V úterý proběhla ve Varšavě velká vojenská přehlídka, ve které Poláci demonstrovali svoji vojenskou sílu, moderní, rychle rostoucí armádu, a především své odhodlání nenechat se zastrašit Ruskem a Běloruskem v souvislosti s válkou na Ukrajině. Stalo se tak u příležitosti oslav sto třetího výročí bitvy u Varšavy, zvaného rovněž „zázrak na Visle“ z roku 1920, kdy se polským jednotkám podařilo odrazit a zahnat na útěk jednotky Rudé armády, hrozící útokem na jejich hlavní město. Připočteme-li k tomu ještě blížící se volby do Sejmu a referendum (o uprchlících do Evropské unie), které proběhne ve stejný den, je zjevné, proč v zemi našich severních sousedů panuje nanejvýš vzrušená, dramatická atmosféra.
Přehlídka síly a odhodlanosti
Vojenská přehlídka, jež se ve Varšavě konala v úterý v souvislosti s již zmíněným vítězstvím nad Rudou armádou z roku 1920, byla letos vpravdě monumentální. Polská armáda (a polská vláda, na to nezapomínejme) se rozhodla předvést nejmodernější zbraně, jež má k dispozici, včetně amerických tanků M1A1 Abrams, jihokorejských K2, samohybných houfnic K9 a Krab i raketometů HIMARS, nemluvě o raketových systémech Patriot, nedílné to součásti polské protivzdušné obrany. Jak jsem již řekl: bylo to velké a bylo to impresivní, dokonce i pro ty diváky, kteří podobné akce obvykle nesledují.
Cílů této demonstrace síly a odhodlání Varšavy bylo hned několik. Za prvé, ukázat Rusům a Bělorusům, konkrétně Vladimiru Putinovi a Alexandru Lukašenkovi, že je Polsko na jakoukoli vojenskou provokaci, neřkuli na válku vojensky připravené už teď a že hodlá v těchto přípravách, v úzkém spojenectví se Spojenými státy americkými a se Severoatlantickou aliancí, pokračovat i nadále a nehodlá na tom jakkoli šetřit prostředky – obranyschopnost země je vládě správně nadevše. Ve stejném duchu ostatně mluvil i náčelník generálního štábu Armády české republiky, generálporučík Karel Řehka v Rozstřelu na iDnes.cz.
Za druhé dala Varšava přehlídkou, jenom tak „mezi řádky“, ale jasně najevo, že příliš nevěří marným a smutně, nechtěně komickým, již více než sedmdesát let trvajícím diskusím o vzniku „evropské armády“ (poprvé o tom mluvil francouzský premiér a mnohonásobný ministr René Pleven [1901–1993] na počátku padesátých let minulého století, tzv. Plevenův plán Evropského obranného společenství) a že hodlá spoléhat (v souvislosti s USA a s NATO) převážně na vlastní síly – do konce desetiletí by Polsko mohlo mít největší a nejlepší armádu v Evropské unii). Žádné iluze, protože „Hope is not a strategy“, jak mi před časem řekl, když jsme se bavili o jeho amerických zkušenostech, prezident Petr Pavel v Rádiu Zet; Poláci o tom vědí své.
V neposlední řadě, za třetí, pak byla přehlídka připomínkou slavného vítězství nad Rudou armádou z roku 1920. Jak moc důležité to pro Poláky vzhledem k historii polsko-ruských/sovětských a znovu polsko-ruských vztahů je, myslím, nedokážeme v České republice dost dobře docenit, stejně jako to, jak trpkou několik století dlouhou zkušenost Poláci s Rusy/Sověty mají. I ta naše nejhorší traumata jsou v porovnání s nimi ne snad nicotná (nerad bych se všech obětí působení Rusů/Sovětů u nás byť jen nechtěně dotkl), ale přinejmenším ne tak velká a rány ne tak hluboké.
