Strachovi a Rowlingové vstup zakázán!

Je to tu zase. Zmáčkni bonzácké tlačítko a zlepšíš svět. Nebilanční rozhovor s jubilantem Jiřím Strachem

Za tenhle rozhovor mě zabijou, pronesl režisér Jiří Strach, když se po dvou hodinách natáčení diktafon zastavil. Pár vteřin jsme se na sebe mlčky dívali. A pak se začali smát. Kavárnou Slavia zněly tóny klavíru a nám se do uší vkrádaly příjemné melodie třicátých let. Doby, kdy srdce světa tepalo v rytmu swingu a z oken vše působilo tak klidně a bezstarostně. Podobně jako dnes.

Padesátka svádí k určitému bilancování. Bilancuješ?

Já si to zakázal. Jak se chlap kolem padesátky dostane do sebezpytování, co v životě nestihl, je to cesta do propasti. Kdepak, s tím na mě nechoď. Naštěstí mám hodně práce. Točím koprodukční seriál a zároveň dělám film s Jiřinkou Bohdalovou. Představ si, že máš na place paní, které je 93 let! Poprvé hrála ve čtyřech letech. Ty stojíš u konce její herecké dráhy a říkáš si: Bude mít ještě někdy sílu na hlavní roli? Možná točím její poslední film? Pak si týden oddechnu a už jdu točit po úspěšné první sérii Docenta 2 s Ivanem Trojanem, Ondřejem Vetchým a Terezkou Ramba. Takže bilancovat? Nemám čas!(smích)

No počkej, u nebeské brány možná někdo bilancovat bude, ne? Máme tady toho Stracha, hmm… hmm… Tak to není velká sláva…

To víš… Netuším, jak mě zhodnotí. Jako asi každý člověk si ve svědomí nesu pár věcí, na které nejsem hrdý a sám sobě si je neumím odpustit. Ale snažím se nebýt na nikoho zlý, druhé neurážet, zlé nevracet a nevytvářet konflikty. Dneska se vedou války, kdy jsou všichni zakopáni v příkopech a já se snažím lidi tahat trošku k sobě.

Ve svých veřejných vyjádřeních působíš svobodně. Chováš se tak, mluvíš tak. Přesto, nemáš pocit, že svobody nám pomalu, ale jistě ubývá?   

Naše země měla v novodobé historii nejvíce svobody těsně po revoluci. Mnoho let jsme po ní toužili a najednou jsme ji měli. Vážili jsme si toho a také jsme ji ctili! Respektovali jsme druhého. Dokonce ani ty komunisty jsme – s nadsázkou řečeno – nepověsili na lucerny: Jsou trochu rudý, ale my jim to odpustíme.

Tak to vnímala generace, která byla rodiči a prarodiči ještě vychovávána ke slušnosti a respektu k jinému názoru. Když jsi s někým nesouhlasil, nebylo slušné na něj hned křičet, že je dezolát a hajzl, jak se to dnes běžně děje na sociálních sítích.

A já bych si přál, aby u nás byla taková svoboda, abychom – pokud to neodporuje zákonům této země – mohli říct jakýkoliv blábol. A klidně i dezolátský. Protože demokracie, pokud je opravdu silná, se dokáže proti těmto blbostem obhájit. Víme to z historie. Přistání na Měsíci nebylo, říkali někteří. Demokracie se s tím vypořádala. Dneska ten propagandista Peskov blábolí v Moskvě různé kraviny a my víme, že jsou to kraviny. A opět – velmi snadno to umíme rozlišit. Autority, které vypínají různé pokoutné weby, jako by nevěřily v sílu demokracie. Tím paradoxně nejvíc odhalují protistraně naši slabost. Podívejte, oni svému systému nevěří, mají skulinu nejistoty, toho využijeme!

Ať je svoboda slova absolutní, ale ne bezbřehá. Všechno se může? Ne, to není svoboda. Svoboda má mít limity slušnosti a úcty k druhému člověku. To říkám jako demokrat. A když to řeknu jako demokrat a křesťan: Svoboda a demokracie by měla být obklopena Desaterem.

Každá nová generace je v něčem jiná. Fenoménem této doby jsou sociální sítě.

