Jednou z mála oblastí, ve které současná vláda prokázala aspoň špetku vizionářského ducha, je jaderná energetika. Tam se hovoří o možném tendru až na čtyři nové bloky v existujících lokalitách.
Osobně si myslím, že se jich nedočkáme, protože z výsledného čísla na papíře s rozpočtem se zodpovědné osoby po…děsí. Tato “defekace z vlastní odvahy” je vůbec jedním z průvodních jevů našich dějin, a to i u jinak kvalitních jedinců. Patrně není náhoda, že největší stopy tu zanechali lidé, kteří tímto přizdihráčstvím netrpěli (Karel IV., rodina Baťů).
Kdo žere energii?
Nicméně potřebovali bychom je (ty bloky; ale nakonec i toho Karla). A dost možná bychom jich potřebovali víc než jen čtyři. Toto je infrastrukturní stavba, která bude fungovat cca do roku 2100, kdy může ekonomika vypadat úplně jinak než dnes.
Zajímavé pozorování v této souvislosti: na civilizační scénu se nám dere další extrémně energeticky hladové odvětví. Už teď, ne za pět nebo deset let. Teď, v přímém přenosu.
Pod pojmem “energeticky hladový průmysl” si člověk představí něco jako rozpálenou vysokou pec, ze které prýští bíle žhnoucí tekutá ocel. Tentokrát ale mluvíme o umělé inteligenci čili strojovém učení.
Poslední článek na blogu Scotta Alexandera přibližuje situaci. Ke strojovému učení potřebujete:
a) stroje (nepřekvapivě; řekněme abstraktněji výpočetní výkon),
b) elektřinu pro pohon a chlazení těchto strojů,
c) data, na kterých se ta flotila strojů bude učit.
Jakmile přitom váš projekt přeroste meze nějakého akademického pokusu, potřebujete těchto zdrojů hodně, a to tak, že šíleně moc.
Co se objemu dat týče, už teď narážíme na to, že všechny texty, obrázky a filmy, které lidstvo vyprodukovalo za posledních několik tisíc let, přestávají stačit, a že je potřeba vytvářet takzvaná syntetická data k učení. To na první pohled vypadá jako dobrodružství barona Prášila, tahajícího sebe sama z bažiny za vlasy, ale v některých kontextech to fungovat může. AI může například hrát šachy sama proti sobě a učit se z vlastních vítězství a porážek.
(Nebo zahajovat fiktivní jaderné války. Různé sci-fi scénáře se naplňují, naštěstí zatím jen na obrazovkách. Nedávejte té věci zatím do ruky raději ani dětský prak, prosím.)
Spotřeba výpočetního výkonu a s ním spojená spotřeba elektřiny ale také raketově rostou. Vezmu-li jen OpenAI, tak momentálně máme čtvrtou generaci GPT a začíná se pošilhávat po páté, která bude odhadem 30x komplexnější. Tím pádem by trénink páté generace GPT už mohl vyžadovat něco přes jedno procento veškeré instalované výpočetní kapacity lidstva a cca 1500 GWh energie. A to patrně není poslední generace.
To, že datová centra jsou velkým žroutem energie, není žádná novinka. Microsoft nedávno v irském Dublinu dostal povolení k tomu, postavit si ke svému datovému centru vlastní elektrárnu za 100 milionů eur, protože veřejná síť už nestačí jeho potřebám – a bude to plynová elektrárna, což jde poněkud proti slibu Microsoftu zajistit si do roku 2025 všechnu elektřinu z obnovitelných zdrojů. V americkém Connecticutu se uvažuje o výstavbě datového centra a jaderné elektrárny na jednom místě – proč taky “tahat” vyrobenou elektřinu někam daleko, když ji počítače mohou zkonzumovat na místě.
