhalovat možné nepřesnosti, ale pochopit, jak uprchlíci události vnímali, jak na ně vzpomínali a jak skrze ně utvářeli svůj vlastní příběh emigranta.

Mnoho obyvatel Ruska prchajících před bolševickým režimem a občanskou válkou patřilo k vyšší společnosti a cesty do Evropy pro ně byly zcela běžné. Například spisovatelka Irène Némirovsky, která v šestnácti letech uprchla se svými rodiči z Kyjeva, v jednom z rozhovorů prohlásila: „Paříž? Od čtyř let až do války jsem tam jezdila pravidelně každý rok. Poprvé jsem tam strávila celý rok.“^[4]

Na konci 19. století byl navíc rubl tak silnou měnou, že cestování bylo pro Rusy poměrně levné. Výše zmiňovaný Nikodim Kondakov ve svých vzpomínkách tvrdí, že spodní prádlo velmi rád nakupoval ve Švýcarsku a téměř každý rok jezdil na několik měsíců do Itálie, kde navštěvoval operu a žil jako italská smetánka.

Mnozí emigranti tedy neodcházeli do neznáma, ale mířili na místa, která znali – především do Paříže či Berlína –, avšak tentokrát byly jejich finanční prostředky omezené, i samotná cesta byla jiná. Na ty, kteří neopustili Rusko od začátku první světové války, po cestě čekala velká změna: hraniční kontroly. Bohatí Rusové, podobně jako bohatí Evropané, byli zvyklí cestovat bez zábran a bez kontrol, kterými často procházeli pouze cestující v nižších třídách. Jen pět let před začátkem války konstatoval Arnold van Gennep, jeden z nejvýznamnějších antropologů počátku 20. století:

V našich dobách, s výjimkou několika málo zemí, které si uchovaly cestovní pasy, je přechod [hranic] v civilizovaných krajích volný. S jistou nadsázkou je hranice, pomyslná čára vedená mezi mezníky nebo sloupy, vidět jen na mapách.^[5]

Van Gennep vychází ze zkušenosti člověka ze Západu, pro nějž byla Evropa v období před první světovou válkou de facto bez hranic – podobně jako dnes schengenský prostor (s nedávnou výjimkou pandemie covidu). V šedesátých letech devatenáctého století totiž první evropské státy – Francie, Švédsko, poté Saské království a Švýcarsko – následovaly příklad Norska a upustily od povinnosti předkládat při vstupu do země cestovní doklad. Velká kapitalistická výrobní odvětví totiž potřebovala volně se pohybující pracovní sílu. Zrušení pasu nutného pro přechod hranic však neznamenalo zřeknutí se možnosti kontrolovat totožnost, naopak s omezením hraničních kontrol se zvýšil tlak na to, aby každý měl svůj vlastní průkaz totožnosti, a mohl tak být legitimován kdykoliv.

První světová válka proces uvolňování pohybu osob drasticky přerušila. Od roku 1914 byl pas povinný ve válčících státech, v roce 1916 byl zaveden i ve státech neutrálních. K opuštění Ruska a k dalšímu pohybu v zahraničí bylo tedy nutné získat cestovní doklady a jejich shánění se v zápiscích emigrantů vine jako červená nit. Zpočátku byly úřady – ať už carské, sovětské nebo v nově vznikajících státech – při vydávání dokumentů poměrně benevolentní. Například ruský inženýr a továrník židovského původu Max Koppelmann, který opustil Rusko na britské lodi v dubnu roku 1920, ve svých vzpomínkách popisuje, jak díky známostem a protekci získal během několika málo měsíců pro svou rodinu pasy hned dva – polský a ukrajinský. S postupem času bylo získání pasu čím dál tím obtížnější a bez něj již nebylo možné Sovětský svaz legálně opustit.

Ve chvílích rychlých útěků a evakuací – především při evakuaci Wrangelovy Bílé armády v listopadu 1920 – však Rusko opustilo velké množství lidí bez dokladů. Tito uprchlíci se ocitli v právním vzduchoprázdnu, protože nemohli provádět žádný z úkonů, u nichž se vyžadovala kontrola totožnosti. Podobně na tom byli i emigranti, kterým vypršela platnost dokladů, nebo ti, kteří nechtěli sovětský pas nebo jim jej sovětské autority odmítaly obnovit. Pro tyto osoby zřídil v roce 1922 Vysoký komisariát Společnosti národů tzv. Nansenův pas platný na mezinárodní úrovni. První světová válka a následné ustanovení národnostních států vedly (nejen) Evropu k radikální změně: místo otevřených hranic, „pomyslných čar“ na papíře, se hranice staly bariérou, kterou mohl překročit pouze ten, kdo měl „správný“ dokument. Hranice se staly zdí, která rozdělovala rodiny, přátele i kolegy a vědce.

Vedle nutnosti cestovních dokumentů a víz byly pro bohaté ruské poddané, kteří byli zvyklí na cestování před první světovou válkou, další velkou a nepříjemnou novinkou zdravotní kontroly, karantény a dezinfekce – jako ta, kterou popisují Buninovi. Samy o sobě novinkou nebyly, již před válkou jimi totiž museli procházet chudí migranti, kteří směřovali do Evropy a především do USA za prací nebo prchali před násilím a pogromy a které západní vlády často považovaly za nositele nákazy. V letech po první světové válce se však zdravotním kontrolám museli podrobit i příslušníci nejvyšších vrstev.

