New York Times sledoval osudy skupiny 200 vězňů naverbovaných PMC Wagner. Většina z nich byli odsouzení prodejci drog nebo vrazi. Toužili po vykoupení, penězích nebo svobodě. Bylo jim řečeno, že mohou být zabiti nebo zmrzačeni. Nakonec jich zemřela asi čtvrtina. Devět z nich spáchalo za první rok na svobodě nový přestupek nebo trestný čin.
Alexandr Molkin byl odsouzen za prodej drog, jeho rodina se od něj odvrátila a on musel snášet týrání ze strany dozorců a časté pobyty na samotce ve věznici s přísnou ostrahou. Příteli se svěřil, že se cítí osamělý a nemůže se vypořádat s pocitem viny.
Byl mrtvý za dva měsíce
Pak v létě 2022 začal pan Mokin a další vězni v trestanecké kolonii č. 6 v Čeljabinské oblasti slýchat určité zvěsti. Jeden z nejmocnějších mužů Ruska prý objíždí věznice a nabízí milost vězňům, kteří přežijí šest měsíců bojů na Ukrajině.
A v říjnu loňského roku už před nimi stál Jevgenij V. Prigožin, sám bývalý trestanec, toho času v čele soukromé armády. Nabízel svobodu a peníze, i když varoval, že mnozí zaplatí životem.
Pan Mokin a 196 jeho spoluvězňů narukovalo ještě téhož dne.
„Moc bych si přál být u toho, i když vím, že se odtamtud nejspíš nevrátím,“ napsal tehdy pětatřicetiletý Mokin svému příteli v esemesce. Právě si odpykával jedenáctiletý trest.
O dva měsíce později byl už mrtvý. Jedinou veřejnou upomínkou na jeho krátký život je příspěvek na sociálních sítích. V čase, kdy válka na Ukrajině uvízla na mrtvém bodě, může být posmrtným odkazem pana Mokina jeho malá role v mnohem větším, celosvětově významném podniku: byl jedním z desítek tisíc odsouzených, kteří pohánějí kremelskou válečnou mašinérii.
Dnes je Prigožin mrtev a Wagner rozpuštěn, ale ruští vězni se stále hlásí do největšího vězeňského náborového programu od druhé světové války. Ruské ministerstvo obrany Prigožinův podnik nejen převzalo, ale ještě rozšířilo, a neustále verbuje vězně do trestanecké jednotky Storm-Z.
Na Ukrajině jsou vězni využíváni především jako potrava pro děla. Posílili však řady ruských ozbrojených sil a pomohli tak prezidentovi Putinovi odložit další kolo nepopulární mobilizace.
A protože mnoho vězňů pochází z chudých rodin a z venkovských oblastí, pomohlo to Putinovi udržet pocit normálnosti mezi dobře situovanými Rusy ve velkých městech.
„Když jsou mobilizováni civilisté, jsou odtrženi od rodin, od práce,“ vysvětluje Alexandr, jeden z přeživších rekrutů z věznice známé jako IK6. „Kdežto pokud jde o nás, tak my nemáme co ztratit.“
Důvody, proč se někteří vězni rozhodli pro válku, byly nepřekvapivé. Mnozí uvedli, že je motivovalo vlastenectví, touha uniknout z vězení nebo zažít dobrodružství po letech věznění.
Rozhovory s bojovníky a jejich příbuznými však odhalily i hlubší touhu po vykoupení, která je v zemi, jež se dlouho potýkala s významem viny a trestu, silným emocionálním hybatelem.
Mužům, kteří uvízli v krutých a nelidských podmínkách ruských věznic, dala válka šanci znovu získat pocit vlastní hodnoty, i když to znamenalo potenciálně připravit o život další lidi.
Válka umožnila vězňům zajistit příjem pro rodiny, které svou existencí dosud zatěžovali – a získat zpět respekt ve společnosti, která stigmatizuje trestní minulost a ctí vojenskou službu.