Sociální sítě se hodně kritizují, ale jde jen o nástroj, který můžeš používat dobře nebo špatně. Můžeš ho využít tak, že někomu uděláš hezčí den, nebo na plivance a pomluvy. Za to ale nemohou sociální sítě. Za to mohou lidé svojí nevychovaností.

My jsme z generace, kdy když jsme byli trošku drzí, tak nám přiletěl pohlavek od táty. A já dnes za něj volám do nebe poděkování, protože vím, že jsem si ho zasloužil. Dneska? Dneska by se volala sociálka.

A tak nám povětšinou vyrostla nová, porevoluční, ve špatně pochopeném liberalismu vychovávaná generace, která může všechno – samozřejmě čest výjimkám. Když se dítěti nekoupila hračka, začalo se válet v supermarketu po zemi a rodiče se radovali: Jé, podívej, naše děťátko má názor. Jenže z těchto děťátek jsou dneska ti, co končí vysoké školy. Je jim 30, dosahují na manažerské posty a za pár let budou v politice a řídících postech státu. A my nestačíme do jejich progresivistických nápadů sypat písek.

Co se ještě od revoluce proměnilo?

Ztrácíme nadhled, humor. Kdysi řekl kardinál Špidlík krásnou věc: „Všimněte si, že totalita nesnáší žert. Nacisté i komunisté zavírali a popravovali kvůli anekdotě. Přitom žert má jednu úžasnou schopnost, že vážné, vyhrocené či přepjaté věci dokáže zjemnit. Totalita nesnáší žerty!“ Své o tom věděl i Kundera. A teď se podívejme na dnešek. Kde je Česká soda ze skutečně svobodných devadesátek? Bojíme se říkat anekdoty, protože nám je korektnost zakazuje. Proč? Protože novodobí revolucionáři, kteří touží spasit svět a posunout ho konečně k lepšímu, se opět žertů bojí, brání jim, a jejich myšlení je vlastně totalitní. Největší legrace na tom je, že tyto výkřiky pocházejí často od lidí, kteří sami o sobě říkají, že jsou demokraté. Zaštiťují se Havlem, přitom mají dikci jak Völkischer Beobachter (propagandistické noviny NSDAP) a jejich vztek a nenávist k člověku je srovnatelná s modrokošilatými svazáky z padesátých let. Tvrdím, že tento nový trend je mnohem nebezpečnější. Ty bývalé režimy měly své srpy a kladiva, své hákové kříže, byly do jisté míry čitelné. Ale tihle vedou k totalitě pod fáborem demokracie. Tím spoustu lidí zmatou. Je to rafinované, ale jejich rozlišení je biblicky jednoduché: poznáte je po ovoci.

 „Schránky důvěry“ se nám opět vrátily. Všiml sis?

Bonzácké estebácké tlačítko na Facebooku: Nahlaste anonymně nevhodný příspěvek, dotyčný se to nedozví. Ta analogie se schránkou pro anonymy domovní důvěrnice bolševického činžáku je jasná. Ale mladá generace toto nezná. Zmáčkne tlačítko a věří, že pomohla dobru. To je děsuplné. Ale i ti soudruzi měli tenkrát pocit, že udáváním zlepší svět. Když postaví ke zdi Miladu Horákovou a generála Píku, očišťují ten náš krásný komunistický život od těch zlých živlů, které nám to nové chtějí pokazit. Přepjatá a slepá víra v jakoukoli ideologii světa vede vždycky do záhuby.

Problém je, že tato civilizace, a netýká se to jen mladé generace, není empatická. Ona si myslí, že je empatická, ale není. Ona jen předstírá, že je. Pracuje s nějakou vybranou menšinou, ale jen tou „správnou“, která zapadá do jejich ideologických představ. Ty jiné menšiny jsou špatné. Ty si podle nich empatii nezaslouží. A v tu chvíli už to není upřímné, ani spravedlivé.

Pro mladou generaci je to ale těžké. Mají život před sebou a chtějí tvořit lepší svět.