Zahub veš, zastav epidemii

V době, kdy Buninovi a Kondakov přijížděli do Konstantinopole, tedy na konci ledna 1920, bylo město pod kontrolou států Dohody a bylo doslova zahlceno ruskými uprchlíky. V Rusku samotném byla situace tragická: panovalo tam násilí, hlad, chaos, bída a epidemie, mj. cholery, návratné horečky, a především skvrnitého tyfu, obávané nemoci přenášené vší šatní. Zpočátku se projevuje bolestí hlavy a nevolností, následuje prudký růst teploty, horečka a zimnice, po několika dnech se objevuje vyrážka, zpomaluje se cirkulace krve, mohou vznikat gangrény na prstech, nose, uších a genitáliích, dochází k zánětu plic a selhání ledvin či srdce. Vyskytuje se delirium a kóma. Úmrtnost při neléčené nemoci je vysoká: uvádí se mezi 13 a 30 procenty, avšak ve zranitelných skupinách a za špatných podmínek mohla dosahovat i 40, nebo dokonce 60 procent. Dnes je možné tyfus léčit antibiotiky, ta však ve dvacátých letech ještě nebyla objevena a očkování začalo být k dispozici až od druhé poloviny třicátých let.

Dnešnímu čtenáři je ze začátku meziválečného období známa především španělská chřipka. V Rusku však více lidí zahubila právě tyfová epidemie. Největší epidemie tyfu v moderní historii Ruska se spustila během kruté zimy na přelomu let 1917 a 1918, velkou rychlostí postupovala z měst na venkov a zasáhla doslova celé území Ruska od Arktidy po Kavkaz a od Baltského moře k Pacifiku. Nejničivější byla v oblastech, v nichž probíhaly boje a proudili uprchlíci, tedy na severovýchodě a ve středu evropského Ruska, na severním Kavkaze, v Povolží a na západní Sibiři a Ukrajině. Z Ukrajiny ustupující polská armáda zavlekla v roce 1920 tyfus také do Polska. V děsivých podmínkách občanské války se nemoc rychle šířila, a to po železnicích, které zahltili lidé prchající před násilím – před vojsky rudých i bílých, před armádami zahraničních mocností i před uskupeními banditů. Z měst lidé utíkali, protože zkolabovala infrastruktura a nebylo jídlo ani topivo; z vesnic zase před násilím i kvůli zničené úrodě a nedostatku jídla. Železnice zaplavila i armáda – jednotky přesunující se na různé fronty i demobilizovaní a dezertující vojáci. V zemi vládl chaos a nebezpečí nákazy bylo všudypřítomné. Očitý svědek, britský spisovatel Carl Eric Bechhofer Roberts, popisuje situaci následovně:

Nebylo žádné palivo, abychom rozpustili vodu a ohřáli ji na koupel nebo si vyprali prádlo. Vodní potrubí zmrzlo a popraskalo, málokdo měl náhradní košili nebo spodní prádlo, a pokud jde o vyhýbání se davu, nemohli jste se pohnout na krok, aniž byste riskovali, že se nakazíte. Nádraží a vlaky byly nejhorší tyfové pasti. V čekárnách a halách tábořily davy cestujících a vojáků. Kvůli krutému počasí měli zavřená okna a ve špíně, přelidnění a páchnoucím ovzduší se vši dokonale množily. Kromě toho se rozšířil zvyk bydlet ve vlacích. Každý, kdo mohl, zabral železniční vagon a usídlil se v něm. Získal tak zároveň mobilitu i bydlení.^[6]

Enormní chudoba, nedostatek úrody zhoršený pleněním a zabavováním jídla bolševiky, krutá zima, nejistota a násilí oslabovaly lidi, kteří se snadno nakazili a neměli sílu bojovat s infekcí. Chyběla léčiva i obyčejné mýdlo a lékařů a zdravotních sester bylo zoufale málo. Mnohá svědectví mluví o tom, že v nemocnicích nestíhali nemocné ošetřovat, lékaři a sestry se sami stávali pacienty a v některých případech nebyl nikdo, kdo by pohřbil zemřelé. Obzvláště děsivé podmínky byly ve městech na jihu Ruska, v nichž se shromáždilo velké množství lidí prchajících před Rudou armádou. Historička Tania Konn-Roberts popisuje situaci v Novorossijsku:

Lidé hledali přístřeší kdekoliv, v místní cementárně na holé zemi s trochou slámy, v nevytápěném městském divadle i na záchodech. Město bylo zahlceno zoufalými civilisty a demoralizovanými vojáky Bílé armády, kteří odmítali vojenskou disciplínu. Místní měna neměla žádnou hodnotu, nedostávalo se jídla, nebylo ani palivo. Lidé trpěli hladem a podchlazením a nemoci se šířily velkou rychlostí.^[7]