Muži z IK6
Deník The Times získal jména a údaje 197 rekrutů z vězeňské kolonie IK6 a podařilo se mu ověřit osudy 172 z nich. Reportéři vyzpovídali 16 veteránů, hovořili s rodinami a přáteli ostatních a prošli sociální sítě, soudní záznamy a databázi obětí, kterou sestavila nezávislá zpravodajská agentura Mediazona. Nejdrsnějším zjištěním bylo to, před čím všechny varoval pan Prigožin: smrt.
Nejméně jeden ze čtyř rekrutů, kteří v říjnu 2022 opustili brány věznice spolu s panem Mokinem, byl zabit. Většina těch, kteří přežili, utrpěla vážná zranění.
Z údajů vyplývá, že rekrutům bylo v průměru 33 let a pocházeli většinou z malých měst a vesnic. Jejich nejčastějším trestným činem byl prodej drog.
Z trestu jim zbývalo v průměru ještě pět let v nepříznivých podmínkách. Někteří muži se však přihlásili, i když jim do konce trestu zbývaly pouhé tři měsíce; jejich motivace byla tedy jiná.
Nikolaj, stavební dělník, který byl spolu se svou ženou odsouzen za prodej drog, řekl, že se k PMC Wagner přidal z vlastenectví. Oslovily ho také peníze. I kdyby zemřel, dostala by rodina slušné odškodné (asi 50 000 dolarů), což by vyřešilo jejich dlouhodobé problémy s bydlením.
„To je úžasné, pomyslel jsem si,“ vzpomíná Nikolaj.
I smrt by měla smysl, kdyby padl v boji. „Nechtěl jsem být v očích dětí v naší vesnici tak špatný člověk,“ říká. „Nepamatovali by si mě jako trestance, ale jako člověka, který zemřel ve válce.“
IK6 se nachází u průmyslového města Čeljabinsk na Urale a je to rozsáhlý zděný komplex kasáren a pracovních dílen. Jsou v něm umístěni především vězni, kteří byli poprvé odsouzeni za trestné činy pokládané podle ruských zákonů za „zavážné až velmi závažné“. Škála takových trestných činů je široká: od brutálních vražd po prodej drog a loupeže.
Každý třetí vrahem
„Většinou tam většinou byli lidé, kteří uklouzli poprvé, ale uklouzli dost tvrdě,“ říká Jevgenij, vězeň, který na Ukrajině přišel o ruku. „Někteří zabíjeli, taky hodně mladých drogových dealerů.“
Někteří rekruti prodávali drogy, aby si přilepšili ke skromnému platu, vyplývá z přehledu rozsudků a rozhovorů. Jeden rekrut dostal šest let za pěstování marihuany a pokus o prodej 40 gramů.
Jeden ze tří rekrutů si však odpykával trest za vraždu.
Tento podíl je přitom třicetkrát vyšší než celkové procento odsouzených za vraždu v ruských věznicích, což dokumentuje přitažlivost vojenské služby hlavně pro vězně s dlouhými tresty.
Jeden rekrut ubil svého společníka k smrti tyčí a poté zapálil byt s mrtvolou. Jiný po pitce zavraždil sekerou dva muže. Mezi odsouzenými vrahy, kteří narukovali, je i veterán, který chtěl být identifikován jen svým vojenským volacím znakem Volk.
Uvedl, že jeho matka zemřela, když mu bylo šest let, a že vyrůstal po dětských domovech a pěstounských rodinách. Do vězení se dostal ve 20 letech poté, co spolu s dalším mužem ubil k smrti dva lidi, vyplývá ze soudních záznamů. Ochotně využil nabídky pana Prigožina.
„Vězení mě unavovalo, uvědomil jsem si, že to není moje místo v životě,“ říká Volk po návratu z Ukrajiny. „Pochopil jsem svůj trest, převzal jsem odpovědnost za to, co jsem udělal.“
Nyní Volk pracuje jako svářeč a studuje management.