Takto vypadá historie a odhadovaná budoucnost spotřeby energie datovými centry jen v samotných USA (graf nalevo)
Deset procent ročně vypadá jako malý nárůst, ale je to exponenciální křivka, a trvá-li takový nárůst celou dekádu nebo dokonce dvě, dostanete se na fantastická čísla. Samozřejmě, někde to bude mít nějaký strop. Planeta Země je konečná, žádný stát na světě nezvládne rozšiřovat svoji energetickou infrastrukturu o 10 procent ročně, a tak se ta rostoucí křivka někde zasekne. Nicméně na tom, kde ten strop bude, bude patrně záležet i budoucí regionální rozmístění AI průmyslu po naší planetě.
Počítačům je samozřejmě jedno, jakou energii žerou, a můžete je zásobovat i z větrníků a solárů. Dokonce by v tomto směru byly i užitečné, protože jeden z mnoha problémů obnovitelných zdrojů je, že občas produkují přemíru energie, kterou nikdo není schopen rychle spotřebovat. Ta by se mohla “vsáknout” právě do podobných AI výpočtů.
Jenže toto jde zase proti efektivitě celého procesu. Pořídíte-li si už nějaké obří mračno špičkových procesorů k rozsáhlým výpočtům, ideální je zatížit je 100 % času, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a ne jen tehdy, když zrovna sluníčko sluní a vítr fouká. Kdyby ty procesory byly aspoň levné a daly se “přehazovat vidlemi” za padesát centů kus, tak budiž; ale nejsou. Ideální kombinace je zkrátka “nadupané počítačové centrum” a “spolehlivý, nepřetržitý zdroj energie pro něj”.
Regulace, regulace
Před několika týdny přijala EU regulační mechanismus pro AI, který je poměrně restriktivní a jehož budoucí dopady na rozvoj sektoru v Evropské unii jsou nejasné. Hodně toho bude záležet na tom, jak bude vypadat reálné vymáhání této normy. Takové GDPR je sice legendárně přísné, ale taky se mu legendárně úřady téměř nevěnují.
Nicméně i když evropská AI legislativa vzbudila značný zájem, pořád je to jenom papírová norma. Dá se změnit, nebo se řekněme dají aspoň změnit priority v jejím vymáhání, a to ze dne na den.
Pokud nám ale bude scházet potřebná energetická infrastruktura, tak nás tenhle obor “objede obloukem” sám od sebe a bude se rozvíjet tam, kde ta elektřina bude k dispozici. Přičemž to už ze dne na den nezměníte, ani z roku na rok. Tahle infrastruktura má pořádnou setrvačnost. A teď mluvím jak o ČR, tak o Evropské unii jako celku.
Evropa na vedlejší koleji
Jistě, třeba ten celkový dopad strojového učení na ekonomiku bude nakonec menší, než se teď čeká. Ale třeba taky ne. Ten obor je pořád ještě ve své pionýrsko-akademické fázi, teprve teď pomalu přechází k reálným aplikacím, a není úplně patrné, kam až sahá jeho pomyslný strop. A nám na starém kontinentě hrozí možnost, že se na ten vývoj budeme jen pasivně dívat, protože “šťáva pro křemíkové bestie” tady prostě nebude k dispozici.
(Vzpomenu-li si na jednu podobnou situaci, tak budoucí nositel Nobelovy ceny Paul Krugman prorokoval roku 1997, že ta nová senzace jménem internet brzy vyprchá a že nebude mít na světovou ekonomiku větší efekt než fax. To ještě valná většina dnešních softwarových gigantů v Křemíkovém údolí vůbec neexistovala. Dnes jsou jejich produkty rozlezlé úplně všude.)
Možná, možná bychom těch bloků měli postavit ještě o pár kousků víc…
Update 13.2.2024 ve 12:25 – Ejhle, podobný problém z trochu jiného konce: město Utrecht má problém se uzásobovat elektřinou a musí kvůli tomu rušit výstavbu nových budov. Energie je civilizace je energie.
Nizozemsko je jedním z historických středobodů moderní evropské civilizace. Mají-li tam tak zásadní problém, musíme jej také brát vážně, a to už předem. Netřeba si do něj se zavřenýma očima naběhnout taky. Konec update.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
