Ochrana Číny je sebevraždou pro svět

Jestli je pravda to, co EU tvrdí o oxidu uhličitém, není možné tolerovat a už vůbec ne omlouvat fakt, že Čína, ale i další státy jeho produkci nadále zvyšují. Vše ostatní je mimo logiku.

Klimatická politika dlouhodobě zakrývá fatální rozpor. V čem spočívá? V tvrzení, že do roku 2050 je potřeba dosáhnout uhlákové neutrality, které však zároveň nemusí dosáhnout všechny státy světa. Je tedy nutné, aby všechny státy produkovaly z lidské činnosti nula oxidu uhličitého (nebo jej zachytily), nebo není?

Všechny klimatické zprávy, všechna vystoupení aktivistů, všechna vystoupení zelených politiků (což je v EU valná většina, včetně českých), tvrdí, že je to nezbytné. Jinak se nevratně změní klima, což v důsledku způsobí světovou apokalypsu. Ty stejné zprávy, stejní aktivisté i stejní politici však zároveň tolerují, nebo zcela opomíjejí skutečnost, že většina států světa produkci vražedného oxidu uhličitého dále stupňuje.

Nejmarkantnějším příkladem je přístup k Číně

Tento stát již nyní odpovídá za více než 30 procent světových emisí tohoto plynu. Z toho je zřejmé, že dokud tam nedosáhnou nulové produkce CO₂, svět jako celek si jí nijak nepřiblíží. Oficiální čínský cíl je přitom uhlíková neutralita v roce 2060. Tedy o 10 let později, než se tvrdí, že je nezbytné pro „záchranu klimatu“. Nejlidnatější stát světa však také ohlásil, že své emise bude do roku 2030 zvyšovat. Čím dál víc klimatologických prohlášení přitom říká, že uhlíkové neutrality je nutné dosáhnout daleko dřív. Nebo alespoň dosáhnout podstatné globální redukce těchto emisí. Třeba o 40 procent do roku 2030 (zde).

Pro úplnost dodejme, že souhrnné emise států v EU, jsou někde mezi sedmi až devíti procenty těch globálních, emise USA jsou mezi 12 – 15procenty. Podíly obou se snižují. Čínské, ale indické, saúdské, obecně asijské, rostou. Navzdory úspěšné snaze evropské sedmadvacítky, Velké Británie, USA a pár dalších států o snižování emisí jejich globální množství neustále roste.

V EU přitom panuje v podstatě hysterická atmosféra, že když nebudeme snižovat emise čím dál rychleji, bez ohledu na cenu, nastane katastrofa. Bez ohledu na to, že jí sami nemůžeme zabránit, ani když se postavíme na hlavu. Ti stejní politici, namátkou třeba hlavní ideolog Zeleného údělu (Green Deal) Frans Timmermans, však mlčí o zhoubném působení Číny. A to samé dělají média. Skvělý příklad tohoto přístupu poskytuje Česká televize (zde). Místo toho, aby naplno přiznala, že bez bleskurychlého čínského zapojení, se žádné změny nemůžeme nadít, zahrnuje své diváky a čtenáře výčtem toho, co vše tenhle stát dělá pro klima. To, že jej zároveň zahlcuje oxidem uhličitým – čímž znemožňuje řešení – je v jejím podání jen marginálie, kterou člověk docela snadno přehlédne. Naopak se dozví, že Čína staví víc fotovoltaiky a větrných elektráren, než Česko, potažmo státy v EU. Že staví víc uhelných elektráren, než celý svět dohromady? To je už tak nějak jedno…

Dokáže nám tohle někdo vysvětlit?

Každopádně je zřejmé, že jestli chceme mít nulovou produkci oxidu uhličitého do roku 2050, respektive je to prý nezbytné, bez Číny toho nedosáhneme. A nejen bez ní. Proč tomu tedy nevěnují pozornost aktivisté, klimatologové a evropští politici? Jestli není ona uhlíková nula do roku 2050 nezbytná (např. zde), proč jí musí dosáhnout státy v EU a také USA, ale už ne Čína a Indie, ani celá Asie, Afrika a Jižní Amerika? Protože bez jejich uhlíkové neutrality budou světové emise zhruba na 80procentech nynějšího stavu.