Pan Mokin, odsouzený prodejce drog, se snažil přizpůsobit životu ve vězení. Příteli se ale svěřil, že byl neustále šikanován dozorci, kteří ho za sebemenší přestupky trestali samotkou.
Rodina ho odsoudila, chyběly mu peníze na nákup základních potřeb, jako je zubní pasta a spodní prádlo, nebo na drobný luxus, jako jsou cigarety. Ze všeho nejvíc ho prý pronásledovala hanba z recidivy závislosti a pocit viny za sebevraždu mladé ženy, která mu byla blízká.
„Už aby si pro nás přišli,“ napsal svému příteli s odkazem na náboráře z PMC Wagner.
Kastovní systém
Jeho zkušenost se zdá být poměrně typická pro vězně, kteří se snaží zapadnout do brutálního kastovního systému mnoha ruských věznic.
Tento systém, vynucovaný vůdci kriminálního podsvětí známými jako bratva, ostrakizuje a ponižuje vězně, o nichž se soudí, že porušili složitá společenská pravidla, jimiž se řídí ruský vězeňský život. Vězni na nejnižších společenských příčkách jsou nuceni dělat sluhy, vykonávat ponižující práce, jako je čištění záchodů, a mohou být vystaveni znásilňování. Drogovým dealerům, jako byl pan Mokin, je přitom tradičně přisuzován nízký společenský status.
Prakticky jakékoli zboží nebo služba ve věznici je k dispozici za poplatek: návštěva rodiny, pozitivní posouzení k podmínečnému propuštění, drogy, použití pračky.
Peníze rodiny obvykle převádějí přímo na účty dozorců nebo jejich prostředníků. Přes den vězni pracují v textilce nebo kovárně, za plat ve výši asi 4 dolarů. V noci se nechávají zlákat k účasti na maratonských karetních hrách a zadlužují se, přičemž peníze nakonec putují k dozorcům.
Podle bývalých vězňů, kteří si zde v té době odpykávali trest, ještě před deseti lety vybíralo vedení IK6 peníze násilím. Podle nich dozorci vězně po příjezdu podrobovali systematickému mučení, kterému se říkalo „čas zasvěcení“. Podle dokumentace, sestavené při vyšetřování těchto praktik státními úřady, zahrnovaly tyto metody brutální bití i připevnění autoalarmu k uším vězňů.
Násilí se nakonec vymstilo. V roce 2012 uspořádali vězni jednu z největších vězeňských vzpour v novodobé ruské historii, protest na střeše, který policie po několika dnech násilně potlačila.
Tento skandál ale vedl ke jmenování nových představitelů instituce, kteří v podstatě přenechali vedení věznice vůdcům vězeňského podsvětí výměnou za podíl z vylákaných peněz.
Dnes si bratva vynucuje poslušnost především kontrolou postavení vězňů ve vězeňské hierarchii. Zároveň však vězni s lepším postavením ve věznici zůstávají závislí na finanční podpoře rodiny, což je zřejmě břemeno, které rovněž některé z nich motivovalo k narukování.
„Říkal, že si za to může sám, že skončil ve vězení, že opustil rodinu,“ říká bývalá manželka jednoho ze zemřelých rekrutů, Andreje Vorobeje. „Bylo mu jedno, kde zemře, jestli na Ukrajině nebo v IK6.“
Radost hraničící se šílenstvím
Podle rozhovorů a příspěvků na sociálních sítích přistálo koncem dubna na vojenském letišti u Čeljabinsku charterové dopravní letadlo s asi 140 bývalými vězni IK6. Byl to poslední den jejich šestiměsíční smlouvy a oni to přežili. „Zpočátku jsem nemohl uvěřit, že jsem měl takové štěstí, že jsem se vrátil,“ říká Nikolaj, bývalý stavební dělník. „Je to radost hraničící se šílenstvím.“
Většina oslovených říká, že po letech hanby našli své místo ve společnosti. Rekrut Sergej vyprávěl, jak se po návratu do své vesnice převlékl do nové uniformy, připnul si šest medailí, které dostal, a zaklepal na dveře své rodiny, kde ho přivítala plačící matka a zaražený otec.