Jistě, i my jsme to chtěli. Změnit svět, vyhnat bolševické zlo. V roce 1989 jsme měli pocit, že jsme to dokázali.  Ukázali jsme našim tátům, že to lze. Jenže tato generace žádný takový zásadní zlomový moment nemá. Kouká na nás, boomery, a zoufale hledá nějakou svou agendu. Něco, na čem by mohla udělat svůj generační pomník. Neklade si otázku, zda nebourá něco rozumně postaveného. Jen touží mít taky revoluci.

Naše uvažování však bylo v něčem podobné, ne? Patří to k tomu věku. Jen my měli Zlo snadno definovatelné. 

V pořádku, ale než začnou dělat revoluci, ať si alespoň zkusí, co obnáší pracovat. Když se podívám do svého oboru: Kde jsou mladí režiséři z FAMU? Kolem 30 let. Když točil Jiří Menzel Skřivánky na niti, nebylo mu ani třicet. Kde jsou ti 28 letí režiséři, kteří natočí dva tři filmy, kdy celá země udělá „wow!“. Talent! Není tam takřka nikdo. Oni neumí ani „točit“, ale už chtějí měnit svět a dělat revoluce. Čas marní debatami o problémech světa, pak vylezou ze školy a pomalu nevědí, co napsal Dostojevský. Toho přeci číst nebudou, protože to je ruské. Ale já nemohu vést debatu s někým, kdo ani netuší, v jakých vodách se pohybujeme, když řeknu jméno Raskolnikov.

Nechci moc. Jen základní vzdělanost, aby se vůbec mohla vést diskuse. A pozor, říkám to s vědomím, že už naše generace je mnohem hloupější, než byla generace našich otců a dědečků vzdělávaná na gymnáziích, kde se studovala latina a řečtina. To byl jiný dril. Dneska? Hned křičí, že je znásilňuješ. Že mají stres. Snowflakes. Nám přísný, ba krutý Otakar Vávra na škole říkával: Chlapci, talent je 10 procent a 90 procent je dřina. Já bych ho opravil. Talent je 5 procent, dřina 95. Byl na nás ve své přísnosti ještě měkkej. Ne, bez pracovitosti nic nejde. To jen dnes převládl pocit, že nám všechno přistane z nebe nějakými dotacemi nebo přerozdělováním, a že k věhlasu stačí řev na Twitteru.

A my tomu jdeme naproti, v učebnicích se škrtají nevhodná slova a zraňující řádky nebo rovnou vyřadíme celou knihu, protože by mohla vzbudit zatěžující emoci.

A vyrostla nám zranitelná a zraněná generace, která častokrát obíhá ordinace psychoterapeutů, které se nesměl dát výchovný políček, když ho nejvíc potřebovala. Ponesou si tuhle smutnou daň za rozmazlenost.

Jenže není to chyba i na naší straně? Chyba generace, která radši mlčí a neumí uplatnit svou autoritu? 

Jestli na univerzitách někdo víc miluje své akademické tituly a ceny ze zahraničí a méně to, že studenty opravdu něco naučí, pak se s tím nedá mnoho dělat. Ale to není problém jen školství. Mnoho lidí se již přizpůsobuje novým požadavkům doby, aby si zachovali svou práci, své kariéry. A opět mlčí.

Jde o další analogii k minulému režimu? Když jsi ve správných chvílích mlčel, dalo se s tím vším tak nějak vyjít. Občas si se musel někde veřejně v kolektivu projevit, vytáhnout správnou vlaječku, ale mohl jsi pak za odměnu vycestovat do Jugoslávie. Ale běda, pokud ses vymezil vůči „mainstreamu“, vůči tomu, co je oficiálně hlásáno. Objevil se varovný prst a řekli ti: Pozor, soudruhu. Takhle by to nešlo. 

Pokud se bavíme o komunistickém režimu od nástupu Gorbačova, tak s tou analogií máš pravdu. To už byl takový čajíček. Sami už netušili, jak dál – Perestrojka, bezmoc Jakeše při projevu na Červeném Hrádku, kdy nevěděl, jestli je rudá ještě rudá. Pamatuju si ještě na slovo demokratizace. Oni chtěli vládu jedné strany demokratizovat, chápeš tu zoufalost? Od té doby jsem alergický na to, když se se slovem demokracie jakkoli žongluje, přepisuje, či dostává různé „polepšující“ přívlastky.

Když dnes budeš součástí mainstreamu, toho, kam se svět zrovna překlápí, budeš s tím souznít a kritiku si necháš na doma, pohodlně přežiješ. V momentě, kdy se vůči tomu vyhraníš, už jsi samozvanec, ztroskotanec, okraj společnosti. To je slovník normalizačního Rudého práva. Čili minimálně v tomto srovnání s bolševiky sedí.

Až tento rozhovor vyjde, lidé, co mě nemají rádi, mě budou nesnášet ještě víc. Někteří mi budou chtít uškodit a ono se jim to třeba povede. Ale já se jim směju. Dožiju třeba o rohlíku. Oni si myslí, že potřebuji kariéru. Ne, nepotřebuji. Já už si dokázal, že řemeslo umím. Natočil jsem pár filmů, které tady zůstanou. Jim navzdory. Kdybych pozítří přestal točit, protože přišla nějaká progresivistická agenda do České televize, jako že tam ještě nepřišla, a řekli mi: Strachu, končíš – už mi to neublíží. Ať si klidně dokola nálepkují, že jsem ultrakonzervativec a ultrakatolík. Sami se tím jen svlékají ve své hlouposti, protože to dokazuje, že žádného opravdového ultrakatolíka ještě v životě neviděli. Já už jich pár viděl a nesnáší mě podobně jako tihle. Víš proč? Protože v jejich očích je Anděl Páně rouhání a já přijdu do pekla.

Zmínil ses o mladých režisérech. Ale zrovna filmy z produkce HBO, Netflixu, Disney a dalších jsou velmi poplatné současné nové ideologii. Všímáš si toho?

Jakmile začne umění sloužit jakékoliv ideologii, je konec. Kde jsou dnes všechny ty filmy z padesátých let o stavění přehrad? O budování socialismu? Kde je dnes Leni Riefenstahlová? Jak začne umění sloužit ideologii, nezůstane svobodné. Samo sebe odsoudí do zapomnění. Je to jejich volba, že budou jednou zapomenuty. Ale jednu nespornou svobodu tito progresivisté mají a to jim jako staří liberálové musíme přiznat: můžou si točit, co chtějí. Akorát že budou za blbce jako kdysi režiséři, co v padesátých letech točili o traktoristech.

Tato novodobá ideologie postupně leze pod rouškou rámcových vzdělávacích programů i do škol.

Ne, že leze. Už vlezla. Už je okupuje. Na FAMU probíhá tento progres už několik dlouhých let. A všechny ty humanitní obory filozofických fakult, genderové obory… Dneska snad poslední normální zůstává medicína, protože u ní jde skutečně o život. Tam si nikdo naplano breptat netroufne.

Papež František hovoří o genderu jako velikém nebezpečí současnosti. Souhlasíš?

Je to ta nejhrozivější atomová bomba dnešní doby. Podráží to, na čem náš svět stojí. Podráží naše lidství: „Jako muže a ženu jsem je stvořil.“ Tečka, konec. Tam se nepíše nic dalšího. Tohle je největší torpédo, které se na nás řítí.

Manželství pro všechny? Jako demokrat říkám, ať mají shodná práva. Bez debat. Jako katolík si můžu pomyslet, že pokud Pán Bůh existuje, nechtěl bych být v jejich kůži, ale pokud to někdo riskne, prosím, je to jeho věc. Ale slovo manželství tomu nenáleží. Latinsky se řekne matrimonium. Ten základ je ve slově mater, matka. To ve vší úctě dva muži nemohou být. Celý ten problém, který žijeme, ale můžeme zobecnit. Je to po staletí vedený boj nominalismu a realismu. Jan Hus by mohl vyprávět. A tento střet se vrací v různých dobách a agendách a buďme si jisti, že se vracet bude, dokud svět bude světem.

Kdybychom neseděli v kavárně v České republice, ale žili v Americe nebo v Anglii, myslím, že bys dopadl jako spisovatelka Rowlingová, kterou HBO jako jedinou nepozvala na oslavu k dvacátému výročí natočení prvního dílu Harryho Pottera. 

