V pátek v poledne zaútočil Afghánec vybavený nožem na akci spolku Pax Europa na mannheimském náměstí. Těžko říci, jak rozsáhlý byl kompletní seznam jeho cílů, ale jeden z lidí, na které se zaměřoval nejvíce, byl novinář Michael Stürzenberger, známý svým silně kritickým postojem k islámu. (Mimo jiné rád připomíná propojení mezi nacistickým režimem a lidmi, jako byl jeruzalémský muftí Amín al-Husejní, člověk, ke kterému lze vystopovat podstatnou část dnešního izraelsko-palestinského konfliktu.) Stürzenberger útok přežil, po dvou dnech ale v nemocnici zemřel policista, který neodhadl situaci a omylem se při zásahu vrhnul na špatnou osobu – čímž získal atentátník možnost útočit dál.
Záležitost je pro mě trochu osobnější než obvykle, protože se Stürzenbergerem jsem před několika lety dělal rozhovor pro parlamentní konferenci European Security Challenges. Tehdy šlo hlavně o jeho tahanice s německým a rakouským justičním systémem, tedy o klasické otázky rozsahu svobody slova. Dnes do ní tedy vstoupilo i otevřené násilí.
Před několika lety se v tisku značně rozšířil pojem stochastický terorismus; je celkem symptomatické, že až v souvislosti s tehdejší předvolební kampaní v USA, ačkoliv jev samotný je daleko starší. Zhruba řečeno jde o fenomén, kdy budoucí útočník nepatří do nějaké organizované skupiny typu IRA nebo Hamás. Místo toho se jaksi “vygeneroval” z širšího radikalizovaného davu, často v důsledku poštvávání nějakou významnější postavou. Ze starších, ale pořád ještě nepříliš vzdálených událostí by se jako stochastický terorismus dala označit vražda izraelského premiéra Jicchaka Rabina roku 1995, která se odehrála v krajně vyhrocené politické atmosféře.
Když se nicméně podíváte třeba na definici stochastického terorismu na Wikipedii, trkne vás, že tam něco schází – a tím něčím jsou útoky na různé kritiky islámu, ačkoliv mají přesně tento charakter. První oběť, kterou známe jménem, byla básnířka Asma bint Marwan, která skládala posměšné a útočné básničky na adresu tehdy ještě žijícího proroka Mohameda. Od ní vede dlouhá, tenká červená linie přes Salmana Rushdieho, jeho japonského překladatele, redakci časopisu Charlie Hebdo, nizozemského režiséra Thea van Gogha, francouzského učitele Samuela Patyho, až po mannheimské náměstí v pátek v poledne. Ani v jednom případě nepatřil útočník k nějaké konkrétní organizaci, kterou by mohly úřady v rámci jejich odpovědi rozbít a zneškodnit. Nicméně právě ta náhodnost je také formou systému – a nutno říci, že dost osvědčeného a funkčního systému, bohužel.
Píseň a pero se prý nedají zabít. Zpěváci a písmáci ovšem nepochybně ano, a i když leckdy ten útok nevyjde (například dánský kreslíř Kurt Westergaard se svého času stihl před útočníkem včas schovat do opevněné koupelny), “mrazicí efekt” na veřejnou diskusi to stejně má: určitá témata se prostě stala příliš nebezpečnými, protože hrozí, že nějaký mstitel se vždycky najde.
Musím se pousmát, čtu-li, že Černého “motýli ve tvaru Spitfiru”, kteří nedávno přistáli na vnějších zdech obchodního domu Máj, jsou takzvaně kontroverzní umění. Skutečně kontroverzní by bylo, kdyby tam visely ony slavné karikatury z deníku Jyllands Posten, ale to si nikdo netroufne ani navrhnout. Představa, že by si pak dotyčný musel zřídit doma opevněnou koupelnu jako Kurt Westergaard, a občas pro jistotu nacvičovat rychlý úprk ze zahrady tamtéž, úplně stačí k tomu, aby se nic takového napříště nestalo – a to bez ohledu na to, kolik svobod a práv máme vepsáno v Ústavě. Z čistě osobního hlediska je bohužel jedinec velmi měkkým cílem, a ve věci jeho života a zdraví je nůž nebo sekera silnější než celá státní justiční mašinerie, jejíž preventivní schopnosti vesměs nejsou nijak slavné a která je stavěna spíš na to, řešit věci, které už se staly.
Co s tím, ve 21. století, éře otevřených hranic a celosvětového internetu? Příští útočník může klidně přiletět noční linkou z Paříže a vykonat své krvavé dílo třeba ve Varšavě. “Safe space” pro kritické intelektuály se v takovém světě víceméně nedá vybudovat, respektive připomínal by vězení; podmínky permanentní ostrahy, ve kterých žijí Geert Wilders nebo Ayaan Hirsi Ali, nejsou moc atraktivní. Tím spíš by mělo smysl chránit anonymitu, aby nějací budoucí Rushdiové mohli psát otevřeněji a nebylo možno na ně adresně vystavit další fatwu, která jim zničí život. Pseudo- a anonymní tvorba se v boření různých tabu historicky dost osvědčila.
Moderním státům se bohužel anonymita moc nelíbí a snaží se ji různými způsoby co nejvíce osekat – počínaje omezeními na platby v hotovosti, přes různé snahy centrálně katalogizovat všechno možné (dohody pro brigádníky, že, pane Stanjuro), až po šmírovací iniciativy jako Chat Control, která se v Bruselu neustále znovu a znovu vrací z mrtvých (momentální návrh počítá s tím, že “dobrovolně” odsouhlasíte prohlížení svých obrázků, jinak je nebudete smět poslat). Ideálem moderního státu je “čitelná” společnost, která se dá dobře změřit, zregulovat a zdanit, ve které je každý jedinec důkladně zdokumentovaným záznamem v centrální databázi. (V téhle souvislosti doporučuji velmi zajímavou knihu Seeing like a State, která popisuje rozvoj moderního byrokratického státu a odbourávání starších lokálních institucí, jež byly pro centrální správu “nečitelné”.)
Jenže tatáž “čitelnost” je velkou slabinou, chce-li se někdo vyjádřit k těm opravdu kontroverzním tématům, u kterých mu hrozí pomsta “sekerou a nožem” – sice nestátní, primitivní, ale bohužel ve své primitivnosti velmi účinná. V takovém případě je naopak žádoucí být co nejvíce “nečitelný”, aby stochastičtí teroristé nevěděli, kdo má být jejich cílem.
Je otázka, zda to vůbec jde. Současná IT technologie, jejíž ekonomickou základnou je prodej personalizované reklamy, udělala maximum pro to, aby co nejpřesněji identifikovala každého živáčka na planetě, který má v kapse aspoň volný pětník. Ale současný postoj států tomu taky nijak nepomáhá, a zatím nevidím v tomto směru ani náznak změny. Co bychom si povídali; intelektuální různorodost je pojem, kolem kterého je jednoduché vést vznešené řeči v televizi, ale její skutečná obrana je těžká a nepohodlná záležitost, do které se chce jen málokomu. Zvlášť, pokud odpovědí protistrany nemusí být jenom zlé slovo, ale nůž.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