„Jejich pohled na mě se změnil, protože teď si jich všichni ve vesnici váží. Jejich syn si přivezl z války medaile,“ míní Sergej.
Další rekrut, Vitalij, mluví s hrdostí o opětovném setkání se svou dříve odcizenou dcerou. „Ve škole všem říkala: ‚táta je ve válce, táta je ve válce.’“
Někteří přeživší si našli práci v továrně a snaží se žít nový život, bez vězení i války. Říkají, že jsou vděční Prigožinovi za dodržení podmínek smlouvy a Putinovi za udělení milosti.
„Strýček Vova mi odpustil, odpustil mně i mým bratrům,“ říká s odkazem na Putina Andrej, který nyní pracuje v textilním závodě. „Dal nám druhou šanci.“
Nikdo z dotázaných nezpochybňoval rozhodnutí Kremlu o invazi ani důvody pro válku.
Nezamýšleli se ani nad zvěrstvy a devastací, které ruské síly během téměř dvou let bojů napáchaly po celé Ukrajině, včetně smrti tisíců civilistů.
Od návratu do vlasti ale někteří z bývalých vězňů opět sklouzli ke kriminalitě.
Ze 120 zdokumentovaných přeživších rekrutů IK6 bylo prozatím devět obviněno z řízení pod vlivem alkoholu, drogových deliktů nebo podvodů.
Další přeživší se pořád snaží najít smysl svého života, nebo se vyrovnat s traumatem z války.
Většina odmítla hovořit o podrobnostech své vojenské služby, ale popsali obecnou brutalitu bojů. Nikdo z nich výslovně nepopřel drakonická disciplinární opatření PMC Wagner, která údajně zahrnovala popravy bojovníků obviněných ze zbabělosti nebo neposlušnosti.
Nikolaj, bývalý stavební dělník, vyprávěl, že jeho počáteční vlastenectví se brzy střetlo s tím, co popsal jako nekompetentnost a korupci mezi vysokými vojenskými činiteli v Rusku.
„Naši kluci tam na Ukrajině bojují,“ míní, „a tihle politruci v Moskvě mávají svými vlaječkami a přesouvají si vojáčky po mapách.“ Zda přežijí, nebo ne, záleželo podle vojáků na tom, v jaké jednotce byli, kdo byli jejich velitelé a nakolik si vážili lidského života.
Pomáhá jen alkohol
Pro Sergeje měly medaile, které ho znovu spojily s rodiči, svou cenu. „Nemůžu spát. Pomáhá jen alkohol. Chápejte. Brodili jsme se tam vnitřnostmi,“ říká s odkazem na roztrhaná těla.
Ti, kteří utrpěli těžká zranění, popsali bezútěšnost svého nového života. Vězeň jménem Dmitrij, který přišel o nohu, vyprávěl, jak během komerčního letu z vojenské nemocnice domů odmítli cestující, kteří si zakoupili přednostní místo k sezení, uvolnit prostor pro jeho invalidní vozík.
„Moje matka jim řekla, že se vracím ze speciální vojenské operace,“ řekl. „Bylo jim to jedno.“
Od svého návratu vychází z domova jen zřídka, protože nežije bezbariérovém bytě a jeho matka má obtíže dostat ho ze schodů.
Jevgenij, veterán bez ruky, vylíčil svůj typický den:
„Vstal jsem. Vzal jsem si prášky, nasadil si protézu, oblékl kompresní ponožku. Připravil jsem si snídani, najedl jsem se. Vzal jsem si další prášky. Za tu dobu uplynuly dvě hodiny.“
„Řekli, že vlast je v ohrožení, šli jsme ji bránit. Ale pak už nikoho nezajímá, co s námi bude.“
Přeložila Lucie Sulovská
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
200 Kč
500 Kč
1000 Kč