„Zázrak na Visle“
Oč vlastně tehdy, v roce 1920, na Visle šlo? Jak Polsko, tak rodící se sovětské Rusko, byly zapojeny do polsko-ukrajinské války (polsky Wojna polsko-ukraińska), která v letech 1918–1919 skončila vítězstvím Polska a připojením části západní Ukrajiny k Polsku. Následně ale komunistická Rudá armáda provedla masivní protiútok a po vítězstvích u Grodna, Brestu a Białystoku v červnu a v červenci se Sovětům otevírala cesta na Varšavu. Poláci ovšem provedli mohutné, vzhledem k situaci na bojišti „zázračné“ vzepětí a během ofenzívy na Visle (13.–25. srpna 1920) doslova rozdrtili západní uskupení Rudé armády. Sověti pak po několika dalších neúspěších souhlasili s mírovými rozhovory. Tzv. Rižský mír z 18. března 1921 znamenal i formální konec polsko-ruské/sovětské války, v jehož důsledku Polsko získalo část západní Ukrajiny a západního Běloruska.
Polské vítězství ze srpna 1920 bylo o to důležitější, že ukončilo bolševické sny o spojení se stranickými soukmenovci ve střední Evropě (kde docházelo k pokusům o ustavení republik rad – například v Bavorsku, 1919, podobně jako v Maďarsku i na Slovensku) a o „vítězném postupu dál a dál na západ, až k Atlantiku“ a o celosvětovém vítězství komunistické revoluce, což byla „černá můra“ v mnoha evropských zemích včetně prvorepublikového Československa.
Pokud si chcete o věci udělat obrázek také z „druhé strany“, z té sovětské, přečtěte si tenkou knížku geniálního spisovatele Isaaka Emmanueloviče Babela (1894–1940) Deník 1920 (česky Praha, Torst 1993). Babelova věta „To, jak my přinášíme svobodu, je strašlivé“, má jasnou vypovídací hodnotu; jeho zatčení, mučení, odsouzení ve zmanipulovaném procesu a zastřelení v roce 1940 má i proto svoji logiku, stejně jako jeho rehabilitace v roce 1954 – až příliš příznačný „sovětský příběh“…
Volby na dohled
V neposlední řadě šlo při úterní vojenské přehlídce ve Varšavě i o blížící se parlamentní volby (Poláci budou volit do Sejmu 15. října a současně se v referendu vyjádří k otázce imigrace do zemí Evropské unie). Mateusz Morawiecki (* 1968), úřadující polský premiér, nejen podle mého názoru jeden z nejlepších, jaké kdy tato země ve svém čele měla, velmi správně pochopil, že prezentovat se ve „vojenském stylu“ je v současné době, v rozumné míře, aby to nevypadalo komicky, na místě – a podle toho jedná. Poláci zatím, vědomi si dobře výše zmíněných historických zkušeností a souvislostí, na akcent na armádu, na zbrojení a na obranu dobře slyší a Morawiecki se na této „vlně“ logicky veze.
Pokud by se mu i po osmi letech strany Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość; PiS) u moci, kdy bývá obvykle čas na výměnu vládních garnitur, podařilo ve volbách vyhrát a sestavit další kabinet, byl by to politický majstrštyk, a to tím spíš, že Brusel a Štrasburk (o Berlínu nemluvě; vzpomínáte si na „lekce“, které Morawiecki zejména na počátku ruské agrese na Ukrajině uděloval spolkovému kancléři Scholzovi?) nejsou této vládní formaci ani v nejmenším nakloněny. To ale teprve uvidíme, do voleb zbývají ještě dva měsíce, a to je v politice strašně dlouhá doba. O tom, že úterní vojenská přehlídka ale hrála v kampani PiSu důležitou roli, není nejmenších pochyb.
Na závěr už jen jednu poznámku. Oslava polského vítězství nad Rusy/Sověty z roku 1920 jasně ukazuje, jak důležitá je v dějinách každého národa jeho historie, a to tím spíš, jedná-li se o národ v neuralgické střední Evropě, navíc národ, jenž je vystaven prakticky permanentnímu tlaku ze strany svých sousedů (v tomto případě ze strany Ruska/Sovětského svazu a Německa).
Rozumět vlastní historii má samozřejmě velkou cenu nejen pro Poláky, ale i pro nás, a to tím spíš, že zejména v posledních letech dochází ke stále častějším pokusům o její reinterpretaci, konkrétně o bagatelizaci totalitní povahy komunistického režimu z let 1948–1989, a to nejen v historiografii samotné, ale i v politice a ve veřejném životě. Nebýt několika jednotlivců a institucí, mimo jiné Ústavu pro studium totalitních režimů v čele s Ladislavem Kudrnou, jenž stanul v jeho čele v květnu loňského roku, bylo by to se zkoumáním našich nedávných dějin a jejich „výkladem“ mnohem horší. O tom ale až někdy příště.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme