V Tovaryšstvu Ježíšovu, kněžské společnosti založené v 16. Století svatým Ignácem z Loyoly, byl vysoký počet katolických kněží, kteří se zajímali o vědu. Přispěli k vývoji kyvadlových hodin, pantografů, barometrů, refrakčních teleskopů a mikroskopů, působili v takových oborech, jako je nauka o magnetismu, optika a elektřina. Pozorovali, někdy jako první, barevné pásy na povrchu Jupitera, mlhovinu v Andromedě a Saturnovy prstence. Nezávisle na Harveyovi bádali o krevním oběhu, o teoretické možnosti létání, o způsobu, jímž Měsíc ovlivňuje příliv, a o vlnové povaze světla. Hvězdné mapy jižní polokoule, symbolická logika, opatření na kontrolu povodní na Pádu a Adiži, zavedení znamének plus a minus do italské matematiky – to všechno byly typicky jezuitské úspěchy, a i vědci tak vlivní jako Fermat, Huygens, Leibniz a Newton považovali jezuity za velmi ceněné partnery v korespondenci.
Podobně popsal J. L. Heilbron, v oblasti raného zkoumání elektřiny Tovaryšstvo jako nejdůležitějšího přispěvatele v oblasti experimentální fyziky v 17. století“. „Tuto poctu,“ píše William B Ashworth, „lze ještě zesílit o detailní studia dalších věd, jako je optika, kde prakticky všechna důležitá pojednání tohoto období sepsali jezuité.“ Několik velkých jezuitských vědců také odvedlo mimořádně cenný úkol seřazením svých dat do impozantních encyklopedií, jež hrály zásadní roli při šíření vědeckého výzkumu po komunitě vzdělanců. „Jestliže vědecká spolupráce byla jedním z výdobytků vědecké revoluce,“ říká Ashworth, „pak na tom mají jezuité velký díl zásluh.“
Jezuité se také honosí řadou mimořádných matematiků, kteří podstatně přispěli k této disciplíně. Když Charles Bossut, jeden z prvních historiků matematiky, sestavil seznam prvořadých matematiků od roku 900 před Kristem do roku 1800 po Kristu, je mezi 303 osobnostmi 16 jezuitů. Toto číslo – plných pět procent velkých matematiků za časové období 2700 let – je ještě obdivuhodnější, když uvážíme, že z těch 27 století existovali jezuité pouhá dvě! Konec konců, 35 kráterů na Měsíci má jména po jezuitských přírodovědcích a matematicích. Jezuité byli také první, kdo uvedli západní vědu na tak odlehlá místa, jako jsou Čína a Indie. Zvláště v 17. století přinesli jezuité do Číny podstatnou část vědeckého poznání a celou řadu mentálních nástrojů pro chápání fyzikálního vesmíru, včetně eukleidovské geometrie, díky níž lze pochopit planetární pohyb. Podle Agustína Udíase jezuité do Číny… „…přišli v době, kdy tu věda obecně, a matematika a astronomie zvláště byly na velmi nízké úrovni na rozdíl od rodící se moderní vědy v Evropě. S velkým úsilím přeložili západní matematická a astronomická díla do čínštiny a vzbudili zájem čínských učenců o tyto vědy. Prováděli velmi rozsáhlá astronomická pozorování a vykonali tam první moderní kartografickou práci. Naučili se také chápat vědecké výsledky této staré kultury a seznámili s nimi Evropu. Díky jejich korespondenci se evropští vědci poprvé dozvěděli o čínské vědě a kultuře.
Jezuité podstatně přispěli k vědeckému poznání a vědecké infrastruktuře dalších méně vyvinutých národů nejen v Asii, ale i v Africe a Střední a Jižní Americe. Od 19. století jezuité na těchto kontinentech otevírají observatoře, jež studují astronomii, geomagnetismus, meteorologii, seismologii a fyziku Slunce. Tyto observatoře poskytly těmto místům přesné časové údaje, předpovědi počasí (zvláště důležité v případě hurikánů a tajfunů), odhady rizik zemětřesení a kartografii. Ve Střední a Jižní Americe pracovali jezuité především v meteorologii a seismologii a vlastně tu položili základy těchto disciplín. Vědecký rozvoj těchto zemí od Ekvádoru přes Libanon až k Filipínám je zásluhou jezuitských snah. Během staletí se v přírodních vědách vyznamenalo velmi mnoho jezuitů. Například P. Giambattista Riccioli je znám řadou zásadních objevů; méně se však ví o tom, že byl prvním, kdo určil zrychlení volně padajícího tělesa. Byl také kvalifikovaným astronomem. Kolem roku 1640 se rozhodl vypracovat pro svůj řád rozsáhlou encyklopedii astronomie. Díky úsilí a podpoře P. Athanasia Kirchera byl jeho projekt Tovaryšstvem schválen. Kniha vyšla v roce 1651 pod názvem Almagestum novum a stala se „depozitem a památníkem usilovné a nadšené vědecké práce“. Byl to skutečně pozoruhodný výkon. „Žádný seriózní astronom si nemůže dovolit Almagestum novum ignorovat,“ píše Agustín Udías. Například první anglický královský astronom John Flamsteed podstatně využil Riccioliho práci, když v osmdesátých letech 17. století připravoval své přednášky o astronomii.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!