Americké volby jsou natolik důležité, že tvořily titulky v médiích už více než rok před svým konáním. Souvisí to s průběhem války na Ukrajině, kde ruská „neporazitelná, slavná, milovaná a drahá“ (Несокрушимая, легендарная, любимая и родная) armáda je zjevně natolik úspěšná, že její „tajnou zbraní“ a hlavním trumfem přinášejícím (samozřejmě nevyhnutelné – jak jinak) vítězství nemá být úspěch na bitevním poli, nýbrž výsledek amerických voleb.
Konkrétně je ruským snem opětovné zvolení Donalda Trumpa. Ten představuje velmi dynamickou osobnost a bez ohledu na názor ohledně výsledků jeho politiky v jeho předchozím funkčním období (které, navzdory mediální prezentaci, zdaleka nebyly jen špatné – viz třeba toto výborné shrnutí) se lze snadno shodnout, že je spontánní, impulzivní, nestálý a libuje si v názorových obratech a nepředvídatelnosti. Skutečnost, že ruské naděje se v aktuálním, údajně pro Rusko existenciálním boji, upírají právě na něj, nevrhá příliš lichotivé světlo na ruskou sílu a sebevědomí a dává je na stejnou úroveň, kde se nachází i EU, rovněž spoléhající v otázkách bezpečnosti více na dobrou vůli nájemníka v Bílém domě než na vlastní schopnosti.
Co kdysi mohlo být
Ruské „stříhání metru“ při čekání na záchranu bylo nedávno oživeno spuštěním amerických primárek. Volit v nich i v samotné „horké“ volbě budou přirozeně pouze američtí občané a při jejich rozhodování nebude hrát hlavní roli zahraniční politika. Tento volební „superpohár“ však nevyhnutelně vybízí k zamyšlení, a proto jsem se rozhodl navázat na svůj starší text z října 2020. Ten vyvolal u některých čtenářů značně negativní emoce a dokonce byl podnětem pro principiálně nesouhlasný, byť velmi korektní, článek od předsedy Konzervativní strany.
Výše zmíněný text zmiňoval důvody, proč by bylo i pro republikánskou stranu lepší, kdyby v tehdejších prezidentských volbách zvítězil spíše Biden než Trump (podobné zazněly i v rozhovoru s Romanem Jochem v časopise Kontexty z prosince 2020). To však neznamená, že bych Trumpovo zvolení v roce 2016 považoval za výrazně negativní stav, ačkoli mou preferovanou variantou by byl republikánský prezident jiného typu – ideální by býval byl John McCain, jenž měl tu smůlu, že kandidoval v době, kdy střídací logika volebního cyklu favorizovala demokratického kandidáta, a navíc po nepopulárním G. W. Bushovi a proti všeobecně adorovanému (a krátce po zvolení „preventivně“ nobelizovanému) Obamovi.
Již v roce 2008 v debatě s Obamou, který se následně ve funkci pokusil o „reset vztahů s Ruskem“ spočívající v podkuřování Putinovi a v nedodávání zbraní na Ukrajinu, varoval McCain před ruskými imperiálními ambicemi v souvislosti s ruskou agresí v Gruzii. V září 2014, když se chystalo příměří na Ukrajině (tzv. První minská mírová dohoda) a ze všech stran se skloňovaly spekulace, že by to mohla být „off-ramp“, tj. cesta umožňující Putinovi snadno a bez „ztráty tváře“ ukončit konflikt, McCain konstatoval, že to nebude fungovat, protože Putin nechce ukončení konfliktu, nýbrž jde jen o další krok Putinovy snahy získat ještě více území, a to minimálně východní Ukrajinu a pozemní spojení na Krym. Je příznačné, že reportérka vedoucí rozhovor na to reagovala překvapenou námitkou: „Ale Putin přece nikdy neřekl, že chce východní Ukrajinu připojit k Rusku?“ Při zpětném pohledu je vidět, kdo měl pravdu.
V rozhovoru senátor také výstižně shrnul dosavadní vývoj na Krymu a východní Ukrajině: „Putin zkusil separatisty, ale to nefungovalo. Tak ozbrojil separatisty, ale to zase nefungovalo. Tak tam poslal tisíce ruských vojáků.“, a dále jasně označil příčiny této situace: „Nepomohli jsme jim (Ukrajincům), protože jsme nechtěli provokovat Putina. Dali jsme najevo slabost. A nic nevyprovokuje Vladimíra Putina tolik jako slabost.“ A na doplňující otázku, koho myslí tím „my“, kdo dal najevo slabost, odpověděl „Spojené státy. A také Evropané. I když u Evropanů mě to nepřekvapuje.“ Jde o smutné, ale pravdivé shrnutí stavu, kdy EU v čele s Německem a Merkelovou podlézala Rusku, což se projevovalo bezzubými sankcemi, prohlubováním závislosti na ruském plynu v zájmu „boje s klimatem“ a ochotou hodit Ukrajinu přes palubu kvůli „záchraně planety“. (Není náhodné, že německé zelené a protijaderné hnutí vzniklo v osmdesátých letech za kontinuální finanční podpory ze SSSR, ve které pokračovalo Rusko až do současnosti. – pozn. J.Z.)