Já už zažil mejdanů, tak když mě na nějakej nepozvou…(usměje se). Ale vážně. Pokud Rowlingová neporušuje zákony země, ve které žije, má mít možnost říkat cokoliv, aniž by ji někdo trestal. Protože pokud to tak není, víš, čeho jsme blízko?

Nejdřív tě přestanou tisknout. Pak tě vyhodí z práce. Pak veřejného dopravního prostředku. Pak napíšou na lavičky v parku: Tady nesmí sedět Strach a Rowlingová. A už je to jenom kousek od toho, že je v tom parku nechceme vůbec. A nechceme je ani v tom zadním voze metra. Pojďme je radši někam zavřít – jejich knihy, jejich filmy. Ale i to bude málo. Nebudeme si o nich povídat. Přestanou existovat. Budeme dělat, jako by vůbec nikdy nebyli. Problém vyřešen. Je už úplně jedno, jestli takhle začneš segregovat jiný názor nebo jinou rasu, je to defekt mentality jak vyšitej.

Což se mimochodem už děje u vyhledávače Google, na Wikipedii, YouTube. Věc, kterou hledáš, tam najednou není. Zmizela. Někdo starší si na ni ještě trochu pamatuje. Něco takového přeci bylo. Viděl jsem to. Ale další generace nebude vědět už ani to.

Víš, co si říkám? Co by si o tomto světě myslel Václav Havel. Dej mu Pán Bůh nebe. Občas se potkávám s Michaelem Kocábem nebo Sašou Vondrou a dalšími, kteří ho opravdu znali. A ptám se jich: Co by tomuhle, co tady žijeme, říkal Václav Havel? Odpovědí je hořké pousmání a pohled očí někam pod stůl. Je to jako s Janem Husem, který ve své době bezesporu přinesl důležitá témata. V jeho jménu pak přišlo husitství. A s ním sedláci a hysterky typu Želivský, kteří vůbec nechápali, co říkal, co myslel a co psal. Nakonec zůstala jen ta husitská fangle a pod ní křik: bijte je, nikoho neživte! Bojím se, aby něžně lidský odkaz Václava Havla nedopadl obdobně.

Když se člověk podívá, kdo je v čele světových mocností, nesvádí to příliš k optimismu. V Americe, která bývá dávána jako vzor demokracie, proti sobě budou dost možná opět kandidovat Joe Biden a Donald Trump. I u nás je politika od osobností vyprázdněná, rozdíly mezi stranami se stírají.

Problém je, že jsme novodobí rovnostáři. Jsme opět rodící se rovnostářská společnost. Když někdo začne růst, projeví se jako osobnost, vymyká se, už na něj něco vytahují, aby mu setli hlavu, která převyšuje jejich malost. Nenecháváme osobnosti vyrůst natolik, aby se staly skutečnými autoritami, i s chybami, které mají.

Život biskupa Augustina byl do jeho třiceti let docela slušný rock’n’roll. A je z něho svatý. A my řešíme, že někdo někomu ve čtrnácti sáhnul na zadek nebo hulil jointa. Každého kádrujeme, ale to nejde. Každý máme nějakou černotu ve svém životě – ruku na srdce, kdo nemá – která se na pranýři před fanatickým davem může zdát jako neobhajitelná, neodpustitelná.

S tímto přístupem se nám pak do velmocenských politických pozic dostávají gumoví panáci, kteří nejsou s prominutím ani hovno ani fík. Člověk s nostalgií vzpomíná na éru Reagana, Thatcherové, Kohla nebo Jana Pavla II. Kde jsou dnes tihle frajeři, tyhle osobnosti?

Evangelium je radostná zvěst. Zbigniew Czendlik by rozhovor končil vtipem, kardinál Duka nejspíš citátem historické osobnosti. My dnes mluvili o vážných věcech, ale snad se špetkou naděje. Čím bude končit Jiří Strach?

Věřím, že to nedopadne špatně. „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového,“ píše starozákonní Kazatel. Procházíme periodou, která tu byla mnohokrát. Křesťanská víra se ale dívá za horizont světa, je založena na naději, lásce k člověku a milosrdenství, které umí odpouštět. A Pán Bůh nenechá člověka a svůj svět padnout. Spasí ho. Nebojte se.