Rozsah tyfové epidemie a její důsledky byly obrovské, je však těžké podat přesnou bilanci v číslech, protože potřebné záznamy za dobu občanské války prakticky neexistují a několik málo kusých zpráv je velmi nespolehlivých. V poválečných letech pak otázka obětí tyfové epidemie nepatřila k těm, které by bolševický režim zdůrazňující své úspěchy chtěl otvírat. Částečné zprávy i osobní popisy však nabízejí možnost udělat si o epidemii představu alespoň v hrubých obrysech. Obrázek, který se rýsuje, je děsivý: podle hojně citovaných odhadů epidemiologa Lva A. Taraseviče se v Rusku v letech 1918–1921 tyfem nakazilo 22,5–30 milionů osob, tedy každý čtvrtý až šestý člověk z celkové populace 131–132 milionů. Minimálně 2,5–3 miliony zemřely. Tarasevič dále uvádí 8–9 milionů nakažených návratným tyfem zvaným návratná horečka, kterou též přenáší veš šatní a která se projevuje opakovanými záchvaty vysoké horečky. Způsobuje ji bakterie Borrelia recurrentis, úmrtnost může dosahovat až 30 procent. Sečtou-li se odhady z let 1918–1922 za skvrnitý a návratný tyfus, nakazilo se 44–52 milionů lidí a minimálně jedna desetina, tedy 4,4–5,2 milionu lidí zemřelo.

Tyfus silně zasáhl civilní obyvatelstvo i armádu – Bílou i Rudou. Odhady v Rudé armádě jsou minimálně 573 000 nakažených v letech 1918–1920 a 100 000 mrtvých; úmrtnost asi 20 procent v roce 1918 a více než 30 procent v roce 1919. Záznamy za rok 1920 v Rudé armádě udávají, že se tyfem nakazilo 31,5 procenta vojáků, tedy více než 1 730 000 mužů, a v roce 1922 více než 10 procent vojáků.

Dezinfekční stanice

Během války se v Rusku i okolních zemích začaly hojně stavět dezinfekční stanice, které měly bránit šíření nemoci. Zřizování dezinfekčních stanic ve velkém měřítku bylo novinkou, protože teprve nedlouho před první světovou válkou – v roce 1909 – popsal francouzský vědec Charles Nicolle (1866–1936), jak se nemoc přenáší, a tedy jak je možné zabránit jejímu šíření. Právě Nicolle odhalil, že přenašečem nemoci je veš šatní. O několik let později byla objevena i bakterie nazvaná Rickettsia prowazekii, která způsobuje skvrnitý tyfus. Nachází se ve vších výkalech, s nimiž se dostává do rány, když se pokousaný člověk škrábe. Nemoc se může přenášet také vzduchem, když se kontaminovaný prach s výkaly vší dostane z oblečení či ložního prádla do vzduchu a pak sliznicemi do těla. Rickettsie jsou velmi odolné a v uschlých vších výkalech přežívají až sto dní. Nicollův objev byl zlomový a v jeho důsledku se první zbraní v boji s tyfem staly právě dezinfekce a odvšivování.

Sovětští vůdcové si byli vědomi závažnosti problému, jak ilustruje hojně citovaná Leninova věta: „Buď socialismus přemůže veš, nebo veš zničí socialismus.“ Pronesl ji v roce 1919 na VII. všeruském sjezdu sovětů. Výmluvněji než politická vyjádření však hovoří postupy, jimiž se sovětští vůdcové snažili zajistit vlastní ochranu před nákazou: při vstupu do Kremlu procházeli příchozí přísnou kontrolou, a v některých případech i odvšivením, a pro bolševické vůdce byla zřízena samostatná klinika a nemocnice. Ve větším měřítku však sovětská vláda nebyla schopna ochranných opatření dosáhnout, soustředila se tedy alespoň na zlepšení situace v armádě, vydávala vyhlášky o tom, jak postupovat v boji s epidemií, a snažila se vzdělávat veřejnost pomocí plakátů, brožurek, přednášek a putovních výstav ve vlacích. Velká pozornost byla věnována železnicím jako semeništím infekce, a tak byl například 6. prosince 1919 vyhlášen týden čištění nádraží.

Na nádražích se též nacházely dezinfekční stanice. Údaje za listopad 1919 ukazují, že na moskevském nádraží prošlo dezinfekcí čtyřicet až padesát tisíc cestujících denně. Podél železnic a vodních cest bylo postaveno na tři sta dezinfekčních a karanténních stanic. Armáda i Ruský červený kříž ustanovily stovky dezinfekčních jednotek. Ačkoliv se výše uvedená čísla mohou zdát vysoká, v boji proti šíření epidemie nebyly tyto snahy zdaleka dostačující a v prvních letech cílily především na armádu. Civilní obyvatelstvo však roznášelo nemoc dále a samozřejmě bylo zdrojem nákazy i pro armádu. Navíc se rozkazy a oficiální informace často neslučovaly s realitou, jak ukazuje popis situace v Moskvě v roce 1919 od geografa Roberta Argenbrighta:

Prvního února vydal městský výkonný výbor nařízení, jehož cílem bylo epidemii zastavit. Výbor chtěl zřídit nemocnice speciálně pro pacienty s tyfem a dostupné prádelny v každé čtvrti. Nařídil veškerému zdravotnickému personálu, aby se dostavil do služby, a zorganizoval pátrání po nepoužívaném zdravotnickém a hygienickém vybavení. Dekret přikazoval městské hospodářské správě, aby vyráběla více mýdla. Výbor nařídil zintenzivnit používání lázní a otevřít další. Přikázali vyčistit všechna možná nezdravá místa a vyzývali k častějšímu pořádání přednášek a hojnějšímu rozdávání letáků. Všichni byli nabádáni k větší aktivitě.^[8]

Navzdory těmto opatřením bylo v týdnu končícím 26. února zaznamenáno 2 674 nových případů tyfu. Mýdlo nebylo. Ve městě bylo 35 lázní, z nichž 21 bylo v použitelném stavu – ale nebylo žádné palivo do bojlerů. Personál provádějící dezinfekce byl vzácný, čemuž se lze těžko divit, vzhledem k tomu, že tato práce byla nebezpečnější než služba v armádě. K 1. březnu se tyfem nakazilo více než 1 800 zdravotnických pracovníků městských nemocnic, včetně 135 doktorů. Během března bylo zaznamenáno více než 3 000 nových případů týdně. Bylo mezi nimi mnoho pracovníků železniční správy – hrozilo, že epidemie zničí hlavní železniční uzel v zemi. Vedení Oddělení sanitárního vybavení Narkomzdravu zřejmě v roce 1920 přikázalo továrnám vyrábět více zdravotnických potřeb a zdravotnického vybavení. Ředitelé továren odpověděli, že rozkaz splní, jakmile dostanou zásoby paliva, dostatek elektřiny a dopravních prostředků a jejich dělníci budou vyvázáni ze služby v Rudé armádě a dostanou dostatečné příděly, aby přežili. Jak popisuje Argenbright, situace ve všech odvětvích byla zoufalá a sovětská vláda se rozhodla soustředit to málo prostředků, které byla schopna získat, na udržení železnice v chodu. Tím ale paradoxně zhoršovala epidemiologickou situaci, protože právě ve vlacích se vši a s nimi tyfus i návratná horečka velkou rychlostí rozšiřovaly po celé zemi.

K poklesu počtu nakažených začalo docházet až v roce 1922. Jak uvádí K. David Patterson, dezinfekce zničila obrovské množství vší – v jedné z dezinfekčních místností Rudé armády byla prý země pokryta pěticentimetrovou vrstvou mrtvých parazitů –, a hrála tak v poklesu nakažených důležitou roli. Avšak velký význam měla též stoupající promořenost obyvatelstva a především konec občanské války, který přinesl utlumení přesunů obyvatel i vojsk a pozvolné zlepšování ekonomické situace.

Boj s epidemií byl důležitou záležitostí i pro armády západních mocností v Rusku a ve východní Evropě obecně. Intervenující mocnosti se snažily chránit příslušníky vlastních armád, v některých případech však měly zájem i na zlepšení situace místních obyvatel. Německá armáda v Polsku se soustředila na zlepšení hygienických podmínek, čistila vodu a zřizovala toalety, německá vláda dodala na 300 mobilních dezinfekčních strojů a 320 formalinových místností. Soustředila se také na vzdělávání místního obyvatelstva pomocí přednášek, brožurek a plakátů, zřizovala laboratoře a hygienické instituty. Nakažení i ti, u kterých se objevilo podezření na nákazu, byli dáni do karantény; probíhalo trasování kontaktů. Němci zřídili více než 300 karanténních stanic a dodávali do polských nemocnic německé léky a další zdravotnický materiál.

Boj proti tyfu hrál klíčovou roli i v americké intervenci na Sibiři. Americký červený kříž na žádost americké vlády organizoval pomoc Bílé armádě i rozsáhlou humanitární pomoc, z níž nejviditelnějším počinem byl tzv. Bílý vlak (na nějž přispívaly též státy Dohody). Vlak byl v provozu v letech 1919 a 1920. V soupravě se nacházely vagony na parní lázeň, holič, šatny, dezinfekce oděvu, vlak rozvážel zdravotnický materiál i oblečení a jídlo. Za rok 1920 v něm prošlo dezinfekcí na milion osob. Zdravotníci Červeného kříže též pořádali přednášky a osvětu pro místní obyvatele.

Šíření tyfu neznervózňovalo jen sovětské vůdce, ale také západní země, v nichž se na počátku 20. století podařilo tyfus vymýtit. Od samého vypuknutí epidemie se západní vlády snažily zamezit zavlečení epidemie do Evropy, a to kontrolou příchozích. V některých případech procházeli uprchlíci první kontrolou ještě před opuštěním ruského teritoria. Jak popisuje Tania Konn-Roberts, při evakuaci Novorossijsku, k němuž se blížila Rudá armáda, museli ti, kteří chtěli odjet na britských lodích, splnit dvě podmínky: za prvé dokázat, že jsou v ohrožení, protože mají vazbu na vojáky z Bílé armády, a za druhé projít zdravotní prohlídkou. I velmi vágní a často nedohledatelný vztah s protibolševickými bojovníky stačil britským úředníkům k vydání povolení k odjezdu, a tak byla možnou překážkou právě zdravotní prohlídka. Lidé s příznaky tyfu nebo cholery nebyli na palubu vpuštěni.

Riziko nákazy s sebou nesli uprchlíci a vojáci Bílé armády, které Rudá armáda vytlačovala ze země. Okolní státy na hranicích proto organizovaly kontroly a záchytné body. Stav, v němž se vysílení a zbídačení vojáci Bílé armády nacházeli, byl zoufalý. Na severozápadě Ruska doprovázela vyčerpanou Judeničovu armádu směřující do Estonska velká epidemie tyfu. Hrozivé podmínky v provizorních armádních nemocnicích popisují pracovníci Amerického červeného kříže:

Jednotky Červeného kříže vedly Estonce a zbývající ruské velitele k úklidu v budovách a k očištění jejich obyvatel, jejichž oblečení a pokrývky vypadaly kvůli velkému množství vší jako „živé“. Skupiny 50 mužů vybavených maskami, ochranným oblečením a rukavicemi oholily a vykoupaly pacienty, spálily matrace, sterilizovaly oblečení a dezinfikovaly oddělení kyselinou karbolovou.^[9]

Estonsko, které nově získalo nezávislost, zavedlo s pomocí Amerického červeného kříže karanténu na hranicích a dostalo epidemii pod kontrolu.

Protiepidemická kontrola nabývala nejvyšší důležitosti v Konstantinopoli, kudy procházelo obrovské množství uprchlíků, a to nejen z ruských černomořských přístavů, ale také z Řecka, Arménie a z turecké oblasti Kilíkie. Od listopadu 1918 město okupovaly státy Dohody a epidemiologickou kontrolu měla na starosti komise pod francouzským vedením, která spolupracovala s osmanskou administrativou a exekutivou. Souhrnná zpráva Le Service de Santé du Corps d’Occupation Français z roku 1925 udává nemoci, jejichž zavlečení z Ruska hrozilo. Kromě skvrnitého tyfu a návratné horečky se jednalo o choleru, břišní tyfus, úplavici, mor a neštovice. Úkolem komise bylo nejen zabránit šíření nemocí v samotné Konstantinopoli, ale také zajistit, aby přes Bospor nepřešla nákaza dále na západ. Kontrolami tedy musely projít všechny lodě, které Bosporem projížděly, nehledě na to, zda se z nich někdo vyloďoval. V roce 1919 byly vybudovány tři kontrolní stanice (Offices sanitaires d’arraisonnement), které měly sloužit jako sanitární bariéra, a v letech 1919–1920 byly otevřeny tři lazarety, které měly zajišťovat odvšivení cestujících a dezinfekci předmětů a oblečení parou a formolem. Vyhlašovaly se karantény a byl postaven izolační tábor. Kontroly zahrnovaly kromě dezinfekce a odvšivení také očkování proti choleře, které museli podstoupit ti, kdo se nemohli prokázat potvrzením o již prodělaném očkování ne starším jednoho roku. Cestujícím se též odebírala stolice a dále mohli pokračovat, až když se prokázalo, že se v ní nenachází bakterie cholery. V případě pozitivního nálezu zůstávali v karanténě – a s nimi celá loď. Stručně řečeno, dezinfekce se prováděly všude, kde byly místní autority jen trochu schopny je zorganizovat: v Rusku ovládaném sověty, na územích pod kontrolou Dohody i Ústředních mocností, na hranicích států sousedících s Ruskem i v uprchlických a zajateckých táborech již daleko od Ruska.

Protiepidemická opatření – dvojsečná zbraň

V kontextu šířícího se tyfu tedy není skutečnost, že Kondakov a Buninovi měli projít dezinfekcí, nijak překvapivá a všudypřítomné dezinfekční stanice a karantény se zdají být logickým a nutným řešením epidemické krize. Tím zajisté v mnohém ohledu byly, avšak vyprávění emigrantů nabízejí jinou perspektivu než statistiky a oficiální instrukce k provádění hygienických opatření. Odhalují několik závažných problémů, které s sebou boj proti tyfu prostřednictvím dezinfekcí a karantén nesl.

V zápisu citovaném v úvodu Buninovi zmiňují hned několik praktických problémů. Prvním – a vzhledem k výše uvedeným informacím o závažnosti šířících se nemocí velmi udivujícím – bylo špatné provádění dezinfekce. Věra Muromceva-Bunina píše o „vlažné sprše“ – ta by však musela být horká, aby parazity zničila. Podobné zmínky o nedbalém provedení, kvůli němuž dezinfekce ztrácela smysl, zmiňují i další emigranti, např. petěrburská baronka Olga Sivers. V deníkovém zápisu z 21. (8.) ledna 1920 popisuje průběh dezinfekce, kterou cestující prošli poté, co jejich loď přistála v Konstantinopoli:

Začali posílat pasažéry na břeh v několika várkách. Rozhodli jsme se rozdělit, aby měl kdo hlídat věci. Nejprve jeli Georg, Vuleňka, Nina a Šura. Zmizeli nadlouho, a když se konečně vrátili, dozvěděli jsme se, že dezinfekce byla velmi povrchní, pouze „pro forma“. Po nich jsme šly Věra, Díťa a já. Naše loďka se zastavila u nízké budovy, která stála přímo u vody, kam nás hned zavedli: dámy poslali napravo, muže nalevo. Kromě nás tam byly jen dvě další ženy. Objevila se jakási Turkyně, vzala si od nás pouze šaty a prostrčila je okénkem do vedlejší místnosti a my jsme dlouho seděly jenom v prádle, pouze Židovku napadlo vzít si s sebou prostěradlo, do kterého se zabalila. Z nudy jsme si se sousedkami začaly povídat. Dál jsme seděly a mrznuly, škoda, že jsme s sebou vzaly chudáka Díťu, kterou jsme klidně mohly nechat na parníku. A jaký smysl může mít takováto dezinfekce, vždyť na nás zůstalo spodní prádlo se všemi mikroby, které by v něm mohly být. […] Najednou k nám bez jakéhokoliv upozornění vtrhl obrovský fousatý Turek, pravděpodobně myslel, že zastihne dámy svlečené. Ale my s Věrou jsme nijak zvlášť neupadly do rozpaků, protože jsme byly v blůzách a spodničkách, a rázná Židovka se ani nesnažila zakrýt se prostěradlem, gestikulovala a chtěla zpátky svoje věci. Přišla Turkyně, které se náš nezvaný host na něco zeptal, a potom nám řekl, že věci nám ještě nemůže vrátit, protože se suší, a odešel. Nakonec nám přinesli naše šaty, pořádně pomačkané. Oblékly jsme se, vyšly druhými dveřmi do poměrně velké místnosti rozdělené přepážkou, za níž se nacházely vany. Když jsem tam nahlédla, vyděsila mne neuvěřitelná špína, kterou jsem tam uviděla. Díky Bohu, že jsme se nemusely koupat v tomto sajrajtu.^[10]

Taktéž Ljubov Belozerskaja, redaktorka, literátka a budoucí žena Michaila Bulgakova, zanechala na dezinfekci krátkou vzpomínku. V Konstantinopoli sprchou na rozdíl od Olgy Sivers prošla, ovšem proti své vůli a velmi povrchně. O svém zážitku z roku 1920 píše:

Je únor. Prší. Je chladno. Strašlivá černoška mě táhne pod sprchu. Já se bráním. Nakonec dospějeme ke kompromisu, že mi kvůli svým nadřízeným zlehka namáčí vlasy – „pour les chefs“ – říká.^[11]

O studené vodě a neúčinnosti dezinfekce píše i básnířka Irina Knorring, tehdy čtrnáctiletá, která s rodiči opustila Krym v listopadu 1920 za evakuace Bílé armády generála Wrangela a přes Istanbul se dostala až do Tunisu, tehdejšího francouzského protektorátu. Po příjezdu do Bizerty museli všichni cestující projít dezinfekcí:

Ráno k našemu parníku připlul francouzský člun a vezli nás do nemocnice. Z člunu jsme přesedli do auta a jeli jsme palmovou alejí přímo do dezinfekční stanice. Ruské sestry nás zavedly do místnosti, kde jsme se svlékli a zabalili do prostěradel, namazaly nám hlavu jakousi tekutinou a postupně nás posílaly do koupele. Šla jsem po chodbě jen v prostěradle, chodili tam také Francouzi a dívali se na mě úplně lhostejně: byl to pro ně všední pohled. Voda byla bodavě ledová. Jen jsem do ní vlezla, okamžitě jsem zase vyskočila ven. Sestra mě opět čímsi trochu potřela a hned jsem pokračovala do další místnosti. […] Ale celkově byla dezinfekce provedena velmi povrchně: všechen hmyz zůstal živý a zdravý.^[12]

Jak čteme ve výše uvedených citacích, ke špatně provedené dezinfekci se přidávaly i obtíže vyplývající ze špatné organizace a z prekérních podmínek, za nichž se emigranti museli izolovat od místních. Kondakova a Buninovy ubytovali do zchátralé budovy, která navíc nedlouho předtím sloužila pro malomocné. Uprchlíci tam spali na studené podlaze. Kondakov se nachladil a jeho zdravotní stav se zhoršil. Dlouhé čekání v zimě a větru popisují ve výše uvedených vzpomínkách i Olga Sivers a Irina Knorring. Obzvláště těžká byla situace na lodích, které byly po příjezdu do přístavu dány do karantény. Lodě byly často přeplněné, s nedostačujícím sanitárním zařízením a unavenými, vyčerpanými lidmi. Kromě zdravotního rizika a fyzického nepohodlí byla karanténa náročná i psychicky.

Paradoxně byla karanténa na lodích (a následně ve větším měřítku i v uprchlických táborech) místem, kde se nemoci mohly velkou rychlostí šířit. Není náhodou, že se tyfus v angličtině nazývá také camp fever (táborová horečka) či ship fever (lodní horečka). Protiepidemická opatření tedy měla ochránit společnost, do níž emigranti přijížděli, ale v mnoha případech ohrožovala zdraví samotných emigrantů, nemluvě o tom, že dezinfekce horkou parou poškozovala to málo oblečení a osobních věcí, které s sebou dokázali odvézt.

Tuto situaci je zčásti možné vysvětlit skutečností, že životní podmínky – obzvláště v Konstantinopoli – byly těžké, město bylo zahlceno uprchlíky a hrozba epidemií byla vysoká. Logisticky zvládnout kontrolu emigrantů tedy bylo extrémně náročné a zajištění vhodných podmínek pro všechny bylo obtížné. Zdaleka ne všechna svědectví emigrantů o podstoupených dezinfekcích a karanténách jsou ale negativní.

