„Zapálené snahy o lepší svět si nezaslouží antipatie, ale hluboký a upřímný odpor. Polovina lidstva nedělá nic jiného, než že hasí škody po hlasatelích zářných zítřků.“ (neznámý autor v itnernetové diskusi)
Každý z nás žije svůj soukromý život, který je pro něj v tomto světě tím zdaleka nejdůležitějším. Řešíme každodenní radosti i starosti v rodinách, věnujeme se povolání a práci, míváme zájmy a koníčky. Většinou teprve kapacitu pozornosti, která zbývá, upíráme na veřejné záležitosti, povětšinou „odspodu“, tedy od obce. Evropská unie je v této logice „na konci potravinového řetězce“.
Jenže současně jsme všichni, spolu s těmi našimi soukromými životy, čím dále více ovlivňováni rozhodnutími, která se činí právě na úrovni EU. A mnohdy jsme takto ovlivňováni způsobem, který nás oprávněně pobuřuje. Z popsaných důvodů však nemá téměř nikdo ani teoretickou šanci držet krok se všemi nápady, které generuje profesionální ideologicko-aktivistický komplex úředníků a politických neziskovek – no bodejť, ti lidé tomu věnují svůj veškerý pracovní čas, oproti tomu i my, kteří se o veřejné záležitosti zajímáme vysoce nadprůměrně, sotva pár minut týdně… Opakovaně tak dochází k situacím, kdy nejprve vznikne nějaký záměr, rozvine se do návrhu směrnice, ta pak prochází jedním schvalovacím kolem za druhým – a to vše v tichosti. Pokud se věc náhodou vynese na světlo, nejprve přichází ujišťování, že jde o nějakou předběžnou diskusní fázi, vystřídané v absurdně krátké době konstatováním, že věc už je hotová a pokud někdo chtěl vznést námitky, prostě to prošvihl. Takto se na nás valí záplava povinností, ve které se sotva orientujeme, natož abychom se dokázali účinně, tedy také včas bránit opatřením, se kterými nesouhlasíme – celý obraz se před námi vynoří až v okamžiku, kdy už důsledky stojí u našich dveří a derou se dovnitř. V takovém režimu se nikdo soudný nemůže divit, že frustrace občanů zemí EU prudce roste.
Jaké jsou širší dopady? Příkladně nikdo nepochybuje o klíčovém významu silné střední třídy pro stabilitu společnosti, potažmo pro udržení demokracie. Teoreticky. Najdeme to v programu kdejaké politické strany. Vždyť právě střední třída má na stabilitě a udržení demokracie největší zájem. Fajn. A praxe? Stále masivnější přerozdělování. Stačí nahlédnout do útlé knížky Bertranda de Jouvenela „Etika přerozdělování“, aby bylo zcela zřejmé, jak ničivý dopad přerozdělování má zejména na střední třídu. Vrstvě nejbohatších může být (a asi také je) New Green Deal osobně docela jedno; i když budou masivně zdaněni, na jejich životy to má vliv pramalý – na druhé straně ta vrstva je natolik tenká, že zdaněním těchto lidí dostatek zdrojů do veřejných rozpočtů nepřiteče. Rozhodující množství peněz ve skutečnosti přichází do veřejných rozpočtů zdaněním početné střední třídy. A ta tedy zmíněný Green Deal zaplatí hned 2x: jednou za svoji vlastní spotřebu a její přizpůsobení novým „trvale udržitelným“ požadavkům, a podruhé ve velkém přispěje na „sociální udržitelnost“ všech těch regulací (přitom čím dál víc lidí bude vlastně přispívat samo sobě – a část peněz se spotřebuje na administraci přerozdělování, tedy extrémně neproduktivně).
Jistě, totéž se může dít a někdy i děje i na úrovni národního státu. To však není žádná omluva. Podstatné je, co s tím: změnit přístup a uplatňovat radikální umírněnost a radikální transparentnost. Umírněnost v množství přijímaných opatření: mělo by jich být zásadně méně… řádově, čili desetina současného stavu nebo i méně. I proto, že pouze takové podstatné snížení by umožnilo onu radikální transparentnost. Tím nemyslím pouze běžný postup, v jehož rámci návrhy (třeba) visí na nějaké „úřední desce“ požadovaný počet dní (a navrhovatelé se tiše modlí, aby si jich v záplavě jiných informací nikdo nevšimnul…), ale pro-občanský přístup, kdy navrhovatel otevřeně a pravdivě popisuje důsledky svého návrhu a ze všech sil se snaží je doručit zejména těm, na které ty důsledky dopadnou. A pak se staví čelem k jejich námitkám, nesnaží se je bagatelizovat, zesměšnit, očernit, umlčet…, ale usiluje o to jim vyhovět, dostat návrh do takové podoby, aby se případné negativní (nezamýšlené?) důsledky minimalizovaly či dokonce odstranily. Nebo ať přizná, že onen negativní důsledek je vlastně součástí a/nebo podstatným, neodstranitelným důsledkem záměru (viz drahé energie…) a férově diskutuje s těmi, kteří si to zkrátka nepřejí. Má a musí se prostě aktivně snažit vyvolat „celospolečenskou diskusi“. Střední třída na ni má právo, mj. proto, že to celé platí.
Jako z jiného světa v tomto kontextu působí skandální závazek, který na sebe vzali někteří kandidáti do Evropského parlamentu: „budu udržovat svou práci mimo pozornost veřejnosti, kdykoli to bude nutné“. Jinými slovy, budu se vyhýbat „celospolečenské diskusi“ jako čert kříži a to právě u těch témat, u kterých by byla nejpotřebnější, protože ta debata má přece největší cenu právě tehdy, kdy jsou autenticky přítomné protilehlé názory – u otázek, ve kterých panuje široká shoda, jde o záležitost spíše formální.
Radikální umírněnost a radikální transparentnost je, domnívám se, nutnou podmínkou pro to, aby se začala snižovat zmíněná frustrace občanů zemí EU a aby tito občané vnímali opatření přijímaná na EU-úrovni jako legitimní. A pak je tu druhá možnost, kdy po dnešní cestě pojedeme dál, močálem černým kolem bílých skal, až do hořkého konce – konce Evropské unie poté, co frustrace překročí únosnou mez, pohár trpělivosti přeteče. Zvláště bych přitom vypíchnul frustraci střední třídy, té složky společnosti tolik důležité pro její stabilitu – má totiž hned dvojí zdroj: popisovanou bezmoc čelit kabinetně přijímaným regulacím a chudnutí jako výsledek stále masivnějšího přerozdělování. Kde je ta mez frustrace, jak velký je ten pohár trpělivosti, to nikdo neví: možná jsme sotva v půlce, možná zbývá už jen pár kapek. Divoký rozpad EU spojený s propadem některých zemí do chaosu je přitom tím nejhorším myslitelným scénářem. Ať už bude sedět v Kremlu kdokoli, nad takovým vývojem by jen a jen zaplesal.
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