Prvním krokem v tomto směru k „usmiřování“ Putina bylo, poté, co (jak McCain předvídal) První minská dohoda nefungovala (podrobněji k tomu zde), uzavření Druhé minské dohody, kterou však ruské jednotky okamžitě po jejím podepsání porušily obnovením útoku na Debalcevo. Senátor k McCain situaci popsal v únoru 2015 takto: „Německá kancléřka a francouzský prezident legitimizovali poprvé za 70 let zmrzačení nezávislé země v Evropě.“ (Těch 70 let není řečeno náhodně, protože tohle opravdu neudělali poprvé, viz rok 1938. – pozn. J.Z.) A dodal: „Je to ostuda. Stydím se za svou zemi, za svého prezidenta. Stydím se za sebe, že jsem nedokázal udělat více, abych Ukrajině pomohl.“ Ohledně dalšího vývoje konstatoval v témže rozhovoru: „Putin za tohle nezaplatil žádnou cenu. Další na řadě bude Mariupol, aby získal pozemní spojení na Krym.“ Inu, bylo by skvělé mít prezidenta majícího strategickou vizi a schopnost poučit se z historie.
Bohužel namísto někoho podobného vygenerovaly republikánské primárky v roce 2016 Donalda Trumpa, který si dlouhodobě vyměňuje s Putinem komplimenty o „genialitě“ a „respektu“ a který Putina i teď souhlasně cituje ve volební kampani (viz zde: „Biden je hrozba pro demokracii. Říká to i Putin.“). A je typické, že nevoják (jeho vyhýbání se odvodu a shánění „modré knížky“ viz zde) Trump si neváhal utahovat z vietnamského veterána McCaina, jenž byl zajat v boji a v zajetí mučen. Tato skutečnost možná souvisela s Trumpovou porážkou v silně republikánské Arizoně během voleb roku 2020 více, než konspirační teorie o „ukradených volbách“. (Od roku 1952 byl Trump teprve druhý kandidát republikánů, kterému se tam „podařilo“ prohrát.)
Co bylo
V roce 2016 byl výběr opravdu složitý, což ilustruje i pozice legendárního ekonoma a komentátora Thomase Sowella, jenž se s ohledem na očekávané střídání v Nejvyšším soudu přikláněl ke zvolení republikánského kandidáta, ve smyslu, že Clintonová i Trump mohou navrhnout i zcela nevhodné kandidáty, ale v případě Trumpa bude větší šance na korekci ze strany Senátu. Zároveň se vyjádřil ve smyslu: „Clintonová i Trump jsou ohavné osobnosti, ale Clintonovou jako první ženu v prezidentském úřadě by bylo prakticky nemožné odvolat, zatímco v případě Trumpa bude případný impeachment snáze proveditelný.“ (Konkrétně je označil jako „zkorumpovanou lhářku“ a „nezodpovědného egomaniaka“ – viz zde a zde.)
Když odhlédneme od vnější formy, byla Trumpova politika překvapivě úspěšná. Sowellovo očekávání ohledně Nejvyššího soudu bylo splněno a dokonce i v té zahraniční, která je pro nás v Evropě více důležitá, došlo například na uzavření abrahámovských mírových dohod, zkrouhnutí peněz pro UNRWA, přitlačení proti černým pasažérům v NATO a dokonce i ty Javeliny na Ukrajinu byly nakonec dodávány za Trumpa (i když ten se již povolenou dodávku výzbroje následně pokoušel zmrazit při shánění kompra na Bidena). Nicméně jedním z důvodů mé pragmatické preference Bidena v roce 2020 byla obava z Trumpova nepřijetí výsledků voleb a tedy z oslabení pozice i vnitřní jednoty USA, což se bohužel vyplnilo, ačkoli v roce 2020 byl výsledek pouze podobně těsný jako v roce 2016.
Příkladem tohoto nepřijetí bylo Trumpovo zdlouhavé extempore o „ukradených“ volbách, které republikány mimo jiné stálo senátní křeslo v Georgii. Výkřiky ze strany demokratů o „terorismu“ a „vzpouře“ 6. ledna 2021 jsou přirozeně přehnané a účelové, ale zároveň nevěřím v teorii spiknutí o „ukradených“ volbách. Soudy nepotvrdily Trumpovy stížnosti, a to včetně soudů v republikánských státech. Navíc volební systém v 50 státech USA je natolik heterogenní, že uskutečnit a zároveň utajit volební manipulaci dost rozsáhlou na to, aby změnila výsledek voleb, je prakticky nemožné.
Zejména se však můj předchozí text opíral o tezi, že po období 2020-2024 s Bidenem bude mít republikánský kandidát v prezidentských volbách větší šanci na vítězství než po období 2020-2024 s Trumpem, což je v souladu s historickou zkušeností z amerického volebního cyklu, kdy voliči mají sklon vyvažovat a střídat prezidenty z obou hlavních stran. Zároveň lze předpokládat, že po druhém funkčním období Trumpa a jeho výrazně polarizujícího vystupování by tato vyvažující tendence byla ještě posílena. Tedy, zatímco v roce 2016 byla Clintonová pro americké voliče ještě příliš nevolitelná, v případě vítězství Trumpa v roce 2020 by byly v roce 2024 vytvořeny takové podmínky, že by mohla za demokratickou stranu vyhrát jakákoli na základě genderových a rasových (a rasistických) kvót vybraná „barevná osoba“. (Toto je narážka na „pokrokový“ termín „person of color“, jenž se podezřele podobá segregačnímu „colored person“ – pozn. J.Z.)
Co nebude
Zatím se zdá, že tato teze platí. Biden nepůsobí jako silný prezident a jeho popularita není vysoká, takže většina alespoň trochu relevantních kandidátů Republikánské strany, jako jsou Ron DeSantis nebo Nikki Haleyová by měla podle projekcí velmi dobrou šanci ho porazit (pokud by ovšem nebylo republikánských primárek – viz příští článek). Tudíž jsem ještě donedávna doufal, jak na podzim 2024 budu moci s klidným svědomím fandit republikánskému kandidátovi. (Jedná se o neprogresivní generické maskulinum, tj. nic proti Haleyové – pozn. J.Z.) Ale je tu jedna výjimka, jeden kandidát, jehož šance proti Bidenovi jsou slabší.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