Nadšený je popis alexandrijské karantény od tehdy devatenáctileté Aliny Rubinské, která odjela z Novorossijsku do Egypta:

Karanténa – to je ráj. Ubikace v lesíku, zeleň, tráva, květiny. A hlavní věc – horká koupel! Umyla jsem se s radostí. Každému dali čisté pyžamo […] Jídla byla hojnost; sýr, máslo, džem a tak dále. Ráno kakao ve velkých konvicích.^[13]

I Irina Knorring, která označila samotnou dezinfekci za zbytečnou, si pochvalovala karanténu v nemocnici v Bizertě:

Potom nás odvedli do baráků. Pro každého byla přichystaná měkoučká postel se sněhobílým prostěradlem a teplou přikrývkou, talířek, lžíce a šálek. Protože jsme zmeškali snídani, speciálně pro nás připravili makarony. Francouzi se k nám chovali výborně, a celkově ty tři dny, které jsme v nemocnici strávili, byly pro nás tři dny blaženosti. […] U brány nemocnice stáli strážní, kolem dokola byl drátěný plot, ale místa jsme měli dost. Živili nás dobře: ráno šálek kávy bez mléka, ve dvanáct hodin oběd o třech chodech: 1 – trocha polévky, 2 – maso nebo něco jiného, 3 – zelenina, od všechno trochu, ale jídlo bylo syté, a k tomu pohár vína. V pět hodin večeře, stejná jako oběd, a chleba.^[14]

Nehledě na výše zmiňované pozitivní reakce a na vyjádřenou vděčnost k těm, kteří uprchlíky evakuovali a přijímali, můžeme z deníků a vzpomínek emigrantů vyvodit, že mnozí dezinfekci vnímali jako zbytečnou a ponižující a karanténu jako náročnou a nebezpečnou. Často je také zasahovalo přezíravé chování úředníků a personálu, který měl na starosti přesuny a dezinfekci uprchlíků. Z předválečného období byli zvyklí na vysoký standard cestování – v první třídě a po Evropě s otevřenými hranicemi a uctivým personálem. V neuctivém chování úředníků se nyní jasně projevovala ztráta společenského postavení. Kondakov byl pohoršen, že dostal při evakuaci z Oděsy lístky do kajuty třetí třídy místo první. A když se na něj rozkřikl francouzský úředník, rozhořčený Kondakov se údajně zařekl, že do Francie už nevkročí. Jinou možnost protestu však neměl. Uprchlíci – dříve příslušníci nejvyšší společnosti – museli snést nejen nevybíravá slova a pohrdavý tón, ale i omezení svobody pohybu v karanténách a uprchlických táborech, a dokonce zásahy na vlastním těle: součástí dezinfekce bylo totiž oholení a ostříhání (pro ženy umytí vlasů speciálními preparáty), umytí těla, v některých případech očkování nebo odebrání stolice na laboratorní vyšetření. Dezinfekci navíc často nemohli provádět uprchlíci sami, ale místní personál. Výmluvná je výše zmiňovaná zkušenost, kterou popisuje Ljubov Belozerskaja, již táhli pod sprchu násilím, nebo zkušenost generála Alexandra Lukomského (1868–1939), jednoho z významných vůdců Bílé armády.

Když Lukomskij odjížděl do Paříže, také ho dezinfikovali. Byl pobouřen. Francouzi mu sdělili, že pro ně neexistují žádní generálové, všichni jsou si rovni a že ho jinak odsud nepustí, a zbavili ho veškeré parády. Jeho ženě nejprve povolili, aby si sama umyla hlavu, ale pak u ní našli dvě vši a usoudili, že Rusové se neumějí mýt, a umyli ji znovu, tentokrát sami.^[15]

Otec Iriny Knorring, která příběh Lukomského zmiňuje, se v předvečer dezinfekce sám oholil, aby se stříhání a holení cizími lidmi vyhnul. S chováním, které emigrantům připomínalo jejich společenský propad, se někteří uprchlíci setkali několikrát za cestu do exilu a významně pak v uprchlických táborech. Obzvláště citelně tuto změnu vnímali vojáci, když byli nuceni poslouchat rozkazy nižších hodností.

Přezíravé chování k uprchlíkům a špatné zacházení nelze připisovat pouze extrémnímu přetížení systému a osobním selháním lidí, kteří měli běžence na starosti, i když toto také zajisté hrálo významnou roli. Problematický byl samotný pohled na tyfus. V tomto ohledu je namístě zamyslet se nad epidemií tyfu jako nad „sociálním konstruktem“. Neznamená to, že by nemoc neexistovala a byla vykonstruovaná. Tyfus byl hrozivým zabijákem, vyžádal si mnoho obětí a epidemie v letech 1918–1922 byla jednou z nejhorších epidemií v moderních dějinách. Sociálním konstruktem se zde míní to, jak společnost nemoc vnímá, jak si ji vysvětluje a jak k ní přistupuje. Je obzvláště zajímavé sledovat vztah medicíny a politiky a jejich roli v utváření toho, jak se o nemoci ve veřejném prostoru mluví, co nebo kdo je považován za jejího původce a jaká řešení se nabízejí.

Před Nicollovým objevem, že přenašečem tyfu je veš, existovaly dva hlavní přístupy k boji s nemocí. První kladl důraz na patogen, který se vědci a lékaři snažili najít. Druhý se soustředil na prostředí, v němž se nemoc šíří, zasazoval se o zlepšení hygienických podmínek a zaměřoval se na boj s chudobou a s podvýživou. Prokázáním souvislosti mezi vší a přenosem tyfu se boj s nemocí stal v prvé řadě bojem s patogenem. V západních zemích, kde se tyfus od konce devatenáctého století díky zlepšení životních podmínek v podstatě nevyskytoval, se pozornost upřela k hranicím. Tyfus začal být vnímán jako hrozba zvenku – hrozba, kterou přináší bakterie, parazit, ale v konečném důsledku člověk či skupina lidí. Historik David Hamlin poukazuje na to, že podobně jako rozvoj průmyslu změnily i biologické objevy to, jak evropské státy vnímaly samy sebe a jak vedly válku. Upozorňuje například, že po Nicollově objevu se v Německu samotném sice stále kladl důraz na zlepšování hygienických a životních podmínek, ale že (nejen) německá koloniální medicína se upnula k parazitologii a soustředila se na zabraňování přenosu různých nemocí pomocí dezinfekcí, sprch, karantén, očkování a oddělování kolonizátorů od místního obyvatelstva, aniž se starala o podmínky, v nichž místní obyvatelstvo žilo. V koloniálním diskurzu tak byly medicínské objevy používány jako důkaz nadřazenosti rozvinutých zemí, které byly schopny nemoci léčit a zastavovat. Hamlin říká, že se „nemoc stala znamením podřadnosti a její ovládnutí klíčovým nástrojem efektivní koloniální vlády“.^[16]

Zajímavé je, jak se tento nerovný přístup k nemoci ve vlastní zemi a v koloniích promítl do politických rozhodnutí o tom, jak se má německá armáda během první světové války chovat v obsazených zemích ve východní Evropě. V Rumunsku Němci převzali postup z kolonií: oddělení německého vojska od místních a zdravotní kontroly všech, kteří se stýkali s Němci. Důležitým prvkem byla i kontrola pohybu místního obyvatelstva, jíž se dosáhlo zavedením povinnosti prokázat se před nástupem do vlaku potvrzením o prodělaném odvšivení, což byl též postup přebraný z koloniální praxe. Na rakousko-uherské hranici pak cestující procházeli další dezinfekcí. V sousedním Polsku, jehož část se po očekávaném vítězství měla připojit k Německu, se naopak německá armáda soustředila na zlepšování hygienických podmínek a zvýšení informovanosti místního obyvatelstva.

Léčba tyfu a pomoc zasaženým oblastem v Rusku stavěním nemocnic a dezinfekčních stanic byly nejen humanitární akcí, v níž mnoho dobrovolníků ze Západu se šlechetnými úmysly riskovalo (a obětovalo) své životy, ale také nástrojem tzv. soft power – snahy o uplatnění politického vlivu nenásilnou cestou. Takto historička Julia W. Irwin pohlíží na akce Amerického červeného kříže v Rusku a na Bílý vlak, o němž jsme mluvili výše. Ten měl za cíl kromě pomoci Bílé armádě a místnímu obyvatelstvu také stabilizovat situaci v regionu, zabránit šíření nepokojů a přesvědčit místní obyvatelstvo o dobrých úmyslech Dohody a bílého hnutí. Součástí práce tedy byla i dobrá reklama: ve vesnicích, do nichž dezinfekční vlak s humanitární pomocí přijel, rozvěšovali pracovníci plakáty a rozdávali letáčky, aby lidé pochopili, že rozdávané zásoby jsou od amerického lidu. Ani pracovníci Bílého vlaku se však v některých případech nevyhnuli nadřazenému pohledu, jak velmi kriticky popsala pracovnice Amerického červeného kříže Bessie Eddy Lyons v dopise, který z Ruska odeslala bez vědomí cenzora.

Rusové nás nemají rádi. […] Jsme lepší než oni a dáváme to najevo. […] Kdybychom viděli chlívek, řekneme: Chudáci prasátka, půjdu a ukážu vám, jak žít. Chvíli s vámi zůstanu a umyju vás. Přesně toto těm Rusům děláme a oni naše vměšování nesou s hlubokou, ponurou a upřímnou nelibostí.^[17]

Spojení patogen – parazit – člověk – skupina lidí se též nebezpečně nabízelo propagandistickým nenávistným diskurzům. V Sovětském svazu nazývali bolševici Bílou armádu parazity a přirovnávali ji ke vším šířícím tyfus. Za nosiče tyfu byli označováni i turečtí váleční zajatci, a to přesto, že nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi byl počet nakažených vyšší než u domácího obyvatelstva. V podobné logice hledání „cizího viníka“ též zesílilo již předválečné spojování tyfu s Židy-emigranty z východu. Na začátku roku 1918 ředitel Pruského lékařského oddělení označil židovské nekvalifikované dělníky za „špinavé, nespolehlivé, líné, prospěchářské“, mající „výjimečné množství morálně degenerovaných vlastností“.^[18] Na základě lékařského doporučení, že polští Židé představují epidemické riziko, jim Německo uzavřelo své hranice. Na konci roku 1918 se s ústupem německé armády, která s sebou odvezla i dezinfekční stanice, nemoc šířila směrem na západ. Spolu s nákazou se šířilo i násilí vůči Židům. Spojování tyfu s Židy pak hrůzně vyvrcholilo v nacistické propagandě.